Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Golden gate 9 - U sultána s krásnou dcerou nápadníci dva se perou!

03.09.2013 (16:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2046×

9. kapitola – U sultána s krásnou dcerou nápadníci dva se perou!

Bella si připadala jako v salónu krásy. Ty dvě holky, co předtím lily do bazénu ten voňavý sajrajt, byly za prvé otrokyně, což ji hnětlo, a za druhé zřejmě kadeřnice a kosmetičky, což ji hnětlo na kvadrát. Umyly jí hlavu a několikrát opláchly smradlavou růžovou vodou. Osušily, nakadeřily a učesaly vlasy, a nakonec je natřely vonným olejem (moc by ji zajímalo, proč je předtím myly, když se je pak rozhodly zase umastit). Kompletně celé tělo jí depilovaly medem a voskem! Kompletně! Takhle holá nebyla ani jako mimino a navíc to bolelo tak příšerně, že nevěděla, jestli si ještě někdy bude vůbec moct to... sednout! To tu ještě neslyšeli o holicím strojku? Oči jí podmalovaly nějakým černým sajrajtem, jenom doufala, že to nebyla kolomaz. Rty natřely čímsi rudým – nevěděla, co to je, a radši se po tom nepídila. Vyleštily nehty na nohou i rukou – lak na nehty tu naštěstí neznali – a pak jí navlíkly čisté šatstvo, ještě nahatější než to od Alice. Taky o trochu přepychovější, to je fakt, ale zase se ušetřilo na látce.

Na ruce jí navěsily tolik náramků, že je skoro nemohla uzvednout, do uší pověsily náušnice, sahající málem až k ramenům, na krk řetězů a řetízků, že se alespoň schoval ten předimenzovaný výstřih. Když udělala krok, zvonila jak Santovy sáně. Jo, a v hlavě měla diadém, ke kterému na obou stranách ty holky připevnily závojíček. Asi je to s tím, že ji nikdo nesmí vidět, ještě nepřešlo. I když, podle všeho byla v muslimské zemi, a tam ženské chodí zahalené – vlastně to bylo normální.

Zkrátka, když skončily, byla Bella naleštěná, naolejovaná, namydlená, načesaná, navoněná, nastrojená, namalovaná a nasraná. Měla toho po krk, a ještě ji snad budou vdávat, nebo co. Jak se jen proboha z tohohle vyvlíkne?

„Tak, princezno, už zase vypadáte slušně,“ pochválila ji chůva. Chvilku jí chtěla jednu cáknout za ty kecy o jejím vzhledu, ale kdyby zvedla ruku, asi by jí popraskala kůže z těch všech olejíčků. „A honem k tatínkovi, asi vám chce říct o vašem ženichovi.“

Zase ji vedli tou chodbou, co předtím, ale tentokrát opačným směrem. Bella se snažila prokouknout, kam by vedly některé z dveří, lemujících mezi sloupy obě strany dlouhatánské chodby, ale ztrácely se v šeru a vypadaly všecky úplně stejné. Odsud nebude taková sranda utéct, uvědomila si a trochu v ní zatrnulo.

Chůva ji dovedla k velikým vyřezávaným dvojkřídlým dveřím, které hlídali dva týpci v plandavých kalhotách a turbanech. Neměli košile, jen vestičky na holém těle, a panečku – svaly měli lepší jak Arnold a Hulk dohromady. Otevřeli před ní dokořán, dvojhlasně zajódlovali: „Princezna Badralbudúra, ó mocný,“ a chůva ji šoupla dovnitř. Bella se vydala směrem k orientální lenošce se spoustou polštářů, kterou zřejmě její „papínek“ považoval za trůn, a cestou nevěřícně začenichala. Je to trůnní sál nebo parfumerie? Co to tu proboha tak páchne? Fůůůj, František?!

„Už jsi tady?“ zaradoval se a zakomíhal nožkama, kterýma ani nedosáhl na zem. „Výborně. Tak šup za zástěnu a zavoláme prince.“

„Počkej,“ pokusila se ho zarazit Bella, „nejdřív mi o něm něco pověz, ano?“ Snažila se získat čas. Snad ji proboha nechtějí vdávat hned teď!

„No,“ zaculil se sultán spokojeně, „o jeho zemi jsem v životě neslyšel, ale říká, že je princ. A bohatý je jako emír z Buchary nebo paša ze Samarkandu, tak musí být princ! Kde by to vzal? Poslal čtyřicet otrokyň, každá nesla mísu s drahokamy – koukej,“ kývl bradou doleva. Tam stála dlouhá lavice zakrytá damaškovým ubrusem, na ní jedna zlatá mísa vedle druhé, a ve všech se třpytily, blýskaly, zářily a hrály všemi barvami démanty, smaragdy, rubíny, safíry, ametysty, granáty, opály, topazy a brilianty, jejich záři tlumil měkký hedvábný lesk perel všech velikostí a druhů – bílé, smetanové, růžové i černé. Bella si připadala jako na hodině mineralogie, akorát že Banner jim pod nos strkal asi méně cenné kamení – ty jeho citríny a karneoly se s tímhle srovnat nedaly. Jo, forkská střední asi nemá fondy na takovéhle vybavení kabinetu.

„A támhle,“ pokračoval sultán a tlustým prstíčkem ukázal doprava, „tohle neslo čtyřicet otroků. Belle otočila hlavu zleva doprava – a hele, ten princ asi vážně nebude chudej! Stálo tam čtyřicet (nejspíš, nepočítala je) truhlic ze vzácného dřeva, plných... krámů, řekla by. Zlaté poháry, talíře, mísy a misky, zlatem a stříbrem vykládané šavle a dýky, benátská zrcadla ve zlatých rámech, zlaté a stříbrné kartáče a hřebeny, bez ladu a skladu to z těch truhlic padalo a teklo ven, A hromady látek, vzácných tkanin ze Západu i orientu, brokáty, hedvábné tafty, atlasy i satény, aksamity, mušelíny i krajky všech barev a vzorů, vyšívané, zlatem protkávané i hladké. A lahvičky, flakónky i fióly s voňavkami, vzácnými oleji a bůhvíčím ještě – a ty moc netěsnily, jak si Bellin nos uvědomil už u vstupu. Promiň, Františku. Páni ta směs vůní byla... vážně silná. Zlatý jasmín!

„To není princ, to je vetešník!“ odfrkla si Bella.

„Ticho, dcero,“ přikázal jí sultán naštvaně. „Vdát se musíš, máš na to věk. A Aládín je víc než vhodný, takhle bohatého prince aby pohledal s lucernou!“

Nebo s lampou, co? pomyslela si Bella jedovatě. Při tom jméně se jí vybavila pohádka, kam patřila a trochu ji zamrazilo. Nebyl on to nějaký chudák z tržnice? Zlodějíček, co našel kouzelnou lampu a prince jen předstíral? A princezna se do něj zamilovala a pak jako hloupá husa tu lampu vyměnila za novou a unesl ji nějaký starý vzteklý kouzelník… no, to by jí tak ještě scházelo! Musí odsud zdrhnout, lampa nelampa, nedá se svítit! Hele, to bylo vtipný! Vdát se a stát se obětí únosu, to neměla pro příští kvartál v plánu.

„Tak jo, já se na něj mrknu,“ souhlasila, aby jí sultán dal pokoj. Sultán se znovu uculil, spokojeně ukázal na závěs za trůnem a Bella si za něj zalezla. Kupodivu tam bylo útulno. Polstrovaná sesle, stolek s občerstvením, karafa s... asi šerbet nebo co, mísa ovoce a mísa sladkostí. Nařasila závěs tak, aby za sultánovým levým ramenem viděla ven, a sesli si přistrčila blíž.

Do sálu se rozlétly dveře, div obě křídla nepráskla o zeď, a vkráčeli ti dva polonazí kulturisti. Postavili se každý z jedné strany a založili si ruce na prsou. Pak vběhl mužík na krátkých nožkách, ale s velikým zakrouceným knírem a ještě větším turbanem. Asi potřeboval nahnat tu výšku – bez turbanu by těm ozbrojencům byl sotva po pás.

Padl na kolena, natáhl ruce a plácl horní půlkou těla na podlahu. Pozdrav slunci, vzpomněla si Bella na lekce jógy. Sultán mu asi pokynul, protože mužík se narovnal, odkašlal si a zahulákal:

„Zřítelnice oka Alláhova, princ Aládín bin Ládín žádá o slyšení, ó nejmocnější z mocných!“

Bin Ládín? zděsila se Bella. Aládín bin Ládín? Jestli bude mít černej plnovous, zdrhnu hned. Ani nebudu čekat, až se vymáčkne. Ne, radši ať nic nemačká, proboha!

Ale princ Aládín neměl černý plnovous. Ani hnědý, ani blond, ani zrzavý. Kupodivu, protože vlasy, ty tedy zrzavé měl. Alespoň těch pár, co mu koukalo zpod turbanu. To je on! Ten Edward, nebo jak to Alice říkala! Nejdřív si z nich dělal srandu ve škole a pak u pokladny: ale tam se na ni díval tak nějak… Líbilo se jí, jak se díval. Jenže z toho jejich záhadného zámku hrůzy se nějak dostala do tohohle prapodivného snu, je tu za Badralbudúru, on za Aládína a ona aby se snad za něj vdávala, ne? Není to na jeden pohled od pokladny trochu moc? Bella přestala být zděšená a dostala vztek. A co když to není Edward a je to Aládín a na Edwarda si jen hrál, aby zamaskoval, že je Aládín?

Aládín nebo Edward nebo jak se, k čertu, vlastně jmenoval, žádný pozdrav slunci nepředváděl. Obešel rozplácnutého mužíka hlasatele, který se plazil pozadu ze sálu ven, mírně se uklonil, mírně se usmál a mírně pronesl: „Žádám o ruku tvé dcery Badralbudúr, mocný sultáne. Jak se jí líbily zásnubní dary?“

Celej je nějakej moc mírnej, pomyslela si Bella. Ale já mírná nebudu, to si piš! Jen počkej!

Sultán mávl rukou. „To je jedno, jak se líbily jí. Důležité je, jak se líbily mně. A já jsem byl spokojen, takže svatba by mohla být zít-“

Vtom sultána přerušil zvuk ječivých trubek, řinčení činelů a dunění bubnů. Celá ta kočičina byla zjevně fanfára, protože do trůnního sálu vběhl zase ten prcek ve vysokém turbanu, znovu předvedl to zakopnutí korunované plácnutím o zem s napřaženýma rukama, a když vyjevený sultán kývl, zadrmolil:

„Ó sultáne nejmocnější, chalífa Hárún al Haš-ášír z dalekého Isfahánu se přišel ucházet o ruku tvé dcery. Zde jsou jeho dary.“

Do sálu napochodovalo čtyřicet otrokyň s mísami plnými zlata a drahokamů, čtyřicet otroků s truhlicemi plnými stejného harampádí, jako ty, co už sultán dostal od Aládína, a na konci průvodu kráčel vysoký vychrtlý chlápek v přepychovém kaftanu, širokých plandavých kalhotách a zlatých botách s nahoru zahnutými špičkami. Na hlavě měl turban s velikánským smaragdem, na hedvábné šerpě, kterou měl přepásaný kaftan, se houpala zakřivená šavle z damascénské oceli, a z ramen mu visel rozevlátý plášť.

Vypadal by docela k světu, kdyby nebylo toho ksichtu. Huňaté obočí, černé jako uhel, pod ním se potměšile blýskaly oči černé jako uhel, křivý zahnutý orlí nos a pod ním černý plnovous málem až po pás.

Krucinál, hrklo v Belle. Tak TOHLE je bin Ládín. Nebo nějaký jeho příbuzný. To je ale průšvih!

***

Edward večer za svitu hvězd seděl v sultánově zahradě na lavičce u fontány, ale místo aby obdivoval nádheru hvězdné noci, vztekle leštil lampu. Když se konečně vynořil džin, který okázale zíval a mnul si oči, zasyčel:

„Přestaň dělat, že jsi spal, a koukej něco vymyslet.“

To džina probralo. Na vymýšlení tu nebyl – to neměl v popisu práce. „Cože?“ vyjevil se. „A co bych měl vymýšlet? Vymýšlejí si majitelé lampy, já jen plním.“

„Já nevím, něco, čím bych dal fleka tomu Hašašírovi, nebo jak se jmenuje…“

„Komu? A co že to?“ podivil se džin.

„Fleka. Čím bych ho přebil,“ vztekal se Edward.

„Přebít?“ pořád nerozuměl džin. „Takhle zabít, to bych věděl, a na to máš tu damascénku u pasu, na to nepotřebuješ džina. A koho to chceš vlastně vyřadit?“

„Nějakýho Hárúna,“ ucedil sklesle Edward. „Nakráčel k sultánovi, když už byla ruka skoro v rukávě, před sebou hnal celý průvod otrokyň a otroků s úplně stejnými dary, co jsme mu poslali my, a že prý se jde taky ucházet o tu perlu sultánova harému. A sultán nevěděl nic lepšího, než že zítra vyhlásí rozstřel. Prý kdo ho více ohromí svým darem! Dalším! Jako by toho už nedostal dost, zmetek hamižnej!“

„No jo, panovníci bývají rozmazlení,“ pokrčil rameny džin. Ale pak zezelenal, jako by se mu udělalo zle. „Počkej, říkal jsi Hárún? Hárún al Haš-ášír?“

„Jo, Hašašíra,“ potvrdil Edward. „Vysokej, vychrtlej, zamračenej a deset let neviděl žiletku. Nebo břitvu nebo čím se tu holíte.“

„Tak to nebude procházka zahradami Semiramidinými,“ vypadal džin, že se rozpláče. „To je totiž mocný čaroděj. Toho přemoct, to nebude sranda.“

„Pche, kouzelník,“ odfrkl si Edward. Já jsem zase upír, a má bejt? „Ty taky přece děláš zázraky, tak o co jde?“

„Hovnajs zázraky,“ měl džin čím dál větší depku. „Já plním přání a vymyslet je musí majitel lampy. A taky nemůžu všecko. Kupříkladu se z toho krámu nemůžu hnout jinam, než za splněním přání. Kdo myslíš, že mě sem zavřel?“

„Hašašíra?“ zeptal se Edward jen tak pro formu.

„Jasně,“ zatetelil se džin, jako by mu přeběhl po zádech mráz.

„A nechceš mu to nandat?“ navrhl Edward.

„No, kéž by to šlo…“ poraženě svěsil džin ramena a Edwardovi ho začalo být líto. A dostal ještě větší vztek.

„Tak sleduj. Které okno vede k princezně?“

„Jak to mám vědět?“ vykulil oči džin.

„No jak asi? Plníš přání, ne? Tak moje přání je, abys mi ukázal, které okno vede k princezně Badralbudúr.“

„Poslouchám a podřizuji se,“ zkřížil džin ruce na prsou, uklonil se ve stylu mistra Propera, kývl bradou k jednomu z oken a zmizel do lampy.

„Tak, Hašašíra nehašašíra, já vám ukážu, jak se budí princezny,“ vrčel Edward, doplížil se ke zdi paláce, nahmátl konstrukci podpírající popínavé růže a vyrazil nahoru.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 9 - U sultána s krásnou dcerou nápadníci dva se perou!: