Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 7. kapitola

28.08.2012 (12:00) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3777×

Vracel jsem se zpět do kanceláře a v ruce jsem držel pořádnou kytici bílých růží. Na tváři se mi pohrával úsměv a moje srdce jakoby začalo znovu bít. Těšil jsem se, až ji znovu uvidím. Sám nemůžu přijít na to, co mě zlomilo, ale bylo mi Belly líto. Asi měla babičku hodně ráda.

Výtah jsem nestihl, tak jsem si to kráčel po schodech do toho nejvyššího patra. Rozhlédl jsem se a nikoho jsem tady neviděl, a tak jsem toho využil a použil jsem svou obyčejnou rychlost. V kanceláři jsem si odložil kabát, vzal jsem podklady a šel k Belle do kanceláře, odkud jsem slyšel bít její srdce a tiché vzlyky. Že by ji to až tak vzalo? Přece jen to srdce asi má.

S tichým zaklepáním jsem otevřel dveře. Bella seděla na sedačce a oči měla celé červené. Chtěl jsem se k ní vydat a utišit ji, ale ovládl jsem se.

„Bello,“ zkusil jsem upoutat její pozornost, ale nepovedlo se. Tak jsem to zkusil znovu a ona se na mě nešťastně podívala.

Hlava jí bloudila po kanceláři, asi něco hledala. Pomoz jí, Edwarde, nabádalo mě mé lidské já.

„Můžu vám pomoct?“ zeptal jsem se s nadějí a vyčkával jsem. Kývla a já se na ni významně podíval.

„Hledám kapesníčky,“ upřesnila a já kývl, že chápu. Kytici jsem položil na stůl před ni a šel hledat. Rozhlédl jsem se taky po místnosti a uviděl tu zpropadenou krabičku. Vydal jsem se pro ni a na svých zádech jsem cítil Bellin pohled.

„Tady,“ řekl jsem, když jsem byl u ní a ona se na mě vděčně pousmála.

„Děkuji. Tohle je pro mě?“ zeptala se nejistě a já kývl. Vzala kytici bílých růží a hlavu zabořila do květů a vdechovala vůni. Blaženě se na mě podívala a radostně zkřivila koutky svých plných rtů. Asi chtěla vykouzlit něco jako úsměv.

Tak musím uznat, že takováhle Bella by byla jiná šéfová, každý by ji zbožňoval. Ale zase, co by to bylo za časopis, kdyby byla na všechny hodná? Lidé by flákali práci a ona by byla na všechno sama. Tak je možná i dobře, že je právě taková. Každý si na ni stěžuje, ale nikdo ji pořádně nezná. Tohle je jen slupka, kterou se bojí odhodit. Možná se pletu, ale já to takhle prostě cítím.

Podíval jsem se na Bellu, která stála u stolu a dávala růže do vázy, která byla dosud prázdná. Vrátila se na své místo, hlasitě se nadechla a vydechla a podívala se významně mým směrem.

„Nemám na tebe celý večer, tak si pohni.“ A už je zase zpět. Jak jsem jí na to mohl jen tak skočit? Mrcha!

Kývl jsem a sedl si na místo vedle ní, kam ukázala před chvílí rukou. Opatrně jsem vzal podklady a otevřel na první stránce a ona se ke mně přisunula blíž. Její dech jsem cítil na své kůži a její vůni jsem vnímal celým svým tělem.

„Ehm,“ odkašlal jsem si, abych upoutal její pozornost, protože její pohled směřoval na dveře, jako by se těšila, až odejde.

To jí snad vadím? Já jsem jí přece nic neudělal! Mou myslí proletělo tolik otázek, na které jsem nedokázal odpovědět.

„Omlouvám se, zamyslela jsem se,“ řekla a já překvapeně vydechl. Takže to nebylo nic osobního. V mysli jsem se pokřiveně usmál.

Co to se mnou, ksakru, je? Ona je nikdo. Já jsem ten, kterého by se měla bát!

„Tak začneme?“ Kývl jsem a zadíval se na stříbrné šaty bez ramínek, které byly jako první návrh.

„U tohohle modelu se neshodneme. Ty šaty jsou až moc lesklé. My jsme uznávaný časopis, ne butik, který navštěvují laciné šlapky. Na tomhle se mi líbí jen ty černé páskové boty. Vyřadila bych ty šaty a změnila je na nějaké neutrální, které upoutají všechny a budou dokonale podtrhovat postavu, která je bude nosit,“ řekla a já se zmohl jen na přikývnutí.

V tomhle je vážně dobrá, to musím uznat. Tyhle šaty podle mě byly něco zajímavého, ale ona to překroutila. Se vším má pravdu, ale kdy ji nemá? Má ji vždy!

„Další!“ rozkázala a já otočil stránku.

Zabralo nám to několik hodin. Sám jsem se divil, že jsme se na něčem shodli a nakonec toho byla většina. Někdy se stalo, že jsem udělal malou chybu, ale nic mi na to neřekla. Dělala jakoby nic.

Odložil jsem papíry na stůl a ohlédl se za rameno na Bellu. Seděla a špulila rty. Tohle značilo zvědavost, ale co ji zajímá?

„Dáte si kávu nebo čaj?“

„Kávu,“ řekla a zvědavě si mě měřila.

Odešel jsem z kanceláře do kuchyně, abych jí připravil její oblíbené kafé. Podíval jsem se na hodiny a bylo půl desáté. Cože, tolik? To jsme tu spolu seděli už čtyři hodiny, jak je to možné, že jsme se navzájem nepozabíjeli? To je teda zázrak.

Vzal jsem připravenou kávu do jedné ruky a sušenky, které jsem našel ve skříňce, do druhé. Určitě musí mít hlad.

Proč se o ni tak starám? To mi na ní začalo záležet? Ne, to je jen soucit, nic víc, nic míň!  Byl jsem sám ze sebe zmatený.

Pomalu jsem položil kávu se sušenkami na stůl a otočil jsem se na ni.

„Můžu mít otázku?“ zeptala se z ničeho nic. Podíval jsem se jí do očí a souhlasně přikývl.

„Jak ses dostal k módě? Není moc časté, aby takhle mladý chlap měl zájem zrovna o módu. Jasně, nějací se najdou, ale i tak.“ Zvědavě se na mě dívala.

„Dlouho jsem hledal, čím budu, a potom mě moje nejmladší sestra vzala nakupovat a od té doby se tomu věnuji. Ona mě ze začátku učila znát důležité návrháře a společně jsme taky posuzovali různé modely. Právě od té doby jsem věděl, že právě móda je to pravé ořechové,“ usmál jsem se na ni.

„Ty máš nějaké sourozence?“ Dnes je nějaká moc zvědavá, upovídaná a přátelská.

„Ano, mám čtyři. Já jsem ten nejstarší.“ Pyšně jsem se na ni usmál a podíval se na stolek na ty podklady.

Natáhl jsem ruku, že je vezmu, ale asi jsem nebyl jediný. Bella se dotkla mé ruky a mnou projelo cosi teplého a pro mě nepoznaného. Podíval jsem se jejím směrem a ona se mi dívala do očí. Měl jsem pocit, jako by mi viděla do duše a věděla, co jsem přesně zač.

Naše tváře se pomalu přibližovaly, až jsem cítil její dech. Moje oči zabloudily k jejím ústům. Měl jsem nutkání ji políbit, a asi jsem nebyl jediný. Naše ústa se už o sebe otírala, ale Isabelle jakoby to došlo a odvrátila svůj pohled na druhou stranu.

„Ehm,“ odkašlal jsem si a dělal, jakoby se nic nestalo.

„Budete mě ještě potřebovat, nebo už můžu jít?“

Chtěl jsem od ní být co nejdál, musel jsem přijít na jiné myšlenky, neboť se tam pořád objevoval náš nedokončený polibek. Byl jsem Belle vděčný, že ho přerušila, protože nevím, co bych dělal, kdyby se to stalo. Její krev mě už přestala dávno lákat, ale nikdy jsem nepolíbil člověka a celkově nikoho.

„Ne, už tě nebudu potřebovat, můžeš jít.“ Oddechl jsem si.

Oblékl jsem si kabát a ještě jsem hlavou nakoukl do její kanceláře.

„Dobrou noc, Bello.“

„Dobrou, Edwarde.“

Proběhl jsem budovou až ke vstupu a pak si to pomalu mířil domů. Celou cestu jsem měl v hlavě jen Isabellu a ona ne a ne zmizet. Je jako klíště, které se přisaje a nepustí se vás.

Doma jsem si převlékl své značkové oblečení do domácího. Vzal jsem si klíčky od auta a zamkl byt. V garáži jsem nasedl do svého stříbrného Volva a vydal jsem se daleko od města.

Zastavil jsem u lesní cesty. Nasál jsem vzduch a vydal se za svou kořistí. Nedaleko ode mě se nacházela puma. Přistihl jsem ji nepřipravenou a nesoustředěnou. Vyskočil jsem a zakousl se jí do hrdla.

Krev mi proudila a já ji hltavě polykal. V tu chvíli jsem nemyslel na nic. Ani na Isabellu. Plně jsem se poddal svým loveckým instinktům.

Moc děkujeme za komentáře! Moc nás těší! V další kapitole čeká Edwarda a Bellu, před odletem do Milána, ples. Tam už se nám to rozjede naplno. :-)

MMoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 7. kapitola: