Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 33. kapitola

14.03.2013 (14:45) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3840×

Pohled Bella 

Seděla jsem a zadumaně koukala před sebe. Dnes jsem se na práci nemohla vůbec soustředit. A to u mě byla novinka. Normálně mě totiž od práce nedokázalo odvést naprosto nic. Jenže dnes brzo ráno jsem měla telefon od doktora Pratta. Říkal, že mu přišly mé výsledky, a že je se mnou chce co nejdříve probrat. A protože jsem dnes nemohla opustit centrálu Glamouru, domluvili jsme se, že se po obědě zastaví u mě v kanceláři. Což byla další věc, ze které jsem byla nesvá. Nechtěla jsem, aby ho se mnou kdokoliv spojoval, jenže to zřejmě bylo naléhavé, když se sám nabídl, že se za mnou zastaví.

„Isabello?“ ozvala se Sisi ode dveří. Zvedla jsem nepřítomný pohled a podívala se na ni.

„Chcete probrat body na dnešní zkoušku?“ Přikývla jsem. Přešla k mému stolu a posadila se.

Mluvila a mluvila a já jen kývala a občas do toho zapletla jakési zamručení na souhlas či akceptaci toho, co mi tady přednášela. Dnes jsem bohužel její nadšení nesdílela.

„A pak mám pro vás hovory se vzkazy,“ řekla na závěr. Vybídla jsem ji, aby pokračovala. Vzala do ruky kartičky s volajícími a jejich požadavky.

„Volal David Krutowsi, aby se s vámi domluvil na té plánované schůzce příští týden,“ začala a já se přinutila soustředit.

„Odložte to na příští týden s tím, že ladíme podmínky kontraktu s Valentinem. A řekněte mu, že si na něj udělám čas hodinu před začátkem našeho jednání.“

„Ale my nemáme žádný kontrakt s Valentinem,“ vstoupila do toho.

„Vy jste tady od toho, abyste udělala to, co vám řeknu já. Ne od toho, abyste mi odpovídala,“ odsekla jsem.

„Omlouvám se,“ zaštěbetala.

„Dál,“ vybídla jsem ji.

„Pak volal Karl. Chtěl by s vámi povečeřet,“ ušklíbla se. Já si pro změnu odfrkla. Ten byl ten poslední, na koho jsem měla náladu. Rukou jsem pokynula, aby ho přešla a pokračovala.

„Pak tu mám telefon od pana Emmetta Cullena,“ řekla a já se opřela o stůl a hlasitě se nadechla. „Chtěl vědět, jak se máte a abyste mu zavolala,“ dopověděla a mně se zatmělo před očima.

„Volal celkem třikrát. A pak i jiní lidé tohoto jména…“ Než stačila pokračovat, natáhla jsem se k ní a sebrala jí všechny kartičky z ruky. Vystrašeně jsem sledovala jednu kartičku za druhou a zběsile jimi listovala. Emmett Cullen, Alice Cullenová, Esmé Cullenová, Emmett Cullen, Jasper Cullen, a když se tam Emmett objevil potřetí, zamračila jsem se.

„Jste v pořádku?“ zeptala se vyděšeně. Nechápavě jsem odlepila oči od kartiček.

„Teče vám z nosu krev!“ vypískla, až jsem se lekla a vyskočila na nohy. Chmatla jsem po kapesníčkách, které byly na konferenčním stolku, a rychle si jeden přiložila k nosu. Téměř jsem utíkala na záchodky, kde jsem čekala, až to ustane. Po chvíli krvácení ustalo, zato se mi spustil pláč. Ne, nebyl to hysterický pláč. Spíš lítostivý.

Zamkla jsem se do kabinky, zavřela záchod a usadila se na něj. Bylo mi špatně. Cítila jsem se strašně slabá a sama. Čekala jsem dítě, které pro mě bylo vším. Jeho otec se mnou nebyl a to byl možná ten důvod, proč jsem se na to malé tolik upnula. Jenže s každým dnem jsem cítila, že na to nestačím. Zdálo se mi, že je moje bříško den ode dne větší, ale mně docházel dech. Do toho mi zavolali lidé, co mohli být moje rodina. Co na tom, že jsou už dávno mrtví? Komu na tom záleželo… Znala jsem každého z nich a milovala je. Ale ten jediný, jehož jméno jsem chtěla na kartičce vidět, tam nebyl. O to víc mě to utvrzovalo v tom, že jsem udělala dobře, když jsem mu o těhotenství neřekla.

Utrhla jsem si trochu toaletního papíru a utřela do něj slzy. Tyhle splíny jsem teď mívala často. Emoce ve mně bouřily a všechno bylo umocněné mým těhotenstvím. Byla jsem chodící uzlíček nervů.

Došla jsem do kanceláře, kde nervózně stepovala Sisi. Ptala se, jak mi je. Ujistila jsem ji, že jsem v pořádku a ať odejde. Posadila jsem se za stůl a zkusila udělat něco se svým obličejem.

…

„Sisi?“ volala jsem už potřetí a nikdo stále neodpovídal. „Sisi!“ zařvala jsem a už se naštvaně postavila. Bosá jsem dupala ke dveřím, rozhodnutá, že té slečně vyčiním. Rozrazila jsem již pootevřené dveře do mé kanceláře a vykoukla. V ten moment vstoupil do vchodových dveří doktor Pratt.

„Dobrý den,“ pozdravil, zatímco mně málem vypadly oči. Ještě že jsem ho takhle odchytila…

„Dobrý den, prosím, pojďte dál,“ pozvala jsem ho. Přešel ke mně do kanceláře a já se rozhlídla kolem, jestli tu přece jen někde ta potvora Sisi není. Vzduch byl čistý, takže jsem pečlivě zavřela dveře, což byl jasný povel – nerušit.

„Posaďte se,“ vybídla jsem ho.

„Říkal jsem změnit obuv, ne chodit bosá,“ usmál se a přešel k sedačce, na kterou se posadil.

„Já…“ Cupitala jsem ke stolu, kde jsem vklouzla do lodiček, pomalu přešla k němu a posadila se naproti němu. „Tak je mi nejlíp,“ uculila jsem se a cítila, jak rudnu.

„Jsou ty otoky alespoň lepší?“ ptal se starostlivě. Pohled jsem zapíchla do stolku, který nás dělil a jednou rukou si prohmátla kotník.

„Vlastně… ani ne,“ vyšla jsem s pravdou ven. Přikývl.

„Víte, Bello,“ začal a já se s nádechem opřela, „včera jsem dostal výsledky vašich krevních testů. Celé odpoledne a celou noc jsem je studoval. Znova jsem procházel celou vaši anamnézu, co jsme spolu vypracovali minulý týden. A musím říct, že jsem těmi výsledky velmi znepokojen.“ Podíval se na mě a zabořil do mě své hluboké šedé oči, které byly na první pohled tak studené, a přitom tolik hřály.

„Chcete říct, že miminku něco je?“ zatajil se mi dech. Nebyla jsem schopná uvažovat racionálně.

„Ne,“ zakroutil nesouhlasně hlavou, „miminko je v pořádku. Dokonce bych řekl až moc,“ usmál se a mně se ulevilo.

„Zato vy se mi nelíbíte ani trochu,“ upřesnil a já se vyděsila. „Řeknu to takhle, teď tu sedíte a vypadáte velmi dobře. Dokonce bych řekl zdravě, ale uvnitř vaše tělo neskutečně strádá a… chřadne. Ano, to je to správné slovo. Doslova zevnitř chřadnete,“ ukončil svou řeč. Nebyla jsem schopná se nadechnout, natož na to nějak reagovat. Opřela jsem si hlavu o ruku a snažila se potlačit slzy.

„Všechny hodnoty byly vychýlené. Skoro mi přišlo, jako kdyby se vaše tělo s plodem neslučovalo…“ nechal to vyznít do ztracena. Poznal na mně, jak moc jsem na své dítě citlivá.

„Bello,“ oslovil mě a já k němu zvedla pohled. „Váš zdravotní stav, i když to není zatím zjevné, je velmi, ale opravdu velmi špatný. Jako lékař bych vám měl doporučit…“

„To v žádném případě!“ přerušila jsem ho nakřápnutým hlasem.

„V tom případě budete muset být neustále pod lékařským dohledem…“

„A bude v tom problém?“ zeptala jsem se. „Myslím tím, jste ochotný se k tomuhle propůjčit?“

„Počítejte se mnou. Nenechám vás v tom,“ řekl rozhodně. V ten okamžik řekl něco, co mě donutilo se pousmát.

„Děkuji,“ špitla jsem. Přikývl a začal vyndávat cosi z kapsy svého saka.

„Vypíšu vám tedy neschopenku…“ Vyvalila jsem oči.

„No to ne!“ křikla jsem zděšeně. Zvedl ke mně pohled a já opět zkusila chlad jeho očí.

„Bello, tady jde o vaše zdraví. Nechcete mi říct, že u toho budete pracovat, že ne?“

„No, to vám teda přesně chci říct!“ Musela jsem se v ten okamžik zbláznit, ale neuměla jsem si představit, že budu sedět doma a čekat, než se malé narodí.

„Aspoň do té doby, dokud se budu moct zvednout z postele,“ upřesnila jsem, abych setřásla ten jeho chladný pohled.

„Což nemusí trvat tak dlouho,“ dodal. Ano, necítila jsem se zrovna dobře, ale rozhodně jsem neměla pocit, že bych umírala.

„Dobrá,“ ukončil debatu o neschopence, „v tom případě budu docházet k vám domů. Řekněte čas. Všechno budeme řešit ambulantně u vás doma,“ navrhl a já se zamyslela.

„Dobře, řekněme v sedm? Vyhovuje?“ navrhla jsem.

„Dobrá. Tak tedy dnes v sedm budu u vás. Uděláme kontrolní odběry a další nezbytnosti. Řekněte mi, jak se cítíte?“ zaskočil mě.

„No já… vlastně… cítím se unavená. Rychle se vyčerpám. A dnes se mi z ničeho nic spustila krev z nosu,“ vzpomněla jsem si na ten nepříjemný incident.

„Míváte migrény?“

„To bych neřekla. Ale občas mě večer pobolívá hlava,“ připustila jsem.

„A co váha? Jak to máte s jídlem?“ Ajejej.

„No, snažím se, co to jde. Ale zvracím pořád. Hlavně ráno.“

„Bříško už je patrnější oproti minulému týdnu,“ konstatoval jen tak mimochodem a zabodl do něj svůj pohled.

„Ano,“ přitakala jsem a rukama si po něm párkrát přejela.

„Dobře. Tak se tedy uvidíme večer,“ rozloučil se. Oba jsme se postavili a já ho šla doprovodit ke dveřím.

O tři týdny později

Ležela jsem na gauči přikrytá dekou a natahovala se ke stolku pro sklenici s vodou. Zpod dlouhého rukávu vykoukl kousek mé kůže. Moje vlastní tělo mě poslední týdny opravdu děsilo. Nezbylo nic z té Belly, kterou jsem bývala. Zašedlá až namodralá kůže, propadlý obličej a totálně vyčerpaná. Takhle jsem poslední týden vypadala.

Děsila jsem se každého pohledu na sebe. O to horší byla ranní příprava do práce. Z postele jsem ještě ráno dokázala vstát, a tak jsem do práce stále chodila. Tak zněla dohoda s doktorem.

Po chvíli snažení o dosáhnutí na skleničku jsem to vzdala. Dneska jsem byla až přespříliš vyčerpaná. V práci jsme finišovali s přípravami na kontrakt s Valentinem a miminko o sobě dávalo vědět čím dál víc.

Ne, dnes mi ani zápas v mém oblíbeném baseballu nemohl zvednout náladu. Ani jim se dneska nedařilo. Byla jsem otrávená už jen z pohledu na ně. Nechtěně jsem tím opět sklouzla k fantazírování o Cullenových. Čím hůř mi bylo, tím víc jsem utíkala do svého vysněného světa. Do světa, ve kterém není Edward Cullen ješitný a egoistický upír, ale milující a milý upír. Přesně takový, jaký byl, když jsme spolu … Ne, zakázala jsem si vzpomínat na okamžiky, kdy jsem s ním byla opravdu šťastná. Byla jsem tak naivní… Jak jsem si jen mohla myslet, že by někdo mohl být v životě tak šťastný?

„Au,“ pípla jsem, když se miminko zase pohnulo. Zkusila jsem se trochu nadzvednout, ale ani tak ta bolest neustala. Prostě jsme se spolu nemohli domluvit.

„A co takhle?“ ptala jsem se ho, zatímco jsem se štelovala na bok. Jo, takhle to už bylo mnohem lepší.

Nepřítomně jsem sledovala televizi a snažila se nepoddat se touze postěžovat si Emmettovi, že ten zápas je opravdu hrozný. Byla jsem si jistá, že ho taky sleduje. V jednom okamžiku jsem se přistihla, jak sahám na poličku pro mobil. Nakonec jsem se včas vzpamatovala a vrátila ho zpět. Položila jsem si hlavu na polštář, protože už i jen držet ji vzpřímeně mě bolelo.

Pohled Emmett

Stál jsem vzadu za domem a pohazoval si s kusem dřeva. S Jasperem jsme se pustili do přestavby naší loděnice. Vzhlédnul jsem do prvního patra našeho domu a uviděl Edwarda, jak stojí u okna. Takhle tam stál už půldruhého týdne. Každý den. S pohledem upřeným do korun stromů, které navazovaly na naši zahradu.

Už jen pohled na něj mě bolel. Teprve minulý týden jsme ho donutili jít na lov. Všichni jsme se báli, aby nevyhladověl. Zarputile seděl na židli ve své pracovně a odmítal s kýmkoliv mluvit, natož jít lovit. Až když Carlisle bouchnul do stolu, což se nestávalo tak často, ale ten večer toho na něj už bylo moc, se Edward zvedl a beze slova s námi na ten lov šel.

Nedokázal jsem si představit, co momentálně dělá a prožívá Bella, ale to, co prožíval Edward, bylo něco, co jsem nedokázal pochopit. Já měl Rose u sebe a už jen nepatrná představa, že by tu nebyla, mi drásala vnitřek. Tušil jsem, jak moc zle se cítí, ale vědět jsem to nechtěl…

Můj plán Bellu normálně a regulérně unést, mi všichni odmítli pomoct realizovat. A žádný lepší jsem zatím nevymyslel. Nemělo cenu jezdit za ní, protože mi neodpověděla ani na jeden z mých telefonátů. Volal jsem každý den. Věděl jsem, že kdyby toho byl Edward schopný, určitě by jí volal sám. Jenže on byl tělo bez duše. Nepřemýšlel, jen se utápěl v sebelítosti a vlastním provinění. Ale i to bylo občas potřeba. Dávalo mu to šanci probrat se sebou samým a vyrovnat se s chybami, které v životě udělal. A já doufal, že tohle bude mít stejný efekt u mého bratra tak, jako to funguje u lidí. Nedokázal jsem si představit, že by takhle trpěl po zbytek věčnosti.

Cítil můj pohled a na chvíli se na mě podíval. Usmál jsem se a kývl na něj hlavou. On bez jediného náznaku pohled opět zvedl a dál se díval na stromy. Ta jeho apatie nás všechny ubíjela. Esmé u něj strávila hodiny. Jen nad ním stála a hladila ho ve vlasech, zatímco on seděl a upřeně se díval na ty proklaté stromy.

„Emmette?“ volal na mě Jasper a rukou naznačil, abych mu hodil ten kus dřeva, který jsem teď už jen držel v rukách. Otočil jsem se na něj a vrátil se zpět k práci.

…

Seděl jsem v obýváku a sledoval začátek baseballového zápasu. Tohle byly těžké okamžiky i pro mě. S Bellou to totiž byla vždycky sranda. Rose se hodně snažila, aby mi to vynahradila. Jenže já věděl, že ji baseball absolutně nebaví, a tak ať se snažila, jak se snažila, nemohla mi zvednout náladu.

 „Ach jo,“ povzdechl jsem si.

„Emmette!“ okřikla mě máma. Bella byla u nás doma totiž tabu.

„Mně taky chybí, mami! Nebudu tady už dál chodit po špičkách a dělat, jako by nikdy neexistovala!“ rozzlobil jsem se. Všichni na mě zaraženě koukali, ale nikdo mi neodpověděl. Naštvaně jsem si sednul a podložil si hlavu rukou.

Zápas to byl katastrofální. Pomalu jsem na to nemohl koukat. Jako kdyby s námi drželi basu i oni. V půlce jsem to nevydržel a natáhl se po mém telefonu, který jsem měl položený na stolku vedle pohovky.

Chvíli jsem na něj zíral a sám sebe přemlouval, abych jí nenapsal. Co to mělo za smysl? Nechtěla o nás už slyšet. Chtěla zapomenout… Nakonec jsem vyhrál sám nad sebou a telefon zase odložil zpátky. Ne, nebudu jí psát. Už ne…

Přepínal jsem zběsile kanály, abych si zkrátil čas před začátkem druhé půlky, když mi telefon zahlásil novou příchozí zprávu. Celá rodina byla doma, nebyl nikdo, kromě sestřenic z Denali, kdo by mi mohl psát.

Sáhl jsem pro něj a nezaujatě zmáčkl tlačítko. Ani jsem si nevšiml odesílatele, jak mě zaujal samotný text.

„Bambino se otáčí v hrobě, jestli vidí, jak dneska hrají. Asi bych si nechala vrátit peníze, kdybych tam seděla. B.“ Třikrát jsem si přečetl tu zprávu a nevěřil vlastním očím. Když jsem zvedl pohled od telefonu, stál přede mnou Edward, který to všechno viděl přes mou mysl.

„Napsala mi,“ vydechl jsem překvapeně. Celá rodina se zastavila a čekala, co se bude dít dál.

„Napsala mi!“ zakřičel jsem s radostí a hodil na Edwarda významný pohled. To už tu byli i všichni ostatní.

„Já jsem ti říkal, že ji znám! Měl jsem pravdu!“ vykřikoval jsem a na tváři se mi usadil vítězný úsměv. Ale stačil pohled do bratrovy tváře a vítězný úsměv se změnil na spokojený. Sice koukal jako vyoraná myš, ale ta naděje v jeho očích zaplápolala jako stoh sena, který právě chytil.

„Odepíšeš jí?“ ptala se Esmé. Znejistil jsem.

„Abychom ji nevyděsili…“ komentoval to Carlisle.

„Ale napsat musí, jinak bude mít pocit, že o ni nestojíme,“ rozhodla Alice. Byl jsem z toho rozhozený. Teď všechno záleželo na mně.

„Co mám dělat?“ začal jsem vyšilovat. Tolik zodpovědnosti jsem nechtěl nést…

„Napiš něco nezaujatého. Přesně jako ona,“ poradila Rose. No, to se jí to říká.

„Edwarde?“ oslovil jsem toho jediného, který se k tomu zatím nevyjádřil. Koukal na telefon v mých rukách a upadl do dalšího šoku. Tentokrát, protože si uvědomil, že ji možná ještě neztratil úplně.

Pod tíhou Edwardova pohledu plného očekávání se mi rozklepaly ruce. A to doslova. Už jsem jen viděl, jak mi telefon klouže z ruky. Bleskově jsem se nahnul a chmatnul po něm, než stačil dorazit na zem. Ke vší smůle jsem ho při chycení zmáčkl víc, než jsem původně chtěl. Domem bylo slyšet už jen praskání kovoplastu.

„Chceš mi říct, že jsi právě rozdrtil jediný aparát, ze kterého bylo možné jí odepsat?“ vyjel na mě Edward. Myslel jsem, že mě chytí pod krkem. Rychle jsem rozebral zbytky a vytáhl téměř neporušenou sim kartu.

„Rose, půjčíš mi svůj mobil?“ zaprosil jsem a navrch přidal psí pohled.

„Ne,“ zavrčela a složila ruce na prsou.

„Tady,“ podala mi Esmé svůj a povzbudivě pohladila Edwarda po rameni. A co já?!

Pohled Bella

Jemná ruka, která mě opatrně pohladila po vlasech, mě probrala ze spánku. Zamžourala jsem a odhrnula si zbytky vlasů z čela, jak jsem se lehce protáhla.

„Jsi celá horká,“ zhodnotil mě doktor Lester. Po tu dobu, co mě každý den kontroloval, jsme se hodně sblížili. Byl to vynikající člověk a měla jsem ho za to všechno, co pro mě dělal, moc ráda. 

„Ahoj,“ zachraptěla jsem. Chtěla jsem si odkašlat, ale píchlo mě v zádech.

„Ukaž,“ řekl a pomohl mi se lehce předklonit. Pak už mi to šlo líp.

„Nevypadáš dobře, Bello,“ zhodnotil mě. Zase jsem si lehla a přitáhla si deku až ke krku.

„Řekni mi něco, co nevím,“ odsekla jsem a nepoznávala svůj slabý a nakřáplý hlas.

„Promiň…“ omlouvala jsem se hned nato a škrábala se do sedu, abych ho chytila za ruku. Přisedl si ke mně na pohovku.

„Dnes mám jeden ze svých horších dnů,“ postěžovala jsem si.

„Jedla jsi něco?“

„Absolutně nic. Všechno hned vyzvracím. A na zvracení už nemám sílu.“ Přidržoval mě, abych mohla sundat nohy a tak se opřít o sedačku.

„Dobře, půjdu připravit výživu,“ řekl a přitom se zvedl a odešel pro své věci, které nechal v chodbě. Můj byt se za poslední týdny proměnil na přechodnou ordinaci. Ale mně to nevadilo. Hlavně že děťátku se dařilo.

„Jaký jsi měl den?“ ptala jsem se a konečně se ze sedu natáhla pro sklenici s vodou.

„Náročný.“ Něco se dělo. Takhle nemluvný většinou nebýval.

„Co se děje?“ uhodila jsem na něj a zabodávala do něj svůj pohled. Vybaloval věci na stolek přede mnou a přemýšlel, jak mi to říct.

„Výsledky jsou zase horší,“ vyšel s pravdou ven.

„Jak moc?“ chtěla jsem vědět.

„O dost, Bello.“ Jeho jindy sebejistý hlas zněl ztraceně až výhružně. Přikývla jsem. Odložila jsem skleničku zpátky na stolek a zase si lehla na sedačku. Dávala se do mě zima.

„Je mi strašná zima,“ postěžovala jsem si. Přestal s vybalováním a přešel ke mně. Přidržel mi ruku na čele a pak mě s ní jemně pohladil.

„Máš horečku. To je reakce na ty transfúze,“ vysvětlil a já přikývla.

„Nikdy ti za tvou pomoc nebudu schopná dostatečně poděkovat,“ pošeptala jsem mu. Horečka mě začínala zmáhat. Minulý týden přistoupil k transfúzím krve. A protože jsme měli stejnou krevní skupinu, dával mi doktor Pratt svou vlastní krev. Obešli jsme tím veškeré zákony a legislativu. A oběma nám to bylo jedno.

„Bello…“ zašeptal a zmáčkl mi ruku. Nahnul se a políbil mě na čelo. Potlačovala jsem slzy a natáhla jednu ruku ke stolku za mnou. Vzala jsem z něho vizitku, kterou jsem zmáčkla v ruce a pak ji podala Lesterovi.

„Kdyby se mi něco stalo, zavolej na tohle číslo. Postarají se o malé,“ řekla jsem a doufala, že mě poslechne.

„Bello… nech toho…“ zaprosil a káravě se na mě podíval.

„Prosím,“ šeptla jsem a cítila, že slzy už déle nezadržím.

„Nenechám tě umřít, Bello…“ S jeho slovy se mi vyvalily slzy z očí a smáčely můj obličej. Výživa mi proudila do těla násilím a můj žaludek na to začínal reagovat. Odstrčila jsem Lestra ze svého výhledu a zašmátrala po kyblíku, který jsem měla u sedačky. Rychle se sehnul a přidržel mi ho právě v čas. Dávila jsem a rukou od sebe Lestera odstrkovala. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Nechtěla jsem, aby mě takhle vůbec někdo viděl.

Svalila jsem se na sedačku a vydýchávala ten hrozný nával, který mě před chvilkou chytil.

„Odpoj mi to!“ nařídila jsem mu a on zmateně zamrkal.

„Musíš mít nějaké živiny!“ oponoval.

„Odpoj mi to! Je mi z toho zle!“ Stoupl si a odpojil mi hadičku z kanyly. Dal stojan dál od sedačky. Svíjela jsem se na sedačce a čekala, až ta nesnesitelná bolest žaludku přestane. Mezitím mě napojil na kapačku, do které stříkl bůh ví co. Bylo mi to jedno, protože se mi tělem po chvilce začalo rozprostírat příjemné teplo, které mi dovolilo, abych zase otevřela oči.

„Myslím, že máme problém,“ řekl a přisedl si ke mně. V ruce měl tlakoměr.

„Co?“ vyfoukla jsem ze sebe s úlevou. Vzal si mou pravou ruku a měřil mi tlak.

„Evidentně nepřijmeš už ani umělou výživu,“ řekl, když skončil.

„Máš strašně slabý tep a nízký tlak,“ zhodnotil. Mračil se u toho, což mu absolutně neslušelo.

„Nesluší ti, když se mračíš,“ usoudila jsem a evidentně mluvila z cesty. Usmál se a přikryl mě dekou až po krk.

„Odpočiň si,“ naordinoval mi a já s úlevou a pocitem bezpečí zavřela oči.

Tikání hodin bylo tak nesnesitelně hlasité, že mě probudilo. Televize byla vypnutá a v pokoji byla tma. Nadzvedla jsem se na loktu a cítila se mnohem lépe než večer. Netušila jsem, kolik je hodin, a tak jsem střihla pohledem k budíku. Byly dvě hodiny ráno. Prohrábla jsem si vlasy a chtěla se posadit. Natáhla jsem nohy a do někoho tak kopla. Posadila jsem se a uviděla doktora spát na druhé straně sedačky. Hlavu měl opřenou o opěrátko a hlasitě odfukoval.

Opatrně, tak abych ho nevzbudila, jsem se zvedla. Kapačka už byla prázdná, tak jsem si ji odpojila. Vzala jsem skleničku ze stolku a došla do kuchyně, kde jsem si napustila vodu. Vypadalo to tu jako v nějaké chemické laboratoři. Upíjela jsem a rozhlížela se kolem. Měla jsem tendenci to tu všechno uklidit, ale nechtěla jsem plýtvat silou, kterou jsem tak poctivě nabrala. Pohledem jsem skončila na jídelním stole, kde se povalovaly zakrvácené tamponky. Bylo mi jasné, že si Lester zase bral krev. Pro mě. Zakroutila jsem hlavou a užírala se tím, že mu za tohle nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat. Hodně toho pro mě udělal. Tolik, že už to nešlo přepočítávat na peníze.

Došla jsem blíž a chtěla ty tamponky vyhodit. Když jsem je zvedla, znejistila jsem. Úplně jsem zapomněla na svou fobii z krve. Pohled na ni mi byl vždycky protivný. Ale teď ne. Vzala jsem tampónky do ruky a zmáčkla je v ruce. Zvláštní pocit, který jsem zacítila v ústech, jsem nedokázala popsat. Podívala jsem se na skleněnou nádobu, ve které byla Lesterova krev a hlava mě začínala bolet, jak jsem přemýšlela.

„Děje se něco?“ vyrušil mě jeho hlas z přemítání. Zvedla jsem k němu pohled. Stál ve dveřích a zapínal si rozepnuté knoflíčky kolem zápěstí.

„Myslím, že potřebuji krev,“ vydechla jsem překvapeně, opřela se oběma rukama o stůl a dívala se na tu skleněnou nádobu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že se nemýlím.

„Dobře, tak si pojď lehnout. Připravím to,“ řekl a rozešel se blíž ke mně.

„Ne, ty mi nerozumíš. Ani nemůžeš. Jak bys mohl,“ mluvila jsem si pro sebe, zatímco jsem chmatla po té nádobě a hledala nějaký hrníček, do kterého bych to mohla vylít.

„Bello, myslím, že blouzníš…“ Přešel ke mně a chytil mě za ruku. Zastavil mě tak těsně před tím, než jsem z linky mohla vyndat velký hrníček. Natočil mě směrem k sobě a vzal mi z ruky tu nádobu s jeho krví.

„Podívej se na mě,“ vybídl mě, ale já byla ztracená ve svých myšlenkách, které si poletovaly mým mozkem bez ladu a skladu. Jak jsem mohla být tak tupá?! Co jsem si myslela?! Že mu stačí lidské jídlo?! Je to dítě svého otce!

„Bello,“ zatřásl se mnou. Konečně jsem se na něj podívala. Zapíchla jsem svůj pohled do jeho šedých očí a na chvíli se vrátila zpátky na zem.

„Ty to nechápeš. Tohle není obyčejné dítě!“ řekla jsem přísně. Díval se na mě a absolutně mému chování nerozuměl.

„Jistěže není. Je to tvoje dítě. A my uděláme všechno pro to, abychom ho z tebe dostali a tys zůstala živá,“ zopakoval slova, která mi neustále připomínal. Záleželo mu na mně. Tahle situace nás donutila najít a vypěstovat si mezi sebou tenhle zvláštní, přesto krásný vztah. Já potřebovala ochranu a on mě chtěl ochraňovat. Možná proto, že nikdy své vlastní děti neměl.

„Pusť,“ zaprosila jsem ho a trhla rukama. Došla jsem k odšťavňovači a začala do něj házet všemožnou zeleninu i ovoce. Bylo mi to fuk, vzala jsem, co mi přišlo pod ruku.

„Bello, z tohohle ti bude špatně,“ mlel si svou a vypínal to, zatímco já to zase znovu zapínala.

„Nech toho,“ okřikla jsem ho, když to znovu vypnul.

„Potřebuju se najíst a takhle to bude snesitelnější,“ štěkla jsem na něj. Ustoupil a nevěřícně na mě hleděl. Když byla šťáva hotová, vzala jsem z linky nádobu s krví a urvala z ní gumu, která ji zakončovala. Už jen její vůně mě ujišťovala, že jsem na správné cestě. Zavřela jsem oči a vyklopila část do sklenice se šťávou. V té chvíli jsem věděla, že to buď bude fungovat, nebo jsem se už dočista zbláznila.

Vzala jsem skleničku a trochu s ní zatřásla, aby se krev a ta šťáva trochu smíchaly. Zacpala jsem si nos a napila se.

„Co to děláš?!“ vyjekl Lester a chtěl mi tu skleničku vzít. Otočila jsem se a dál pila a pila. Vypila jsem půlku skleničky a čekala, co se bude dít.

„Bello?“ oslovil mě a předstoupil přede mě. Držela jsem se za břicho a doufala, že se nepotkám se záchodovou mísou. Ale nic se nedělo. Podívala jsem se na poloprázdnou skleničku a beze slova došla ke stolu. Nalila jsem tam další várku krve. Teď to bylo v poměru tři ku jedné. Dopila jsem skleničku a cítila se dobře. Až nebezpečně dobře. Byla jsem si jistá, že to zafungovalo.

„Řekneš mi, co se to tu děje?“ zeptal se pobouřeným hlasem. Otočila jsem se na něj a usmála se.

„Myslím, že jsem si našla medicínu,“ vysvětlila jsem a pohladila si bříško. Dál tam stál a nechápal. Nakonec se rozhoupal a přešel ke mně. Sáhl mi na čelo a pak mi měřil tep. Nic neřekl. Jen přiložil ruce ke svým bokům a zíral na mě.

„Mám hlad,“ řekla jsem a zeširoka se usmála. Přešla jsem k němu a objala ho okolo krku. Nahnul se a objal mě okolo pasu, pak mě pevně sevřel v náruči. „Mám hlad,“ zašeptala jsem mu radostně do ramene a cítila tu ohromnou úlevu. Zabořil hlavu do mých vlasů a jeho stisk ještě zesílil. Položila jsem hlavu na jeho hruď a nechala slzy štěstí, aby smáčely jeho košili. Beztak to byl loňský model…

Po menších komplikacích je kapitola konečně tady. Omlouváme se za to čekání, ale tak doufáme, že Vám to délka kapitoly alespoň trošku vynahradila. :-)

Tak, jak se Vám líbila? Co říkáte na doktora? Musím říct, že my s Irmičkou ho zbožňujeme. :-) Jak jinak, že, vždyť je to naše postava... :-D

Je mou nemilou povinností Vám říct, že příště nás čeká pravděpodobně předposlední kapitola. Už teď vím, že bude docela dost dlouhá a stane se v ní dost věcí. Tak například bude Edwardův pohled, ve kterém se vrací do New Yorku, ale bohužel ne na dlouho... Pak Vás čeká příchod toho prcka a taky Lesterův pohled. Jak vidíte, bude to výživné a myslím, že délkou zdaleka překoná tu dnešní kapitolu. Máte se na co těšit, zatímco mi smutníme, protože to znamená konec povídky. :-(

Děkujeme, že jste pořád s námi. Děkujeme za Vaši podporu a komentáře, které nás moc těší, a už teď se nemůžeme dočkat, co se od Vás dozvíme dneska. :-)

Váš Mmoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 33. kapitola: