Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 32. kapitola

27.02.2013 (08:00) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3220×

Pohled Bella

Vypnula jsem motor a vyděšeně se dívala předním sklem ven. Špína, která v téhle ulici panovala, byla až neuvěřitelná. Přeplněné kontejnery, ze kterých se linul pach, že ani vonný stromeček v autě ho nedokázal pohltit, to jen podtrhovaly. Sebe samu jsem přemlouvala, abych nastartovala a okamžitě odsud vypadla. Jenže v téhle ulici sídlil doktor, kterého jsem nutně potřebovala.

Opatrně jsem procházela onou uličkou a snažila se na svých jehlách bezpečně vyhnout každé kaluži, kterých tu bylo opravdu dost. Nakonec jsem se dostala až ke dveřím, za které jsem zabrala.

Vešla jsem dovnitř a jako první si sundala velké, černé sluneční brýle, které mi úspěšně zakrývaly téměř půlku obličeje. Hned nato jsem se porozhlédla a opatrně se vydala k dalším dveřím, které už ale neměly kliku, nýbrž kouli. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.

Dveře se po chvilce otevřely a v nich se objevil vysoký starší muž s prošedivělými vlasy a vševědoucím výrazem.

„Pojďte dál,“ vyzval mě a ustoupil, abych mohla projít. „Lester Pratt jméno mé,“ začal a já se k němu otočila čelem.

„Isabella Swanová,“ představila jsem se. Natáhl ke mně ruku a já mu ostýchavě půjčila tu svou.

„Těší mě, slečno. Prosím, pojďte. Posaďte se,“ vybídl mě. Sedla jsem si na křeslo vedle jeho pracovního stolu a zírala na něj. Byl to pán v letech, ale měl šmrnc. Něco na něm bylo velice elegantního a zároveň autoritativního. Byl hodný postavení primáře, tak proč se propůjčil k něčemu takhle nekalému? Byl to fundovaný doktor, to jsem měla zjištěné, ale proč se vzdal práce v nemocnici, to jsem nechápala. Jediné rozumné vysvětlení byly ty peníze, co za svou práci dostával.

„Takže, chtěla jste se se mnou sejít. Nuž?“ vybídl mě a začal ťukat do počítače.

„Já…“ Hlas se mi zadrhl v hrdle. Těžce jsem polkla. Nakonec jsem někde ze země zvedla zbytek odvahy a spustila.

„Dostala jsem na vás doporučení od jedné známé,“ začala jsem a sledovala řeč jeho těla. Absolutně na mou poznámku nereagoval. Zachovával naprostou anonymitu - dobré vědět.

„A potřebovala bych vaše služby,“ řekla jsem neohrabaně a jednou rukou si zajela nervózně do vlasů. Odtrhl zrak a upřeně se na mě podíval.

„A co by to mělo být?“ zeptal se a lehce se pousmál.

„Jsem těhotná,“ zaskřehotala jsem.

„A nechcete být…“ dokončil za mě.

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně, „to proboha ne. Chci. Jen, moje těhotenství není tak úplně… normální,“ uvedla jsem na pravou míru. Povytáhl jedno obočí a zahlédla jsem nepatrný úsměv.

„A v čem přesně je vaše těhotenství odlišné od těch ostatních?“

„Je prostě… zvláštní,“ rozmáchla jsem rukama. Jak jinak mu to vysvětlit?

„V čem zvláštní?“

„No, ne tak docela zvláštní. Řekněme… výjimečné,“ blekotala jsem. Bála jsem se, abych neprozradila něco, co neměl vědět. Evidentně pochopil, že víc ze mě nedostane, a tak mě dál netrápil.

„Dobře. Tak se pojďme na to vaše výjimečné těhotenství podívat.“ Rukou mi naznačil, abych si odložila a vyskočila si na křeslo, které měl spolu s dalšími přístroji v rohu té velké místnosti. Neuniklo mi, že tu měl všechno v naprosté čistotě. Vyskočila jsem si na křeslo a nohy nechala viset volně dolů.

Odhrnula jsem si triko až pod prsa a zadržela dech. Doktor na něj mezitím nastříkal gel. Natáhl se pro ultrazvuk, když jsem mu tu ruku ve vzduchu zastavila a přidržela. byla jsem strachy bez sebe. Nechápavě se na mě podíval.

„Jsem ochotná zaplatit nechutně velkou sumu a chci za to jen mlčení,“ řekla jsem a sama se podivovala nad tím, jak jistě jsem zněla. Přikývl a já tak mohla uvolnit jeho ruku.

Vzal sono a přiložil ho na mé břicho. Zapnul monitor a naposledy se na mě podíval. Byl ze mě nepatrně zmatený. Jenže já nevěděla, co na něj z toho monitoru za chvilku vykoukne. Ale ať je to cokoliv, je to moje.

„Já platím, vy mlčíte,“ připomněla jsem mu a vyměnila si s ním poslední hluboký pohled.

Otočil se k monitoru a já se vyděšeně podívala na černobílé schéma obrazovky. Neviděla jsem tam absolutně nic. A nebylo se čemu divit, vždyť jsem mohla být tak nanejvýš ve druhém měsíci.

„Tohle je opravdu zvláštní,“ přitakal a já upadala do mdlob. Tak moc jsem se o mé děťátko bála.

„Co se děje?“ chtěla jsem vědět. Jezdil mi po břiše, sem tam přitlačil a zakroutil, ale jinak jen civěl na obrazovku. Nervy jsem měla našponované a neustále jsem těkala pohledem od obrazovky k němu a zase zátky. Ani náznakem jsem nezjistila, co si o tom myslí.

„Vypadá to, že stěna břicha je obalená jakousi další membránou, silnější membránou, přes kterou nejde proniknout,“ řekl, vypnul monitor a podal mi ubrousek na utření gelu.

„A co s tím jako budeme dělat?“ zeptala jsem se a roztřesenou rukou si stírala onen gel.

Posadil se pode mě a rukou mi naznačil, abych roztáhla nohy a zapřela je do madel po stranách.

„Holt se na něj musíme podívat zevnitř,“ konstatoval a už rozsvěcel jakési světlo a natahoval gumičku na nějaký další přístroj.

„A neublíží mu to?“ chtěla jsem vědět, zatímco mě šteloval na křesle, aby tam mohl co nejlépe vidět.

„Nebojte se, nepůjdu hluboko. Vím, co mám dělat,“ ujistil mě. Zakývala jsem hlavou a opřela si ji.

„Teď se uvolněte a povolte vnitřní strany.“ No, to se mu to řekne. Byla jsem strachy bez sebe a ještě se uvolnit. Chtěl po mně nemožné.

Po pěti minutách naprostého zoufalství, kdy mi koukal do útrob těla a zároveň si udržoval pohled pokerového hráče, jsem šla do kolen. A proto, když řekl, že můžu vstát, se mi podlomila kolena tím stylem, že jsem na něj skoro upadla. Přidržel mě za ruku a odvedl na křeslo.

„Tak?“ vyzvídala jsem. Nalil do sklenice čistou vodu a sklenici mi podal.

„Odhadoval bych, že jste tak ve čtvrtém měsíci,“ oznámil mi. Zděsila jsem se.

„To není možný!“ vyjekla jsem. Podíval se na mě a čekal vysvětlení.

„Můžu být maximálně ve druhém a to ještě přeháním,“ vysvětlila jsem. Podíval se do počítače a opět začal něco sepisovat. Vypila jsem celou skleničku na ex a snažila se chytit dech. Takhle nervózní jsem byla naposledy… takhle nervózní jsem ještě nikdy nebyla!

„Musím udělat další vyšetření. Tohle nám toho moc neřekne,“ rozhodl a začal připravovat další pomůcky, se kterými mě bude trápit.

Kromě podružných věcí jako měření, vážení, odběr krve, mě celou prohlížel včetně mého břicha, kontroloval zorničky a další a další věci, které mě překvapovaly, kdykoliv mě o ně požádal. Nezapomněl ani na výslech, ze kterého jsem byla rozladěná. Protože jsem opravdu nevěděla, k čemu potřebuje vědět, jak často zvracím, kolik toho sním, kolik vypiji, jak často chodím na záchod, jestli se mi dělá mdlo, jestli mám normálně takhle oteklé nohy po čas těhotenství. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Nevěděla jsem, jestli je tohle běžný postup, každopádně si doktor Pratt dělal moji celkovou anamnézu. A určitě mě teď znal lépe než já sama.

„Nezdá se mi ta váha,“ mumlal si víceméně pro sebe. Oblíkla jsem si tričko a s jednou obutou botou k němu klopýtala. Tu druhou jsem si přidržovala u hrudníku.

„Proč? Nezdá se mi, že by se nějak vychýlila od mé původní váhy. Ano, je to o dvě kila méně, než má normální váha, ale…“

„Jste ve čtvrtém měsíci, neměla byste hubnout,“ vysvětlil a já s polknutím zmlkla. Zapadla jsem do židle a dělala, že jsem nic neřekla.

„Měla jsem… v posledních týdnech trochu stresy. Nemůže to mít na to vliv?“ vyzvídala jsem. Já to totiž připisovala tomu stresu kolem Edwarda a mé paměti.

„Stres je neřád,“ usmál se a poplácal mě po ruce, kterou jsem měla položenou na jeho stole. „Musíte se šetřit, Bello. A žádné stresy,“ řekl a já se snažila vzít si jeho rady k srdci.

Vzal lodičku z mého klína, tu druhou jsem měla již na noze, sehnul se a pomohl mi ji obout. Strnulá pohledem na něj jsem nepřítomně mrkala, když se opět narovnal a usmál se na mě.

„Měla byste změnit obuv. Pak by ty otoky mohly trochu opadnout,“ poradil mi.

„Děkuji,“ pípla jsem a stále na něj zírala. Vážně to byl formát.

„Dobrá,“ protáhl a postavil se u toho, „teď počkáme na výsledky testů a sejdeme se příští týden,“ řekl a já se urychleně postavila.

„Děkuju vám za všechno, doktore,“ řekla jsem rozvážně a byla opravdu ráda, že se mě doktor Pratt ujal. Měla jsem totiž takový pocit, že jsem v dobrých rukách.

„Lester, prosím,“ řekl a podal mi ruku. S úsměvem a teď už klidným srdcem jsem ji přijala.

„Tak tedy příští týden,“ zopakovala jsem a ukončila tím tak mou návštěvu u něj.

Pohled Edward

Zamyšleně jsem se díval na papír před sebou a představoval si moji Bellu. Tu, která tu už nebyla. Tu, která už ani skoro neexistovala. Možná v nějakém jiném vesmíru, nebyl jsem si úplně jistý, ale moc dobře jsem věděl, že tady nebyla. Cítil jsem to každým kouskem mého těla. Kdybych mohl vše změnit, řekl bych jí pravdu hned na začátku. Třeba by to takhle neskončilo… Možná bychom dostali šanci a byli spolu… Ale co když se přesně tohle mělo stát?

Třeba je její odchod znamení, že spolu nemáme být, že nám to není souzeno… Tahle myšlenka mě neustále shazovala znovu na dno, ze kterého jsem se snažil vyhrabat. Mé city se nikdy nezmění. To byla jediná pravda, která měla smysl. Všechno ostatní bylo tak podružné… Tak proč jsem se nedokázal vzchopit a jít o tom přesvědčit lásku své existence? Měl jsem ale vůbec kuráž jít a čelit všem svým lžím a provinění? Jít mluvit o lásce ženě, které jsem způsobil tolik bolesti a zároveň neštěstí? Vážně jsem doufal, že by mě mohla i jen vyslechnout? Nebo třeba jen pochopit, když ne odpustit? Ne. Nedokázal jsem si představit, že bych měl čelit těm očím plným bolesti a zrady. Její pohled mě strašil každou minutu. Už nikdy jsem nechtěl cítit, jak mě její pohled trhá na maličké kousky, které se už nikdy neslepí.

Tíhu svých myšlenek jsem už dál nedokázal snášet, a tak jsem teď seděl u svého stolu a díval se na list prázdného papíru přede mnou.

Jako by nějaký dopis měl zachránit celou moji existenci. Jako by to mělo nějaký význam… Třeba ji blbý papír, kde si vyliji své srdce, ani neobměkčí. Třeba mnou začne ještě víc opovrhovat nebo si ho ani nepřečte…

Otočil jsem se na židli k oknu a vzpomněl si na naši svatbu, kde mi řekla své ano. Tuhle odpověď by jeden neřekl, kdyby k tomu druhému nic necítil. I když byla bez paměti, její city se popřít nedaly. Viděl jsem je v každém momentu, kdy na mě pohlédla. Z každého dotyku, oslovení. Z toho, jak reagovala na mou blízkost… Ne, tohle se přece nemohlo jen tak vypařit. Moc jsem si přál, aby se tohle všechno vyvinulo jinak, než jak to dopadlo…

Podíval jsem se na oblohu a připadalo mi, jako by ta zatažená obloha měla pro mě nějaký význam, jako by mi mohla zodpovědět všechny otázky, jako by mi mohla pomoct a změnit vše k lepšímu. Ale to je pro bláhové lidi… Ne pro mě. Tohle je realita, kterou už nic nezmění. Zkazil jsem to a tohle si zasloužím, ať už to bylo jakkoliv.

Moje rodina Bellu opravdu milovala a všichni byli zdrceni jejím odchodem. Jejich myšlenky tomu nasvědčovaly, ale nic z toho nemohlo vystihnout to, jak jsem se cítil já. Nic pro mě nemělo smysl, vše jakoby se naprosto změnilo a můj smysl života se vypařil do neznáma. Tam někde vzadu mě neustále spalovala otázka, jestli si i já zasloužím šťastný konec?

Na malou chvíli jsem si představil svou smrt a to, jaké uspokojení by mi přinesla. Ale to by nesměla existovat moje, jinak milovaná, sestra, která by tohle všechno neviděla. Od Bellina odchodu mi hlavou proběhlo tolik možností a rozhodnutí, že z toho Alice byla celá divoká. A ani teď nebyla v klidu a nečekala, až mě to přejde samotného. Zaklepala na dveře a vstoupila dovnitř.

„Edwarde, tohle ať tě už ani nenapadne! Přijdeme na způsob, jak nám ji vrátit zpět. Tímhle nic nevyřešíš!“ kárala mě. Zmučeně jsem jí na to kývnul a otočil se čelem k ní. Zamyšleně jsem se na ni podíval a vtom se mi objevila slova, které se nejlíp hodila do dopisu. Alice se usmála a z ničeho nic se vypařila. Nevšímal jsem si toho a začal psát.

Moje nejdražší Isabello,

vím, že mě v tuhle chvíli asi nenávidíš a přeješ si moji smrt, ale i přes celou tuhle krkolomnou situaci Tě nadevše miluji a přeji si…

Ne, to není ono. Vzal jsem papír do ruky, zmuchlal jej a hodil do koše. Zatočil jsem se na židli a pořádně u toho vydechl. Jakoby tenhle jediný výdech by mi měl pomoct a zachránit můj život.

Zmučeně jsem se opřel o stůl a podíval se na čistý papír přede mnou. Naprázdno jsem se nadechl a zavřel víčka. Představil jsem si, jak Isabella otevřela můj dopis a hned po první větě ho roztrhala a hodila do koše.

Chtěl jsem to ukončit, ale něco mi říkalo, že mi to třeba pomůže, aby se mi alespoň trochu ulevilo, i když to nic nevrátí. Zavřel jsem oči a vyčistil si mysl od všech okolo a přemýšlel. A vtom mě to napadlo… Slova, která by mi mohla zachránit existenci.

Bello,

v první řadě bych se Ti chtěl omluvit, za to všechno, co jsem Ti způsobil. Ať už jsou to slzy nebo bolest. Chci, abys mě pochopila, abys věděla, proč jsem to udělal a kolik síly mě to stálo.

Vím, že nejspíš tenhle dopis hned zahodíš a mávneš nad ním rukou, ale moje víra v Tebe, v nás, mě nutí doufat, že si ho přece jen přečteš a třeba i pochopíš.

Vždy jsem Ti chtěl říct, co se stalo a co jsem zač, ale jedna moje část mi to nechtěla dovolit, protože věděla, že bys mě opustila a to jsem nedokázal přijmout. Nechtěl jsem ztratit lásku své existence…

Asi něco na tom, že protiklady se přitahují, bude, protože jsme oba tak rozdílní a přesto jsme se do sebe zamilovali.

Miluji Tě a to už pro mě jako upíra něco znamená. Ještě jsem Ti neměl čas vysvětlit, co jsem. Ale podle Jasperových myšlenek, které ke mně promlouvají, už asi o upírech nějakou představu máš. Nejspíš si říkáš, že plácám nesmysly, ale je to tak. Umím číst myšlenky. Jen Ty jsi pro mě jako zavřená kniha, která nechce být otevřena. Až mě tahle situace dohání k šílenství.

Jak moc bych chtěl vědět, co si myslíš, ale možná je teď lepší, že Tě neslyším. Chtěl bych, abys mi dala šanci Ti vše vysvětlit a pokusit se ospravedlnit své chování. Ale nejspíš po Tobě chci nemožné.

Za jedním si budu vždycky stát, a to, že všechno, co jsem udělal, bylo pro Tvé bezpečí. Pamatuj si, že Tě miluiu a nikdy nepřestanu.

Dal bych všechno za to, abych to mohl vrátit zpět. Abych Tě mohl už navždycky držet v náručí a cítit Tvou vůni. Ale nejde to a moc mě to mrzí.

Navždy s láskou,

Tvůj manžel

Položil jsem tužku na stůl a přečetl si znovu svůj dopis. Už od začátku jsem věděl, že to nikam nepošlu, protože takhle to být nemělo. Chtěl jsem jí všechno vysvětlit tváří v tvář. Jenže tahle možnost tu už nebyla. Svou šanci jsem promarnil. Řekla mi, že mě už nikdy nechce vidět a já ji aspoň tuhle poslední věc chtěl splnit. To jediné mi bránilo v tom, abych se nerozjel za ní a nepřiměl ji mě vyslechnout. A taky její zrazený výraz, kterému jsem nebyl připravený čelit. Nikdy se nesmířím s myšlenkou, že ji už neuvidím, ale teď to chtělo čas a já jí ho chtěl dopřát.

Třeba to bylo všechno, co potřebovala k tomu, aby mě vzala takového, jaký jsem. A hlavně s tím, co jsem jí udělal. Jak jsem psal v dopise, bylo to jen pro její bezpečí.

Zmuchlal jsem papír a schoval si ho do kapsy. Vstal jsem od stolu a přešel k oknu. Ruce jsem zastrčil do kapes a zadíval se na les. Propast mezi námi a vším, co mezi námi bylo, se každý den zvětšovala. Urputně jsem se snažil ji zastavit, ale jak marná byla má snaha. Tehdy jsem měl šanci dát všechno do pořádku a já to neudělal. Tohle byla daň za mou sobeckost, kterou jsem musel nést. A proto mě nakonec přemohla myšlenka, že tohle prostě nemá cenu.

Holky, děkujeme za komentáře a možná jste i překvapené, že dítě nedala pryč. To jsme ani neměly v úmyslu, dítě k ní teď prostě patří, tak si zvykejte. Před námi jsou poslední tři kapitoly, tak si je úžívejte, dokud můžete, máte se na co těšit.

V příští kapitole uvidíme, jaké komplikace Belle těhotenství přineslo a jak se tahle situace nakonec vyřeší. Doktor se stane tím, kým by to nikdo nečekal. Zbytek v příští kapitole.

Co si myslíte o doktorovi a jak si myslíte, že tohle nakonec dopadne? A co Edward, vzpamatuje se z toho? Pište. Budeme rády, když zapojíte svoji představivost. ;)

Vaše Irmička1 a Mmoník ♥

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 32. kapitola: