Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 31. kapitola

15.02.2013 (15:45) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3390×

Pohled Emmett

„Já jsem to věděl!“ zahřměl můj hlas napříč ostrovem. Máma i Rose se na mě vyděšeně podívaly. Rozzuřený jsem se rozešel lidským tempem k domu. Dupal jsem u toho tak, že pod tíhou mého chodidla se jednotlivé příčky našeho dřevěného mola lámaly. Ve vteřině jsem přelítl dům a už vcházel do dveří pracovny našeho mistra.

„Mám pro tebe jedno slovo!“ namířil jsem na něj jeden svůj prst, abych to zdůraznil. „Díky!“ křikl jsem.

„Díky, žes to všechno posral!“ křičel jsem dál. Byl jsem na něj neskutečně naštvaný. Proč jí to proboha neřekl, když byla celá rodina doma?! Proč jí to neřekl nějak opatrněji?! Třeba po malých dávkách?! Proč… Edward ke mně zvedl pohled a jeho výraz byl… zničený…

Došly mi slova. Jeho neštěstí mě úplně odzbrojilo. Bellu jsem zbožňoval… Ale jeho to byla láska. Tohle ode mě nebylo fér.

„Já jsem jí to neřekl,“ špitl na vysvětlenou. Sklopil hlavu a já myslel, že se rozsype. A to doslova. Vedle mě se objevila Esmé a vedle ní Rose.

„Edwarde, já pevně věřím, že se to všechno vyřeší. Vždyť není všemu konec… Ještě ne…“ utišovala ho matka, ale absolutně to nezabíralo. Musel jsem převzít iniciativu.

„Vy jste ji neviděli,“ šeptl a zabořil hlavu do dlaní.

„Ale slyšeli,“ doplnil jsem ho.

„To všichni v okruhu tří mil,“ odsekla Rose a opřela se o futro. Střelil jsem po ní pohledem, který se jí nezamlouval. Protočila očima a zase se podívala na Edwarda.

„Podívej se, brácho…“ Chtěl jsem začít se svým plánem na opětovné získání její důvěry, když se na mě Edward podíval. V očích měl tolik bolesti, že bylo každému jasné, že tohle nemůže nést sám.

„Viděl jsi její oči?“ zeptal se mě a já si je opětovně vybavil. Jasně říkaly - promluv a já škrtnu zapalovačem. Pod tíhou vlastního provinění, bratrova provinění a jejího výrazu jsem ji nemohl zastavit, i když to bylo to jediné, co jsem chtěl v té chvíli udělat. Odprosit ji a přimět ji zůstat. Byla to má sestra. Ta nejoblíbenější sestra.

„Dobře, tak letos už s ní radši mluvit nebudeme. Ale co příští rok? To už bychom to mohli zkusit, ne?“ snažil jsem se odlehčit tuhle těžkou situaci. Nebylo potřeba, abych mu říkal, jak moc mě to mrzí. Jak jsem si taky moc přál, aby s námi zůstala. On to věděl. Potřeboval prostě jen…nebýt sám.

„Emmette,“ vstoupila do toho máma a pohladila mě po rameni. Co jsem zase řekl? Zakroutila slabě hlavou, abych toho nechal a nekul do živého. Ale tahle situace přece potřebovala konstruktivní řešení toho, jak dovést zpět mou sestru! Copak to nikdo nechápal?

„Ona se nevrátí, Emmette,“ odpověděl na mou nikdy nevyslovenou otázku. Podíval jsem se na něj a poprvé v životě mu nechtěl věřit. Nechtěl jsem ho poslouchat a už vůbec jsem nechtěl, aby tohle ještě někdy vyslovil.

„Já ji znám, Edwarde!“ štěkl jsem po něm a namířil na něj ukazovák ve smyslu, aby tohle už nikdy neříkal. „Vrátí se! Vím to!“ zavrčel jsem skrz zaťaté zuby. Představa, že by tu nebyla… Rodina by nebyla kompletní… A já chtěl kompletní rodinu!

„Díky!“ štěkla Rose a nasupeně odkráčela pryč. Cestou si broukla něco v tom smyslu, že jsem hajzl a další nelichotivá slova. Mávl jsem nad ní rukou a nechal ji se vztekat. Tohle nemohla nikdy pochopit. Ona totiž nebyla parťák.

„Chci být sám,“ rozsekl to. No jistě, co bych od něj mohl čekat? Bylo mi jasný, že plán na záchranu jeho manželství budu muset vymyslet sám. Možná bych do toho mohl zasvětit Jaspera až se vrátí z Denali. Teď stejně do New Yorku nemůžu. Co kdyby ten zapalovač u sebe vážně měla? polemizoval jsem, zatímco se Edward otočil i se židlí směrem k oknu a díval se ven. Jeho skleněný pohled mi jasně naznačil, že nevidí nic jiného krom zrazených očí naší Belly.

Otevřel jsem pusu, že se ho zeptám, jestli mi jako vážně s tím plánem nehodlá pomoct, když mě Esmé chytila za ramena a doslova vytlačila ven. Zavřela dveře a káravě se na mě podívala.

„Co je? chtěl jsem vědět.

„Chceš vědět jaký je plán?“ zeptala se a já se usmál. Každá pomoc se hodí. „Teď půjdeš opravit to molo,“ řekla a mateřsky mě poplácala po rameni.

„Ale…“ chtěl jsem namítnout, že mám hodně práce s plánem Bella, jenže matka mi nedala prostor.

„Hned!“ rozkázala autoritativně a já sklonil hlavu.

„Fajn,“ odsekl jsem a odcházel splnit úkol. Cestou jsem přemýšlel, jak vlastně bude můj plán vypadat. Nemohl jsem přijít na nic konstruktivního. Bylo jasné, že ho budu muset ještě propracovat. Když jsem ale došel za dům pro dřevo, napadlo mě něco naprosto úžasného. Zalovil jsem v kapce a vyndal mobil. No jasně! Prostě jí zavolám…

„Volané číslo je nedostupné,“ ozval se hlas operátora. Típl jsem to a zamyslel se. Tak takhle jednoduché to asi nebude, pomyslel jsem si.

O týden později

Pohled Bella

Procházela jsem chodbou k mé staronové kanceláři a klapání mých podpatků mi nesnesitelně dunělo v uších. Způsobovalo mi třeštění hlavy a o oteklých nohou nemluvě.

„Dobré ráno,“ zaštěbetala Sisi od stolu a hrnula se ke mně s tím, že mi pomůže z kabátu.

„Na poradu vše připravené?“ zeptala jsem se ostře a sjela ji pohledem, aby ode mě okamžitě o dva kroky ustoupila. Můj dotěrný a naštvaný pohled zaregistrovala a opravdu odstoupila. Těhotenské bříško se mi začínalo lehce nadouvat a já nechtěla riskovat, že by si toho kdokoliv všiml. Tohle byla věc, kterou jsem chtěla absolutně ututlat.

„Ano. Materiály máte na stole,“ řekla a přešla za svůj stůl.

Došla jsem do kanceláře, kde jsem si teprve odložila a přešla ke stolu. V momentě, kdy jsem ucítila ranní kávu se mi zhoupl žaludek. Urychleně jsem si přiložila ruku na ústa a doufala, že se hned první den v práci při plném nasazení nepozvracím.

„Sisi?“ zavolala jsem sekretářku.

„Sally,“ opravila mě, čímž mi vzala dech. Opřela jsem se o stůl a netrpělivě začala poklepávat nohou. Člověk tu půl roku není a oni takhle zdivočí…

„Sisi,“ řekla jsem s rázností v hlase, „odneste tu kávu. Dám si jahodový čaj s vanilkou,“ nadiktovala jsem. „Zamíchat, nesladit,“ dodala jsem nakonec a přešla za svůj stůl.

Minulý týden, když jsem se vrátila ze svého výletu, tak jsem tomu teď říkala, jsem tady už byla, ale nepracovala jsem naplno. Měla jsem jednání se správní radou ohledně mé nepřítomnosti a jiné vyříkávání a vysvětlovaní. Ale teď bylo pondělí a já byla připravená vrhnout se do práce po hlavě. 

Uvelebila jsem se v křesle a vzala do ruky poslední číslo Glamouru. Listovala jsem jím a prohlížela jednotlivé statistiky, které jsem si nechala zpracovat. Nezapomněla jsem si dělat poznámky na dnešní poradu. Nakonec jsem se vrhla i na jinou práci, která mi zkrátila čas do plánované porady.

„Dobré dopoledne,“ zdravili mě všichni přítomní. Procházela jsem kolem nich a snažila se na každé pozdravení pokynout hlavou. Úder ručičky nekompromisně zahlásil začátek porady.

„Dobré dopoledne všem,“ začala jsem svůj projev. Ne, ta prodleva během mé indispozice na mně nebyla vůbec znát.

„Ráda bych všem oznámila tu, ne pro všechny, dobrou zprávu,“ udělala jsem takovou tu napínavou pauzu a přelítla všechny pohledem. „Jsem zpět,“ pronesla jsem nadšeně hrobovým tichem, které v místnosti zavládlo.

„Dále bych chtěla požádat o přednesení zpráv z jednotlivých úseků. Zprávy jste mi měli zpracovat dle mých pokynů do dnešního rána tak, abych si je mohla zhodnotit ještě před začátkem dnešní porady. Od všech jsem to obdržela až na -,“ zarazila jsem se, nahlédla jsem do mých poznámek a podívala se na dotyčného. „Jasona Farwella.“ Vyděšeně na mě upíral zrak a pak kmital pohledem po ostatních vedoucích.

„Tak, Jasone, co vás k tomu vedlo?“ zeptala jsem se ho otevřeně a opět se zadívala do svých poznámek a jednotlivých materiálů. Nedělalo mi dobře dívat se na jeho upocenou a vykolejenou tvář.

„Já - ,“ vykoktal a zadrhl se.

„Tak doufám, že až přijde řada na vaše oddělení, nebudeme nuceni tu poslouchat vaše koktání. Právě proto chci, aby se každý na poradu připravil předem, abychom se pak nemuseli zdržovat. Nedělám to proto, že by mě snad bavilo buzerovat ostatní,“ řekla jsem a všichni sklopili zraky.  Tak oni to vážně nechápou, že je to pro jejich i moje dobro?

„Každopádně se tohle výrazně podepíše na vašem měsíčním ohodnocení. Na to dohlédnu. Tak, přejděme k dalšímu dobu,“ řekla jsem a koutkem oka sledovala, jak Jason zajel do židle a lehce si povolil kravatu.

„Nejdřív ze všeho bych chtěla slyšet zprávu PR. Alexo, prosím,“ vyzvala jsem ji. S kývnutím se postavila a Sisi zapnula její prezentaci, která se objevila na plátně za ní.

Nakonec jsem všechny po dvou hodinách propustila. A ano, byly jsme všichni nuceni poslouchat Jasonovo koktání, které jsem hned na začátku musela utnout s tím, že jestli něco nesnáším, tak je to právě nepřipravenost.

Dopisovala jsem si poslední poznámky, když na sklo zasedací místnosti někdo zaťukal. Zvedla jsem pohled a na danou osobu se srdečně usmála. Rukou jsem pokynula Sisi, že může mé materiály odnést a mé poznámky přepsat, zatímco já se zvedala a opouštěla místnost.

„Bello,“ vydechla Jessica a já se k ní natáhla pro objetí. Bylo to neskutečné. Má jediná skutečná kamarádka. Tolik mi chyběla.

„Jess,“ šeptla jsem jí do ramene a snažila se zadržet slzy.

„Tak ráda tě vidím,“ zaštěbetala už tišším hlasem. Tady jsme byly středem vesmíru. Všichni na chodbě se na nás dívali.

„Ani nevíš, jak jsi mi chyběla!“ zašeptala jsem k ní a pomalu se rozešla směrem k mé kanceláři.

Zavřela jsem dveře, abych se ujistila, že všechno, co teď budeme probírat zůstane opravdu jen tady.

„Kdes byla?!“ vyjekla hned vzápětí a já se pousmála.

„To je na dlouho a tolik času nemáme,“ řekla jsem. Všechno, co se odehrálo v posledních měsících, jsem pohřbila hodně hluboko.

„A kde je Edward?“ Při zaznění jeho jména se mi sevřelo srdce. Bylo to, jakoby mi někdo prorazil hrudník a drtil mi srdce v dlani.

„Kdo?“ Nervózně jsem zamrkala a posadila se na pohovku.

„Bronzový háro, překrásnej ksichtík a luxusní postava,“ popsala ho, čímž mi ještě přidala na bolesti.

„A taky ten, co to tu vedl, zatímco ty…“ nedopověděla to. Zvedla jsem k ní pohled. Nechtěla jsem jí lhát, ale nebyla jsem připravená o tom mluvit. Díky Bohu to z mého pohledu poznala.

„No dobře, možná později,“ řekla jen a posadila se vedle mě.

„Proč jsem za tebou nemohla přijít už minulý týden?“ ptala se a to oprávněně. Několikrát jsem jí musela vymluvit, aby za mnou přišla. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych s někým mohla mluvit.

„Já… Musela jsem vyřídit všechno potřebné okolo Glamouru a taky jsem byla na hřbitově,“ vysvětlila jsem. Chytila mě kamarádsky za ruku a sevřela ji. Taktně jsem vynechala ty dva dny, co jsem probrečela u babičina hrobu. Tam je totiž místo, kde jde všechno stranou.

„Ale dneska večer přijdu,“ rozhodla. Nadechla jsem se s tím, že ji to opětovně rozmluvím.

„Ani slovo! Přijdu a hotovo.“ Rezignovaně jsem vydechla a položila jí hlavu na rameno. Bez jakýchkoliv dalších protestů.

„Jess, něco od tebe potřebuji,“ začala jsem a poposedla si kousek od ní, abych na ni lépe viděla. Věděla jsem, že teď otevřu něco hodně bolestivého a ošklivého. Něco, co bych nikdy v životě neudělala, kdyby nešlo o můj vlastní život. Ale já věděla, že mé těhotenství není jen tak nějaké. Čekám upířího potomka. Neměla jsem tušení, co mě čeká. Ale bylo mi jasné, že to musím nějak řešit.

„Vím, že se tě teď dotknu. Ale taky vím, že ty to zvládneš, protože víš, že tě mám nejradši na světě a nikdy bych ti neublížila, kdyby to nebylo opravdu nezbytné,“ začala jsem a ona se na mě upřeně dívala. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela u toho oči. Tohle bylo těžké.

„Mám jeden problém, který musím rychle vyřešit. Nemůžu ti říct, co to je. Ale je nutné to vyřešit co nejdřív. A nemůžu to řešit… veřejně,“ mlžila jsem, co to šlo. Ale v jejích očích jsem viděla pochopení, které mi dodávalo sílu pokračovat. Poslední hluboký nádech před katastrofou.

„Potřebuji, abys mi dala kontakt na toho doktora, který ti tehdy provedl ten utajený potrat,“ vyslovila jsem to a viděla, jak se jí oči zalívají slzami.

„Co? Prosím?“ Hlas se jí zlomil. Chytila jsem ji za ramena a nasměrovala její uslzený obličej proti tomu mému, kde už se slzy začínaly projevovat taky.

„Mrzí mě, že ti to musím takhle připomínat a otevírat staré rány, ale jsem opravdu v průseru a sama to nezvládnu,“ ujistila jsem ji, zatímco si začala utírat slzy.

„A řekneš mi…“

„Ne,“ přerušila jsem ji. Tohle bylo něco, co neměl nikdo vědět. A já to nehodlala říct nikomu.

Stoupla si a přešla k oknu. Postavila se před něj a dívala se na město. Ruku si neustále přidržovala u obličeje a zachytávala slzy, které ne a ne ustat.

Když před čtyřmi lety Jessicu znásilnili, bylo to něco, co jsem už nikdy v životě nechtěla prožít. Byla na dně a já ji neustále tahala zpátky nahoru. Ale když zjistila, že jí dotyčný zanechal i něco jiného kromě zničené duše a těla, bylo to něco nepředstavitelného. Její kariéra tehdy začínala a byla na dobré cestě. Proto jí tehdy jeden známý sehnal doktora, který byl ochotný za peníze nevyzradit ani písmeno. A to byl doktor, kterého já teď potřebovala.

„Lester Pratt,“ vyslovila to jméno a já úlevou zavřela oči. „Long street 35. Je to v té zapadlé části na východě města,“ dodala a já se zvedla. Došla jsem k ní a rukou ji k sobě natočila.

„Odpusť mi to, zlato,“ šeptala jsem dokola a objímala ji. Bylo mi tak neskutečně líto, že jsem ji do toho musela zatáhnout, ale doktor Pratt byl ten, kterého jsem teď opravdu potřebovala.

„Mám tě ráda, Bello. A chci, abys byla v pořádku,“ šeptala. Pevně jsem ji tiskla k sobě. „Slíbíš mi to?“ zeptala se. Pustila jsem ji a sklonila hlavu.

„Slibuji,“ špitla jsem a pokusila se usmát. Ale Jessica mi to tentokrát neuvěřila. Jak by mohla, vždyť jsem sama nevěděla, co se mnou bude.

Tak jsme se přenesly přes nejspíš poslední kulatiny. :-) Moc děkujeme za Vaši podporu a jsme rády, že se Vám to líbilo. :-) Nedá nám to a i my s Irmičkou se musíme připojit k pár čtenářkám a říct: „Joooo!!! Je zpátky! Hurrrááá!" Musím říct, že i my obě jsme se těšly, až se Bella vrátí. :-)

Teď už to půjde ráz na ráz. :-) V příští kapitole se podíváme k doktoru Prattovi. Jak návštěva u něj dopadne? :-) A můžu Vám prozdradit, že se ještě určitě jednou dočkáte Emmettova pohledu, i když to nejspíš nebude hned v té následující kapitole.

A jak se Vám líbila ta dnešní kapitola a co si o ní myslíte? :-) Věřte nebo ne, ale ty poslední kapitoly se nám píšou špatně, a tak jsme rády, že Vás máme. :-)

Váš Mmoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 31. kapitola: