Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 25. kapitola

04.01.2013 (21:00) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3372×

Pohled Edward

Z našeho večera nakonec nebylo nic. Když chtěl Emmett s Rose odejít, Bella je prosila, aby zůstali a strávili zbytek večera s námi. Zatímco Emmett byl nadšený a už plánoval, co budeme dělat, Rosalie se tvářila jako zkažený citron. Ta od začátku odsuzovala celou tuhle situaci, a proto se také držela stranou.

Scrabble. Takhle se jmenoval mor, který nás ten večer zchvátil. Hned potom, co jsme Emmettovi zatrhli svlékací mariáš. Hráli jsme dobře do dvou do rána. Nám to vůbec nevadilo, jak je obecně známo, my nespíme, ale Bella byla už celá uzívaná.

„Nepůjdeme si už lehnout?“ zeptal jsem se milým hlasem a lehce ji políbil do vlasů. Byla křehká jako porcelánová panenka. Moje panenka, kterou budu chránit za všech okolností. Možná se ve mně probudily ochranářské pudy, možná to byla Bella, kdo konečně někomu dovolil, aby se o ni postaral.

Nevěděl jsem, čím to bylo způsobené, ale za to jsem cítil, že takhle to bylo správně. Vždy dokonalá a stoprocentní Bella byla pryč. Teď tu byla moje Bella, která mě vyžadovala, která mě potřebovala. Tuhle Bellu jsem miloval jako nikdy nikoho.

„Poslední hru. Slibuju, že tentokrát vyhrajeme,“ dívala se na mě zářivýma, přesto lehce unavenýma očima. Musel jsem se nad její pílí pousmát.

„To těžko, prcku. Rosemmett je tank, který nejde zastavit, viď, zlato?“ culil se Emm a zďuchnul do Rose, která protočila očima.

„Hele!“ varovala ho Bella, která se ozvala na urážku mířící na její osobu. Mrskla po něm polštářkem ze sedačky. Emmett na ni výhružně zavrtěl ukazováčkem. Co mě zarazilo, byl ten jeho výraz, když se na ni díval. Měl ji rád. Najednou mi myslí projelo několik vzpomínek, kterým jsem tehdy nepřikládal důraz, ale přitom byly tak důležité.

Vybavila se mi Esmé, která ji mateřsky objímala, když spolu vařily večeři. Tolik se u toho nasmály. Tancovaly od jedné linky ke druhé a neustále se něčemu hihňaly.

Vybavil se mi Carlisle, když jsem je nachytal, jak spolu tajně koukají na naše rodinné nahrávky. Tehdy se na mě omluvně díval, ale hned jak jsem odešel do pracovny, opět zmáčkl play a dívali se dál.

Alice, která Bellu zbožňovala už od toho prvního společně stráveného odpoledne. Jasper, který se mohl přetrhnout, aby Belle vysvětlil všechno, na co se ptala. Až zapomněl, že ji ze začátku chtěl zabít.

Dokonce Rosalie, která jí půjčila svůj hřeben, když tehdy Bella nemohla najít ten svůj. Dobře si pamatuji, jak naštvaně vrčela, ale půjčila jí ho, a to bylo důležité.

Emmett a jeho pohledy na ni. Ti dva byli naladěni na stejnou notu. Stejně soutěživí, stejně praštění. Bella by mu skočila na všechno, co by jí řekl, ale Emmett by jí uvěřil i to, že je z jiného světa. Když byli spolu, byli úplně jiní. Tedy, Emmett byl pořád stejný, ale Bella byla jiná. Víc dětská, víc roztomilá.

„Ááá, tady někdo prohrál, tady někdo prohrál,“ hejkala a střídavě ukazovala prstem pravé a levé ruky na Emmetta, který zuřil nad jejich první prohrou tenhle večer.

„Nech si to, Bello!“ zaječel. Jestli něco Emm nesnášel, tak to bylo posmívání, a něco mi říkalo, že to Bella věděla až moc dobře.

„Tys podváděl, Edwarde!“ obvinil mě hned vzápětí. Já s pohledem neviňátka hýbl rameny v gestu – já nic, já muzikant. Samozřejmě, že jsem podváděl. Chtěl jsem Belle udělat radost. I když to znamenalo, že Emmetta dost naštvu. Však on to zvládne.

„Jak sladce chutná vítězství! O co že jsme to hráli?!“ kula do žhavého manželka.

„Tak ty nedáš pokoj, prcku!“ S úsměvem se po ní vrhl. V první chvíli jsem chtěl instinktivně vstoupit mezi ně, ale nakonec jsem je nechal. Nikdy by jí neublížil.

Čapnul ji za ruce, a i když se hodně bránila, neubránila se. Vytáhl ji na nohy, pak ji jednou rukou vytáhl nad zem a naložil si ji na rameno hlavou dozadu.

„Prý si někdo objednal pytel brambor,“ hulákal domem a pochodoval po pokoji. Bella se smála, až se jí oči zalily slzami. Pobaveně jsem je sledoval. Kopala mu do břicha a hrozilo, že se spíš sama zraní, než aby Emmovi ublížila. Jenže to ona netušila.

„Pusť,“ vypouštěla z úst v mezerách mezi smíchem. Nadhazoval si ji jako peříčko, které se mu usadilo na rameni. Pouštěl ji dozadu po jeho zádech a zase ji zpátky vytáhl na rameno.

„Nééé,“ křičela strachem, když ji opět spustil dozadu a ona se bála, že skončí na hlavě. Držela se ho jako klíště, ale ani to jí nepomáhalo.

„Kam že to mám složit?“ utahoval si z ní.

„To já si ji objednal. Ke mně do ložnice, prosím,“ smál jsem se s nimi. To Rose se mračila a nezaujatě je pozorovala. Emmett se i s mou manželkou na jeho rameni rozešel k nám do ložnice.

Podíval jsem se na Rose, která začala sklízet hru. Nebyla naštvaná, spíš smutná.

„Pomůžu ti,“ nabídl jsem se a začal házet písmenka do sáčku.

„Kdybych nevěděla, jak moc tě Bella miluje, měla bych o Emmetta strach,“ přiznala potichu. Seshora bylo slyšet Belly výskání, které odpovídalo tomu, že ji Emm zřejmě držel hlavou dolů ze schodiště.

„Jsi láska jeho existence. Neměla bys mít strach,“ připomněl jsem jí. Se smutným výdechem se posadila na sedačku.

„Víš, co všechno podnikl, aby získal ty lístky? Každý den poslouchám jeho plány, co budou dělat zítra. Měla bych strach,“ ujistila mě. Nebyla v tom žárlivost ani nenávist vůči Belle. Jen to potřebovala někomu říct. Myslela si, že já jsem její spojenec. Celá rodina Belle propadla. Podle Rose jsem já a ona byli jediní, kdo si při ní zachovával zdravý rozum.

„Upíří se nemění. Emmettovy city k tobě se nikdy nezmění. Tak jako se nikdy nezmění ty tvé,“ řekl jsem tiše a bratrsky ji poplácal po ruce.

„Cítím se jako mimozemšťan ve své vlastní rodině. Je to ubíjející. Všichni… Všechny si obmotala kolem prstu,“ konstatovala suše, s dávkou nechápaní.

„To je její dar. Vždycky dokázala všechno, co chtěla. A dosáhla toho úplně sama. Ač na to nevypadá, je to velmi silný člověk. Lidi okolo znali její povahu a dobře věděli, jaká je. Postrach s podpatky - takhle jí po firmě často říkali. Ale stejně k ní vzhlíželi a udělali všechno pro to, aby byla spokojená. Přitom kdybys znala její povahu před nehodou, zabila bys ji hned po tom, co by tě pozdravila. Neskutečně nepříjemná osoba. Osinu v zadku by sis radši hýčkala, jen abys nemusela snášet ji. A přesto nikdo nikdy neřekl jediné slovo proti ní,“ vyprávěl jsem příběh Isabelly, která už mezi námi nebyla. Nebo já si to aspoň myslel.

„Jako by nestačilo, že je možná štít, teď ještě tohle. Nemá těch darů nějak moc?“ odfrkla si trpce.

„To je kouzlo osobnosti, ne dar, jak si ho představuješ ty,“ vysvětlil jsem a usmál se nad myšlením mé sestry.

„Já mám taky kouzlo osobnosti,“ řekla uraženě, hned jak pochopila, jak jsem to myslel. Opět se vrátila naše sebevědomá Rose. Bylo na čase, už mi chyběla.

„Ano, taky,“ přitakal jsem, „jen trochu jiné než ona,“ zatnul jsem jí tipec. Poděkovala mi hrubým bouchnutím do hrudi, až jsem se předklonil. Spokojený usměv se jí opět usadil na rtech.

„Stejně se těším, až jí řekneš pravdu a ona odejde,“ upřesnila své myšlenky. Zůstal jsem zírat na podlahu. Málokdy jsem neměl co odpovědět. Před pár dny bych jí řekl asi něco takového, že já taky, ale teď mi to absolutně nešlo přes pusu. Dokonce jsem měl pocit, že bych to neřekl ani před tím. Což mě vyděsilo. Opravdu jsem mohl něco cítit už k té ledové královně, kterou bývala?

„Ty jí to nechceš říct, viď?“ vykřikla vyděšeně Rose a chytila mě za rameno, aby si mě natočila čelem k sobě. Tělo mi totiž tím zjištěním zkamenělo. Podíval jsem se do Rosiných očí. Vyděšeně se mi zabodávala do pohledu. Chtěla, abych ji hned teď ujistil, že to tak není. Svou sestru jsem miloval opravdu moc. Ale Bellu jsem miloval daleko víc.

„Tak nechceš?!“ zakřičela na mě a zatřásla mnou. Hlas se jí zadrhl v hrdle. Díval jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem řekl pravdu.

„Všichni máte svou lásku. Já už teď konečně taky. Nechci o ni přijít. Nemůžu o ni přijít!“ Odvrátil jsem od ní pohled. Nemohl jsem se dívat na její opovržlivý pohled.

„Na tohle nemáš právo, Edwarde!“ okřikla mě. Naštvaně jsem se postavil.

„To se pleteš! Čekal jsem dlouhých sto let. Sto let samoty a trápení. Žádná mi nebyla dost dobrá. Žádná mi nic neříkala. Až ona. Nenechám ji odejít! Rozumíš! Nenechám!“ ztrácel jsem nad sebou kontrolu. Ale to vidina ztráty Belly ze mě udělala upíra, co křičel na svou vlastní sestru.

„Bereš jí svobodnou vůli! Celá rodina ji kvůli tobě drží ve lžích, aby sis mohl hrát na lásku! Láska se nedá vynutit!“ Stála proti mně a dívala se mi zpříma do očí. Její slova mě bodala po celém těle.

„Ona mě ale miluje!“ oponoval jsem jí, i když chabě.

„Ale tímhle ji ztratíš,“ upozornila mě. Nadechl jsem se a složil ruce v bok. Věděl jsem, že má pravdu. Nechal jsem to zajít opravdu daleko.

„Teď už je pozdě...“ Otočil jsem se k oknu a prohrábl si zoufale vlasy.

„Ale je to tak správné,“ prohodila a položila mi ruku na rameno.

„Přijdu o ni.“ Neptal jsem se, odpověď jsem znal. Posadil jsem se.

„Má právo na svou vlastní volbu. Má právo na svůj život,“ snažila se mi to vysvětlit.

„Nemůžu bez ní být,“ vydechl jsem a svěsil hlavu. Sedla si vedle mě a pohladila mě po vlasech.

„Nikdy jsi nebyl sobec, Edwarde. Ani teď nejsi. Miluješ ji a právě proto ji musíš nechat jít,“ řekla a položila svou hlavu na mé rameno.

„Máš pravdu,“ políbil jsem ji na čelo, „řeknu jí pravdu. Dlužím jí to,“ rozhodl jsem se. Pyšně se na mě podívala a usmála se.

„Jdu za nimi. Bellin smích už zní spíš jako skučení,“ ukončil jsem tenhle rozhovor a zvedl se k odchodu.

„Edwarde?“ zavolala na mě. Ve dveřích jsem se na ni otočil.

„Neoddaluj to. Čím déle to bude, tím to bude horší…“ Beze slova jsem přikývl.

Vyběhl jsem schody a už vcházel do naší ložnice. Bella seděla na posteli a prohlížela si svůj loket.

„Co se to tady děje?“ ptal jsem se a snažil se o milý výraz.

„Bella fňuká jako malá holka,“ prohodil Emmett ledabyle. Zato Bella se na něj vražedně podívala a propíchla ho pohledem.

„Mám od něj modřinu, podívej,“ vybídla mě a pohodila ke mně loktem. Přešel jsem k posteli a podíval se na to. Malá modřina se jí tam začínala vybarvovat.

„No bóže, jedna malá modřina,“ prskal Emm a rozhazoval rukama.

„Jsi věchýtek, prcku,“ šil do ní. Bella upírala zrak na svou modřinku.

„Radši už vypadni,“ vyhodil jsem ho. Nemohl jsem se dočkat, až s ní budu sám. Chtěl jsem si ji pořádně užít, než o ni nadobro přijdu.

„Mějte se, hrdličky,“ zahalekal a už otevíral dveře.

„Už ty steroidy neber!“ zavolala za ním Bella. Emmett se na ni vítězně usmál a poslal nám vzdušnou pusu.

„Já ti to pofoukám, ano, lásko?“ zubil jsem se na ni. Usmála se a něžně mě pohladila. Nezapomněl jsem se pořádně nadechnout její vůně. Políbil jsem ji do ruky, kterou přejížděla po mém obličeji. Věděl jsem, že tu vůni už nikdy nedostanu z hlavy. Políbil jsem ji na loket a zchladil jí tak bolístko.

„Lepší?“ zašeptal jsem a vzhlédl k ní.

„Ještě tady,“ zapředla jako koťátko a ukázala na další místo. Zabořil jsem do něj své rty a něžně ji líbal.

„A tady,“ šeptala. Pokračoval jsem všude tam, kam mi ukázala. Zlíbal jsem jí celé tělo a nakonec se dočkal jejích rtů. Opatrně jsem na ni nalehl a ona se položila na záda. Rty jsem si pohrával s těmi jejími. Nikdy nebudu mít dost té chutě. Byla tak sladká, tak voňavá.

Chvíli líbání vystřídala chvíle svlékání. Oba jsme se snažili svlékat se navzájem co nejopatrněji, abychom od sebe byli co nejméně. Neustále jsem líbal její rty, krk a zase rty.

„Miluju tě,“ zašeptala mi do rtů a záhy slastně vydechla. Nedočkavě jsem do ní pronikl. Ten pocit jsem nedokázal vyjádřit. Zasténala slastí a zaklonila hlavu. Hrdlo mi vibrovalo a já čekal, že se mi z něho dřív nebo později vydere vrčení. Ta rozkoš, kterou jsem milováním s ní prožíval, byla obrovská. Zarazil jsem se, když jsem zašeptal ta slova, která byla až děsivě pravdivá.

„Miluju tě,“ vydechl jsem jí do tváře. Jediná svato svatá pravda, kterou jsem jí kdy řekl. Usmála se na mě a já se přitáhl na její rty.

Ležela na mně a spokojeně oddechovala. Kdykoliv dřív bych ji odsunul na její část postele a odešel pracovat. Tolikrát jsem to předtím udělal. Teď ne. Nemohl jsem si představit, že bych byl byť jen jeden jediný okamžik bez ní. Vískal jsem ji ve vlasech, dýchal její vůni a představoval si naši společnou budoucnost. Pocit viny se ale brzo dostavil a já posmutněl. Věděl jsem, že tohle jednou skončí. Bude mě nenávidět za to, co jsem jí udělal, za to, jak jsem jí lhal, a za to, co jsem. Chmurné myšlenky soužily mou duši. Duši, kterou mi ona vdechla. Rychle jsem zabořil obličej do jejích vlasů a nadechl se její vůně, abych je zahnal. Voněla jako… jako… domov.

A je to venku. Hrdličky si konečně řekly, co k sobě skutečně cítí. Co myslíte, ovlivní tahle skutečnost Edwardovo rozhodnutí? Změní jeho slovo, které dal Rose?

A co si myslíte, že by měl Edward opravdu udělat?

V další kapitole nás čeká slibovaný koncert s šokujícím koncem. A prozradím Vám, že se povídka určitě dočká dalších kulatin. :-) Doufáme, že tohle zjištění Vás nijak neodradilo a že s námi vydržíte až do konce. :-) Který se bohužel blíží, ale ještě je v nedohlednu. :-))

Moc děkujeme, že povídku stále čtete. A děkujeme za komentáře, které nás ženou dál. :-)

Mmoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 25. kapitola: