Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 22. kapitola

14.12.2012 (07:30) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3212×

Pohled Edward

Seděl jsem v pracovně a zadumaně koukal do papírů před sebou. Ne, nevěnoval jsem jim ani zlomek pozornosti. Neustále se mi hlavou honily myšlenky na Bellu a naše nedávné rande.

Už jsou to dva dny, co jsme na něm byli, a já od té doby nemůžu myslet na nic jiného. Nejenže byla hříšně sexy, byla i neskutečně otevřená a milá. Milá! zakřičel jsem si naštvaně pro sebe. Nebylo jednoduché držet si ji od těla, když byla taková. Doufal jsem, že když ji dneska matka vytáhla na pevninu, budu moct v klidu pracovat a soustředit se. No, to jsem se pěkně spletl. Byly pryč už přes dvě hodiny. Esmé jela na pevninu dokoupit zásoby a její zlato muselo jet samozřejmě s ní. Zlato! odfrkl jsem si. Ne, nebyla to žárlivost, co mi lezlo na mozek, jen jsem stále nechápal, jak to, že jí všichni zobou z ruky.

Jediné, co mi bylo po chuti v těchto těžkých dnech, bylo, že se Bella rychle zotavovala. Každý den s Alice rehabilitovala a i noha se podle kontrolních snímků hojila výborně. Byl jsem rád, protože mi to zaručovalo, že bude brzo v úplném pořádku. A já pak budu moct konečně tuhle frašku ukončit. Vůbec se mi nelíbilo, jak se do toho zapletla moje rodina. Nejdřív jsem si nemohl odpustit, že je do toho vůbec zatahuju, jenže po shlédnutí předešlých dvou dní, kdy se Bella bez problémů začlenila do mé rodiny, jsem změnil názor. Zaslepeně ji podporovali v téhle lži a našli se i jedinci, které nechci jmenovat, kteří tu už tak obrovskou lež stále více prohlubovali.

Opřel jsem se opatrně do židle. Nechtěl jsem ji zlomit, i když tahle židle byla velmi odolná. Zajel jsem si rukama do vlasů a nešťastně si protřel obličej. Nakonec jsem se na ně nemohl zlobit, i když jsem opravdu chtěl. Všechno to totiž byla moje vina. Dobře jsem to věděl. Už jsem jen odpočítával čas, kdy jí budu moct říct celou pravdu.

Rozhodnutý odsunout myšlenky na Bellu stranou jsem se zadíval do papírů a studoval rozvržení nové rubriky. Nejenže jsem se nemohl rozhodnout, byl jsem i rozrušený. Jediné bušící srdce v mé rodině se totiž neohrabaně belhalo ke dveřím mé provizorní pracovny.

Po slabém zaklepání nakoukla dovnitř. Se sklopenou hlavou jsem dělal, že ji nevidím. Bohužel, ani to ji neodradilo.

„Můžu?“ zašeptala ode dveří.

„Co? Jo, jo,“ přitakal jsem jako by nic. V duchu jsem se modlil, aby zase rychle odešla. Její přítomnost mi po tom našem líbacím maratónu na lodi nedělala vůbec dobře. Kdybych mohl, červenal bych se až na zadku.

„Co děláš?“ ptala se a opatrně obcházela stůl. Její vůně pomalu naplňovala celou místnost a já opět cítil ten pocit, který jsem při ní měl. To, co se dělo s mým tělem v její přítomnosti, jsem nesnášel, ale to, co se s ním dělo, když u mě nebyla, jsem nenáviděl.

„Pracuju,“ odsekl jsem se zamyšleným pohledem do papírů. Pro větší efekt jsem se v nich začal prohrabovat. Ani nevím, co jsem právě v rukách držel, sledoval jsem totiž každý její pohyb, každé její nadechnutí. Dnes byla nepřiměřeně klidná. Šťastná?

„Co to je?“ zeptala se zvědavě a položila svou ruku na mé rameno. Jemně ho třela, zatímco druhou rukou zvedla papír z mých rukou. Nestačil jsem zareagovat. Její dotek mě uvěznil.

„Grafický návrh nové rubriky,“ vysvětlil jsem s pouze jedním zadrhnutím. Zlepšoval jsem se. Přidržel jsem si jednou rukou nos a zavřel oči, abych jí naznačil, že té práce mám opravdu dost a aby mě již nevyrušovala.

„Jsi unavený?“ ptala se starostlivě. Rozlepil jsem jedno oko a zaostřil na ni.

„Jo,“ přitakal jsem a opatrně jsem se u toho protáhl. Tím se mi povedlo odstranit její ruku, která stále třela mé rameno, stranou. Bella se opřela o stůl čelem ke mně a zvedla pohled od papíru v jejích rukách. Její oči se do mě opíraly a já bych jí v té chvíli slíbil cokoliv na světě.

„Co kdybych ti napustila vanu?“ zeptala se a v očích se jí šibalsky zalesklo. A bylo to tu zase. Sex. Nechápu, že ho se mnou vážně chtěla. Dřív měla zimnici už jen z pomyšlení, že by se mě omylem dotkla. A teď? Už po druhé za dva dny mi to naznačila. Nemůžu říct, že bych nechtěl. Sám jsem byl překvapený z toho, jak moc jsem to chtěl. Ale byl jsem rozhodnutý, že mezi námi k ničemu nedojde. Už i to líbání bylo mimo moje stanovené hranice. Tak nějak jsem si říkal, že mi to třeba spíš odpustí, až zjistí pravdu. Že třeba ocení, že jsem jí lhal jen v tom opravdu nezbytném. Ne, tohle mi nikdy neodpustí a já jsem to dobře věděl. Jen pořád jsem tajně doufal, že by přece jednou, někdy, kdykoliv. Ne, tohle mi prostě neodpustí. Ale co když přece?

Podívala se zpět do papíru a ukončila tak můj pohled do jejích očí. Najednou jsem byl zase prázdný.

„To by bylo fajn,“ vypadlo ze mě bleskově. Chtěl jsem udělat něco, co ji opět donutí se na mě podívat. Abych to byl zase já. Já – naplněný Isabellou. Ale tou mojí Isabellou. Protože tyhle oči nebyly Isabelly Swanové – ředitelky Glamouru a majitelky GlamourModels. Tyhle oči byly plné lásky, radosti, i když v nich byla i prázdnota.

Opět mě bodlo u srdce, které jsem už dávno neměl. Tu prázdnotu jsem zapříčinil já. Každý její úsměv, a že jimi nešetřila, mě vynášel do nebe a ještě výš. Ale každé zahlédnutí té prázdnoty, každé její bolestivé syknutí, každá její migréna, když si snažila vzpomenout, mě zahrabala hodně hluboko pod zem. Až tam, kde se nachází zemské jádro.

Moje mise byla splněna na jedničku. Opět se podívala do mých očí a přidala k tomu ten její okouzlující úsměv. Kolikrát jsem si říkal, že bych potřeboval brýle, abych z něho neoslepl. Byl to přesně ten úsměv, který vás donutí se blaženě tetelit, jak ten poslední blázen z léčebny. Napadlo mě, proč ten úsměv celé ty roky schovávala. Kdyby ho někdo viděl, určitě by měla ještě větší popularitu, než měla doteď. Jestli to tedy vlastně vůbec šlo.

Jenže vtom jsem si uvědomil, k čemu mě to zase donutila se upsat. Uvědomovala si vůbec, jak na mě působila?! Sklopila oči v svůdném gestu, jemně si skousla spodní ret a zadívala se do toho papíru. Kdybych měl srdce, vyskočilo by mi z hrudě a utíkalo k ní. A nebylo by samo. To, co mám o trochu níž, se totiž začínalo hlásit o slovo taky. Ale tohle každý musí pochopit. Nejsem jen upír, jsem taky chlap. A ona, i když ji nemám rád a nikdy jsem ji neměl rád, se kolem mě neustále promenáduje, vysílá ke mně signály a o tom jejím natřásání se v ručníku vůbec nebudu mluvit. Hraje, že se belhá, kvůli ortéze na noze, ale co si budeme povídat – prokoukl jsem ji už ten první den!

„Máš i jiné návrhy?“ zeptala se z ničeho nic a já zmateně zamrkal.

„Jo. Tady.“ Vzal jsem ten druhý i třetí ze stolu a podal jí je. Otočila se ke stolu a rozložila si je vedle sebe. Zamyšleně se na ně dívala, až se jí vytvořila taková malá, roztomilá vrásečka na čele.

„Co jim říkáš?“ zajímal jsem se. Natáhla se přes stůl k držáku na tužky. Na chvíli můj pohled padl na její dokonalý zadeček, ale opravdu jen na chvilku. V momentě, kdy začala čmárat po jednom z návrhů, jsem se k ní nahnul a nakukoval jí pod ruku.

„Tohle bych přesunula sem. Tohle sem. A tohle? Tak to bych vyhodila. Místo toho bych udělala něco jako třeba tohle,“ vysvětlovala, čmárala, přeškrtávala. Nestačil jsem se divit. Sledoval jsem její ruku jak lítá po papíru.

„Jo, takhle nějak by to šlo,“ odsouhlasila si své veledílo. A vtom mi to došlo. Má to v sobě. Pořád je to ta Bella, jen se krčí někde vzadu. Ten její talent se prostě nedal zapřít.

Díval jsem se na ten její návrh, a i když byl nakreslený na tom vytištěném, původním papíru, tak byl prostě lepší. V těle se mi začal vařit jed, jak jsem byl naštvanej. Zlobil jsem se na sebe, že to nenapadlo mě. Nadával jsem si, že si nedokážu poradit s takovou prkotinou, jako je grafika nové rubriky. Tělo mi škubalo, jak jsem se snažil zadržet vrčení. Doslova jsem vřel jako papiňák.

„Co myslíš?“ zeptala se s nadšením, kterým mě ještě víc popíchla. Napadlo mě, že jí urvu hlavu a zahrabu někde v lese. Ale pak jsem si řekl, že když jsem vydržel nezabít ji něco přes rok, tak teď už tuplem ne. Snažil jsem se o sebe zklidňování, zatímco Bella domalovávala drobnosti do svého návrhu. Opět jsem nabyl dojmu, že si prostě musí něco pamatovat. Nebo že aspoň musí něco cítit. Musí vědět, že tohle je to, kam patří. Ne k nám, ale do Glamouru.

Nebylo pochyb o tom, že tam je její místo. Ať tohle zjištění bylo pro mě jakkoliv bolestivé, musel jsem si to už přiznat. Ona byla talent od přírody. Bylo jí to dáno do vínku. Tohle byl její osud. Ne trávit své chvíle na ostrově plném upírů.

Dobře, to jsem pochopil, pak tady ale bylo mé sebevědomí a mužské ego, které jsem jí v žádném případě nechtěl nechat podtrhnout. Rozhodnutý ukázat jí svou převahu jsem formuloval svou reakci na její dotaz. Nechtěl jsem riskovat podobný výlev, jako když jsem se vrátil z New Yorku.

„Děkuju za pomoc, Bello. Ale myslím, že se rozhodnu pro návrh číslo dva,“ usadil jsem ji. Sám jsem nevěděl, co je vlastně návrh číslo dva, ale to bylo jedno. Důležité bylo, že jsem jí ukázal, že ona tu nemá žádné slovo. Nechtěl jsem jí vracet to, co jsem si já u ní prožil za ten rok. Jenže to pokušení bylo občas tak veliké. Měl jsem nutkání trochu jí srazit hřebínek.

„Fajn. Tak to tu dodělej a já ti jdu zatím napustit tu vanu,“ zapěla a pohladila mě po rameni. Pomalu se rozešla ke dveřím. Tou klidnou reakcí mě ale vyprovokovala. Byl jsem jako teenager, co se snaží vzepřít se svým rodičům. Měl jsem potřebu jí nadzvednout mandle.

„Víš co? Zapomněl jsem, že mám ještě nějaký videohovor. Necháme tu vanu na jindy, ano?“ zkusil jsem a bojovně se opřel lokty o stůl. Pevně semkla rty k sobě a já už se v duchu usmíval nad tím, že jsem tutově vyhrál. Naštval jsem ji. Ani nevím, proč jsem to chtěl. Prostě jsem nechtěl, aby byla tak spokojená. Ta její spokojenost mě už začínala vytáčet. Měla by být nespokojená a chtít si vzpomenout. Když bude spokojená, nebude mít chuť si vzpomenout. A proč by taky jo? Emmett se postaral o to, že měla život jako z pohádky. Z toho mála, co jsem pochytil, že jí navykládal, by se probudit nechtěl nikdo. To mi věřte.

„Dobře. Chtěla jsem ti jen pomoct,“ pronesla mile jako koťátko a vzala za kliku. Byl jsem zklamaný, čekal jsem, že se domem rozezní ten její ječák. Doufal jsem, že by si mohla vzpomenout. Celou dobu se dívala na logo Glamouru a nic. Povzdechl jsem si, když se Bella na mě naposledy ve dveřích otočila.

„Ale ta barva je příšerná a měl by sis to stejně ještě s tím návrhem rozmyslet,“ zahučela a mračila se u toho. Pak za sebou zabouchla a já zůstal tupě čučet na dveře. Dokázal jsem to! Vadilo jí, že jsem si nevybral její návrh. Jen to na mě hrála, že jí to nevadí! Neubránil jsem se spokojenému úsměvu. Isabella Swanová je pomalu na cestě zpět.

Děkujeme těm, co vytrvali, za komentáře. Jste naše zlatíčka. :*

Esmé půjde žehlit Edwardovy činy, ale stejně to nezabere a Bella si poradí po svém. Půjde si to pořádně užít. A něco velkého se stane, ale to až v příští kapitole. :P :D

Vaše Irmicka1 a Mmoník :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 22. kapitola: