Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 20. kapitola

01.12.2012 (07:30) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3178×

Slavíme druhé kulatiny! Jééé. A tohle je pro vás. Je to naše společná práce, doufáme, že se bude líbit. :)

P.S.: Je to od 20. kapitoly. :D

20. kapitola

Pohled Bella

Seděla jsem na gauči a listovala časopisem. Alice seděla v křesle naproti mně a navzájem jsme si vyměňovaly poznatky. Byla to sranda a zároveň jsme si tím zkracovaly čas. Já do příjezdu Edwarda a ona do příchodu Jaspera.

„Podívej,“ vyzvala jsem ji a obrátila na ni stránku z časopisu.

„To by se Edwardovi mohlo líbit, ne?“ vyzvídala jsem a trochu se u toho začervenala. Bylo mi trapný ptát se na to, jestli by se něco líbilo mému vlastnímu manželovi. Ale co jsem mohla dělat? A Alice byla rozhodně jediná, koho bych se dokázala zeptat. Za ten den a půl jsme se docela skamarádily. A vůbec, na celou rodinu jsem si začínala zvykat.

„Tohle by se líbilo každému chlapovi,“ zasmála se a já přikývla.

„Možná bych si to mohla objednat,“ spekulovala jsem a znovu si to noční prádlo prohlídla.

„Nechci být indiskrétní, ale plánuješ noc plnou vášní?“ zeptala se tišším hlasem. Jestli jsem předtím lehce zčervenala, tak teď jsem byla rudá až na zadku.

„Vlastně...“ zarazila jsem se a naklonila se k ní blíž. „Mám pocit, že se mi Edward vyhýbá,“ vyřkla jsem svou myšlenku, která mi leží v žaludku už od samého začátku. Alice na mě vykulila oči a já se opět opřela. Asi nebyl nejlepší nápad tohle řešit s jeho sestrou. Jenže nikoho jiného jsem tu neměla.

„Bello, já myslím -“ chtěla začít s obhajováním svého bratra a já se nemohla divit. Ale potřebovala jsem to vědět. Měla jsem pocit, že jsem jako žena stála před tou nehodou za prd. Prostě jsem to cítila. Viděla jsem to z každého Edwardova pohledu. Neustále se mi vracely vzpomínky, když jsem poprvé vstoupila do tohohle domu. Všichni na mě zírali, jako by do domu vstoupil satan. Napnutě čekali, co ztropím a já to z nich cítila. Nevěděla jsem, co se stalo. Jestli jsem mu něco udělala anebo jestli udělal něco on mně. Ale potřebovala jsem to zjistit.

„Má jinou?“ vysolila jsem z rukávu, než stačila s jeho obhajobou vůbec začít. Překvapeně se na mě podívala a naprázdno se několikrát nadechla. Tak jo, trefila jsem se a ona neví, jak mi to má říct.

„Jistě že ne!“ křikla právě včas, než jsem se stačila totálně naštvat a odejít na protest do svého pokoje – pokud bych ho tedy našla.

„Alice, prosím, řekni mi pravdu,“ požádala jsem ji a sundala si podloženou nohu, abych se k ní mohla po sedačce přisunout blíž.

„Jsem si jistá, že bych o tom věděla, Bells,“ ujišťovala mě a já se zhluboka nadechla.

„Dobře,“ odfoukla jsem si.

„Ublížila jsem mu něčím já?“ vyhrkla jsem na ni a ona se vyděšeně opřela o opěrátko, asi aby měla víc vzduchu a vytvořila mezi námi jistou vzdálenost. Byla ztracená a já to na ní viděla.

„Bello, zlato,“ oslovila mě Esmé a smutně se na mě podívala. Věděla jsem, že je zle. Něco jsem mu provedla. Cítila jsem to, jen jsem si za boha nemohla vzpomenout.

„Určitě jsi mu nic neudělala,“ pronesla jemným, mateřským hlasem a opatrně si ke mně přisedla. Objala mě jednou rukou kolem ramen a druhou mi přitiskla na mé ruce spojené na kolenou.

„Esmé, já cítím ten jeho odstup. Nejsem z kamene,“ špitla jsem a podívala se dolů. Najednou mi bylo hrozně smutno. Slzy se mi nahrnuly do očí a já párkrát zamrkala. Nechtěla jsem být ufňukaná, ale nemohla jsem si pomoct.

„Jsem si jistá, že za to může ta vážná nehoda. Edward měl šílený strach, že to nepřežiješ. Bál se o tebe a myslím, že se nejdřív sám musí ujistit, že jsi zase v bezpečí. Dává si za vinu to, co se vám stalo. A taky to, že ses zranila jen ty a on nic,“ dopověděla a významně se podívala na Alice. Kmitala jsem pohledem z jedné na druhou. Probíhal mezi nimi rozhovor a já jim nebyla schopná rozumět.

„Vím jistě, že by vzal všechnu tvou bolest na sebe. Jen abys byla v pořádku.“ Její slova působila na mou duši doslova jako balzám. Vytvořila mi na rtech úsměv a zahřála u srdce.

„Udělám všechno pro to, abych mu pomohla se přes to dostat. Společně se přes to dostaneme. Nechci, aby si to dával za vinu. Chci, aby byl šťastný a udělám pro to všechno,“ zařekla jsem se nahlas.

„Já ti v tom pomůžu,“ přikývla mi Alice a já se na ni děkovně usmála.

„Všichni ti v tom pomůžeme,“ odsouhlasila Esmé a vtiskla mi mateřský polibek do vlasů.

„Vlastně, ještě bych se na něco chtěla zeptat,“ začala jsem. Esmé se zadívala na Alice a ta jí pohled opětovala. Nevím, co to mělo znamenat, ale vzbudilo to mou zvědavost.

„Esmé, my jsme se nestýkali? Nejezdili jsme k vám? Nenavštěvovali jsme se?“ vyptávala jsem se dál na věci, které mi na první pohled neseděly. Esmé si opět vyměnila pohled s Alice a pak se na mě otočila.

„Zlatíčko, měli jste hodně práce. A my to samozřejmě respektovali,“ řekla kulantně to, že jsme k nim prostě nejezdili. Pracovali jsme a na ně jsme si ani nevzpomněli. Najednou jsem na nás byla naštvaná. Já už žádnou rodinu nemám. Ale Edward má a my jsme je zazdili. Přišlo mi líto, že jsme se nestýkali i dřív, třeba bych si na ně teď vzpomněla.

„Slibuju, že teď už budeme jezdit častěji. Všechno se změní,“ ujistila jsem ji a věnovala jim velký úsměv. Měla jsem jim toho hodně co vracet a chtěla jsem s tím začít hned.

„To budeme všichni rádi,“ řekla srdečně a já byla ráda, že mě přece jen vezmou na milost.

„Jak tě to vlastně napadlo?“ optala se mě a já zvedla pohled na obývací stěnu.

„Máte tady spoustu fotek, ale nikde nejsem já s Edwardem,“ šeptla jsem trochu přiškrceně. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev a v očích mě zaštípalo. Zase jsem natahovala.

„Oh,“ vydechla rozpačitě Esmé. Alice se vyjeveně podívala na obývací stěnu, kde měli vystavené nejrůznější rodinné fotky. A nebyly jen tam. Byly i po zdech na schodišti. Měli jich spoustu.

„Co tu bulíte?“ přerušil nás Emmett, který právě dorazil. Počítala jsem, že za ním hned za chvilku dorazí i zbytek, ale nikdo jiný tu nebyl. Alespoň zatím.

„Holčičí věci, nestarej se,“ odsekla mu Alice a zasněně se na mě podívala. Emmett zvedl ruce do smířlivého gesta a udělal krok zpět ve znamení míru.

„Bella je jen smutná, že tu nemáme žádné jejich fotky,“ vysvětlila mu Esmé mile a s vřelým úsměvem. Emmett se nadechl a přimhouřil oči. Bylo vidět, že mu to hlavou šrotuje. No, nečekala jsem, že z něho nakonec něco vypadne. Spletla jsem se.

„To bude tím, že jsme všechny fotky při poslední přestavbě schovali. A když jsme je sem opět dávali, tak jsme spěchali a dali jich sem jen pár. Pamatuješ, mami? Tehdy měli přijet na návštěvu z Denali a nechtěli jsme, aby to tu vypadalo tak prázdně. Bez rozmyslu jsme sem nějaké poskládali,“ vysvětloval a gestikuloval u toho i rukama.

„Jo!“ odsouhlasila Esmé. „Máš pravdu, zlato. Děkuju, žes mi to připomněl,“ zapěla.

„Aha,“ oddechla jsem si.

„Já už jsem se bála, že jste nás tu prostě mít nechtěli,“ řekla jsem pravdu a podívala se dolů.

„Víš co, švagřinko?“ vybídl mě Emmett a já k němu vzhlédla. „Uspořádáme ty fotky tak, jako byly vždycky, jo? Aby tam nechyběl nikdo,“ dodal a já se usmála. Alice s Esmé se na něj bleskově otočily a vyděšeně na něj hleděly.

„Já...“ zadrhla jsem se, „neřekla jsem to proto, abyste mě tam dali. Já jen chtěla vědět, jestli jsem vám něco neudělala, když tam s vaší rodinou nejsem,“ pípla jsem a cítila jsem se provinile. Měla jsem pocit, že se cpu někam, kde mě nechtějí.

„Ále,“ protáhl a mávl rukou. „Prostě to dáme do původní podoby,“ dodal a pak odešel. Dorazil totiž zbytek rodiny.

„Půjdu si udělat večeři,“ řekla jsem. Esmé se významně dívala na Alice a já nechtěla jejich tichou konverzaci rušit.

„Půjdu s tebou,“ vyjekla Alice a já přikývla.

Pohled Edward

Už čtvrtý den jsem se nezastavil. Děkoval jsem bohu za to, že nemusím spát. Pracoval jsem ve dne i v noci. Doháněl jsem to, na co se Jessica vyprdla. S pravomocemi nebyl jediný problém. Ještě z Milána jsem posílal Bellinu plnou moc, kterou mi podepsala, když jsme odcházeli z nemocnice. Jestli jsem jí řekl, co mi podepisuje? Ne. V zájmu jejího dobra – neřekl. Nechtěl jsem ji rozrušovat a už vůbec ne před lidmi. Co kdyby si náhodou vzpomněla, že? A s tím si vybavila, co jsem zač. Ztropila by skandál a nás by zabili z důvodu prozrazení naší existence. Ne, to jsem nechtěl riskovat.

Veškerou práci, kterou jsem byl schopný dělat z Aljašky, jsem nechával na později. Dělal jsem opravdu jen to nejnutnější. Ale kupodivu to tu bez ní za ten měsíc přežili. Sice ne s takovou úrovní a noblesou, ale přežili. To by se asi Bella divila. Ale teď jsem to měl v rukách já. A byl jsem odhodlaný ukázat, že na to mám. Hned jak jsem dorazil opět do centrály Glamouru, první kroky vedly na schůzku s vedením. Tam jsem je přesvědčil o tom, že jsem schopný Isabellu plně zastoupit. A s jejich následným svolením jsem taky začal.

Řešil jsem poslední detaily s programátorem a už jsem nervózně koukal na hodinky. Byl nejvyšší čas, abych jel na letiště. Tohle letadlo jsem nemohl zmeškat, když jsem zmeškal to včerejší.

„Zpracujte zatím moje body a na zbytku se domluvíme videokonferencí. V kanceláři budu opět v pondělí,“ diktoval jsem poslední věci a už jsem bral kabát a namířil si to z budovy na letiště.

Na palubě jsem si pročítal složky, které jsem nestihl v kanceláři. Když jsem pak vystoupil v našem městečku na Aljašce, namířil jsem si to rovnou do loděnice. A protože jsem přijel o den později, než jsem původně sliboval a zamýšlel, nikdo tu na mě nečekal. Půjčil jsem si tedy člun a zamířil k našemu domu do druhé zátoky.

Cestou jsem se snažil přemýšlet ještě o pracovních věcech, jenže čím blíž jsem byl domu, čím blíž jsem byl Isabelle, tím hůř se mi pracovalo. Moje mysl sklouzávala k ní. Chtěl jsem ji vidět. Chtěl jsem vědět, jak se cítí. Jak jí je. Jak to tam zvládla. Přestože jsem pracoval na dvě stě procent celé čtyři dny, našel jsem si čas na to, abych zavolal domů a zeptal se na ni. Kromě toho, že si postupně obmotávala mou rodinu kolem prstu, střídavě se smála a brečela, si vedla dobře. Tedy, podle toho, co mi otec vyprávěl. Od té doby, co je Bella na Aljašce, se o její zdravotní stav stará otec. A já jsem za to rád. Má totiž tu nejlepší péči.

Zakotvil jsem a upevnil loďku. Už z dálky jsem slyšel bratry. Byli vzadu na zahradě. Došel jsem je pozdravit a pak jsem zavítal do domu. Tam byla pouze Esmé, Alice, Bella a nějaký rozruch. Rosalie a Carlisle byli v práci.

„Ahoj mami,“ špitl jsem a líbnul ji na tvář.

„Ahoj zlato,“ opáčila mi a zaplula do vedlejší místnosti. Byl jsem zaražený jejím nesmělým chováním. Stalo se snad něco? Zaměřil jsem se na jediné tlukoucí srdce na ostrově. Tlouklo jí rychle. Vzápětí jsem pochopil proč, když jsem z obýváku zaslechl Alicin vysoký ječák, který Bellu umravňoval.

„Bello!“ křikla na ni. Pomalu jsem postupoval domem a snažil jsem se přijít na to, co se tam děje.

„Já ale nechci, Alice! Ještě ne! Ještě je brzo! Bolí mě to!“ křičela Bella a srdce jí začalo ještě víc pumpovat.

„Já vím, ale táta říkal, že musíš začít s rehabilitováním!“ vysvětlovala jí mírně hysterickým tónem.

„Co se to tam děje?“ zeptal jsem se nechápavě mámy, které se zjevila za mnou.

„Po včerejší kontrole řekl Carlisle Belle, že by měla začít s lehkou rehabilitací,“ vysvětlila mi a rukama ukazovala na trup. Chápavě jsem přikývnul. Bella si už měla sundat fixaci žeber a začít posilovat ochablé zádové svaly. Přimhouřil jsem naštvaně oči a vešel do obýváku. Stál jsem nahoře na schodech a díval se na ně dolů do obýváku.

Alice se natahovala k Belle, že jí bez pardonu sundá korzet. Bella ji naštvaně mlátila do rukou a Alice musela dělat, že jí to bolí. Chtěla jí ho násilím sundat. Bella si na ten korzet zvykla a je jasné, že ji to teď bolí, když ta záda bude muset držet vlastními svaly.

„Sundej tu fixaci, Bello! Hned!“ zařval jsem domem, až se Belle zatajil dech. Asi jsem do toho dal víc hněvu, než jsem vlastně chtěl, protože se všechno v okolí dvou mil zastavilo. Sám jsem se nad svým zlým tónem pozastavil. Nebylo to zrovna přivítání, které by si asi představovala. Jenže jsem měl potřebu dokázat jí svou převahu.

Vyděšeně se na mě podívala. Neuhnul jsem pohledem a trval na svém. Rozepnula si fixaci, která byla na suchý zip, doslova ho vrazila Alice do rukou a s bolestivým syknutím se naštvaně belhala z místnosti. Rukama si podpírala záda. Opravdu ji to bolelo, přesto pevně semkla čelist a přes bolest pokračovala spodními dveřmi do naší ložnice.

„Výborně, bráško!“ odfrkla si Alice. Obrátil jsem pohled od prázdného místa ve dveřích, kde Bella zmizela a zadíval jsem se na ni.

„To se ti fakt povedlo!“ křikla už zvýšeným tónem. Nechápavě jsem zavrtil hlavou.

„Nejenže přijedeš o den později, než jsi slíbil! Ale ještě se takhle po čtyřech dnech uvedeš! Pravý gentleman! Gratuluji ti! Právě jsi vyhrál konkurz na největšího bídáka z rodiny!“ křičela na mě, když okolo mě procházela. Sledoval jsem, jak se to její drobné tělíčko rozčiluje a přemýšlel, jestli opravdu slyším dobře. Alice? Ta nesnášela její jméno, jen jsem ho vyslovil.

S udiveným a nechápavým pohledem jsem ji vyprovodil po schodech až nahoru, kde se zastavila a naposledy se na mě otočila.

„Uvědomuješ si, že jí to bolí?!“ zaječela na mě s pohledem, který jsem u své milované sestry neznal. Pak se sebrala, odkráčela a zabouchla za sebou dveře.

Stál jsem tam a čuměl jako ježek v kleci. Chtěl jsem přece jen Alice pomoct. A taky chci, aby byla Bella co nejdřív v pořádku. Je pravda, že jsem to asi řekl nevhodně, ale bylo to přece pro její dobro. Jak jsem o tom přemýšlel, zastyděl jsem se. Takhle jsem reagovat neměl. Vybavil se mi ten její pohled, když jsem na ni zakřičel. Plný bolesti a zklamání. Zajel jsem si rukama do hlavy a naštvaně jsem vzdechnul.

„Edwarde?“ Položila mi ruku na rameno Esmé. Omluvně jsem k ní vzhlédnul.

„Přehnal jsem to,“ vyslovil jsem a znova jsem vzdechl.

„Strašně se na tebe těšila a teď tohle,“ řekla a já se naštvaně rozhlédl po místnosti. Nevnímal jsem nic, co tam bylo, jen jsem si v duchu nadával. Tak tohle si budu muset vyžehlit. A já neměl ani nejmenší tušení jak.

„Má od Carlislea dané cviky, ale neříkal ani slovo o tom, že by měla bez toho třeba chodit či bez toho být úplně,“ dodala a já naštvaně zaskučel.

„Měl bych se jí jít omluvit,“ zhodnotil jsem a opřel se o obývací stěnu. Svěsil jsem hlavu a přemýšlel, co jí asi tak mám říct. Jak se jí mám vlastně omluvit. Zvedl jsem hlavu a zadíval se před sebe. Normálně by mou pozornost asi nic neupoutalo, ale to, co jsem právě před sebou uviděl, mi vyrazilo dech. Ještě že dýchat nepotřebuji, jinak bych už byl v mdlobách.

Já a Bella na lodi. Já a Bella na lyžích. Já, Bella, Esmé a Carlisle v lese. Celá rodina před novým domem. Celá rodina na rybách – Emmett drží obrovského mečouna. Prohlížel jsem si každou jednu fotku a nevěřil svým vlastním upířím očím.

„Co to...?“ zadrhl jsem se. Vzal jsem fotku, kde jsme s Bellou pod vánočním stromečkem, ještě k tomu tady u našich.

„Co to, kurva, je?“ vydechl jsem. Esmé mi nakoukla přes rameno a omluvně se na mě podívala.

„Říkala jsem Emmettovi, aby to nepřeháněl, ale když Bella byla tak smutná, že tady nemáme jedinou vaši fotku,“ vysvětlovala s omluvným tónem. Vnímal jsem ji jen okrajově. Vyletěl jsem ze dveří a už jsem stál před Emmettem.

„Kdy přesně jsme byli s Bellou na Bahamách?“ zavrčel jsem na něj vztekle.

„Loni v lednu?“ zeptal se mě s přihlouplým úsměvem.

„Ty jeden...!“ Ani jsem to nedokončil a už jsem ho naháněl po ostrově. Chtěl jsem ho roztrhat! Ani jsem nechtěl vědět, co všechno jí nakecal! Tohle si teda vypije.

Domů jsem se vrátil promáčený a v roztrhaném oblečení. Porvali jsme se až v Japonsku, kde jsme pomalu způsobili tsunami.

„Jste v pořádku?“ ptala se starostlivě Esmé, když jsme se vrátili.

„Je to blázen,“ konstatoval Emmett a já na něj zavrčel. Pořád se točil na tom, že to udělal, aby nebyla Bella tak smutná. Já mu ale nevěřil ani slovo. Když už si mám v tom tu hubu vymáchat, tak ať pořádně. Dobrák jeden!

„Ehm,“ vyrušila nás Bella svým zdvořilým odkašláním. Všichni jsme se na ni podívali. Nevšimla si, v jakém stavu s Emmettem právě jsme. Ani se na mě totiž nepodívala.

„Já jen, že už půjdu spát. Dobrou noc,“ pronesla jemně a dívala se přitom na Esmé. Bylo mi strašně líto, že jsem na ni tak vyjel. Byla tak křehká. A tohle si ode mě nezasloužila.

„Dobře, zlato. Dobrou noc,“ odpověděla jí Esmé a mně spadla brada. Zlato říkala jen nám – svým dětem.

„Dobrou, švagrino,“ zapěl ten vůl za mnou a já se po něm ohnal. Ještě aby ten přikládal. Brada mi spadla podruhé.

„Bello,“ zašeptal jsem a udělal krok směrem k ní. Neměl jsem tucha, co jí říct, ale potřeboval jsem vidět ty její oči. Vědět, že se na mě už nezlobí. Otočila se a bez jediného zaváhání odešla pryč. Stál jsem tam jako opařený. Jednak z toho, jak mě Bella zazdila, a jednak jsem byl v šoku z mojí rodiny. Upír je čtyři dny pryč a co se všechno nestane.

„Tak jo – kdo jste a kde je moje rodina?!“ pronesl jsem zcela vážně. Otočil jsem se na ně a čekal na vysvětlení toho jejich chování.

Jak už jste se dočetly, slavíme druhé kulatiny. Holky, děkujeme vám za vaši podporu. Vaše komentáře nás strašně těší. Jsme opravdu rády, že se našly tak úžasné čtenářky, jako jste vy. Tahle kapitolka je pro vás, holky.

Gifko je od 20. kapitoly, takže se máte na co těšit. Jestli vás zajímá, kolik bude mít povídka kapitol, to ani já a ani Mmoník nevíme, je to ve hvězdách... :D

V příští kapitole nás čeká odhalení minulosti mezi Edwardem a Bellou. Dozvíte se, jak se setkali a taky se uskuteční jejich velké první rande. Pomalu se jejich vztah začne měnit. Více příště... :)

Tak co, líbila se vám kapča? Podělte se s námi i o to, jak si myslíte, že tohle dopadne. Ještě jednou děkujeme za komentáře.

Irmička1 a Mmoník ♥

Holky, jednu menší prosbu. Pokud si najdete čas, tak hoďte nám prosím jeden hlas. Zajímá nás, kolik lidí povídku vůbec čte. Předem děkujeme I a M :*

Miniaplikace

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 20. kapitola: