Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 16. kapitola

02.11.2012 (18:15) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3200×

16. kapitola

Pohled Edward

„Kde to jsem? A co se stalo?“ ptala se dál vyděšeným hlasem. Stál jsem u její postele a stále se snažil přesvědčit sám sebe, že si dělá srandu. Doktor se k ní sehnul a posvítil jí do očí. Bella zmateně mrkala očima a ucukla před jakýmkoliv dotykem.

„Jste v nemocnici. Měla jste vážnou nehodu. Prodělala jste dvě operace a hned při té první jsme vás uvedli do umělého spánku, vzhledem k vašim zraněním. Ale vše je na dobré cestě a vy budete opět jako rybička,“ srozumitelně jí doktor všechno vysvětloval. Zatímco já stál a přemýšlel, jak se tohle mohlo stát.

„Váš manžel vám jistě všechno v klidu vysvětlí,“ dodal a mávl rukou ke mně.

„Moment,“ zastavila ho Bella. „Manžel?“ Udiveně se na mě podívala a změřila si mě pohledem.

„Tohle je můj manžel?“ Nevěřícně zakroutila hlavou a opět se podívala na doktora.

„Ano,“ ujistil ji. Opět se na mě podívala a zběsile mrkala.

„Řekněte mi, Isabello,“ vyzval ji doktor.

„Bello,“ opravila ho a já zmerčil, že se možná všechno opět vrací do normálu.

„Bello,“ opravil se, „vzpomínáte si na to, co se stalo?“ Bella se zamyšleně podívala na postel a spojila své ruce. Zavřela oči a po chvilce se chytila za hlavu.

Slabé ‚ne‘ jí vyšlo z úst a mě v tu chvíli přejel náklaďák. Bylo mi jasný, že si vzpomněla. Vzpomněla si a teď mě bude nenávidět.

„Nic,“ řekla a já se celý napjal. Střídalo se ve mně tisíce pocitů a emocí, že bych mohl explodovat.

„Co si pamatujete poslední? Snažte si vzpomenout, Bello,“ nařizoval jí doktor.

„Já... Já... Nevím. Pohovor na nové místo,“ řekla velmi potichu. V hlavě jsem uvažoval, co to asi tak může být. Ale ať jsem přemýšlel, jak přemýšlel, na nic jsem nemohl přijít. Až mi vlezla na rozum jedna myšlenka, ale tu jsem strachy zavrhl.

„Ehm. Ucházela jste se o nové místo, ano?“ tázal se jí stále doktor. Bella jemně přikývla, no, nebyla si zcela jistá. A já konečně promluvil.

„Do Glamouru,“ vyslovil jsem první myšlenku, která mě napadla. Bella se na mě podívala a oči se jí rozjasnily.

„Ano, ano. Do Glamouru. A teď ani nevím, jak jsem tam dopadla,“ zoufala si a sklopila hlavu. Zato mně málem hlava vyskočila z krku. Celých pět let. Vzal jsem jí celých pět let života. Bože, to snad není pravda!

„To nic, určitě vám dají na srozuměnou,“ uklidňoval ji doktor.

„Teď si pospěte a odpočiňte. Odpoledne za vámi zase přijdu,“ ujistil ji doktor a srdečně ji poplácal po ruce.

„Omluvte mě,“ pronesl k nám a dal přednost sestřičkám ve dveřích. Najednou jsem tam byl jen já a ona. A co teď?

Beze slova jsem vystřelil ze dveří a ještě na chodbě chytil doktora.

„Jak to, že si nic nepamatuje? Víte, kdy dělala ten pohovor? Před pěti lety!“ ječel jsem na něj, tělo mi vibrovalo.

„Uklidněte se, pane Cullene. Takhle své ženě nepomůžete. Potřebuje klid a velkou dávku lásky!“ usměrnil mě. Snažil jsem se uklidnit.

„Zatím nevím, co se děje. Ale předpokládám, že to nebude nic vážného, vzhledem k tomu, že si přece jen něco pamatuje. A krom toho na nemocnici reagovala dobře. Jen vás nepoznala. Jak dlouho jste svoji?“ zeptal se mě. Netušil jsem, o čem to tady mluví, ale chtěl jsem, aby si okamžitě vzpomněla. Jak budu žít s pocitem viny, že jsem jí sebral část života? Tu nejlepší část jejího života?

„No, to je jedno. Hned odpoledne se pustíme do dalších testů a to nám řekne víc,“ ujistil mě. Odkýval jsem mu to a doktor pokračoval ve své cestě. Stál jsem tam a koukal do prázdna, když mi to došlo. Manželka?!

…

Stál jsem na chodbě a samou nervozitou jsem pochodoval sem a tam. Poslouchal jsem, co jí doktor říká. Na co se jí ptá. Reagovala na všechno. Ovšem na všechno v době před pěti lety. Kdybych neslyšel její nářek, když se dozvěděla, v jakém roce se nachází, řekl bych, že to dělá naschvál, aby mě potrestala. Jenže její vzlyky mě utvrdily v tom, že to opravdu nehraje. Nemohl jsem být u ní. Nešlo to. Její pláč a naříkání drásaly mé mrtvé srdce. Rozrušilo ji to natolik, že jí dali sedativa na uklidnění. Prospala zbytek odpoledne i celou noc. Seděl jsem u ní a držel ji za ruku.

Když se nad ránem začala probouzet, opustil jsem její pokoj oknem. Rozhodně jsem nebyl připravený se s ní setkat. Nevěděl jsem, co jí mám říct.

Pohled Alessa Abis

„Jak jste se vyspala?“ ptala jsem se jí mile. Položila jsem tác se snídaní na nosný pult a odkryla ji.

„Dobře, děkuji,“ špitla a poposunula se na posteli. Postavila jsem před ni pultík se snídaní a otočila se k oknu. Otevřela jsem ho a rozdělala žaluzie.

„Nechutná vám?“ zeptala jsem se jí, když jsem viděla, jak se v tom nimrá.

„Je to dobré,“ špitla. Byla velmi tichá a plachá. Pokaždé, když jsem se na ni podívala, měla skleněné oči od toho, jak se jí chtělo pořád plakat. Bylo mi jí nesmírně líto. Nedokážu si představit, jaké to musí být, když si část svého života vůbec nepamatujete. Ale jako sestřička jsem si to nemohla dovolit.

„Paní Cullenová,“ oslovila jsem ji a posadila se k ní na kraj postele. „Nebojte se. Všechno se určitě brzo spraví. Věřím, že váš manžel vám se vším pomůže. Uvidíte, že si všechno brzo zase vybavíte.“ Jedna slza si nekompromisně brázdila cestičku po její tváři. Tohle potřebovala slyšet, a tak jsem pokračovala dál.

„Zlomenina se brzo zahojí a jizva na vaší hlavě taky zmizí. Žebra se po kontrolním snímku zdají taky lepší. Všechno je na nejlepší cestě. Uvidíte,“ uklidňovala jsem ji. Po tvářích jí tekly slzy, kterým dala volný průběh.

„Strašně se snažím vzpomenout si, ale nesmírně mě při tom bolí hlava,“ zašeptala a chytila se za ni.

„Tak se tolik nesnažte. Však ono se to vrátí samo. Váš manžel...“

„Kdo?“ přerušila mě.

„Edward. Váš manžel,“ odpověděla jsem jí. „Určitě vám pomůže si vzpomenout.“

„Vůbec si na něj nemůžu vzpomenout,“ pronesla šeptem a zadívala se před sebe. Bylo zajímavé ji pozorovat. Jako by jí něco bránilo, aby si vzpomněla.

„Jak na takového pěkného chlapa můžete zapomenout,“ uchechtla jsem se a pevně stiskla její ruku. Bolestivě se usmála.

„Ty jeho oči,“ přednesla. Byla tak vznešená. Každý její pohyb ve mně vzbuzoval závist. Závist nad tím, jak je kultivovaná. A hlavně nad tím, jak je krásná. Ležela tu v nemocniční košili, zalepenou jizvu na čele, zasádrovanou nohou a se zafixovanými žebry, a přesto byla tak nádherná.

„Ano, jeho oči,“ přitakala jsem a zasněně se podívala z okna.

„Na ty nejde zapomenout,“ dodala jsem bez rozmyslu a hned si uvědomila, že tu básním o jejím muži.

„Ne,“ souhlasila se mnou a já se zaradovala.

„No vidíte!“ vyjekla jsem radostí.

„Přece jen si na něco vzpomínáte!“ Radostí jsem jemně poplácala její ruku v té mé. Do dveří vstoupil doktor a já se rychle postavila.

„Tak přece jen se nám paměť vrací, ano, Bello?“ pronesl doktor a postavil se k ní.

„Neřekla bych, že je to vzpomínka,“ dodala tiše.

„Jak byste to definovala?“

„Spíš bych řekla, že je to pocit,“ ujasňovala si nahlas své myšlenky. Což bylo dobře. Velmi dobře.

„Povězte mi o tom,“ vyzval ji doktor a já ustoupila do pozadí. Určité soukromí jí jen pomůže.

„Znám ty oči. Sice nevím odkud a proč, ale znám je. Cítím to,“ vysvětlila a lehce si přejela po obličeji. Došla jsem pomalu pro pult se snídaní a odstranila ho. Potom jsem si opět stoupla dozadu.

„Dobrý začátek, Bello,“ pochválil ji doktor a ona pohlédla dolů.

„Pokračujte,“ vybídl ji a ona se opět na něj zadívala.

„Vím, že ty oči znám. Vím, že jim můžu věřit,“ dodala a při posledním slovu se zajíkla. Podívala jsem se k pootevřeným dveřím jejího pokoje a viděla v nich Edwarda. Stál tam, opřený o futro. Poslouchal ji, ale neviděl ji. Roh místnosti ho od toho dělil.

„Vybavilo se vám i něco jiného?“ přeptal se jí doktor. Bella kývla hlavou, že ne.

„Nevadí. Teď si odpočiňte a já se k vám opět za chvíli vrátím. Ještě uděláme pár dalších testů, abychom zjistili víc.“ Vstal a odešel ke dveřím. Edward v nich už nebyl.

Pohled Edward

„Doktore,“ pozdravil jsem ho a došel ho. Zastavil před dveřmi do své kanceláře a pobídl mě, abych vstoupil. Jeho myšlenky mě vyděsily, a tak jsem rovnou přešel k věci.

„Řekněte mi to na rovinu, doktore. Co je s ní?“ vypálil jsem ze sebe a čekal na jeho vyjádření.

„Pane Cullene, obávám se, že vaše žena netrpí ztrátou paměti,“ začal a já cítil, jak se mi napíná celé tělo. Věděl jsem to! Hraje to!

„Můžete mi to vysvětlit?“ zanaléhal jsem. Chtěl jsem, aby mi to potvrdil.

„Z vyšetření, které podstoupila včera, mám dojem, že se nejedná o amnézii jako takovou. Já i ostatní kolegové si myslíme, že se jedná o posttraumatický šok vyvolaný tou vaší nehodou, samozřejmě.“

„Co to přesně znamená?“ Teď jsem byl trochu zmatený tím, jak to myslí. Takže to teda opravdu nehraje?!

„Jak bych vám to řekl. Myslíme si, že trauma, které prožila vaše žena, způsobilo, že její mozek automaticky zablokoval všechno, co je s tím spojené. A možná, že i něco víc,“ dodal a já se opřel do křesla. Tohle totiž byla rána. Ten doktor si to neuvědomoval, ale já přesně věděl, o co jde.

Zjistila, co jsem zač. Neměla čas to zpracovat a pak ta nehoda. Její mozek a přirozená sebeobrana využily té nehody a restartovaly jí vzpomínky. Zablokovala si v hlavě všechno, co je se mnou spojené. Takže i Glamour, ve kterém jsem s ní pracoval. I když jsem tam byl jen něco málo přes rok. Vzala to z jedné vody načisto. Celé.

„Ale jak říkám, dnes uděláme nějaké další testy. Uvidíme...“

„Ne. Máte pravdu,“ přerušil jsem ho. „Je to psychická blokace,“ vyřkl jsem to, na co celou dobu ten doktor myslel. Podíval se na mě a lehce přikývl.

„Vsadil bych na to všechno. Přesto to ještě prověříme,“ dodal a podíval se do spisů, které měl na stole.

„Dobrá zpráva je, že její paměť není s velkou pravděpodobností nijak porušená. Špatná zpráva je, že nevíme, jestli si ještě někdy vzpomene.“

„Otázka je, jestli si chce vzpomenout,“ vyslovil jsem velmi tiše. Poděkoval jsem mu a opustil jeho pracovnu.

Vešel jsem k ní do pokoje. Hlavu měla natočenou k oknu, ale měla zavřené oči. Mlčky jsem tam stál a díval se na ni. Chtěla na mě zapomenout. Vymazat mě ze svého života. V té chvíli jsem pochopil, že by to bylo to nejlepší, co bych pro ni mohl nyní udělat. Nechat ji žít svůj vlastní život. Nepochyboval jsem o tom, že by se z toho Bella dostala. Neohrožená, sebejistá a vševědoucí Bella. Bella, která vždycky ví, co udělat a jak se rozhodnout. Najednou jsem chtěl vyslyšet její zbožné přání a vypařit se z jejího života.

Jenže opět něco zasáhlo a překazilo mi tím moje plány.

„Máte tu manžela, paní Cullenová,“ zaštěbetala sestra Abisová a já vykulil oči. Jak jsem upír, tak v té chvíli jsem se nedokázal vypařit. Stál jsem tam jak přikovaný a pozoroval dění před sebou.

Bella otevřela oči a podívala se na mě a hned potom na sestru. Pohled do jejích očí mě ranil. Byly skleněné a prázdné. Nebylo v nich nic z té Belly, jakou jsem znal.

„Tak dlouho jste na něj čekala, až byste to málem prospala,“ pokračovala dál ta všetečná sestřička. Nezmohl jsem se na nic. Stál jsem tak jako opařený. Nedala si pokoj a pokračovala dál.

„Jak jsem vám říkala, každý den, celou tu dobu tu byl s vámi,“ vychvalovala mě do oblak a já cítil, jak se mi tělem rozlévá teplo. Jak jsem vám říkala?! To by mě zajímalo, co všechno jí navykládala!

Vyděšeně jsem se podíval na Bellu a ona mi pohled opětovala.

„Edwarde?“ oslovila mě a já, unešený zvukem jejího hlasu, otevřel ústa.

„Mám strach,“ vyslovila a já okamžitě přistoupil k její posteli. Posadil jsem se k ní na kraj a chytil její ruku. Pevně jsem ji stiskl a pohladil ji. Ne, nemůžu ji opustit! Ne v takovém stavu! Byla jako poraněné zvíře. Slabá a tak sama.

„Neboj, všechno bude zase dobré,“ konejšil jsem ji, ale to už jí opět slzely oči a neposlušné slzy se tlačily ven.

Omlouváme se za menší zpoždění, ale kapitolka je tu. :) V příští kapitolce pozná Bella dva členy Edwardovy rodiny. No a potom... To si přečtete příště. :D Děkujeme za komentáře, jste zlatíčka.

Irmička1 a Mmoník

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 16. kapitola: