Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 15. kapitola

23.10.2012 (08:00) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3355×

Pohled Alessa Abis

Netrpělivě jsem už od rána chodila po oddělení a čekala, až se u recepce objeví Edward Cullen. Modlila jsem se, aby se mu nic nestalo. Neustále jsem se dívala na výtah a čekala, až pípne.

Nakonec jsem to čekání nevydržela a rozešla se k pokojům. První kroky mířily přímo k pokoji paní Cullenové. Oddělení JIP bylo moje domovské stanoviště. To bylo moje království. Od letošního roku spadlo pod našeho primáře i UP. Proto na každou z nás vyšla třikrát do měsíce i služba na urgentním příjmu.

Vešla jsem do jejího pokoje a přistoupila k posteli. Přístroje byly v plné práci, vzala jsem její složku do ruky a zadívala se na poslední hodnoty. Došla jsem k přístrojům a začala se zapisováním nových hodnot. Z výsledku jsem zjistila, že se její stav nezhoršil, což bylo dobré znamení. Na druhou stranu se nezlepšil, což bylo znepokojující.

Dopsala jsem poslední zápis a můj pohled zabloudil na ženu ležící po mé pravici. Kvůli velké tržné ráně měla ovázanou hlavu a stále byla zaintubovaná. Za všemi těmi hadičkami ji nebylo skoro vidět. Ruce měla složené podél těla a měla na nich vícero ošklivých modřin. Při pohledu na ni jsem byla šťastná, že existuje něco, jako je umělý spánek. Do toho ji uvedli hned na sále. Protože prožívat ty bolesti, kterými by určitě při vědomí trpěla, by bylo téměř nesnesitelné.

Kontrolovala jsem správnou intenzitu kapačky, když se dveře jejího pokoje otevřely. Srdce se mi stáhlo. Doufala jsem, že je to Edward. Ze dveří vykoukla Betsy a mé srdce se v ten okamžik vrátilo na své místo.

„Je tu Edward Cullen, Assi,“ oznámila mi a já na ni kývla. Založila jsem papíry paní Cullenové zpět na místo a rozešla se k recepci. Betsy zavřela dveře od jejího pokoje a pokračovala do dalšího pokoje na běžnou kontrolu.

Srdce mi bušilo a já se přistihla, že zrychluji. Došla jsem k recepci, o kterou stál opřený Edward. Byl neskutečně krásný. Bez váhání jsem k němu přešla.

„Dobrý den,“ pozdravil.

„Dobrý den,“ opáčila jsem.

„Jistě chcete mluvit s doktorem,“ prolomila jsem to ticho, které po našem pozdravu nastalo.

„Ne, už jsem s ním mluvil,“ řekl a popošel za mnou.

„Chtěl bych ji vidět,“ vyslovil to, na co jsem vlastně od začátku čekala.

„Jistě, ale jen na chvilku. Její stav se zatím vůbec nezlepšil,“ vysvětlila jsem a chtěla dát důraz na její stav. Třeba se přece jen nezlepší a mně opět svitne naděje.

„Ale ani nezhoršil,“ zdůraznil, až téměř zavrčel. Ohlédla jsem se na něj a sledovala jeho napnutý obličej. Dál jsem pokračovala a Edward mi byl v patách.

Vzala jsem za kliku a otevřela dveře jejího pokoje. Otočila jsem se na Edwarda a ukázala na jeho roušku, aby si ji nasadil. Uposlechl a dál postoupil k její posteli.

Automaticky jsem přistoupila ke kapačce a zkontrolovala ji. Podívala jsem se na ostatní přístroje, ale stejně mě zvědavost přemohla. Hlavou jsem se natočila k druhému konci postele, kde stál on. Držel se madla postele a díval se na ženu před sebou.

Podívala jsem se do jeho očí a viděla v nich tu lásku, se kterou se na ni díval. Ta zbožnost, která z nich plála, byla neuvěřitelná. Pochopila jsem, že její místo v jeho životě nikdo nezabere. Pochopila jsem, že jeho lásku k ní nic nepřekoná.

Nemusel nic říkat, ani dělat. Jeho oči promluvily za něj. Sklopila jsem zrak k podlaze a potichu opustila její pokoj. Nechala jsem ho tam. Věděla jsem, že se jí nic nestane. Neudělá nic, co by přitížilo jejímu stavu. Byla jsem si téměř jistá, že tam bude jen stát a hlídat její hluboký spánek.

…

Každý následující den byl stejný. Edward každé ráno přišel na oddělení, přinesl všem sestřičkám něco sladkého a čekal, až proběhne vizita. Potom až do pozdního odpoledne stál u její postele.

Po třech týdnech ji převezli na normální pokoj, i když pořád byla na oddělení JIP. Stále byla napojená na přístrojích a pořád ji udržovali v umělém spánku. Byla teprve čtrnáct dní po poslední operaci. Edward každý den seděl u její postele. Říkal jí všechny novinky, četl jí nebo vyprávěl.

Každý večer jsem ho musela z pokoje pomalu vyhánět. Kolikrát jsem ho tam nechávala i po skončení návštěv. Nedokázala jsem ho od ní odtrhnout. Její pokoj, i když to nebylo doporučené, stále to bylo oddělení JIP, byl zahrnutý květinami, fotkami a přáními brzkého uzdravení.

Byl to už měsíc a dva dny, co jsme tu měli paní Cullenovou. Edwardova píle nepolevila ani na jeden jediný den. Už dávno mi bylo jasné, že to není jen pocit viny, co ho sem každý nový den přivádí.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem ho hned, jak se objevil ve dveřích výtahu. S úsměvem na rtech vystoupil a šel rovnou k recepci.

„Ahoj, Assi, něco jsem vám přinesl,“ dopověděl a už pokládal na recepci zabalený tác z cukrárny. Bylo mi jasné, že v tom budou chlebíčky nebo něco sladkého na zub. Ani dneska nezklamal a chtěl nám udělat radost.

„Díky,“ usmála jsem se a sklidila ten tác z pultu. Schovala jsem ho do miniledničky na druhé straně recepce.

„Tak, připravený na dnešní významný den?“ Významný jsem použila záměrně. Po důkladném zvážení se doktoři rozhodli dneska probudit jeho ženu. Usměv na jeho tváři mi byl odpovědí.

Doktor Rossi a Costa se připravovali a znovu pro jistotu kontrolovali její stav. Stále měla dýchací hadičky v nose a stále ji monitorovali. Nicméně bylo načase ji probudit. Dávky léků jsme jí postupně snižovali, a tak tomu už nic nebránilo.

Doktor Rossi zkoušel pichlavé podněty, na které bez problému reagovala. Doktor Costa stále vyhodnocoval výsledky.

„Tlak stabilní. Otoku mozku jsme díky bohu předešli. Všechno by mělo být v pořádku,“ ukončil to doktor Costa.

„Zavolejte pana Cullena,“ požádal mě doktor Rossi. Přikývla jsem a šla pro něj na chodbu. Tohle byl normální postup. Při probuzení pacienta z umělého spánku je dobré, když má u sebe známé lidi. Necítí se tolik ve stresu.

Edward nervózně pochodoval po chodbě přede dveřmi jejího pokoje. Měla jsem radost, už kvůli němu. Pokynula jsem na něj, aby vstoupil. Okamžitě přešel k druhé straně její postele a pozdravil se s doktory.

„Paní Cullenová, slyšíte mě?“ začal na ni mluvit doktor Rossi. Lehce ji poplacával po ruce. Několikrát na ni ještě zavolal. Po chvilce skrčila prsty na rukou a po další chvilce byl vidět pohyb jejích očí pod zavřenými víčky.

„Paní Cullenová,“ zopakoval poněkolikáté doktor a ona pomalu otevřela oči. Zběsile mrkala, jak si její oči snažily zvyknout na tolik světla. Přistoupila jsem k oknu a pozatáhla žaluzie. Nebylo potřeba ji ještě více stresovat.

Nepohnula se, jen kmitala očima po všech v místnosti. Byla evidentně zmatená.

Doktor se k ní nahnul a jeho ruka spočinula na její hlavě. Lehce ji pohladil a zadíval se jí do tváře. Okamžitě upoutal její plnou pozornost.

„Jste v nemocnici, ale nebojte, všechno bude zase v pořádku,“ uklidňoval ji milým tónem. Podívala jsem se na Edwarda a sledovala jeho reakci. S plnou hlavou otázek se na ni díval a čekal. Stejně tak jako všichni v téhle místnosti.

Pohled Edward

Ani jsem se nepohnul. Bylo neskutečné ji opět vidět při vědomí. Všechen ten čas, co tu bezvládně ležela a nereagovala, mě ničil. Nedokázal jsem se na nic soustředit, jen jsem se modlil, aby byla v pořádku. Moje prosby byly zřejmě vyslyšeny, protože tu teď ležela a já opět viděl ty její oči.

Nedokázal bych slovy popsat, co jsem momentálně prožíval. Možná pocit štěstí z toho, že přežila. Radost, že je zase při vědomí. Zmatenost, protože jsem se bál toho, co bude následovat. Ale především ve mně byl strach. Strach z toho, jak celou tuhle situaci vezme.

Vždyť to kvůli mně je tady. Nikdy jsem jí nechtěl takhle ublížit a už vůbec jsem ji nechtěl vystavit nebezpečí. Bohužel ani jedno z toho jsem nedokázal splnit. Rivalita o vysněné místo byla v těchto dnech ta tam. Důležité bylo pouze její zdraví. Zdraví, které jsem jí já příliš poškodil.

Nikdy se jí za to nedokážu dostatečně omluvit. Nikdy nedokážu vyjádřit, jak moc mě to mrzí. Na druhou stranu ji nedokážu odpustit, kolik strachu mi způsobila. Ty dny a noci v nejistotě. Bál jsem se o její život. Selhal jsem a nebyla to vůbec její vina. Přesto jsem se na ni zlobil. Zlobil jsem se, že mě tady málem chtěla nechat.

Pocit, že už by tu se mnou nebyla, ve mně způsoboval výbuch hněvu a zároveň prázdnoty. Bylo až komické si připustit, kolik místa tahle žena zabírá v mém životě.

Zaťal jsem ruce v pěst. Snažil jsem se soustředit své myšlenky pouze na ni. Bál jsem se, co z ní vypadne. Doufal jsem, že nezačne vyšilovat a řvát na celé kolo, že jsem upír. I když takováhle reakce nebyla pro Isabellu přirozená, nemohl jsem mít jistotu, že po tom šoku, který prožila, tohle neudělá.

Napjatě jsem čekal. Její rty se od sebe oddělily a lehce si je olízla. Dívala se na doktora, jako by to byl někdo z jiné planety. Její pohled byl skleněný a zastřený.

Rty opět semkla pevně k sobě. Rozhlédla se po všech ostatních, až spočinuly její oči na mně. Strašně jsem se bál její reakce. Neprohlížela si mě, jen se mi upřeně dívala do očí. Hlavou mi proběhlo, že si tohle od ní pěkně slíznu. Na druhou stranu bych dal všechno za to, aby na mě začala ječet, oproti tomu, co z ní vylezlo. Protože to mi vzalo všechna slova a totálně vymetlo hlavu.

„Kdo je to?“ pronesla zcela vážně a její oči se zaleskly. Netušil jsem, jak mám zareagovat. Vyvaleně jsem tam stál a nebyl schopný ničeho. Nejdřív mě napadlo, že si dělá srandu, ale pak obrátila pohled na doktora a po tváři se jí skutálela první slza.

Tak, asi bych možná mohla vysvětlit, proč Edward napsal Bella Cullenová. :-) Měly jste dobré myšlenky, no, žádná nebyla ta pravá. :-) Je to totiž úplně jednoduché. Edward nechtěl, aby je někdo v nemocnici našel. Nehoda Isabelly Swanové by přilákala novináře a stala by se z toho senzace. Proto ji přejmenoval. :-) Bál se vyzrazení a chtěl pro ni soukromí. Ale jak poznáte v dalších kapitolách, nebyla to nejlepší volba. :-) Jedna malá lež totiž dokáže způsobit celou pavičinu lží. :-) Samozřejmě v tom sehraje roli jedna ukecaná vrchní sestra. :-D A už dost nebo Vám to všechno vykecám. :-D

Moc děkujeme za komentáře. Strašně nás těší. A jsme rády, že vyjadřujete svoje postřehy. :-) Tak směle do toho! :-DD Váš mmoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 15. kapitola: