Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 12. kapitola

06.10.2012 (19:00) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3771×

12. kapitola

Pohled Bella

Jako opařená jsem se dívala na dveře. Edward tam chce stát celou noc, ale proč? Proč jsem pro něj tak důležitá? Co tohle všechno znamená? A to jeho chování, pořád mění nálady a tím mi někoho připomíná. Mě. U mě nikdo neví co čekat a teď se tak cítím u Edwarda. Kukátkem na dveřích jsem se podívala, jestli tam pořád stojí a stál. Otočila jsem se a šla do pokoje. Vysvlékla jsem se z těch proklatých šatů a zalezla do koupelny.

Zapnula jsem si teplou vodu a opatrně vlezla pod sprchu. Postupně se mi uvolnily všechny svaly a moje myšlenky se stočily zase k Edwardovi. Když nad tím tak uvažuji, moje myšlenky poslední dobou směřují jen jeho směrem.

Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Tohle se mi nikdy dřív nestalo. Nikdo se mi pod kůži nedostal. Nedovolila jsem to. A nikdo se o to ani nesnažil. Až on. U nikoho jsem necítila to, co právě s ním. A musela jsem si přiznat, že mi není jen zaměstnancem, že je mi něčím víc. Cítila jsem v kostech, že on je něco, čeho se dlouho nezbavím. Ale nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo ne.

Bello, Bello, co to děláš? Přece sis slíbila, že si nikdy nikoho k sobě nepustíš. Mohlo by se jim něco stát. Přesně to, co ostatním, co k tobě něco cítili. Opustili by tě nebo zemřeli, promlouvalo ke mně moje druhé já a já mu musela dát za pravdu. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli bych další ránu unesla. Tak proč riskovat?

Tyhle myšlenky mám od smrti mých rodičů. Stále je těžké na ně jen pomyslet, i když je to už třináct let.

Jenže tenhle Cullen si vesele nakráčel do mé kanceláře a vetřel se mi do života. Vůbec ho nezajímalo, co jsem si prožila a že nemám zájem ho ve svém životě mít. Takhle jsem si to zvolila a takhle jsem byla šťastná. A on si teď myslí, že mi dá jednu obyčejnou pusu na dobrou noc, která vlastně vůbec nic neznamenala, a já co? Já mám jako všechno hodit za hlavu? Normálně mě zblbnul a já teď tady mluvím sama se sebou ve vaně. Výborně!

Vypnula jsem vodu a zabalila jsem se do deky, která byla položená na umyvadle. Z koupelny jsem šla do ložnice ke svému kufru. Vytáhla jsem modré krajkové prádlo a na to dlouhé pánské tričko a zalezla jsem do postele.

Zavřela jsem oči a s myšlenkami na něj jsem usínala.

******

Utíkala jsem lesem rychlostí, která není pro normálního člověka přirozená, a přesto jsem se usmívala. Běžela jsem a vyhýbala se stromům, ale po chvíli jsem zastavila na krásné louce, kde jsem si na ni opatrně sedla.

„Mám tě,“ slyšela jsem známý hlas. Otočila jsem se a on si našel moje rty. Bez jakýchkoliv okolků jsem mu ty polibky začala vracet.

„Miluji tě, Edwarde,“ vyslovila jsem ta slova z hloubi duše. Prohlížela jsem si jeho tvář, která na sluncem rozsvícené louce nelidsky zářila.

„Miluji tě,“ opáčil a já se na něj usmála. Zvedla jsem ruku a něžně mu přejela přes tvář. Moje ruka zářila úplně stejně jako jeho tvář. Edward vzal mou rukou do svých dlaní. Usmál se na mě a vtiskl mi do dlaně polibek.

„Záříš,“ vydala jsem ze sebe s úžasem. Opět jsem pohladila jeho pevnou kůži, která se třpytila jako neopracovaný diamant.

„Jako všichni upíři,“ usmál se tím jeho pokřiveným úsměvem. Všechno mezi námi bylo tak jasné a čisté, tak přirozené jako dýchání.

„Že mě nechytíš?“ uchechtla jsem se a vystartovala neznámo kam.

„Ale chytím a ty to víš…“ zavolal za mnou, ale já ho ignorovala.

„Mně neutečeš, to přece víš, Bello,“ zavolal na mě a já se nafoukla. Zrychlila jsem ještě víc. Moje nohy se pomalu nedotýkaly země. Skoro jako bych letěla. A ta síla. Ta síla, která se ve mně probudila. Hnala mě dál. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku – abych to Edwardovi nandala.

Utíkala jsem dál lesem, když do mě něco narazilo vysokou rychlostí. Odmrštilo mě to a já letěla šílenou rychlostí vzduchem. Neschopná se ihned vzpamatovat jsem to napálila do stromu, který se rozlomil…

******

Leknutím jsem se probudila. Moje srdce bilo na poplach a můj dech byl zrychlený. Snažila jsem se z toho snu vzpamatovat. Nechápala jsem, co se mi to zdálo a vůbec jsem tomu nerozuměla. Vystrašeně jsem sáhla po sklence s vodou, kterou jsme měla na nočním stolu. Po chvilce jsem se uklidnila a snažila se pochopit ten sen. Vrátit se tam a znova si to celé přehrát. Nakonec jsem si řekla, že je to jen sen. Obyčejný sen, ve kterém je možné všechno. I to, že jste neexistující nadpřirozená bytost. Moje popletené myšlenky jsem hodila stranou a podívala se na hodinky, které ukazovaly dvě hodiny ráno.

Opatrně jsem vstala z postele a šla ke dveřím. Otevřela jsem je a on za nimi stále stál.

„Baví tě to?“ prskla jsem na něj podrážděně, protože tohle není normální, aby tady stál celou noc.

„Víš, že ani ne?“ zeptal se a nadzvedl jedno obočí. Zakroutila jsem nad ním hlavou a rukou jsem mu pokynula, ať jde dovnitř. Podezřívavě se na mě podíval a já gesto zopakovala. A tak milostivě vešel.

Poohlédl se po mém pokoji, který byl o něco pohodlnější než ten jeho. Otočil se na mě a já cítila, jak skenuje moji postavu. Když jsem to už nemohla vydržet, podívala jsem se na něj. Upřeně se díval na moje nohy a já nad tím protočila oči.

„Ehm,“ zakašlala jsem, abych upoutala jeho pozornost. Jemně zatřepal hlavou a upřel na mě ty jeho dvě roztomilé karamelky.

„Když se nechceš hnout od mého pokoje, tak buď aspoň tady, ať si lidé nemyslí kdoví co,“ řekla jsem napůl otráveně a napůl nazlobeně.

Vlezla jsem do skříně, vytáhla deku a podala mu ji.

„Děkuji,“ řekl, ale já jsem ho ignorovala a namířila jsem si to do postele.

Lehl si na pohovku, která byla u stěny vedle postele. Jednu ruku si dal za hlavu a druhou položil na břicho. Prohlížela jsem si jeho postavu. Ležel klidně a opatrně vydechoval.

„Dobrou, Edwarde,“ popřála jsem.

„Dobrou, Bello,“ odpověděl a já se otočila na druhou stranu od něj.

Po chvilce jsem měla za to, že už musí určitě spát. Potichu a velmi opatrně jsem vylezla z postele. Z nočního stolku jsem si vzala mobil. Potichounku jsem našlapovala okolo postele směrem k Edwardovi. Ten stále ležel na zádech a zhluboka oddechoval.

Stála jsem nad ním a detailně si prohlížela jeho obličej. Neměl byť sebemenší chybičku. Sehnula jsem se a neodolala jeho vlasům. Rukou jsem se jich jemně dotkla. Byly tak jemné. Opatrně jsem ho po nich pohladila. V duchu jsem přemýšlela, jestli to není náhodou anděl. Hned nato jsem si uvědomila, že já na něco takové přece nevěřím.

Vzala jsem svůj mobil a rozsvítila na něm slabě baterku. Mobilem jsem si posvítila na jeho ruku, kterou měl na břiše. Sehnula jsem se ještě blíž a sledovala, jestli náhodou jeho kůže nezáří. Přesně jako Edwardovi z mého snu. Bála jsem se, abych ho nevzbudila, a tak jsem si sedla na bobek a víc se k němu nahnula. Mobilem jsem mu přejížděla po předloktí a pečlivě zkoumala, jestli náhodou neuvidím záblesk.

Jeho kůže byla nezdravě bílá, pevná. Zatoužila jsem ji ucítit. Konečky prstů mé volné ruky jsem po jeho ruce zlehka přejela. Byl tak hebký ale zároveň tak studený. Ale žádné záření. Najednou mi došlo, co to tu provádím. Zastyděla jsem se nad svým dětinským chováním. Studuji ho tu jako nějaký exponát!

„Co to tu vyvádíš?“ rozezněl se pokojem jeho hlas. Leknutím jsem se z bobku svalila na zadek. Mobil mi upadl a přestal svítit. Díky bohu, byla jsem totiž rudá až na zadku.

Edward se rozchechtal nad mým pádem přímo na pr… zadek. Podívala jsem se na něj a hledala výmluvu, kterou mu tu přednesu.

„Zdálo se mi, že něco vidím. Chtěla jsem to jen zkontrolovat,“ řekla jsem to první, co mě napadlo. Edward ležel na boku a vysmíval se mi přímo do obličeje.

Jako kdyby nic jsem se elegantně postavila opět na nohy a ladným krokem se vydala ke své posteli.

„A je všechno tak, jak má být?“ zeptal se mě s úšklebkem.

„Jistě,“ vydala jsem ze sebe a lehla si.

Pokojem se nesla Edwardova kolínská a ta mě ukolébala k bezesnému spánku.

Ráno, když jsem se probudila, ucítila jsem vůni čerstvé snídaně. Otevřela jsem oči a zmateně se dívala po pokoji, když jsem si všimla Edwardovy bundy, hned mi to bylo jasné.

„Dobré ráno,“ pozdravil a já jsem kývla.

Protáhla jsem si své ztuhlé tělo a vylezla z postele. Hned jsem se vydala ke snídani. Byla výborná, vafle s marmeládou a šlehačkou a k tomu káva, moje oblíbená snídaně. Nasnídaná jsem si šla upravit svou rozcuchanou hřívu a nad Edwardovou přítomností jsem se nezastavovala. Nemělo to cenu.

Upravená jsem se vracela do pokoje. Edward seděl u stolu a držel v ruce naše poslední číslo Glamouru a zaujatě si ho prohlížel. Zničehonic vystřelil ze sedu a já se lekla.

„Co se děje?“

„Nic,“ řekl rozhořčeně.

„Řekni mi, co se děje!“ rozkázala jsem mu.

„Obleč se a zabal si, musíme vyrazit,“ řekl a já se na něj zaraženě dívala. A to proč? ptala jsem se sama sebe pořád dokola. Poslechla jsem, i když je to trochu nezvyk po takové době někoho zase poslouchat.

„Už?“ ptal se netrpělivě, když se vrátil se svým kufrem. Opatrně jsem kývla na souhlas. Šel z něj docela strach. Jeho oči měly černou barvu a jeho postoj byl napjatý. Takového jsem ho ještě nezažila.

Vydala jsem se ven z pokoje a okem jsem zkontrolovala místnost, jestli mám vše. Otočila jsem se na něj a on netrpělivě podupával nohou. Vzala jsem svůj kufr a za rukojeť jsem ho tahala za sebou.

Poslušně jsem šla za Edwardem k výtahu. Měla jsem perfektní výhled na jeho dokonalé pozadí a můj pohled se upíral jen tím směrem. Nervózně se ošil a já svůj pohled odvrátila.

Ve výtahu zmáčkl na klávesnici nulu, ale i tak mi připadalo, že výtah jede strašně pomalu. Netrpělivě jsem vyčkávala a přála jsem si být z výtahu už venku, protože tam vládlo tíživé ticho, a to mě znepokojovalo čím dál tím víc. Zapípalo to a já se lekla, Edward se na mě otočil, ale nekomentoval to.

„Ukaž,“ řekl a vzal můj kufr. „Vrať karty od pokojů a já to donesu do auta,“ řekl a podal mi kartu od jeho pokoje. Už dnes podruhé jsem ho poslechla a vydala jsem se k recepci, kde postával mladý muž, který mohl mít kolem dvaceti čtyř. Usmíval se a já mu něco podobného úsměvu oplatila.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptal se s flirtovaným výrazem a jedním nepatrným mrknutím. Pohrdavě jsem si odfrkla. Na to zapomeň, chlapče, projelo mi myslí.

„Chtěla bych zaplatit pokoje,“ oznámila jsem mu a podávala mu karty od pokoje. Souhlasně kývnul a bral si je ode mě. Řekl mi částku a já mu podala firemní kartu.

„Doufáme, že se vám u nás líbilo, slečno Swanová,“ řekl a já na něj kývnula a odkráčela jsem za Edwardem, který stál u vstupních dveří. Rukou mi pokynul, ať zrychlím. První se mi nechtělo, ale když jsem si všimla jeho výrazu, který byl stejný jako ten, co jsem viděla u mě v pokoji, tak jsem radši zrychlila.

Došla jsem k němu a on mě čapnul za ruku a táhl mě pryč z hotelu. Teď se ke mně chová jako k nějakému hadru. Je vidět, co pro něj znamenám já, proletělo mi hlavou.

Hodil mě na sedadlo spolujezdce. Ano, hodil. A sám mě rychle připoutal. Na člověka se pohyboval nějak moc rychle. Bello, co blázníš? On je člověk. Ale jak by se člověk mohl pohybovat tak rychle? Jak by člověk mohl mít zlaté oči a někdy i černé? Viděla jsem ho někdy jíst? Pravda je, že vůbec. Kolovalo mou myslí tolik otázek, až mě z nich začala bolet hlava.

Rychle jsem zatřepala hlavou a podívala se na Edwarda. Opatrně jsem si prohlížela jeho postavu a napjatě sledovala každý jeho pohyb. Auto se pohybovalo až nebezpečně rychle, a tak jsem se rozhodla ozvat.

„Zpomal!“ zařvala jsem na něj, ale on nijak nereagoval, a tak jsem to zkusila znovu.

„Edwarde, slyšíš? Zpomal!“ křikla jsem a zase nic, ale svůj pohled obrátil na mě a díval se mi do očí.

„Pokud se chceš stát loutkou pro Ara, tak klidně zpomalím,“ řekl rozhořčeně.

„Kdo je Aro?“ zeptala jsem se opatrně.

„Na otázky bude času dost, teď se odsud potřebujeme dostat.“

Zmateně jsem si prohlížela okolí a Edwarda jsem se na nic neptala. Nebylo na co. Auto zastavilo a já se na něj udiveně podívala.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho už po tisící.

Nic mi neodpověděl, jen rychle vystoupil z auta, otevřel mé dveře a urval záchranný pás. Zmateně jsem se na něj dívala, jak to udělal. Ale rozumnou odpověď jsem nenašla. Vzal mě na ruce a běžel pryč od auta.

Zmateně jsem se dívala ze strany na stranu, jak za mnou krajina mizí a já ji ani pořádně nedokážu zachytit. Pak mě ale napadla ta pravá otázka.

„Kdo jsi?“

„Tomu bys sama neuvěřila,“ řekl jako by nic a mně se v mysli objevil můj dnešní sen.

„U… upír,“ vykoktala jsem a dívala se na jeho udivenou tvář. Opatrně kývnul a já jsem tomu i tak nemohla uvěřit.

Celou tu dobu pro mě pracuje upír. Krev sající monstrum. Myslí mi kolovalo tolik otázek, ale i tak jsem nevyslovila nic. Něco mi podvědomě říkalo, že teď mám být v klidu a tak jsem i udělala. Krajina mizela nebezpečně rychle, vzduch mi mlátil do tváře, a tak jsem hlavu zabořila do Edwardovy hrudi.

Naráz do Edwarda něco narazilo, ale nestihla jsem zaregistrovat co, protože jsem letěla vzduchem a řítila se přímo na zem. Silně jsem se praštila do hlavy a tvrdě přistála na zemi. Snažila jsem se přimět oči, aby opět viděly jasně, ale marně. Hlava se mi točila a vidění jsem měla značně rozmazané. Něco mi říkalo, ať je zavřu a spím. Neměla jsem na výběr, a proto jsem poslechla. Cítila jsem tmu, která si mě volala k sobě, a tak jsem se jí ochotně poddala.

Příští kapitola bude z pohledu Edwarda, který nám to možná trochu vysvětlí... Těšte se, protože máte na co. Děkujeme za komentáře, jste zlatíčka.

Vaše Irmička a Mmoník :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 12. kapitola: