Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 11. kapitola

27.09.2012 (08:15) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2814×

Pohled Edward

Neovládl jsem se. Už to prostě nešlo. Byla tak okouzlující, tak přenádherná a celý večer byla jen se mnou. Ne, prostě to nešlo. Kdybych neslyšel její srdce, řekl bych, že je to upírka. Vábila mě k sobě vším, jejím hlasem, jejím pohledem, jejím krokem, její vůní. Nevím, jestli si uvědomuje, co mi způsobuje. Ale je to od ní kruté. Svádí mě a to se nedělá.

Druhý den jsme se setkali až na obědě. Absolutně mě prosklela. Jako bych nebyl. Trochu mě to naštvalo. Co si jako myslí? Nejdřív mě celý večer svádí, pak mě donutí ji políbit a teď mě nevidí? Bože, mám takový pocit, že je to profík. A já blbec se nechal nachytat.

Seděl jsem u vzdálenějšího stolu a snažil se zapojit do místního hovoru. Po oku jsem sledoval tu vykutálenou Isabellu a snažil se pochopit, jakou to se mnou hraje hru. Chce mě svést, abych jí nechal místo? To by znamenalo, že ve mně vidí konkurenci. Což je pro mě vlastně dobře. Nebo mě chce svést, aby si dokázala, že má na každého, a pak mě zničí. No jistě. To je ono. Chce mě zničit. Je to sice ta horší varianta, ale já se jí nebojím. Je to jenom člověk.

A co když se do mě zamilovala? napadlo mě zčista jasna, zamyšleně jsem si ji změřil a opřel se o stůl. Sledoval jsem ji a přemýšlel, jestli by se do mě dokázala zamilovat. Nebo líp, jestli mě už nemiluje.

Byla naprosto okouzlující. Měla decentní černé šaty, které sahaly do půlky stehen. Vázání měly za krkem, tím pádem jí to vytvořilo krásný trojúhelníkový dekolt. V pase měla naznačený úzký pásek vytvořený stříbrným zdobením. Mám za to, že to byly drobné kamínky od Swarovského. Sukně šatů byla jemně nařasená. Opět vsadila na své odkryté nohy. Jistě, její zbraň a chlouba. Na to jí neskočím!

Jako vždy byla středem pozornosti. Okouzlovala všechny okolo sebe. Možná jsem i viděl něco jako úsměv. Koketa!

Z mého zasnění mě vytáhly hlasy mých přísedících. Opustil jsem v mysli Isabellu a věnoval se opět společnosti. Po chvíli mi to nedalo a opět jsem ji očima vyhledal. Kroutila se na židli a nakonec si otřela čelo. Položila ubrousek na stůl a omluvila se. Vstala a s lehce sklopenou hlavou odcházela z místnosti. Něco se jí stalo, okamžitě mi došlo. Ale to už jsem jí byl nenápadně v patách.

Hned, jak vyšla z restaurace na chodbu, následoval jsem ji. Otáčel jsem se a hledal, jestli jsme tam sami. A byli.

„Bello?“ Potichu jsem na ni zavolal a doháněl ji. Nervózně se na mě pootočila a pokračovala dál.

„Bello,“ vydechl jsem a chytil ji za ruku. Zastavila se a podívala se na mě.

„Edwarde,“ pozdravila a vymanila se z mého sevření.

„Děje se něco? Jsi v pořádku? Je ti něco?“ chrlil jsem ze sebe automaticky, ani nevím proč.

„Jestli se něco děje? No, samozřejmě, že se děje! Jsem nevyspalá a totálně unavená. Mám oteklé nohy, které ani necítím!“ křičela na mě tlumeně, zato dost důrazně. Jako bych já mohl za to, že to tam včera roztáčela jako zamlada! Musel jsem se usmát.

„Výborně! A ještě jsem k smíchu!“ štěkla mi do obličeje a mířila na dámské toalety.

„Počkej,“ volal jsem na ni, ale marně. Zapadla na záchodky a zabouchla dost hlasitě dveře. Čekal jsem na ni, než vyjde. Když se tak stalo, opět jsem se k ní přiblížil.

„Mně se ten večer neuvěřitelně líbil,“ vypustil jsem ze sebe, když mě uvěznil její pohled. Ani nevím, proč jsem takovou blbost řekl. Přece ji nesnáším!

„Proč nejsi uvnitř?“ zeptala se mě nepříjemně.

„Čekal jsem na tebe. Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku,“ vysvětlil jsem. Je pravda, že když jsem to vyslovil, znělo to dost divně. Sám jsem se nad tím na moment pozastavil. Zaraženě se na mě dívala.

„To ale není tvoje věc,“ odsekla mi nepříjemně.

„Ale…“ chtěl jsem něco namítnout, ale ona mi to nedovolila. Zakroutila hlavou a pak se na mě upřeně podívala.

„Vrať se zpět a dělej svoji práci. Kvůli tomu tady jsme. Kvůli práci,“ vyslovila dost jasně. Její oči byly prázdné. Nebyly to oči mojí Belly. Té Belly ze včerejší noci. Sklapl jsem patky a beze slova se rozešel zpět do té místnosti. Něco ve mně bylo zklamané. Nevím, co přesně jsem v té chvíli cítil. Bylo toho mnoho. Smutek, strach, rozčílení, vztek. Ale jedno jsem věděl jistě. Rozhodně mě nemiluje.

***

Naštvaně jsem stál u recepce v hale našeho hotelu a čekal na tu jedovatou potvoru. Byl jsem odhodlaný s ní dneska nemluvit. A když, tak jen pracovně a velmi stroze. Stále jsem na ni byl naštvaný. Upír má strach, jestli je v pořádku a ona tohle? Tak to jí ještě dlouho nezapomenu.

Naposledy jsem si upravil svůj oblek od Armaniho a prohrábl si vlasy. Dnes to bylo tu. Milánská přehlídka. A já na ní budu jako zástupce Glamouru. Dobře, tak hned po Isabelle, ale stejně. Kdo ví, třeba příští rok tu už budu já jako šéf. Letos to s ní ještě musím přežít.

Pípl výtah a já se letmo podíval tím směrem. Nečekal jsem, že by to mohla být ona. Ráda nechává lidi čekat. K mému překvapení to ona byla. Vystoupila z výtahu a s lehkým pohozením hlavy pomalu procházela halou.

Byla neuvěřitelná. Stál jsem tam a s úžasem jsem na ni koukal. Můj naučený nafrněný výraz byl ten tam. Nezmohl jsem se na nic. Kdyby v té chvíli měl můj život skončit, ani bych to nezaregistroval.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ty její šaty jsem už někde viděl. A přesně jsem věděl kde. Byl to ten návrh z letadla. Už tehdy se mi neuvěřitelně líbily, ale na ní, na ní to byl úplně jiný level.

Když mi došlo, že jsem jí ty šaty zhanil, chtěl jsem si nafackovat. Byl to její návrh a byl zatraceně dobrý. Normálně by mě to urazilo, protože moje návrhy jsou určitě lepší, ale v tomhle okamžiku jsem se nezmohl na nic, jen jsem čekal, až ke mně dojde. Modlil jsem se, aby mě profackovala, abych byl zase schopný normálně žít.

„Můžeme?“ zeptala se mě a já byl rád, že jsem pohnul hlavou dopředu.

…

Přehlídka byla překrásná. Seděli jsme v první řadě u mola. Byl to opravdu zážitek. I pro takového upíra, jako jsem já. Úsměv mi lítal po obličeji, zato Bella se neusmála ani jednou. Dokonce ani když ji fotili.

Párty byla velkolepá. Byli tam snad opravdu všichni. Stál jsem po boku Belly a nechával se jimi obklopovat. Probírali jsme nejrůznější věci, seznamovali se, tedy já se seznamoval, Bella je samozřejmě všechny znala. Přesto všechno krásné, přes všechny osobnosti, které tu dnes večer byly, moje oči stále hledaly toho malého uzurpátora.

Následovalo oficiální přivítání a hned potom banket. Všichni soustředili svou pozornost na jídlo. Takže se konverzace přenesla k banketovým stolům. I já jsem se přidal, i když jsem se jídla ani nedotkl.

Provedl jsem spoustu modelek a přítomných dam. Je pravda, že v tomhle mi moje podstata velmi pomáhá. Je málo lidí, kteří mi odolají. Přesto jsem měl Isabellu stále na mušce. Říkal jsem si, že by třeba mohla začít žárlit. No, opak byl pravdou.

Všichni se kolem ní motali a mně to nějakým zvláštním způsobem začalo vadit. Když ji Lagerfeld vyzval k tanci, byla to poslední kapka. Dědek starej a jak se mu zapalují lýtka.

Nechal jsem dámy dámami a vyrazil k nim. Začala hrát nová hudba a to byl okamžik pro mě.

„Můžu tě vystřídat, Karle?“ gentlemansky jsem se ho zeptal. S Karlem spolupracujeme poměrně často, takže ho znám i já dobře. Proto to tykání.

„Jistě,“ uculil se na mě a políbil Belle ruku. Ta přimhouřila oči, ale neusmála se. Popadl jsem ji a začal s ní tančit. Hlavu měla na stranu a nepromluvila.

„Myslel jsem, že tě bolí nohy,“ pronesl jsem naštvaně, i když jsem se to snažil skrýt.

„Taky že jo,“ odfrkla. Měl jsem chuť ji vzít na záda a odnést ji někam pryč. Nechtěl jsem, aby se na ni někdo díval, natož sahal.

„Tak proč s nimi tedy tančíš?“ Zvědavost mi nedala. Hodně jsem se ovládal, abych vzteky nevrčel.

„Je to moje práce,“ pronesla šeptem. Odložila si hlavu na mé rameno a já se pýchou nafoukl. Rozhlížel jsem se, jestli to všichni vidí. Něco ve mně pookřálo.

„Jsem unavená,“ zašeptala mi do ramene a já měl chuť ji pohladit. A tak jsem ji něžně projel přes záda. Natiskla se na mě ještě víc. Skoro jakoby věděla, že ji chytím, kdyby něco. Přitáhl jsem si ji tedy ještě víc. Držel jsem ji a pomalu se pohupoval do hudby. Ona na mě byla natisknutá a hlavu měla stále opřenou o mé rameno. Chvilku jsem měl pocit, že ji nesu. Snad se ani nedotýkala země. Jenže ona byla tak lehoučká. Byla jako koťátko, které si na chvilku odpočinulo v bezpečí. Její srdce bilo klidně a její dech byl uvolněný.

Po chvilce opět zvedla hlavu a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Jakoby si uvědomila, co se stalo.

„Postav mě,“ vyjekla tlumeně, když si uvědomila, že nestojí na zemi. Opatrně jsem ji postavil. Podívala se na mě a já se k ní nahnul. Chtěl jsem ji políbit, tak jako onehdy večer. Chtěl jsem cítit její chuť. Stále jsem ji držel za záda a nehodlal ji pustit. Zapřela si ruce o můj hrudník a trochu mě od sebe odtáhla.

Zrak ze mě ale nespustila. Dívala se na mě a její srdce se zrychlilo. Z jejích pootevřených úst se dral její zrychlený dech.

„Co kdybych tě vzal už domů?“ zeptal jsem se tím nejneodolatelnějším hlasem a doufal, že zase nezačne vyvádět a křičet na mě.

„Ještě je brzo. Musíme tu ještě být aspoň tak hodinku,“ řekla spiklenecky a pousmála se. Její poloúsměv u mě vyvolal naprostou euforii. Usmíval jsem se od ucha k uchu jako debil. Nechci vědět, co by se stalo, kdyby se usmála naplno.

„Edward Cullen,“ ozval se za mnou mrtvolně lahodný hlas. Zaváněl sebevědomím a zněl teatrálně. Bylo mi jasné, čí hlas to je.

„Sulpicie,“ pozdravil jsem ji se značnou nechutí. Stoupl jsem si ochranářsky jedním ramenem před Bellu a zastrčil ji za sebe.

„Edwarde,“ pozdravila mě Athendora. Kývl jsem na ni. Manželky volterských pánů. Obě jsou přesnou kopií svých povedených manžílků. Já a moje rodina je neuznáváme. Volturiovi se považují za samozvané krále. Stahují k sobě upíry s výjimečnými schopnostmi, aby byli chráněni v případě nevůle.

Mě mezi sebe chtěli taky, kvůli mému daru. A mou sestru Alice taktéž. Stálo nás to hodně námahy, abychom se jim ubránili.

„Máš se, Edwarde?“ tetelila se na mě Sulpicie.

„Dobře. Ty?“ zeptal jsem se zdvořile. Bella zpoza mě vykukovala. Nechtěl jsem ji ukazovat. Tyhle dvě upírky nejsou zrovna dvakrát dobré společnice.

„Vy musíte být Isabella,“ usmívala se jako sluníčko. Hrála to. Slyšel jsem její myšlenky.

Bylo pozdě, tak jsem o krok ustoupil a pustil tak Bellu mezi nás. Uraženě se na mě podívala a hned pak věnovala pozornost těm bestiím před námi.

Chvilku si s ní povídaly a pak se s námi rozloučily. Odcházely, ale stejně jsem nebyl rád. Věděl jsem, že se něco děje.

„Kdo to byl? A jak to, že je znáš?“ vrhla se na mě a já se z jejich myšlenek vrátil opět k Belle.

„Manželky významných pánů z Toskánska. Z Volterry,“ upřesnil jsem a snažil se dělat, jakože nic. Nechtěl jsem ji děsit. Nic o nás neví a teď ještě tohle.

„Co kdybychom si ještě zatančili?“ chtěl jsem změnit téma.

„Edwarde, děje se něco? Jsi nervózní,“ pronesla a já ji chytil za pas a začal s ní tancovat.

„Měli bychom jít,“ zašeptal jsem jí do vlasů. Vystrašeně se na mě podívala a kývla. Evidentně ze mě cítila, že jsem nesvůj a že by měla jít se mnou. Byl jsem za to rád. Nebylo by zrovna vhodné se tu dohadovat o odchodu.

Vykročili jsme ke dveřím, když Bellu někdo ulapil. Chtěl jsem už být pryč. Nějak mi přítomnost těch upírek vadila. Nezdály se mi jejich myšlenky, i když se je snažily si chránit.

„Vezmi mi zatím kabát, ano?“ houkla na mě a hlavou naznačila, že s ním musí prohodit pár vět.

Došel jsem do haly a podal lístek od našich kabátů. Vzal si ho a odkráčel ho hledat dozadu. Otočil jsem se zpět k té místnosti a hledal Isabellu. Nahnul jsem se, abych lépe viděl, když se vedle mě objevila Athenodora.

„Nebojíš se, že nás prozradíš, když tu běháš naší rychlostí?“ pronesl jsem s ironickým úsměvem.

„Něco cítím, Edwarde,“ vyslovila blízko mého obličeje. Otočil jsem od ní tvář.

„Jako co?“ procedil jsem skrz zuby.

„Tvoji zranitelnost,“ vyslovila a ve mně hrklo. Zachoval jsem klid. Opět jsem se na ni podíval. Stála přede mnou a s vítězným úsměvem si mě prohlížela. Bylo mi jasné, na co naráží.

„Měl by sis dávat pozor,“ vyslovila a naklonila se ke mně blíž. Neucukl jsem. Zpříma jsem se jí díval do očí a zachoval kamennou tvář.

„Nebo co?“ zavrčel jsem. Usmála se a odtáhla se ode mě. V tu ránu byla pryč. Stál jsem opřený o pult s kabáty a snažil se uklidnit.

„Pane, vaše kabáty,“ pronesl slušně ten pán za mnou. Opatrně jsem se otočil a nepřítomně si je vzal. Nakonec jsem mu i poděkoval.

Isabella vyšla ze dveří a zmateně se rozhlížela. Hned, jak jsem ji uviděl, tak do mě vjel vztek. Všechno jenom kvůli ní!

„Jdeme,“ zavelel jsem naštvaně a rozešel se ke dveřím. Stála tam jako opařená. Švihl jsem po ní naštvaným pohledem a ona se beze slova rozcupitala za mnou. Těsně přede dveřmi jsem jí pomohl do kabátu a pak ji vystrčil ven. Nechtěl jsem tu být už ani minutu.

Cestou do hotelu jsme nepromluvili. Cítil jsem na sobě Isabellin pohled, ale nepodíval jsem se na ni. Byl jsem naštvanej. Na ni, na sebe, na všechny. Nedokázal jsem pochopit, co přesně ze mě vycítila. Vždyť já k ní nic necítím. Maximálně tak nenávist a lítost. Tak o co jí jde? Ne, chtěla mě jen zmanipulovat. Nic necítila, jen strašila.

„Edwarde, co se stalo?“ Cupitala za mnou a snažila se mě dohnat. Natáhl jsem krok a přivolal výtah.

„Nic,“ odsekl jsem jí.

„Edwarde!“ zvýšila hlas a já ji chtěl umlčet. Musel jsem přemýšlet. Vystoupili jsme v jejím patře a já šel k jejímu pokoji. Držela mé tempo a já slyšel její zrychlený dech.

„Tak řekneš mi, co se děje?“ Zastavila a chytila mě za ruku. Zmáčkl jsem jí ruku a povzdechl si. Nedokázal jsem si představit, že by se jí něco stalo.

„Všechno je v pořádku. Opravdu,“ uklidňoval jsem ji. Snažil jsem se, aby můj hlas mluvil stejně.

„Dobrou noc, Bello,“ zašeptal jsem a otevřel její pokoj. Naštvaně se na mě podívala a pustila moji ruku. Vešla do pokoje a třískla dveřmi. Opřel jsem se o futro a chtěl na chvilku vydechnout.

Prudce otevřela dveře a já se opět podíval do její rozčílené tváře.

„To tady jako budeš stát celou noc?“ zeptala se mě a já přikývl.

„Řekni mi, co se děje!“ křikla na mě.

„Ne!“ stál jsem si za svým.

„Fajn!“ Opět si dveře zkusily, co vydrží. Věděl jsem, že se z tohohle místa celou noc nehnu.

Řekly jsme oddechová povídka. :-D Ale i v takové se může objevit trochu akce. Tím poukazuju na další kapitoly. :-D Bellu a Edwarda čekají krušné chvilky. :-)

Snad se Vám povídka stále líbí a zanecháte nám své názory. Co hádáte našim hrdinům? Mmoník a Irmička1. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 11. kapitola: