Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 10. kapitola

20.09.2012 (10:15) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3500×

10. kapitola

Pohled Bella

Procházeli jsme se po městě a povídali si především o práci. Rozebírali jsme nejnovější kontrakty, plány do budoucna, nová čísla. Bylo zvláštní poslouchat názory někoho jiného. Ale věděla jsem, že pokud mám nějaké názory vyslechnout, tak pak by to měly být jedině názory Edwarda Cullena.

„Takže myslíš, že bychom měli zapracovat na novém vzhledu?“ ujišťovala jsem se, jestli jsem vážně dobře pochopila, co se mi tady už asi hodinu snaží co nejšetrněji naznačit.

„Neber to špatně. Jen si prostě myslím, že nový kabát by neuškodil,“ dostala se mi odpověď. Navrhla jsem mu, že pokud nejsme v práci, může mi tykat. I když mi to vůbec nezní.

„V tom případě domluv schůzku s grafiky. Měli by udělat návrhy a pak to tedy musíme probrat,“ zaúkolovala jsem ho a on na mě vyvalil oči.

„Že jsem to vůbec říkal,“ usmál se a zastavil. „Další úkol na má bedra,“ dopověděl a podrbal se bolestivě ve vlasech. Musím se přiznat, že to jeho gesto mě dostává. A ten úsměv.

Nechala jsem se unést jeho krásou a povrchní dokonalostí, že jsem si vůbec neuvědomila, co to vlastně říká.

„Máš pocit, že tě přetěžuju?“ zeptala jsem se vážně.

„Ne, jistě, že ne. Byl to jen blbý vtip.“ Podíval se opět před sebe a znovu se rozešel. Cupitala jsem za ním a moc se snažila, abych mu stačila. To víte, patnácticentimetrové jehly nejsou pro chůzi po městě zrovna vhodnou obuví.

V tichosti jsme pokračovali dál, až jsme došli na náměstí. Podívala jsem se před sebe a hned jsem věděla, kde to jsme.

„To je…,“ chtěl začít s popisem obrovské stavby, která byla přímo naproti nám.

„Duomo,“ přerušila jsem ho. Překvapeně se na mě otočil a upřel zrak. On si snad myslí, že jsem úplně blbá. Že snad v mozku nemám nic jiného, než módu. Vjel do mě vztek z toho, že mě tak podceňuje. Je tak namyšlený!

„Pravděpodobně největší gotická katedrála na světě,“ vysypala jsem z rukávu a doufala, že mu tím zavřu tu jeho pusu!

„Znáš to,“ zašeptal udiveně a konečně se podíval jinam. Jeho pohled ve mně vzbuzuje něco nepopsatelného. Vpíjí se do mě. Jakoby mě pohlcoval.

„Znám,“ vyslovila jsem sebejistě. Jedna nula pro mě.

Popošli jsme do středu náměstí, kde jsem klopýtla. Nohy mě už opravdu neskutečně bolely. A k tomu všemu, než jsme sem došli, tak se setmělo.

K očekávání jsem neupadla. Edward mě zachytil včas. Překvapeně jsem se ho držela za rameno a dívala se mu do tváře. Byl mi tak blízko. Až tak blízko, že jsem cítila jeho chladný dech. A pak se stalo něco, co jsem nikdy nezažila.

Jeho oči zčernaly. Nebyl to Edward, kdo se na mě díval. Byly to dva uhlíky, které si mě hladově prohlížely. Jeho rameno mě zastudilo až tak, že jsem se zimou zatřásla. Přestože byl docela teplý večer, pořád to byl březen, který se hlásil o slovo.

Nemohla jsem se pohnout. Zmocnil se mě zvláštní strach, který mi velel stát se neviditelnou. Držel mě a jeho tvář se přiblížila snad ještě víc. Opřela jsem se o jeho rameno a pomalu se odtáhla. Opět jsem se narovnala a pustila se ho. Zmateně zamrkal a já si upravila šaty.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a já se na něj se strachem podívala. Ten strach byl pryč. Opět to byl ten známý Edward a jeho nepřirozené zlaté duhovky. Ale zvědavost, tak ta nezmizela.

„Tvoje oči,“ zašeptala jsem a ukázala na jeho tvář. Nevěděla jsem, jak to přesně formulovat. Promnul si oči a opět se na mě podíval.

„Co je s nimi?“ ptal se jakoby nic.

„Jsou zlaté, teď byly černé a teď jsou zase zlaté. Jak to?“ podivovala jsem se.

„Spíš bych řekl, že už únavou špatně vidíš,“ pronesl tím svým neodolatelným hlasem a já pokývala hlavou. Asi to byl nesmysl. Jenže bylo to tak opravdové.

„No, nohy mě už opravdu hodně bolí,“ pronesla jsem a jemně jsem si sjela po pravé noze.

„Támhle je jedna výborná restaurace. Můžeš si tam dát kafe a odpočineme si.“ Souhlasně jsem přikývla. Nastavil mi rámě a já se do něj se skrývanou radostí zavěsila. Tu radost, že mě dostal, bych mu totiž nikdy nedopřála.

Z té restaurace jsem byla unešená. Byla stylizovaná do historie. Neskutečně malebné místo. Nejen, že jsem si tam dala kafe, dokonce jsem se tam výborně najedla. Edward nic nechtěl. Prý byl ještě přecpaný z letadla. Já jsem si tedy nevšimla, že by se nějak přejedl, ale to je jeho věc.

„Nepojedeme do hotelu taxíkem?“ nadhodila jsem velmi nenápadně.

„Vždyť je hezký večer na to, že je březen. Není to škoda? Právě noční život ti prý ukáže tu pravou chuť Itálie.“ Tak, a je to. Jsem v háji.

„Počkej tu chvilku,“ zašeptal a zastavil mě před restaurací. Opřela jsem se o zeď a čekala. V duchu jsem se modlila, aby se vrátil s odvozem. Jenže moje motlitby nebyly vyslyšeny. Vrátil se a v ruce nesl nějakou tašku.

„Tady.“ Podal mi ji a já nahlédla. Byly v ní obyčejné baleríny. Nechápavě jsem se na něj podívala a opět jsem věnovala svou pozornost těm botám.

„Sice budeš malá, ale nebudou tě bolet nohy. A jako bonus si užijeme noční Milano,“ usmál se a já nevěřícně zamrkala. Nevím, co to do mě vjelo, ale já si ty boty vážně nasadila. Takovou úlevu jsem už dlouho necítila.

Vydali jsme se na zpáteční cestu do hotelu, která se nakonec nečekaně protáhla.

„Takže, kde všude jsi už byla?“ Jeho otázce jsem se v duchu zasmála.

„Ptáš se mě proto, abys věděl, kde jinde mě můžeš oslňovat tvými znalostmi?“ pronesla jsem lehce ironicky. Nad mou otázkou se pousmál, ale nakonec přikývl.

„Díky své práci jsem poznala mnoho zemí,“ uvedla jsem na pravou míru. Chápavě zakýval hlavou.

„Na Aljašce jsi byla?“ Nedal pokoj.

„Ne. Aljaška patří mezi ty, kde jsem nebyla. Proč tě napadla zrovna Aljaška?“

„Tam je můj domov.“ Zarazila jsem se a překvapeně jsem vydechla.

„Nikdy jsi neříkal, že jsi z Aljašky,“ vyčetla jsem mu.

„Nikdy ses neptala. A navíc, poslední rok se bavíme o tobě,“ pronesl jízlivě. Chtěla jsem mu jednu napálit, ale měl pravdu. Myslím, že vyrovnal skóre na jedna jedna.

Vzteky jsem ho dloubla do žeber, ale spíš jsem měla pocit, že jsem si zlomila nehet. On se mému dětinskému gestu pouze smál. Procházeli jsme postranní uličkou, když k nám dolehl zvuk saxofonu. Šli jsme tím směrem a čím víc jsme se blížili, tím hlasitější ta jazzová hudba byla.

Ty rytmy byly neskutečné a ta živost, která z toho malého baru vedla, byla lákavá.

„Zajdeme se tam podívat?“ navrhl, když zřejmě uviděl můj výraz. Nečekal na mou odpověď a táhl mě ke dveřím.

V tom baru to žilo. Byl celkem malý, ale evidentně to tu nikomu nevadilo. Byl to přesně takový ten komorní bar, kde se všichni znají. Na malém pódiu to roztáčeli tři chlapíci a naproti nim byl bar. Byl celý ve dřevě, což mě zaujalo. Přírodní materiál totiž vždycky dobře funguje.

Po zdech byly nakreslené obrázky not a hudebních nástrojů. Ale to nejkrásnější byla ta atmosféra, která tímhle podnikem doslova lomcovala.

Hned, jak zpozorovali Edwarda, okamžitě ho vtáhli mezi sebe. Proč mě to nepřekvapilo? Protože na tu jeho dokonalou tvářičku se všichni okamžitě chytí! Propletla jsem se až k baru a neobratně vyskočila na jednu volnou stoličku. Objednala jsem si pití a pozorovala všechny okolo sebe. Ta energie byla božská, ta hudba byla excelentní a to prostředí dokonale podmanivé. Seděla jsem tam a nechala se unášet do neznáma.

Po chvilce se Edward prodral až ke mně. Protestovala jsem, že s ním nikam nejdu, ať si klidně jde, že tu počkám, a že kdyby se chtěl zdržet, že si zavolám taxíka a on, že tu může zůstat. Podruhé za tenhle večer jsem nebyla vyslyšena. Edward mě nekompromisně vtáhnul mezi ně. Zasvětil mě do jazzového tance a já byla vděčná, že na sobě nemám lodičky. Tohle bych totiž už nerozchodila.

Po třetí hodině ranní jsme se konečně dopracovali až do hotelu. Byla jsem na konci svých sil. I když jsem toho moc nevypila, cítila jsem se, že mám pěkně naváto. To ta atmosféra.

Přivolal výtah a já se modlila, aby už pípnul. Když jsem si uvědomila, že zítra máme ten důležitý uvítací oběd, chtělo se mi zvracet. Po téhle pařbě totiž vstanu až za týden.

Konečně byl výtah tu a Edward mi přislíbil, že mě doprovodí až ke dveřím pokoje. Nebyla jsem proti. Malá podpora se hodila. Dveře mého pokoje byly už v dohlednu, když mě Edward chytil za ruce a otočil si mě k sobě.

„Děkuju za tenhle překrásný večer, Bello,“ zašeptal blízko mého obličeje a než jsem se vzpamatovala, jeho rty se dotkly těch mých. I když jsem chtěla, tentokrát jsem se nebránila. Vždyť jeden bezvýznamný polibek přece nic neznamená.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a snažila se opět najít rovnováhu, kterou jsem z jeho polibku ztratila.

„Dobrou,“ zašeptal a nehybně tam stál. Co čekal? Že ho snad pozvu dál?

Příště nás na přehlídce čeká nečekaná návštěva a určitě tušíte, kdo to může být... Děkujeme za komentáře a doufáme, že jste si kapitolu užili.

Irmička1 a Mmoník

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 10. kapitola: