Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Giving up singing? Never in my life! 2. kapitola

10.09.2010 (16:15) • Rosette • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 8080×

POHLED ISABELLY (VALERIE WHITE)

Vstala jsem z postele a pořád jsem měla plnou hlavu Sama. Jak jinak. Teď však musím myslet na přípravy.

Sešla jsem schody a došla do kuchyně, kde seděla Nina. Musím si s ní promluvit. O mé budoucnosti. O naší budoucnosti.

„Nin, mám problém. Volal mi bratr.“

Nina znala mou minulost, vlastně znala vše, co se mě týkalo, kromě nadpřirozena. O tom se nesmí dozvědět.

Chápavě se na mě podívala a promluvila.

„Co chtěl, Val. A pravdu.“

„Chtěl, abych se vrátila,“ snažila jsem se vyznít neutrálně, a myslím, že se mi to povedlo.

„A co? Souhlasila jsi?“

„Ano, Nin. Souhlasila. Řekla jsem, že se vrátím.“

Viděla jsem, že má na krajíčku. Kdo by neměl. Jsme jako sestry. Vlastně se tak bereme. Nejlepší kamarádky a zároveň nevlastní sestry, které by se jedna pro druhou i zabila.

„Opouštíš mě, Be?“

„Ne! Neopustím tě! Odjedeš se mnou. Tedy pokud budeš chtít,“ okamžitě se mi vrhla kolem krku. Několik minut jsme jen stály a objímaly se. Když jsme se konečně pustily, měla už oči suché.

„Dobře, Nin. Musíme toho, ale hodně zařídit.“

„Jasně, Bell. Třeba dům. Kde budeme bydlet?“ Věděla jsem, že se zeptá, a tak jsem rovnou začala přemýšlet.

Nedaleko La Push byla stará vila, kde nikdo nebydlel. Byla kousek u moře, ale zároveň ji kryly stromy. Byla opravdu kouzelná.

Tenkrát jsem se šla projít a zabloudila jsem. No, a našla jsem tuto vilu. Nikdy jsem o ní nikomu neřekla. Ani Samovi. Ne, nikomu. Ta určitě bude volná. Musí!

„Mám to. Zavolám jednomu starému známému. Bydlí v Seattlu.“

Jen  kývla, a tak jsem přešla k pevné lince a z adresáře vybrala číslo. Namačkala jsem ho a čekala.  Po chvíli se konečně ozval známý hlas.

„Haló? Tady Julián Tayer, kdo volá?“

„Jule? Tady Bella.“

„Bell?! Jsi to opravdu ty?“ Ten nadšený tón mě pobavil. Jul byl vždycky takový.

„A kdo jinej! Jak se máš?“

„Dobře! Když tě slyším, tak skvěle. Copak potřebuješ, kočko?“ Zvonivě jsem se zasmála.

„Pamatuješ tu vilu kousek od La Push. Tu kousek v lese, ale blízko moře.“

„Jo, tuhle. Samozřejmě, že si ji pamatuji.“

„No, nevíš, zda je pořád volná?“

„Jasně že je, ale počkat. Ty se vracíš do Forks?“

„Představ si že jo!“

„No tak to je super! Konečně tě uvidím!“

„Jasně, brouku! Hele, já bych tu vilu chtěla koupit.“

„Tak já to domluvím. Dej mi vteřinku, zjistím kolik za ni budou chtít.“

Usmála jsem se na Ninu. Měla ruce v pěstích a nejspíš prosila boha, abychom v ní mohli bydlet.“

Nakonec se Julián zase ozval a nadiktoval mi vše potřebné. Hovor jsme ukončili slovy, že ho musím navštívit. Na to jsem se taky chystala. Položila jsem telefon a otočila se na Ninu.

„Máme to v kapse!“ křikla jsem a my si opět skočily kolem krku.

Když jsme se uklidnily, promluvila jsem vážněji.

„Nin, musíme vymyslet, jak se odsud dostat.“

Obě jsme se posadily ke stolu v kuchyni a začaly přemýšlet. Nic mě nenapadalo, ale Nin vypadala zadumaně. Nakonec vykřikla, že už to má.

„Prostě utečeme.“

„Nin, to nejde. Budou pak kolovat fámy.“

„No, tak autonehoda. Při ní “jako“ zemřeme,“ řekla a zvědavě na mě koukala.

„To taky ne. Celej svět by truchlil a my bychom si zatím užívaly. Co takhle dát si dlouhou dovolenou?“

„Jo! To by šlo! A říct, že nevíš, zda se ke zpěvu někdy vrátíš.“

„Dobře! Máme to hotovo.“

Nin se vrhla k mobilu a odvolala všechny mé schůzky, koncerty a prostě vše, co jsem měla naplánované jako Valerie White.

Párkrát ji i dokonce přemlouvali a snažili se ji donutit, ať mě dostanou k telefonu, ale nepovedlo se.

Nakonec jsem znuděně zapla televizi. Hned jak naskočil obraz, zaposlouchala jsem se. Byly zrovna zprávy.

„Šokující oznámení! Proslulá zpěvačka Valerie White končí s kariérou! Mladá kariéristka Valerie White, známá svým nádherným hlasem a půvabem, se rozhodla skončit svou kariéru. Tak rychle přišla na výsluní a teď zase hodlá skončit? To není možné, říkáte si. Ale ano, je! Potvrdila nám to její nejlepší přítelkyně Nina Montgomeryová. Další podrobnosti vám přinesou večerní zprávy. Jisté ale je, že to bude pro celý svět katastrofa…“

Rychle jsem to vypnula. Taková blbost! Já nekončím s kariérou, ale dávám si pauzu. Otočila jsem se na Ninu. Právě zakončila hovor.

„Nino, myslela jsem, že pojedeme na nákupy, ale to se ruší. Půjdeme se převléct a vyrazíme ještě dnes. Jdu rychle přepískat peníze, ať se můžeme nastěhovat ještě tento den.“

Chvíli na mě zírala a pak roztřeseným hlasem promluvila.

„Ale, Be, to nejde. Nemáme sbaleno, připraveny nejsme, prostě nic!“

Protočila jsem oči. Ta si dělá se vším velkou hlavu…

„Nin, můj plán zní takhle. Sbalíme si pár kousků oblečení a věci které budeme potřebovat. Já zamluvím letenky a pošlu přes notebook peníze Juliánovi. On tu vilu zaplatí a to už my budeme na cestě do našeho nového domu. Jo?“

„Dobrá, Bell,“ vydala se do svého pokoje v druhém patře a já zatím otevřela notebook. Převedla jsem na Julův účet všechny peníze a napsala mu e-mail.

Jule, peníze jsem ti převedla. Kup tu vilu na mé jméno ještě dnes. Večer přijede a pojedeme rovnou do ní. Už tam zůstaneme.

Hotovo, odesláno. Zaklapla jsem notebook a vyběhla do svého pokoje. Musím se převléct a připravit si věci na cestu.

Vytáhla jsem cestovní tašky a zakřičela na Ninu, ať si jednu vezme ona. Jakmile si ji odnesla, začala jsem přemýšlet, co si vezmu.

Jako první přišlo na řadu oblečení. Hodila jsem do tašky několik kusů spodního prádla, trika,  jeansy, ponožky, tepláky a pár dalších věcí. Potom dva ručníky a potřeby na hygienu. Nakonec jsem přibalila věci na převléknutí, kdyby byla ve Forks zima. Což určitě bude.

Zabaleno jsem měla, a tak jsem si vybírala oblečení na cestu. Vzala jsem si fialové šaty, boty na podpatku do stejné barvy, sluneční brýle, náhrdelník, náramek a k tomu ještě prsten, který jsem dostala od jednoho fanouška.

Nakonec jsem se nalíčila a pročísla vlasy. Už zbývalo jen naházet do kabelky věci, které potřebuji normálně.

Mobil dotykový a normální, pager, PSP, MP4, líčidla a peněženku s kredit kartami. To vše jsem potřebovala. Samozřejmě taky hřeben a zrcátko, ale to mám v každé tašce.

Když jsem měla vše hotové, naposledy jsem se podívala po pokoji. Rozhodně tu nejsem naposled, ale stejně.

Sešla jsem schody s taškami a uviděla Ninu, jak telefonuje. Položila jsem tašky do rohu, kde je měla ona. Zabalila jsem notebook a přiložila ho k taškám. Znovu jsem pohlédla na stále telefonující Ninu.

Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédla. Měla na sobě minišaty, boty na podpatku a zelený náramek. Nehorázně jí to slušelo.

Když položila telefon, otočila se na mě.

„Bude sem chodit uklízet jedna paní, takže to tu bude udržované, kdybychom se chtěly vrátit. Letenky jsem nám koupila. Poletíme do Port Angeles a od tamtud nás další letadlo dopraví do Seattlu. Jo a vzala jsem si náhradní oblečení, protože tam bude zima,“ chrlila na mě jednu věc za druhou a já se jen usmívala. Taková ona byla.

Jen jsem kývla a vydala se k ledničce. Měla jsem ještě v cestovní tašce volno, a tak jsem tam dala nějaké jídlo. Pak jsem směrem k Nině promluvila.

„Těšíš se?“

„Víš, že ani nevím? Těším se na lesy. Jako malá jsem je milovala. Také chci poznat tvou rodinu, ale opouštím to, co je mi známé,“ odmlčela se po poté pokračovala.

„No, ale změna je život, ne?“

„To určitě. Kdy nám letí letadlo?“

Koukla na hodiny a ztuhla. Pak rychle vyskočila a začala mě popohánět.

„Kdy?“

„Za 45 minut.“

Okamžitě jsem se vzchopila a s Nininou pomocí dala tašky do mého miláčka. Nina nasedla na sedadlo spolujezdce a já ještě zaběhla k domu a zamkla ho.

Rychle jsem naskočila do auta a nastartovala ho. Bydlely jsme v lese, a tak jsem mohla jet jakoukoli rychlostí. Samozřejmě jsem to nesměla napálit do stromu. Jely jsme rychle, a tak nebylo divu, že jsme po chvíli vyjely na silnici. Tam už jsem musela zpomalit.

„Tak hele, Be. Let stihneme, takže si nemusíme dělat starosti. No, a jak znám nás dvě, usneme. Spánkem se krátí cesta, což znamená, že pokud to prospíme, budeme za chvilku tam.“

Zasmála jsem se jejímu optimismu. Já zrovna nemusela létání, tedy nevadilo mi, když to bylo kousek, ale při dlouhé cestě jsem se vždy začala nudit.

„Jasně. Vystoupíme v Port Angeles. Co s autem?“ Smutně se na mě podívala a zachmuřeně odpověděla.

„Je mi to líto, ale to musíš nechat tady. Ve Forks by ho někdo mohl poznat. Přeci jenom jsi s ním na hodně fotkách, které obletěly svět.“

Otočila jsem hlavu směrem k oknu, aby neviděla mou bolest. Toto auto jsem milovala. Bylo rychlé a nikdy mě nezklamalo. Vždy jelo. Nina nejspíš vycítila můj smutek a konejšivě mě pohladila po vlasech.

„Koupíš si jiné.“

„Jo, koupím. Už v Seattlu. Dnes. Jinak bychom nemohly dojet do vily.“ Jen kývla a já se opět začala věnovat jízdě.

Konečně jsme dojely na parkoviště před letištěm. Trvalo nám to dvacet minut, a tak jsme museli spěchat. Naposledy jsem pohladila své autíčko a pohlédla na něj. Pak už jsme s taškami v rukách běžely do haly.

Nina vyzvedla letenky a vydaly jsme se na kontrol zavazadel. Nic nenašli, tak nás pustili dál. Co by taky mohli najít. Líčidla, oblečení, elektroniku. Možná taky věci na hygienu.

Zavazadla nám odebrali. Tak to bylo vždy, naloží je do prostoru v letadle, který je určen pro kufry a cestovní tašky. Jen kabelky jsme si nechaly.

Nastoupily jsme do letadla a usadily se na svá místa. Já seděla u okna a Nin hned vedle mě. Připoutaly jsme se a já si opřela hlavu. Netrvalo dlouho a usnula jsem…

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

Otevřela jsem oči. Nina se mnou třásla a říkala něco ve smyslu probuď se. Nechápavě jsem se rozhlížela a pak mi došlo, že jsem v letadle. No jo vlastně.

„Už budeme vystupovat?“ zeptala jsem se jí.

„Právě přistáváme v Port Angeles, takže asi jo, Bell. Tedy pokud nechceš jet dál na černo,“ řekla pobaveně a já do ní ze srandy loktem drcla.

Odepnuly jsme se a přiřadily jsme se k lidem, kteří vystupovali. Nakonec jsme se nadechly čerstvého vzduchu.

Vítr mi foukal do obličeje a já se konečně mohla nadechnout pořádného vzduchu. Bylo to krásnější, ale ne jako ve Forks nebo v La Push. Tam je vzduch ještě čistší.

Vešly jsme do staré haly letiště. Bylo to zde cítit cigaretami. Snad na každém rohu někdo kouřil. Fuj! Já ani Nina jsme nekouřily. Hnusilo se nám to.

Z běžícího pásu jsme vytáhly naše zavazadla. Nina se koukla, kolik máme času. 25 minut. To vcelku, jde, když se musíme převléknout. Vyrazily jsme s taškami na záchod.

Každá jsme vlezly do jedné kabinky a začaly se převlékat. Do Forks je to už jen chvilka a převlékat se tam, to ne. To bychom už umrzly.

Nina vylezla jako první a já několik vteřin po ní. Měla jsem na sobě tílko, jeansy, boty a náramek. Minulé šperky, ketré jsem na sobě měla jsem sundala. Jen prsten od toho fanouška jsem si nechala. K tomu všemu jsem ještě měla sluneční brýle.

Nina si vzala top, jeansy, boty, sluneční brýle, klobouk, bundu a měla i kabelku. Nejspíše ji měla přibalenou v cestovní tašce.

Vytáhla jsem si ještě bundu. Bude se hodit. Bylo 17:46 hodin. Letadlo nám letělo v 18:05. Vydali jsme se předat zavazadla muži, který je posílal do letadla.

Když jsme mu je daly, přikývl a usmál se. Úsměv jsme mu oplatily a vydaly se zase do letadla. Tentokrát bude cesta trvat asi hodinku.

Opět jsme se usadily a zapnuly si pásy. Nikdy jsme moc s Ninou nemluvily, když jsme létali. Většinou jsme se dokázaly dorozumívat kontaktem očí.

Vytáhla jsem MP4 a zaposlouchala se do hudby. Neusnula jsem, ale vychutnávala si písničky. Ani mi nedošlo, kolik je, ale Nin do mě opět šťouchla a naznačila mi, že vystupujeme.

Odepnula jsem si pás a oblékla si bundu. Nina šla přede mnou a zařadila se tak mezi vystupující.

Když jsme konečně vyšly ven, zamířily jsme do letištní haly. Všude byla plíseň a smrdělo to ještě hůř než v Port Angeles.

Vzaly jsme si zavazadla a odešly z letiště. Když jsme vyšly ven, otočila jsem se na Ninu.

„Nin, nikdo tady neví, že je Valeria White. Proto také budu opět Isabella Maria Valeria Lizz Uley, sestra Sama Uleye. Už mi nemůžeš říkat Val. Vlastně můžeš, ale nezmiňuj se o mém příjmení White. Mohli by to poznat.“

„Chápu to, Bell. Teď pojďme, támhle prodávají auta a my nějaké potřebujeme.“

Namířily jsme si to do ochodu s auty. Nin hned uviděla auto, které by se jí líbilo a řekla, že ho musím mít. Jen jsem kývla, že ho bereme. Se mnou to bylo horší. Nemohla jsem se rozhodnout, ale nakonec se mi to přeci jenom povedlo. Vzala jsem si stříbrné autíčko. Svého nového miláčka.

Jakmile jsme zaplatily, vyndala jsem si termosku s krví. Měla jsem žízeň a zároveň jsem věděla, že bych se jinak mohla přeměnit. Napila jsem se dříve, než si toho Nin všimla. Věděla o tom, že to musím pít, ale nevěděla proč. Také to nechtěla vidět.

Vyjely jsme každá svým novým autem. Jela jsem před Ninou, protože ta nevěděla, kde to je. Jely jsme chvilku a já zatočila na zarostlou cestu. Bylo vidět, že po ní nikdo nejezdí.

Nakonec jsme ji opravdu uviděly. Nádhernou vilu přímo u moře. Zaparkovaly jsme před ní a koukali na ni. Nakonec jsem vystoupila z auta a šla ke dveřím. Nina hned za mnou.

Bylo otevřeno. Vešly jsme do společenské místnosti. Byla opravdu nádherná. Nevím kdo to zařídil, ale jen jediný člověk věděl, že přijedeme už dnes. Jul. Budu mu muset poděkovat.

Vešla jsem do prvních dveří a ocitla se v kuchyni. Nahlédla jsem přes skleněné vysouvací dveře. Jídelna.

Tohle byl Julův styl. To uměl jen on, ale jak to mohl stihnout, nechápu. Kroutila jsem hlavou a vydala se do další místnosti. Byla to koupelna do modré barvy. Její vana mě až magicky přitahovala, ale přesto jsem dokázala zavřít dveře a vejít do dalších dveří.

Tam jsem zůstala ztuhle stát. Byl to úplně moderní obývák v mém stylu. Ze tří stran zděný a čtvrtá strana byla skleněná. Dalo se jí projít na terasu s výhledem na moře.

Vrátila jsem se do společenské místnosti a vydala se po schodech nahoru. Byla tam chodba s několika dveřmi.

Za prvními byl jednoduchý obývák do hnědé barvy. Pamatuji si, jak jsem se s Juliánem seznámila. Pořád mi vykládal o nábytku a o obývácích.

Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpět do chodby. Věděla jsem, že se mnou Nina není, protože ta se šla kouknout po domě sama.

V dalších dveřích byla ložnice a v ní Nina.

„Bell, že může být tohle moje! Prosím!“

Koukla na mě svýma psíma očima a já se rozesmála.

„Samozřejmě, že může být tvoje!“

„Dík! Pojď, ukážu ti mou koupelnu a šatnu,“ vzala mě za ruku a táhla do jedněch z dvou dveří.

Byla to velká koupelna do oranžové barvy. Opravdu se mi líbilo obkládání. Byly to oranžové kachličky a kytované kachle do sloupků.

Poté mě vtáhla do druhých dveří. Tedy šatny. Dosti mě překvapilo, že byla plná oblečení a bot. No jo no, co čekat od Jula.

„Krása, Nin! Teď, ale musím najít svůj pokoj.“

„Jasně. Mimochodem, je hned vedle mého. Ty poslední dveře,“ řekla a mrkla na mě.

Jen jsem kývla a rychlou chůzí vyšla ze dveří. Nin šla za mnou, ale na chodbě se vydala dolů po schodech.

Já zatím vešla do svého nového pokoje. Při pohledu na něj se mi zatajil dech. Byl do růžové barvy. Dvě stěny byly zděné, třetí měla pojízdné prosklené dveře a čtvrtá stěna byla stejně jako u obýváku skleněná. Za ní byl balkon.

Odtáhla jsem ty pojízdné dveře. Za nimi byly jedny dveře a výklenek pro šatnu. Jako první jsem koukla do šatny. Byla také plně vybavena. Za dalšími dveřmi byla koupelna. Měla také kytky, což se mi líbilo.

Proti mně byla malá vana. Já bych se do ní nevešla tak nevím, k čemu byla. Dalo se jít dál, a tak jsem tam vešla. Byla tam vana a sprchovací kout. K tomu ještě záchod.

Takže přeci jenom. Vydala jsem se zpět do své ložnice s tím, že vyjdu na balkon, ale ozvala se Nina, že prý jí mám přijít pomoct. Vyšla jsem na chodbu a tam stála Nina s našimi taškami a kabelkami.

Vzala jsem si od ní věci a poděkovala jí. Jen kývla a chtěla jít do svého pokoje, ale já jí ještě musela něco říct.

„Nin, já si vybalím, umyju se a jdu spát, jo? Bylo to náročné, takže už nemám na nic náladu, neva?“

„Ne, Be. To nevadí, udělám přesně to stejné.“ Unavěné se na mě usmála a já teprve teď poznala, že i ona toho má dost.

„Dobrou, Nin. Krásně se vyspi a pamatuj, že co se zdá první noc v nové m domě, se vyplní.“

„Jasně! Dobrou noc, ať tě blechy štíp u celou noc.“

Rozešly jsme se každá do svého pokoje a já začala vybalovat to málo co jsem měla. Oblečení jsem dala do šatny a hygienu do koupelky. Elektroniku jsem položila na komodu a líčidla na toaletní stolek. Pak jsem vzala několik termosek s krví a dala je dole do mrazáku.

Vyhrabala jsem se po schodech nahoru a vlezla do koupelny. Líně jsem se vysvlékla a položila to přes tu malou vaničku. Pro vše se najde uplatnění.

Nahá jsem si stoupla pod teplou vodu a nechala se omývat. Pak jsem si šamponem umyla vlasy a mýdle tělo.

Nakonec jsem se zabalila do ručníku a vydala se do šatny. Vzala jsem si na sebe noční košilku a v polospánku šla k posteli.

Lehla jsem si a přikryla se. Pak jsem se nechala únavou stáhnou do říše snů…

Jestli pak se mi bude dneska něco pěkného zdát?

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Giving up singing? Never in my life! 2. kapitola: