Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Giving up singing? Never in my life! 1. kapitola

28.06.2010 (16:30) • Rosette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2369×

Pohled Isabelly (Valerie White)

Už je to rok. Rok, co jsem odešla od svého bratra. Tenkrát jsem žila jen pro něj a pro kluky z rezervace. Vařila jsem jim, starala se o ně… To vše už je ale pryč.  Teď mě možná znají jako Valerii White. Proslulou zpěvačku s nádherným hlasem, jejíž krása je nadpřirozená. Ještě aby nebyla, když jsem měla být vlkodlak.

Ano, slyšíte dobře, měla. Nejsem. Když se každé ráno napiji lidské krve, nepřeměním se. Samozřejmě nezabíjím lidi pro krev, ale chodím do krevní banky. Vlastně nechodím, oni mi to dovážejí. Zná mě tam snad každý a mám tam hodně přátel. Stejně jako po celém světě.

Jenže to, že se nepřeměním, nezastaví mé rychlé reflexy, pro lidi nemožnou rychlost, sluch, zrak a také nezamezím vzrůstající krásu.

Hlavní však je, že se už neměním ve vlka. Tedy pokud chci, tak to jde, ale já nechci. V tomto případě, je můj problém vyřešen.

Vstala jsem z postele mého pokoje a vydala se do šatny. Milovala jsem oblečení a také jsem si ho mohla dovolit. Byla jsem velice bohatá. Zpěv mi vydělával, a když jsem někdy zašla na molo jako modelka, peníze se mi sypaly do kapsy.

Jenže o to mi nešlo. Milovala jsem pocit, který mi dával zpěv. Byla to opojná vášeň, ale i smutek, podle druhu písní. Vzbuzovalo to ve mně pocity dříve neznámé.

Už jsem si chtěla vyndat nějaké to oblečení, ale zazvonil mi telefon. Rychlejším krokem jsem došla k nočnímu stolku, kde ležel. Na displeji blikalo jméno Nina. Má nejlepší kamarádka a zároveň módní poradkyně a manažerka. Usmála jsem se.

„Haló?“ Řekla jsem rozespalým tónem.

„Ahoj, Val. Právě jsi vstala, že? No nic, hele, jedu k tobě a se mnou je Hannah Ourbettová. Pomůže nám vybrat šaty na tu schůzku s Thomasem, který ti nejspíš zajistí desku. Pak máš koncert, takže další oblečení, no, a pak máš asi volno… Vlastně ne, jdeš fotit kalendář. A pak máš volno, snad. Takže za minutku jsme tam. Papa.“

„Pa.“

To je zase poprask. No, snad si nemyslí, že se budu převlékat, to ať si trhnou nohou. Seběhla jsem schody a zakousla jsem se do jablka.

Stačila jsem ho sníst dříve, než se před barákem ozvaly auta. Z jednoho vystoupila Nina a z druhého ta Hannah. Lehce jsem si přečísla vlasy a opláchla obličej.  Pak žvejkačku do pusy a je to hotovo.

Zvonek se ani nestačil rozezvonit a já už otevírala dveře. Stála tam Nina a postarší paní, která vypadala vážně.

„Dobrý den, ahoj. Pojďte dál.“

„Zdravím vás. Jsem Hannah Ourbettová. Dáme se do práce. Slečno Montgomeryová, zůstaňte zde. Já se naší milé zpěvačky ujmu a prodiskutuji s ní vše.“ Montgomeryová byla Nina. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona jen pokrčila rameny, že taky nic neví. To už mě ale táhla nahoru do mého pokoje.

„Takže, kde máte šatnu?“ Zeptala se a já ukázala na dveře v mém pokoji.

„Dobrá.“

Vstaly jsme a vydaly se do mé šatny. Tam mně usadila do židle a sedla si naproti mně.

„Tak, řeknu vám to rovnou. Doufám, že zde máte nějaké vyzývavé oblečky a spodní prádlo. Dnes máte schůzku s panem Thomasem Landmoorem a ten vás samozřejmě přijme. Avšak, je tu také jeho spolupracovník Larry Simons a u něho si nejsem jistá. Takže vstaňte a svlékněte se,“ řekla a ukázala na místo v roku.

Poté se začala přehrabovat v mém šatníku. Já si zalezla do kabinky, kterou jsem si jednou nechala udělat a svlékla jsem se do spodního prádla. Bylo to lehké, protože jsem na sobě měla jen pyžamo. Pak jsem jen vyčkávala, než mi něco podá.

„Ale, slečno Whiteová, nestyďte se. Vylezte.“

Trošku jsem zaváhala, ale vylezla jsem. Ta žena se na mně podívala se zlostným výrazem. Poté se ke mně rychlým krokem přiblížila.

„Když jsem řekla svléknout, myslela jsem do naha a ne do spodního prádla. Budete si totiž měnit i prádlo.“

Zarazila jsem se, ale nakonec jsem se svlékla. Stála jsem před ní nahá a ona si mně slibně prohlížela.

„Teď vylezte na ten stůl.“

Ukázala na stůl a já na něj vylezla. Vůbec se mi to nelíbilo, ale když mi radí, jak zaujmout, vydržím to.

Stála jsem na stole a ona konečně rozevřela svou tašku, kterou si s sebou pořád nosila. Dovnitř jsem neviděla, ale také mě to nezajímalo. Byla to její věc.

Pak si přisunula židli a stoupla si na ni. Byla v mé úrovni. Pak udělala něco drzého.

„Takže prsa máte velká a to je dobře. Postava nádherná a přirození také dobré. Teď si zalezte do kabinky a zkuste si věci, které vám poté dám. Jo, a je to pro vaše vlastní dobro.“

Pořád jsem byla otřesená z toho, co mi řekla, ale udělala jsem, co mi řekla. Když mi však podala ty věci, zděsila jsem se. Byly to samé vyzývavé spodní prádla. Nic jsem však neřekla a oblékla jsem si je.

První celkem ušlo, ale ty ostatní se mi moc nezdály.

Druhé bylo korzetové, třetí bylo trochu průhledné, ale líbilo se mi, čtvrté bylo průhledné a páté se mi vůbec nelíbilo.

Ve všech jsem se jí ukázala a poté jsem čekala, jak se rozhodne.

„To druhé,“ řekla s úsměvem a mně ruply nervy.

„Víte co? Já si nic takového nevezmu. A vás bych za poradkyni nikdy nechtěla, jelikož si myslíte, že jste bůh ví co, ale ne, nejste! Jste naprostá nula a teď vypadněte!“

„,Co?“

„Vypadněte z mého domu!“ zařvala jsem a ona se umoudřila a odešla. Ještě jsem poté slyšela její brblání, ale já se zamkla v šatně.

Nakonec přiběhla Nina. Bouchala do dveří a zděšeně se ptala co se stalo.

„Řeknu ti to pak. Teď se obléknu.“

Nakonec jsem si vzala normální spodní prádlo do žluté barvy a na to barevný komplet. Máme ještě čas, tak si zajdeme nakupovat. Pak jsem si nanesla stíny a rtěnku.

Po chvíli jsem vyšla ven. Nina seděla na mé posteli a zběsile podupávala nohou v očích otazníky. Sedla jsem si k ní a vše jí převyprávěla. Když jsem skončila, objala mě a konejšila mě. Ani jsem si nevšimla, že pláču.

Když jsem se konečně uklidnila, ještě jsem popotahovala a slzy mi stékaly dál, ale už jsem byla klidná.

Najednou mi opět zazvonil mobil. Sáhla jsem za Ninu, u které ležel, a zvedla ho. Sam. V tu chvíli jsem strnula a Nina na mě nechápavě koukala.

„Nin, můžeš jít na chvilku pryč, Sam volá.“

Nina chápavě přikývla a odešla. Věděla o mé minulosti, ale o vlkodlacích jsem jí neřekla. Jak bych taky mohla…

Pořád na mně byl vidět brek, ale já stejně zvedla mobil.

„Haló?“

„Bell, tady Sam. Víš, je mi to všechno hrozně líto. Měl jsem dbát i o tebe, nejen myslet na smečku. Je mi hrozně líto, že jsi odešla a nejsem jediný. Smečka také strádá. Prosím, vrať se. Je tu bez tebe smutno a já… Prostě tě hrozně postrádám. Vrátíš se?“ Bylo nádherné slyšet opět jeho hlas, i když přes mobil.

„Popravdě, Same, já nevím. Tady teď žiji a mám se dobře. Našla jsem si práci a dům, ve kterém žiji, je jenom můj. Stýská se mi po tobě i po ostatních, vlastně po celé La Push, ale kdybych odešla odsud, bude se mi stýskat po tomto životě. Nejsem si jista, zda bych dokázala žít bez přátel, které tu mám zase s tebou. Předtím to také nefungovalo.“

„Prosím, Bell. Možná to nefungovalo, ale… Měl jsem o tebe strach. Vrať se sestřičko.“

Slzy mi opět stékaly proudem a já věděla, že je otázka času než to uslyší a zeptá se mě, co se stalo.

„Ach, Same…“

„Snažně tě prosím. Máme tě moc rádi… Počkat, ty brečíš?“

„Hmm…“

„Proč? Kvůli nám?“

„Ne, Same. Něco se mi stalo a to jsem naštvaná i smutná. Zastihl jsi mě nepřipravenou.“

„Bell, kdo ti co udělal.“

„Same, to není tvá starost. Je to můj život a mé problémy.“

„Ach, dobrá. Kde vlastně žiješ? Kde pracuješ?“ Věděla jsem, že je mu líto, že se mu nesvěřím, ale já jsem nemohla. Prostě ne.

„Žiju dobře, ale o práci ti nemohu říct.“

„Dobrá. Přijedeš tedy?“

Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla v jeho prospěch.

„Ano, přijedu.“

„Kdy, sestřičko? Kdy?“ Jeho hlas byl šťastný a já překvapivě taky.

„Možná zítra nebo pozítří. Ještě uvidím. Zatím pa, bráško, a pozdravuj kluky!“

Zavěsila jsem než stačil něco říct a věděla jsem, že mně toho ještě hodně čeká. Bude to těžké, ale uvidím svého brášku a ostatní.

Vrátím se…

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Giving up singing? Never in my life! 1. kapitola: