Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 29. kapitola

28.11.2011 (22:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3291×

29. kapitola

Chvíli jsem na ni nevěřícně zírala a pak… Začala jsem se smát. Že mě to nenapadlo hned! Ta podoba je nezaměnitelná…! Na chlup stejný odstín vlasů! Zcela identické arogantní chování! Rádoby dramatické výstupy a tiše, důrazně pronášená slova!

Ach ano, hned se mi zdála povědomá, jen jsem nevěděla, kam ji zařadit!

„Tak… strýček?“ vykoktala jsem a začala jsem se hihňat. „Že mě to nepřekvapuje…!“

Jeremy, do té doby konsternovaný a mlčící, se začal nahlas smát. Nepřestal, ani když na něj ta vysoká blondýna výhrůžně pohlédla.

„Ale no tak,“ promluvil po chvíli chlácholivým hlasem. „Vždyť ta maličká má pravdu – alespoň v něčem…“

Už už jsem chtěla něco namítnout proti tomu oslovení, nejsem přece žádná maličká!, avšak zavčas jsem si všimla tiché, bezeslovné komunikace mezi nimi.

Chvíli jsem je jen tak pozorovala, ale když se několik minut nehýbali, nemluvili, jen na sebe upřeně zírali, začalo to být ne zrovna příjemné.

Ošila jsem se, čehož si ani jeden z nich nevšiml. Jak by taky mohl, vždyť do sebe byli zahledění, jako by vůbec nevnímali své okolí, jako by byli… zamilovaní?!

Ano, že mě to hned nenapadlo! Ty kradmé, rádoby nenápadné pohledy, láskyplná oslovení, spousta společných vzpomínek, to, jak se k sobě celkově chovali…
Jistě, teď vše dávalo smysl.

„Dobře, dobře!“ zamumlala jsem, když už ta situace začala být opravdu velmi divná. „Je mi jasné, že jsem tu navíc…“ oznámila jsem těm dvěma sochám, avšak nezdálo se, že by má slova vzali na vědomí. „Haló, lidi!“ upozornila jsem na sebe hlasitým výkřikem.

Když ti dva konečně zaregistrovali mou maličkost, trochu ztuhle jsem se na ně zazubila a s nepatrnou ironií jsem dodala: „Tak já mizím, vážení, nebudu vám tu dělat křena…“

„Počkej!“ zarazil mě Jeremy, kterému se můj úmysl zjevně moc nelíbil. „Přece jen tak neodejdeš,“ prohodil, pohled stále upřený na překrásnou blondýnku stojící přímo před ním.

„Ale no tak, nemusíš dělat, jako by ti to bůhví jak vadilo,“ odvětila jsem škádlivým tónem a s úsměvem jsem mu oznámila: „V rozhovoru můžeme pokračovat i jindy, ne? Ty máš přece času dost, celou věčnost, řekla bych…“

Když jsem si o pár hodin později v duchu opět přehrála celé setkání, nemohla jsem jinak, prostě jsem se musela smát.

Nejprve můj hysterický výbuch, který se při zpětném pohledu zdál úplně nesmyslný. Posléze kázání o mé věčné nespokojenosti od arogantní blondýny, jež se tak vehementně zastávala Jeremyho, toho podlého zrádce, a hned nato ukázka jejich… spojení.

Musela jsem uznat, že to byla fascinující podívaná.  I když už jsem za svůj život viděla ledacos (vlčími zápasy počínaje, upířími turnaji konče), ale tohle… bylo něco nadpřirozeného, magického, snad i nereálného…

Takové pouto, souznění, emoce… Něco takového jsem neviděla ani u Carlislea a Esme, kteří byli jeden pro druhého opravdu stvořeni. Ani dokonalá duševní souhra Alice a Jaspera se tomuhle nemohla rovnat.

V tom jediném pohledu, který si Jeremy s Carou vyměnil, byla taková… syrovost, energie, že i nepopiratelně fyzický vztah Emmetta a chladné krásky Rose v jeho stínu bledl.

O platonické lásce mé osoby k poslednímu členu rodiny ani nemluvě. Ne, vážně jsem to neměla s čím srovnat. Tohle bylo… jedinečné.

Fantazírováním a vzpomínáním na drobné detaily, kterým jsem předtím nevěnovala pozornost, jsem pomalu propadala do stavu nepozornosti a příjemné malátnosti. Ani jsem nestihla postřehnout, kam přesně jsem se ve svém přemýšlení dostala, jelikož mě zcela a úplně pohltila tajemná, avšak přesto krásná říše snů…

Najednou jsem se objevila na ulici. Připadala mi povědomá, ale nebyla jsem schopná si ji spojit s nějakou událostí z mé minulosti.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dokonalou tmu rušilo jen mírné osvětlené špatně svítících pouličních světel. Vypadalo to tu docela strašidelně a z mrtvolného ticha, jež panovalo všude kolem, mi přejížděl mráz po zádech.

Nemohla jsem se zbavit vtíravého pocitu, že tu nejsem tak úplně sama, jak se mi v první chvíli zdálo. Možná to byla pouze paranoia, v tom případě moje podvědomí odvedlo opravdu dobrou práci. Zcela jasně jsem cítila pichlavý pohled očí, který se mi zabodával přímo mezi lopatky. V duchu jsem si představovala, jak někdo vyskakuje z jedné z postranních uliček a vrhá se na mě…

Ne, Bello, uklidni se, přestaň panikařit! domlouvala jsem si v duchu, leč marně, mé podvědomí odmítlo spolupráci a dál vymýšleno všechny možné katastrofické scénáře.

Třásla jsem se od hlavy k patě, nebyla jsem schopná ten třas zastavit. Z momentálního popudu jsem se bezhlavě rozběhla, nedbajíc na to, kam šlapu, natož na to, kam vlastně běžím.

Jako bych za sebou slyšela dusavé kroky svého pronásledovatele, ještě více jsem přidala. Ovšem po pár metrech jsem znovu ubrala, ztěžka lapajíc po dechu. Na takové tempo můj organismus nebyl navyklý a bránil se proti nadměrné aktivitě.

Znenadání se vše kolem změnilo. Již jsem nebyla v děsuplné ulici bez konce, nacházela jsem se na jakémsi prosluněném náměstí. Avšak ani tady nikdo nebyl, s výjimkou mne.

Sedla jsem si na nejbližší lavičku a snažila jsem se vydýchat. Srdce mi bušilo jako splašené a supěla jsem jako dlouholetý kuřák po maratonském běhu.

Ve spáncích mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že mi za chvíli upadne hlava. Bylo to nesnesitelné a nejhorší na tom bylo, že jsem s tím nemohla nic dělat.

Po pár minutách, kdy se můj tep ustálil na takřka normální hodnotu, jsem si pozorně prohlédla místo, na kterém jsem se nacházela.

Všude kolem byly samé obchody s pečlivě vyleštěnými a nazdobenými výlohami. Vypadalo to tu tak… dokonale, skoro až nepřirozeně… Uměle, jako ve scéně ze Stepfordských paniček.

Najednou to na první pohled skvělé prostředí na mě začalo mít opačný účinek. Již jsem se necítila tak uvolněně, jako v prvních chvílích. Najednou mi to tu nahánělo strach…

Odolala jsem touze se rozkřičet z plných plic, místo toho jsem se obezřetně přesunula do středu náměstí, k vysoké fontáně ve tvaru dvou delfínů. Odtud byl nejlepší výhled, mohla jsem sledovat všechny světové strany.

Nevím, jakou dobu jsem tam stála a podezíravě hleděla tu tam, tu onam. Nevím, jak dlouho trvala ta příšerná nejistota, pocit bezmocnosti a všudypřítomný strach.

To vše zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Mohl za to on…

Když vstoupil na scénu, kolem jakoby se oteplilo, znovu se zde probudil život. Už tu nepanovalo to nepříjemné ticho, teď byl slyšet šum stromů, které se kolébaly ve větru, cvrkot ptáků, bublání vody…

„Jeremy,“ uklouzlo mi ze rtů a tvář se mi prozářila spokojeností. Chtěla jsem se k němu přiblížit, vklouznout do jeho uklidňující náruče, avšak jediné jeho gesto mě zarazilo.

Odmítavě zavrtěl hlavou.

Zírala jsem na něj jako na mimozemšťana a vůbec jsem nechápala, co se děje. Najednou, jako bych tu ani nebyla, se ode mě odvrátil a začal kráčet ulicí pryč od mé maličkosti.

„Počkej!“ zakřičela jsem, ale moje slova nedopadla na úrodnou půdu. Jako bych mluvila pouze k jeho vzdalujícím se zádům, odcházel bez jediného slova…

„Počkej…“ pokusila jsem se ho ještě jednou zarazit, ale věděla jsem, že je to zbytečné. Po tvářích mi začaly kanout slzy a z úst se mi draly bezmocné vzlyky.

Vyčerpáním z neustálého pláče jsem na chvíli usnula. Mohlo to být nanejvýš pár minut, co trval můj lehký spánek, ale i to stačilo. Scéna se opět změnila…

Místo bylo stejné, ale najednou se to tu hemžilo lidmi. Všichni pospíchali, mluvili jeden přes druhého, kráčeli bez zjevného smyslu tam a zpět, jako by k tomu byli naprogramováni. Vypadali a chovali se úplně jako… roboti.

Vyděšeně jsem zírala na houf lidí, kteří se zastavili pár metrů ode mě. Nic nedělali, prostě jen stáli a dívali se na mě.

Otřásla jsem se, rozhodně to nebylo příjemné, a ve snaze vzdálit se jim jsem pozpátku couvala co nejdál.

Nejevili známky odporu, dál jen stáli. Vzala jsem si to jako pobídku a přidala jsem na rychlosti. Nechtěla jsem se k nim otáčet zády, proto jsem kráčela víceméně bokem. Ušla jsem pár metrů a pak mě něco přimělo podívat se na druhou stranu.

Nevěřícně jsem zalapala po dechu.

Byl tam, dokonalý jako nebe samo. Svou elegantní chůzí se blížil k jednomu ze zdejších obchůdků, který přímo vybízely ke vstupu.

Ani po tak dlouhé době se nezměnil. Stále vypadal skvěle, jeho pohyby byly stále tak důvěrně známé, takové, jaké jsem si je pamatovala.

Najednou se zastavil. Stál tam, dokonalost sama. Upnuté černé oblečení lichotilo jeho i tak bezchybné postavě a vítr se mu probíral již tak dost rozcuchanými vlasy barvy bronzu.

Byl to on. Edward…

Jako smyslů zbavená jsem ho sledovala, jak otevírá dveře krámu s jasným úmyslem do něj vstoupit.
„Edwarde!“ Měla jsem v úmyslu na něj zakřičet, avšak jeho jméno ulpělo pouze na mých rtech, nebyla jsem schopná ho vyslovit.

„Počkej!“ zopakovala jsem svůj marný pokus, ale ani tentokrát z mých úst nevyšlo víc než pouhý povzdech.

Viděla jsem jen jednu možnost, jak ho zastavit – běžet k němu. Bylo jen otázkou vteřin, než jsem své myšlenky proměnila v činy.

Nehledíc nalevo ani napravo, rozeběhla jsem se, abych co nejrychleji překonala vzdálenost, která nás oddělovala. Ovšem jak se ukázalo, byla to velká chyba…

Nějak mi nedošlo, že v tomhle na pohled naprogramovaném městečku nechodí lidé pouze pěšky. Bylo to možná tím, že předtím jsem tu ani jedno auto nezahlédla, ale to mě neomlouvalo. Neměla jsem tak bezhlavě vběhnout na silnici, aniž bych se rozhlédla.

S jeho jménem na rtech se strnule hleděla přímo do nepříjemně zářících světel rychle se blížícího auta a čekala jsem, co bude dál…

Se zpožděním, ale přece...

Psáno kolem třetí hodiny ranní, prosím o shovívavost...

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem čtenářům téhle povídky. Těší mě Vaše nadšení, je příjemné číst komentáře od Vás... Snad se Vám tahle kapitola bude zdát jako dostatečné poděkování za Vaši přízeň...

28. kapitola || Shrnutí || 30. kapitola

Jelikož už je to vážně dlouho, co jsem přidala minulou kapitolu, musím se zeptat...

Jsme stále TÝM?

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 29. kapitola :