Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že kapitola bude napsaná formou flashbacku. A co v něm vlastně je?
Příjemné čtení... N. :))
11.09.2011 (14:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3419×
24. kapitola
Vší silou jsem zabouchla dveře a zničeně jsem se o ně opřela. Cítila jsem, jak se mi chvějí ramena pod náporem vzlyků, cítila jsem slzy, které se mi tlačily do očí.
Beznaděj.
To byla jediná emoce, které ve mně v tu chvíli byla. Beznaděj, hluboká a bezbřehá. Ničící a nezlomná…
Nemohla jsem tomu uvěřit. Stalo se to znovu. Opět jsem se stala obětí nějakého psychopatického upíra. Jednou se mi povedlo utéct, ale nebyla to tak docela moje práce. Nyní to bylo jiné – byla jsem na vše sama…
S tichým vzlykáním jsem se svezla po dveřích. Ne, tohle se nemůže dít, tohle nemůže být pravda. Proč já musím mít takovou smůlu?!
Po chvíli jsem se vyhrabala ze země a jako v mrákotách jsem došla k posteli a svalila se na ni, obličej pevně přitisknutý k polštáři a pěsti zaťaté do přikrývky.
Přestaň fňukat, Bello! domlouvala jsem si v duchu. Nejsi už malé dítě, dávno ses dozvěděla, že slzy nic nevyřeší! Akorát ti opuchnou oči a zčervená ti obličej!
Vzchop se! Musíš vymyslet, co budeš dělat dál! To, že jsi mu utekla jednou, neznamená, že příště se ti to povede! poučoval mě můj vnitřní hlas.
Musela jsem mu dát za pravdu. Tentokrát to opravdu byla spíše náhoda, než cokoli jiného. Šťastná náhoda, nutno podotknout. Kdyby se mi ho nepodařilo rozptýlit, kdo ví, co by teď se mnou bylo…
Vykřikla jsem, a nebylo to jen tou bolestí, která po chvíli zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ne, to není možné! Ne! On prostě… Ne, on k nim nepatří, nesmí!!!
„To není pravda!“ zaječela jsem na něj a zakryla jsem si uši v tom dětinském gestu, které jsem kdysi dávno s takovou chutí používala.
„Nevěříš mi?“ Zasmál se; jeho smích byl řezavý, krutý jako maska, kterou měl posazenou na obličeji.
Pozorně jsem se na něj podívala. Ne, není možné, aby tohle byl opravdu on. Nevěřím, že tohle je ten tajemný, avšak citlivý kluk, který mě dokázal vytrhnout z mého věčného hloubání, který naplnil tu díru, která mi vězela v hrudi již takovou dobu…
Ale… Nevypadal na to, že lže, že se mi svými slovy vysmívá. Ne, byl naprosto vážný.
Ztěžka jsem polkla a upřela oči na jeho obličej. Poté jsem tichým, škemravým hlasem zaprosila: „Prosím… Řekni, že to…“ Zlomil se mi hlas, ale po chvíli jsem směle navázala na to, kde jsem přestala. „… nemyslíš vážně,“ dokončila jsem prosebně.
Mlčel, neodpovídal. Uplynula dlouhá chvíle, než si slova našla cestu přes bránu jeho rtů. „Proč bych říkal něco, co není pravdivé?“ zeptal se mě zamyšleně.
Zdusila jsem v sobě výkřik, nakonec ze mě vyšlo jen slabé vyjeknutí. Ne a ne a ještě jednou… NE!
„Zkoušíš hru na city, má paní?“ pronesl výsměšně a přejel pohledem mé na zemi zkroucené tělo. Tlumeně jsem vzlykla, jinou odpověď jsem pro něj neměla.
„Nemysli si, že ti to pomůže. Ne, teď je vše na mně, vše se bude řídit podle mě. Pro začátek bych na tebe měl pár otázek, drahoušku. Pokud ti to ovšem nevadí,“ protáhl ironicky, moc dobře věděl, že nemůžu odmítnout…
„Začneme něčím jednoduchým – co všechno o nás víš?“ Jeho tón byl zdánlivě klidný, avšak byla v něm skrytá výhružka. A já si toho byla velmi dobře vědoma…
„Jste krvelačná monstra, jež žijí na úkor lidí, které kvůli své obživě chladnokrevně zabíjíte!“ I přes všechny emoce, které mnou vřely, i přes duševní nerovnováhu, která mne zcela ovládhloala, jsem si nemohla odpustit nenávistný tón. Na chvíli jsem se odmlčela, abych posbírala všechny zbytky odvahy, jež ve mně ještě zbyly, a nabrala druhý dech. Poté jsem pokračovala, můj hlas neztrácel na opovržení a nenávisti.
„Je vám jedno, kdo je vaší obětí, myslíte jen a jen na sebe! Všichni do jednoho! Všichni jste stejní! Chladní jako kus kamene, kterým vlastně jste! Hrajete s lidmi hru na city, avšak vy sami nejste citů schopni! Nemůžete milovat, nedovoluje vám to vaše mrtvé srdce! Jste uzpůsobeni pouze na jednu emoci – na nenávist, která vyplňuje celou vaši věčnost!
Myslíte si, že všechno patří vám, ale to je omyl! Možná jste daleko silnější a rychlejší, než lidé, možná můžete kohokoli ve vteřině zabít… Ale nikdy si nemůžete podrobit lidské pokolení, slyším mě?! Nikdy!“
Opět jsem začínala být hysterická. Po tak dlouhé době jsem to ze sebe mohla dostat, mohla jsem do světa vykřičet všechnu tu nenávist, kterou ke všem osobám jeho druhu chovám, mohla jsem dát najevo své zoufalství, ponížení, bezmoc…
„Lidé tu nejsou od toho, abyste si s nimi hráli, kdykoli se vám to hodí! Něco ti řeknu, pane Velký Volturi…“ Při posledním slově, na které jsem dala patřičný důraz, jsem na něj ukázala prstem a začala jsem se zvedat ze země.
„Já-se-tě-nebojím…“ Každé slovo jsem pečlivě hláskovala, jako bych mluvila k malému dítěti a za každou cenu chtěla, aby mi rozumělo. „Není nic, co bys mohl udělat, abych se tě začala bát. Ano, můžeš na mě udělat to svoje bububu, ukázat svoje dokonale rovné, jako z reklamy bílé zoubky a zavrčet jako podrážděný jorkšír, ale to je tak všechno. Proč bych se tě měla bát? Jediné, co mi můžeš provést, je to, že mě zabiješ. Myslíš, že se smrti bojím? Myslíš, že nevím, jaké to je – umírat? Tohle už tu jednou bylo! Myslíš, že nevím, jaké to je – cítit opravdovou bolest?
Neznáš mě, Jeremy Samuelsi. Nevíš, kdo jsem, nevíš, co jsem, nevíš, co jsem byla, nevíš, co budu a hlavně nevíš, co všechno se mi stalo…
Budeš se jako všichni ostatní vymlouvat na to, že tu největší bolest může cítit jen někdo tvého druhu? Že obyčejný člověk neví, jaké to je? Omyl, můj milý. Pamatuješ si, jaké to bylo, když jsi, poeticky řečeno, měnil strany? Když ses po pár dnech přidal k těm druhým, k těm špatným? Jaké to bylo, když ses měnil v bezcitnou bytost bez šance na šťastnou budoucnost?
Ano? Vážně? Hm… Nebylo to příjemné, viď? Ta bolest, kdy ti tělo spalují plameny… Ten nesnesitelný žár, který se ti rozlévá žílami… Ten neuvěřitelný tlak, který se shlukuje kolem tvého srdce, jehož údělem je co nevidět přestat bít…
Vidím ti na očích, že jsi velmi překvapený. Určitě si v duchu říkáš – jak to ta holka můžeš vědět? Co ta o tom ví…
Nejlepší bude, když to uvidíš na vlastní oči. Přece jen, slovu bezvýznamného člověka bys nemusel věřit, že…“ Ušklíbla jsem se v dokonalé napodobenině jeho předchozího výrazu. Zachytila jsem jeho neurčitý pohled a na mírně roztřesených nohách jsem se pomalými krůčky vydala k němu.
Ostražitě sledoval každý můj pohyb, jako by se bál, že jdu k němu se záměrem ublížit mu. Vypadal jako malé dítě zahnané do kouta, ke kterému se blíží matka s vařečkou v ruce a s neutuchajícími výčitkami řinoucími se z jejích přísně vypadajících úst.
Když už jsem od něj byla jen pár metrů vzdálená, začala jsem si pomalu vyhrnovat rukáv levé ruky. Později jsem si byla jistá, že bych dokázala přesně na vteřinu určit, kdy pochopil, o čem jsem mluvila, avšak v té chvíli mi to bylo tak nějak jedno.
Když spatřil to, co jsem si přála, aby viděl, vykulil oči v typicky lidském gestu. Pak se zase v typicky nadpřirozeném gestu zčistajasna zjevil vedle mě a než jsem stačila byť jen mrknout, svíral ve svém chladném sevřené mé levé zápěstí.
„To není možné,“ zašeptal ohromeně a naklonil se blíž, aby mohl dopodrobna prozkoumat okrouhlou jizvu na mém předloktí.
„Jak se ti to stalo?“ zeptal se mě stále šeptem, asi nechtěl rušit tu mystickou atmosféru, která kolem nás panovala. Alespoň pro tuto chvíli…
„To snad poznáš, ne?“ odvětila jsem chladným hlasem. Neměla jsem důvod být na něj milá, on taky nebyl, tak proč se snažit? Nebo přece jen…?
„Asi před dvěma roky na mě zaútočil někdo tvého druhu. Nebudu ti vyprávět, co všechno se v té chvíli stalo, k ničemu by to nebylo. Myslím, že stačí říct, že vše dobře dopadlo, nakonec jsem nebyla ani zabita, ani přeměněna – k mé smůle…“ Poslední větu jsem si spíše jen zamumlala pod nos, než abych ji vyslovila zřetelně a nahlas, jako jsem to udělala s předchozími slovy.
Nezdálo se, že mou tichou poznámku slyšel. Jeho mysl asi stále převracela to překvapivé poznání, o které jsem se s ním před chvílí velmi ochotně podělila.
„Jak to, že nejsi… jako já?“ zeptal se stále ohromeným tónem a upřel na mě svoje hluboké oči, které se zarývaly až do hloubi mé duše.
„Říkejme tomu nepotřebná záchrana na poslední chvíli,“ odtušila jsem suše a pohled jsem mu opětovala.
„Ale kdo…?“
„Ano, to je ta otázka, která ti stále vrtá tvou tmavovlasou hlavou, co? To je důvod, proč tu vedeme tuhle nesmyslnou debatu. Chceš odpověď…
Ale proč ne? Dám ti ji. Proč bych to měla skrývat? Není to žádným tajemstvím, ostatně někteří z vás už jsou se vším seznámeni, bohužel…“ Moje ironické prohlášení obsahovalo všechnu rozhořčenost, která se ve mně za celou tu dobu vytvořila.
„Mými zachránci nebyl nikdo jiný, než jedna povedená rodinka upírů. Ne, vážně se nebojím říct to nahlas!“ vyjekla jsem, když prudce vydechl. „Opravdu sis stále myslel, že to nevím?! Myslel sis, že když jsem to ještě neřekla nahlas, že není pravdou nic z toho, co jsem řekla! Já vím, co jsi, Jeremy! Upír! Teď jsi spokojen?! Můžu, s tvým laskavým dovolením, pokračovat?!“
Místo odpovědi pouze kývl, asi byl příliš ohromený mým rozladěným prohlášením, než aby se zmohl na pár smysluplných slov…
Několik minut jsem jen zhluboka dýchala, abych dostala pod kontrolu svůj vztek. Byla to těžká a nevděčná práce, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Konečně jsem mohla pokračovat – s dovolením od velkého pana Volturiho, samozřejmě…
„Říkali, že patřím do jejich malé, láskou prolezlé rodinky, ale to nikdy nebyla pravda! Nikdy mě nechtěli mezi sebe, ať přede mnou tvrdili cokoli! Nenávidím je, nenávidím je za jejich lživá slova a falešná gesta, jimiž mě častovali!
Zničili mě, vzali šanci na normální budoucnost! Vrhli do mého života rychlostí atomové bomby a stejně jako ona zpřetrhali vše, co se dalo! A já, nána hloupá, jim věřila každé jejich prolhané slovo, každé jejich vyznání…!
Starali se o mě hezky, to se musí nechat, ale proč by se nestarali?! Byla jsem jejich malá hračka, živá loutka v jejich prázdných existencích! Byla jsem jejich dočasné obveselení na zahnání dlouhé chvíle. Ani se nenamáhali to skrývat!
Jenže každá idylka jednou skončí – takhle skončila vpádem Jamese a jeho přátel. Nečekali, že se v okolí objeví jiní upíři, natož že jim budou chtít ukrást jejich hračku…
To, co se dělo poté, bylo celkem nechutné divadélko mezi nesmrtelnými. Pro pouhého člověka nehezká podívaná, pro ně jen další rozptýlení, jak jsem si později uvědomila.
Abych to neprotahovala… James mě pod falešnou záminkou vylákal daleko od nich a pak, ve chvíli, kdy zjistil, že jsou poblíž a jeho vznešená akce končí, snažil se mým přátelům co nejvíce ublížit – kousl mě, abych se stala tím, čím byl on, čím byli oni…
Nevím, co bylo poté, nepamatuji se. Vzbudila jsem se až o několik hodin později v nemocnici a mám jen mlhavou představu o tom, co se dělo. Vše, co vím naprosto přesně, je to, že můj milovaný zubatý nějakým způsobem zastavil přeměnu, což bylo podle něj to nejlepší řešení…
Jak byl ušlechtilý! Stále myslel jen a jen na mě, na to, abych zůstala člověkem, abych byla šťastná… Tehdy jsem netušila, jak moc se musí přemáhat, aby to všechno dělal. Zjistila jsem to až později, když mě opustil. Abych byla přesná, podruhé opustil. To bylo před několika měsíci.
Stále tě můj příběh nenudí? Jak by také mohl, ještě jsi nedostal odpověď na své otázky. Tak, co chceš vědět, můj pane?
Ach, ano… Ta jména. To je vše, po čem toužíš, není-liž pravda?
Tvé mlčení beru jako souhlas. Dobře, řeknu ti to. Řeknu ti jména těch, kteří mi tak dokonale zničili život. Takže… Chvilka napětí… Ano, vím, jsem strašná, ale je hezké vidět tě tak napjatého…“ dodala jsem s úsměvem.
Jeho tvář nabyla nedočkavého a zároveň podrážděného výrazu. Mírně zavrčel, čímž mě chtěl evidentně popohnat, abych to konečně ze sebe vyklopila. Když se tak nestalo, promluvil svým hlubokým hlasem.
„Bello, drahoušku, víš přece, že sliby se mají plnit. Tak řekneš mi už konečně, co chci vědět?“
„Jistě, když to říkáš, tak to bude pravda. Ovšem z vlastní zkušenosti vím, že ne všechny sliby se plní… Ale třeba se o to alespoň snažit, takže abys neřekl…
Byli to Cullenovi, ta prokletá rodina vegetariánů, která se neštítila udělat si z nevinného člověka panenku.
Byli to Cullenovi, kteří rozvrátili vše, co bylo v mém životě pevně dané, byli to oni, kteří mě přesvědčili, že mě mají rádi, byli to oni, kdo mi ukázal, jak má vypadat správná milující rodina…
Nesnáším je, všechny do jednoho. Ani jeden za mnou nestál, když jsem je potřebovala. Ani jeden se za mě nepostavil, když na tom záviselo vše, co se mělo dít dál…
Nesnáším je, ale jednoho z nich doslova nenávidím… Za to, že mi ukázal, jaké to je, být zamilovaná, a pak bezcitně zadupal vše, co předtím s takovou pílí vybudoval. Nenávidím toho dokonalého ďábla s andělským vzezřením, nenávidím toho mizeru, který způsobil tu velkou změnu v mém nitru… To kvůli němu již nejsem ta důvěřivá dívka s bezchybnými způsoby! To kvůli jeho bezcharakternímu chování to už vlastně ani nejsem já!
Nenávidím ho z celého srdce! Jen jediná osoba chodící po této planetě si zaslouží tak hlubokou a bezmeznou nenávist, jaká se jen dá cítit. On, Edward Masen Cullen…“
Ve chvíli, kdy jsem vyslovila jeho jméno, se opět jakoby vše zastavilo. Ticho bylo až nepřirozené, dráždilo mé uši, až mě z toho rozbolela hlava. Přivřela jsem oči a snažila jsem se sesbírat všechny ty malinké kousky, ve které se proměnilo moje předtím pečlivě poslepované srdce…
Uplynulo bůhví kolik času, než jsem byla schopná oči opět otevřít a podívat se na Jeremyho. Nejprve jsem po něm pouze mírně zašvidrala, po chvíli jsem na něj plně upřela zrak.
Vypadal… šokovaně. Neexistovalo snad lepší slovo, které by vystihlo jeho současný postoj. Byl strnulý, ústa mírně pootevřená, oči nevěřícně vykulené. Šok. Totální, způsobující ochromení smyslů…
Nevím, co ho tak vyvedlo z míry. Řekla jsem přece to, co chtěl slyšet, nebo ne? Neřekla jsem přece nic špatného…
Několik minut jsem stála na místě a přemýšlela nad jeho stavem. Celou dobu se ani nepohnul, asi ho něco opravdu velmi zasáhlo. A pak… mě to napadlo.
Pomalu, po malých krůčcích, jsem se od něj začala oddalovat. Nezdálo se, že si toho všiml, takže malé krůčky nahradily větší a po chvíli jsem se již řítila lesem jako splašená.
Potřebovala jsem se rychle dostat pryč. A tohle byla jediná šance. Musela jsem využít toho, že byl tak ochromený čímsi mně neznámým, že si nevšímal ničeho a nikoho kolem…
Měla jsem štěstí – můj útěk byl naštěstí úspěšný…
Zdrceně jsem si povzdychla. Vybavilo se mi vše do nejmenších detailů, byla to dokonalá repríza předchozích událostí.
Byla jsem volná, a to bylo to hlavní. Ovšem stále mi hlavou probíhaly dotěrné otázky. Jak dlouho bude moje údajná svoboda trvat? Jaká doba uplyne, než si pro mě přijde? A co bude dál?
Povzdychla jsem si. Ne, teď na to nebudu myslet. Teď potřebuju jediné – spát. Dostat se ze spárů reality a odpočinout si od mého nevypočitatelného života.
Budoucnosti není důležitá – pro tuto chvíli. Co bude dál, to budu řešit jindy. Ale ne dnes. Zítra je taky den…
Věnováno TeenStar, SiReeN a Coře - díky za Váš zájem a za nádherné komentáře, které mi píšete. 
Speciální díky patří také WhiteTie, která obětovala spoustu svého času a přečetla si celou tuhle patlaninu. Díky, zlatíčko. 
23. kapitola || Shrnutí || 25. kapitola
Tak co, stojí Vám tohle za pár písmenek?
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Give a second chance - 24. kapitola:
Úplně jsi mi vyrazila dech a já teď nevím, čím mám začít. Hned na začátek bych tě měla pochválit za dokonalou kapitolu (a to je ještě slabé slovo, byla to ta nejdokonalejší z nejdokonalejších dokonalostí), poděkovat za věnování (
) a zcela v právu ti udělit titul Mistr flashbacků. Bylo to tak... poutavé, plně mě to vtáhlo do děje - a když flashback skončil, nemohla jsem se z toho vzpamatovat, říkala jsem si - a dál?
Tak plynule jsi střídala vážné chvilky s humornými, až jsem nevěděla, jak se tvářit. Mno, nakonec to dopadlo asi takhle - 
. V překladu slintající dement s vyvalenýma očima.
Bella - oběť psychopatického upíra? To se mi líbí.
A děsivý Jeremy? -> . Opět je ze mě slintající dement. Ten kluk je čím dál tím lepší, ač záporák, je prostě dokonalý.
U momentu, jak Bellu "poučoval" její vnitřní hlas, jsem se musela smát. 
Ty máš fantazii. Tohle by mě v životě nenapadlo, aby někoho poučoval vnitřní hlas. Ale budiž - a nutno mu přiznat, že byl velmi moudrý. :)
To zoufalství bylo přímo hmatatelné, když Bella prosila, ať jí řekne, že lhal, ale, bohužel, realita je mnohdy krutá - a stejně tak tomu bylo i teď. Úplně jsem s ní prožívala to, jak jí došlo, že nelže, že si s ní zase osud zahrává...
A tohle si neodpustím - Bella si nezaslouží, aby ji Jeremy nazýval má paní, to prostě ne. Můj, můj, můj! 
Ten "výslech" se ti moc povedl, to, jak popisovala upíry, bylo zkrátka... mystické. A jak se rozhorlovala nad tím, že si upíři o sobě "moc myslí" - .
Pan Velký Volturi, dokonalá přezdívka pro dokonalého muže - dneska je to dokonalosti trošku moc, nemyslíš? 
Bella se konečně někde ukázala jako silná osobnost; musím říct, že jí takhle rázná role víc než sluší. "Já se tě nebojím! Není nic, co bys mohl udělat, abych se tě začala bát! Ano, můžeš ukázat ty své rovné a jako z reklamy bílé zoubky, udělat bububu a zavrčet jako podrážděný jorkšír, ale to je tak všechno!" Tohle mě dostalo na kolena. Ta hmatatelná nenávist... A v neposlední řadě jorkšír - Puffíček.
Věta "omyl, můj milý..." a následné ukázání jizvy - další skvělý moment, na který dlouho nezapomenu. Úplně jsem si představila, jakým tónem to říká - jako když se něco vysvětluje malému dítěti. Nemám ráda, když někdo z Jeremyho dělá blbce, ale tohle sem pasovalo.
"Nejlepší bude, když to uvidíš na vlastní oči - ostatně, proč bys měl věřit slovu ničemného smrtelníka..." Ta trpkost, zahořklost! Tuhle kapitolu budu vydýchávat ještě hodně dlouho...
Když Jeremy ucouvl - jako by se bál, že mu jde Bella ublížit -, musela jsem se smát. Všemocný upír a bojí se člověka? :D
To jeho sladké "To není možné..." mi zní v uších ještě teď. Dokážu si vybavit ten jeho božský hlas (aby ne, když jsem ho už nesčetněkrát měla tu čest slyšet), jakým to řeklo, tu nechápavost a údiv v něm... Stejně jako v této chvíli - "Jakto, že nejsi jako já?" Není divu, že to nechápal...
Tak nepotřebná záchrana, jo? Vskutku dobře řečeno, Bella to takhle cítila i v originále, jen to tam nebylo takhle
skvěle pojmenováno.
Musím tě upozornit na jednu zásadní chybu; v této větě jsi zapomněla na jedno slovo -> "... tu tvou KRÁSNOU tmavovlasou hlavu..."
A znovu velký pan Volturi. Ta holka si z něj bezostyšně dělá dobrý den. Ale proč ne, ona se nemá čeho bát, ona, jak sama řekla, se smrti nebojí.
Popsat Cullenovy jako "láskou prolezlou rodinu" by mě nikdy nenapadlo. 
Ale v podstatě je to pravda. Líbí se mi, jak jsi z nich udělala "ty špatné". Nikdy bych si nebyla pomyslela, že jí "až takhle" ublížili, došlo mi to až teď. Ta její bolest tryská z celé této kapitoly, skrytá za hořkost a ironii.
Je skvělé, že jsi tuhle vážnější kapitolu protkala odlehčenými momenty. A když jsem u odlehčených momentů, nemohu nezmínit "můj milovaný zubatý". Kam ty na to chodíš?
Nedočkavý a zároveň podrážděně vrčící Jeremy? Někoho takového si Bella ani v nejmenším nezaslouží, pěkně ho šoupni ke mně a té pipce přenech Edwarda, to je přiměřený partner.
"Ne všechny sliby se plní..." Až moc krutý fakt. 
Ale bohužel pravdivý. :((
Dokonalý ďábel s andělským vzezřením? Toho si vážně to nemehlo nezaslouží, nenene. 
On je prostě pan Někdo. Dokonalý pan Někdo.
Tomu, že byl Jeremy šokovaný, se ani nedivím - kdo by taky nebyl? Musela to pro něj být velká rána, když mu prozradila to jméno... Dobře, už mlčím, úplně si představuju ten tvůj vražedný pohled, kterým mě probodneš, až si to budeš číst. Ale já si prostě nemohla pomoct. 
"Zítra je taky den..." -> Miluju tu větu - a o to víc miluju tuhle povídku, protože se v ní ta věta ukázala. 
Bella položila správnou otázku, kterou ti kladu i já - "A co bude dál?" 
V tuto chvíli si vůbec nedokážu představit, jak z toho chceš během jedné kapitoly vybruslit, vždyť to je zhola nemožné. Nedokážu přijmout fakt, že už se tak kvapem blíží konec, že už nebudu mít co číst, nebudu se už dále moci kochat božským Jeremym. Sice vím, jak to má skončit, ale vážně nechápu, jak to chceš udělat. Pokud tedy příští kapitola nebude mít nějakých 100000 slov.
Jen těžko se budu s touto povídkou loučit, proto celou svou duší doufám, že bude i FCH a TLPCH, abych si to mohla vynahradit. O LSM vůbec nemluvím, to je jasná páka, bez té povídky nemůžu existovat.
Asi bych už měla skončit ten svůj výlev, co? Mno, pokud jsi to dočetla až sem, gratuluju, protože já už si ani nepamatuju, co jsem psala na začátku.
Ještě jedna věta, opravdu poslední, slibuju. S každou kapitolou se lepšíš a lepšíš a pokud bych měla popsat jedním slovem tuto kapitolu, bylo by těžké nějaké vyhovující najít - ale já ho po dlouhém uvažování našla. Jeremy...
Edit: Trošku jsem to přepískla. O=)) Ale takhle dlouhá (alespoň na tebe) a dokonalá kapitola si zaslouží více než jen pár smajlíku. :))
super až nemám slov
No nádhera,bylo to naprosto úžasný,četla jsem to jedním dechem a nemohla přestat dřív než jsem skončila.Píšeš naprosto úžasně.
Takže, za prvné ti chci hrozně moc poděkovat za věnovaní u takovéto nádehrné kapitoly a ještě lepší povídky . Hrozně mě potěšilo .
Za druhé, kapitolka byla, ostatně jako vždy, když něco píšeš, nádherná. Celý ten popis děje a jak šokovala Jeremyho se ti neskutečně povedl. Být na jejím místě, rozhodně bych takovouhle odvahu nijak nepozbírala, abych s takovýmto klidem všechno vylíčila a potom mu ještě utekla... opravdu ne... Hrozně mě zajímá, jak to elé vlastně bude pokračovat a proč byl vůbec až tak moc zaskočený. Ostatně, asi bych taky byla, kdyby někdo o hodně slabší se proti mě postavil a všechno na mě takovýmto způsobem vychlil 
. Ale podle mě v tom bude něco víc... Buďto je nějak zná, nebo tak něco ...
Opravdu se mi to dneska líbilo, což není u tebe žádnou vyjímkou, jak pokaždé píšu Taky jsem ráda za to, že dneska byla kapča delší a tak jsem si ji mohla pořádně užít . Doufám, že další kapitola bude nějak stejně dlouhá a bude co nejdříve, protože už teď se ji nemůžu dočkat 
Božemôj, asi mi neuveríš, ale túto kapitolu som si prečítala trikrát! 
No.. Vlastne trikrát ten flashback, ktorý tvoril skoro celú túto dokonalosť! 
Nikdy som takúto Bellu nevidela, nikdy som o takejto Belle nečítala.
Tá nesmierna dávka cynizmu a sarkazmu, ten humor, ktorým sa snažila skryť svoju bolesť... Bolo to dokonalo precítené a zároveň aj báječne opísané!
A priznávam, že som sa sem tam aj zasmiala. Tuším má táto Bella v sebe obrovskú dávku skvelého humoru, povedala by som.
Jednoznačne to bola krásna kapitola! Určite jedna z najlepších!
Neskonale ďakujem za venovanie, ani si nevieš predstaviť, ako veľmi si ho vážim! 
A, samozrejme, už sa neviem dočkať ďalšej, stopercentne rovnako úžasnej, kapitoly! 
Páni! Páni! Páni! Na to, že jsi to psala v noci to bylo neuvěřitelný! Jak Bella hysterčila, to bylo úžasný. Ona ví, jak překvapit upíra. Týjo, nemám slov, vážně, tahle kapitola se ti neskutečně povedla. Bylo to tak hezky plynulé. A teda, měla bysi flashbacky psát častějc, lepší jsem snad nikdy nečetla. Teda, musím uznat, že mě ta Bellina naštvala, když prozradila Cullenovi, je jedno, že si to zaslouží... Líbí se mi jak mu to natřela, nejdřív ty jeho výhružky: "Volturiovy nedávají druhé šance..." a pak mu Bella takhle zavře pusu. Tohle si teda moc povedlo. Mám takové tušení, že se Edward přidal k Volturiovým. Vůbec nevím, jestli je správné. Ale tuším, že máš nějaký ďábelský plán, jak nám zase otevřít pusu... 
Taky jsi mě moc potěšila delší kapitolou Asi to nerada slyšíš, ale jo. Tuhle kapitolu jsem četla doslova se zadženým dechem, protože to pořád bylo:"Řekne mu o Cullenových? Odvede ji do Volterry? Je Edward u Volturiů? Miluje jí Jeremy? Co se stane?.... " Pěkně napínavá kapitolka, to se jí taky musí nechat. Zase jsi oslnila tím svým mega talentem, který ti závidím. A říkej si, co chceš, pro mě je to Nej povídka.
Vážně tahle kapitola byla úžasná, krásná, skvělá, napínavá... Nezbývá než říct: Pááni!
Asi by si ráda slyšela, co máš zlepšit, ale ať se pokouším, jak se pokouším nejde to.
Pro ěm tahle povídka nemá chybu. Teda, doufám, že neumře Edward, nebo Jeremy, nebo Bella, to by jsi mě namíchla...
Tleskám!!!
Obdivuju:
PS: Jsem moc ráda, že jsme si to vyjasnili, a tak skvěle si popovídali. 
Bella byla naprosto úžasná. Něco takového bych od ní asi pravděpodobně nečekala, ale měla toho tolik za sebou že se není v podstatě čemu divit. 
Teď budu jen netrpělivě čekat na další kapču. Opět jsme se vrátili ke Cullenovým a já jsem zvědavá jak Bella své vzpomínání a svůj velký problém ohledně Jeremyho vyřeší. Přeci jenom bych ráda věděla co se děje asi tak Jeremymu v hlavě? Proč při tom jméně strnul, ználi je a jak dobře? Pro tohle všechno snad ani nedovedu usnout, budu nad tím stále dumat. Každopádně přeji hodně zdaru do dalšího psaní a nenech nás dlouho čekat.
Nemáš vůbec proč děkovat. Objevila jsem další povídku, u které budu nedočkavě čekat na další díl. Tímhle si mi opět vyrazila dech a já v tom mám teď docela zmatek a těším se na vysvětlení. Na to, proč Jeremy tak strnul, nechal si Bellu utéct, a taky by mě zajímalo, proč si šla, proboha, lehnout, když ji honí upír? 
Ale, přečetla jsem to snad během pěti minut a už teď doufám, že se další kapitola objeví co nejdřív. Moc a moc se ti to povedlo!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!