Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gigolo od vedle 14. kapitola

18.07.2010 (12:15) • albatrosR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3798×

14. kapitola

Pohled Belly:

Bylo to tak překrásné. Naše obličeje v tak těsné blízkosti. Ten jeho sladký dech. V tuhle chvíli neexistovalo nic víc. Jen on a já. Přibližoval se ke mně stále blíž a blíž. Těsně před polibkem se ještě naposled setkaly naše oči.

Ten polibek byl tak silný, procítěný. Jako by mnou projížděla elektřina. Byla jsem celá nabitá, přeplněná slastí. Myslela jsem, že exploduju. Jednoduše se rozlítnu na tisíc kousků. V tuhle chvíli by mi to ani nevadilo. Tohle by byla překrásná smrt. V náruči toho krásného anděla se zlatými vlasy a tělem boha.

Jenže tenhle svět není spravedlivý – dochází mi dech. Cítila jsem, jak se jeho rty odtahují od těch mých. Nevzdávala jsem to a snažila se natáhnout, ale už byl pryč. Začala jsem pociťovat smutek. V tom okamžiku se mých rtů dotkl znovu a mohli jsme pokračovat. Při polibku mě opatrně chytil za ruku, a se spokojeným úšklebkem se odtáhl od mého obličeje.
Byla jsem celá omámená. Moje tělo nebylo schopné se pohnout. Ležela jsem tam jako pitomec. Prostě a jednoduše, jako bych byla nadopovaná, tou nejsilnější drogou. Opatrně mě chytil pod rameny a ujišťoval se, že jsem schopná se samovolně pohybovat. Po nekonečném blouznění jsem se konečně vzpamatovala a on spustil svoje ruce, ale jedna mu sklouzla k té mé a vedl mě pro něj známou cestou lesem.

Měla jsem tolik otázek. Strávila jsem kvůli němu nespočet nocí beze spánku. První noc poté, co mi řekl, nebo spíš jsem nešťastnou náhodou zjistila, že je upír. Nemohla jsem ani na chvilinku zamhouřit oko. Bála jsem se a nevěděla, co si o něm myslet. Je to přece jen upír. Ale zlý být nemůže. Ne to on není.

Po očku jsem mrkla na naše prsty propletené v sobě. Zpozoroval můj pohled a nahlas se zasmál. Jen jsem se na něj překvapeně podívala. Ještě nikdy jsem ho neslyšela, se takhle nahlas smát. Nejspíš poznal, co si myslím.

„Víš, Bello,“ začal a koukal se mi přitom do očí. „Jsi jediný člověk, se kterým mi je tak dobře a nemusím před tebou skrývat svoje pravé já.“ Působil sice důvěryhodně, ale i přes svoje ovládání a schopnost zakrývat své pravé emoce na posledních dvou slovech jeho výraz trochu zatrpkl. V mžiku se zase usmíval a pokračovali jsme dál a dál lesem.

Sice se mi občas do nohou zamotal neposedný a nebezpečný kořen, ale byl tady Edward, který statečně zdolával pomalou a pro mě neznámou a ne moc bezpečnou cestu. 
Asi po hodině jsem spatřila pruh světla mezi hustým porostem stromů.

„My jdeme támhle?“ ukázala jsem prstem na třpytící se světlo.

„Ano,“ usmál se na mě šibalsky a zrychlil krok.

„Hele, hele,“ krotila jsem ho. „Já nejsem žádnej upír, na rychlochůzi mě neužije,“ zašklebila jsem se a on mě bez povšimnutí táhl dál. Poraženecky jsem si odfrkla a nechala se vést. Zdálo se to blíž, než doopravdy je.

Cesta trvala bezmála ještě dalších deset minut. Alespoň mám ještě čas chvilku popřemýšlet nad Edwardem „upírem“. Z toho mála knih, které leží u mě doma na poličce je zřejmé: Zaprvé: Upíři pijou krev. Zadruhé: Spí v rakvi. Zatřetí: Spálí je slunce v prach! Teď mi to došlo!

„Edwarde!“ vykřikla jsem, když stál půlkou těla na slunečním světle „To nemů…,“ najednou mě oslepila diamantová záře. Opatrně jsem přistoupila blíž ke vstupu na to tajné místo, o kterém Edward vyprávěl cestou. Roztáhla jsem poslední větvičky stromů a uviděla Edwarda. Vypadal nádherně. Jeho tělo poseté tisíci blýskavých diamantů vybroušených do nejrůznějších tvarů. Každá plošinka odrážela světlo na jinou stranu. Usmíval se a podával mi ruku.

„Ale… Ale… To není možné… Vždyť ty máš…,“ Nedávalo mi to smysl, všude kam se podíváte, upíři na slunci shoří. Nikde se nepíše, že vypadají jako zářivý diamant.

„Pojď, Bello. Vidíš, nic mi není, nemusíš se bát. Nesmíš věřit všemu, co se píše v knížkách. Ne vždy je to pravda,“ poučil mě Edward a společně jsme šli na krásnou louku. Byla uprostřed lesa, ze všech stran chráněná stromy. Slunce ji jemně ozařovalo. Byla tam spousta květin. Já jsem ale měla oči jenom pro Edwarda. Jeho diamantová kůže mě uchvacovala a já jsem se na ní nemohla přestat dívat. Všiml si, že ho pořád prohlížím a zasmál se. Trochu jsem tedy srovnala výraz, abych na něj nezírala s otevřenou pusou, ale dívala jsem se i nadále.

Nakonec se pohnul, vzal mě za ruku a vedl na louku. Byla na dotek studená, ale já jsem to nijak zvlášť nevnímala, protože tím dotekem mi celým tělem projel elektrický proud.

Šli jsme asi doprostřed louky, kde jsme se oba posadili. Nevěděla jsem, co říct. Zjistila jsem, že je vážně krásný. Díval se do korun stromů a potichoučku pro sebe zpíval jakousi písničku. Zněla nádherně. Položila jsem hlavu do květin a nechala se rozmazlovat jeho hlasem.

Pomalu jsem otevřela oči. Mimo slunce a malých přesahujících větviček z okolních stromů tady bylo ještě něco. On. Díval se na mě a jednou rukou uhlazoval mé rozčepýřené vlasy. Jemným, tichým hláskem zpíval tu samou písničku a pomalu se přibližoval k mému uchu. Celá jsem se chvěla, když se opíral lehký vánek z jeho úst na mé obnažené kůži. Přesunul se o něco níž a laskal mě na krku. Zhluboka se nadechl a poté se odtáhl. Vypadal soustředěně, ale potom se usmál.

„Víš, nebude to tak těžké, jak jsem si myslel,“ sladce pronesl a uštědřil mi pusu na tvář.

„Co nebude tak těžké?“ nechápavě jsem se podívala a opřela se o lokty, abych na něj dobře viděla.

„To ta tvoje sladká vůně. Vyvolává ve mně touhu po krvi,“ otřásla jsem se. „Ale nemusíš se bát,“ všiml si mého překvapeného výrazu. „Není to tak těžké, jak jsem si myslel,“ opakoval si polohlasně. Vlastně ani nevím, zda jsem to měla vůbec slyšet.

„Mám pár otázek,“ můj hlas zněl velitelsky. Sama sobě jsem se musela v duchu zasmát

„Ano? Mám se začít bát?“ drze pozvedl obočí.

„Znáš tohle?“

„Nebudu nic vědět, dokud se nevyžvýkneš,“ zase ten jeho tón. Nesnáším ho, ale miluju.

„Nedráždi hada bosou nohou. To se používá často ne?!“ drze jsem na něj hodila oči a čekala na jeho reakci. Nebyla podle mého očekávání.

„Jak já tě dráždím? Že by snad takhle?“ Zadíval se mi tím svým přihlouple svůdným, sladkých pohledem do očí a nečekaně přitiskl své rty na ty mé. Sakra jsem zase v tahu. Nedá se mu odolat. Oddaně jsem mu polibky oplácela. Odtáhl se. Zůstala jsem ve stejné pozici nejmíň pět dalších minut a omámeně pozorovala slunce.

„Přesně takhle,“ vydala jsem ze sebe hned potom, co jsem se ujistila o mé maximální soustředěnosti.

„Tobě se to snad nelíbí?“ Chtěl udělat znovu to samé. Odtáhla jsem se.

„Já to myslím vážně, Edwarde. Pověz mi, co o tobě a tvé rodině vlastně vím?“ seděla jsem vedle něj jak malá holka a uraženě ho pozorovala.

„A co bys chtěla vědět?!“ prsknul na mě.

„Cokoli co mi pomůže být ti blíž, než jsem. Vždyť ani nevím, kdy ses narodil…“

„To radši nechceš vědět,“ skočil mi do řeči a díval se do dálky.

„Proč bych neměla? Myslím, že jsem odolná, co se nemožných věcí týče. Vezmi si jen moji matku, ta má pořád nějaké novinky. Nevěřil bys, co včera zase provedla…“ Snažila jsem se trochu ubrat to napětí, které závratnou rychlostí rostlo.

„Ty chceš snad vědět, kdo jsem!? Co všechno jsem udělal?! Koho jsem zabil!? Zabíjel jsem jen pro ten slastný pocit! Slyšel jsem myšlenky, co se mým obětem honilo hlavou. Báli se, škemrali, křičeli, brečeli. Ty chceš vědět, co jsem za vraždící monstrum?!“ šílel. Začínala jsem se ho opravdu bát. Jeho oči – zčernaly. V jednu chvíli byl na jedné straně louky a v druhé zase u mě. To jeho věčné sebeovládání se vymklo z rukou.

„Promiň. Já, j-j-á jsem nechtěla, aby se tohle stalo. Potřebuju o tobě něco vědět, protože jsem se do tebe zamilovala. Ano, miluju tě a víš co? Ani nevím proč. Jsem zmatená. Všechno. Na všechno, na co se tě zeptám je buď pro mě moc nebezpečné, nebo zase naopak pro mě nedůležité. Sakra, Edwarde. Pro mě jsi důležitý a vlastně ani sama sebe nechápu. Nechápu, jak jsem se mohla zamilovat. Zrovna do tebe!“ začala jsem v sobě pociťovat hysterii. Slzy se mi tlačily do očí a naplňovala je, jako džbánky, které nejspíš co nevidět přetečou.

Zvedla jsem se a utíkala od něj co nejdál. Nechtěla jsem, aby viděl, že brečím kvůli němu. Nedalo se mu utéct. A taky les nebyl zrovna vlídný. Po deseti metrech běhu zavadila moje noha o kořen tlustého, mohutného stromu. Padala jsem, ale chvilku před pádem mě chytili něčí ruce. Otočila jsem se. Nebyl to Edward, kterého jsem očekávala. Byla to nějaká dívka. Bledá, až moc bledá. Oči měla krvavě rudé.

„Ahoj Bello,“ pronesla přátelsky. „Uděláme si malý výlet. Co ty na to?“

„Vlastně já tady s někým jsem,“ bránila jsem se, protože opravdu nevypadá moc lidumilně. „A odkud znáš moje jméno?“ neodpustila jsem si podezřívavý tón.

„S Edwardem. Já vím, malinká. On o tebe ale nemá zájem. Chodí se mnou. Neřekl ti to snad?!“

„Jak?“ dokonale mě rozhodila. Nevěděla jsem co říct.

„Nedělej si starosti. Nikdo nám nebude stát v cestě. Za pár dní už tady nebudeš a tvůj život bude ukončen. Tak si těch pár dnů užívej, jak jen můžeš. Ještě jedna dobrá rada. Nepotuluj se po lese samotná,“ ohnala se po mě a z kapsy vyndala injekční stříkačku. Bez povšimnutí mi ji zabodla do krku a já upadla do mdlob.

Shrnutí

albatrosR/ Anicka14vampire

Předchozí kapitolka

Autor: albatrosR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gigolo od vedle 14. kapitola: