Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gigolo od vedle - 12. kapitola

28.05.2010 (08:15) • Anicka14vampire • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3217×

12. kapitola

Alice viděla, jak Bellu napadne nějaký upír a že zemře. Tomu jsem musel zabránit, nemohl jsem to tak nechat.

„To si mi nemohla říct hned, jak jsi přišla?" ptal jsem se jí se zlostí v hlase.

„Mohla, ale ty by si mě neposlouchal," hájila se. Musel jsem uznat, že bych ji opravdu neposlouchal, tak jsem se zase uklidnil.

„Kde se to stane?" ptal jsem se jí.

„Kousek od jejího domu. Pojď, pojedeme spolu a jí ti ukážu, kde to je."

„Dobře." Přikývl jsem jí na souhlas a vyběhli jsme oba z domu. Tělo Sofie jsem jen překročil a nechal ležet na podlaze, až se vrátím, tak to uklidím, to počká. Teď je nejdůležitější záchrana Belly.

Nasedli jsme do kradeného auta, Alice se na mě divně podívala, ale neřešila to. Možná ho potom vrátím, uvidíme.

Šlápnul jsem na plyn a auto se vyřítilo pryč z parkoviště. Jediné co jsem po cestě pozoroval, byl odraz Aliciny tváře na okně. Měla divně zadumaný výraz, ale nebyl to ten známý věštecký. Je to něco jiného. Starost a strach se praly o prvenství na její tváři. V jednu chvíli vedl strach. Její tvář se stočila do zvláštního tvaru a její oči hořely strachem. V druhém okamžiku se dívala z okna po své pravici a každou chvílí se otáčela zpátky do černého lesa, který se rozprostíral kolem nás. Škubla sebou a já okamžitě dupnul na brzdu.

„Alice, co se děje?" ostražitě jsem zkoumal, jak se zachová. Vzala si chvilku na uklidnění a v kabině auta se rozprostíralo mrtvolné ticho. Ani jeden z nás nedýchal a tak se atmosféra ještě násobila.

„Alice!" Zatřásl jsem s ní po nekonečných třiceti vteřinách mého již tak dlouhého života.

„Nech mě, Edwarde!" okřikla mě a hbitě ze sebe setřásla moje ruce. S nepochopeným výrazem na tváři jsem vyčkával. Odvrátila ode mě pohled a v mysli překládala japonskou hymnu do španělštiny.

„Tak mi sakra Alice řekni, co se děje,“ naléhal jsem na ní. Ona se na mě podívala, ale nic neřekla. Její myšlenky mi taky nic neřekli, prostě nechtěla, abych to věděl, ale to jsem nechápal. Nechal jsem jí a jel dál, ona mi to sama možná později řekne. Přemýšlel jsem nad tím, co to může být tak hrozného, co by mi nechtěla říct. Možná se to mohlo týkat jenom jí a Jaspera, ale nevím, proč by to přede mnou tajila. Nechal jsem to být a soustředil se na záchranu Belly. O podivné chování Alice se budu starat později.

Zastavil jsem až před domem Belly a tam jsem vystoupil. Alice jsem nechal sedět v autě, ona sama taky nevystoupila, tak jsem šel sám. Šel jsem ulicí až za roh, tam kam předtím řekla Alice. Nejprve jsem nic neviděl, ale pak jsem si jich všimla. Byla tam Bella a nějaký upír, kterého jsem neznal. Bella byla přitisknutá na zeď a ten upír měl zuby na jejím krku. Žádnou krev jsem necítil, takže jí nekousl.

Upíří rychlostí jsem ho od Belly odtrhl a zavrčel jsem na něj. On se na mě vrhnul, ale já jsem mu uskočil z cesty. Nejspíš si to rozmyslel, protože jen zakroutil hlavou a odešel pryč, prostě jen tak zmizel zpátky do noci.

Už lidskou chůzí jsem došel k Belle. „Jsi v pořádku?“ ptal jsem se jí starostlivě. Ona se na mě jen dívala a nakonec přikývla a vstala ze země. Chtěl jsem jí pomoct, ale uhnula mi. Podíval jsem se na ní zkoumavým pohledem.

„Co jsi zač?“ zeptala se mě nakonec.

„Jsi si jistá, že to chceš vědět a že mi budeš věřit? Nezačneš přede mnou utíkat? Dokážeš to unést?“ ptal jsem se jí s obavami v hlase.

„Už jsem toho unesla dost, takže si myslím, že to zvládnu. Prostě mi to řekni a uvidíme.“

„Jak chceš,“ pokrčil jsem rameny, „jsem upír.“ Podívala se na mě pohledem, že jsem se snad zbláznil. Vypadala, že mi nevěří, tak jsem jí předvedl, co umím. Upíří rychlostí jsem okolo ní udělal kolečko a usmál se na ní. Ona vyvalila oči a o krok ustoupila dozadu. Já jsem ale udělal krok k ní a ona další dozadu.

„Nepřibližuj se ke mně,“ vypravila ze sebe přes zaťaté zuby. Chvíli jsem na ní koukal, a pak jsem se vydal směrem k ní.

„Nepřibližuj se nebo začnu křičet,“ vyhrožovala mi.

„Já ti neublížím,“ přesvědčoval jsem jí. Nic na to neřekla a jen tak tam stála. Radši jsem se otočil a šel jsem pryč. Už vidím, co by z toho její matku udělala za scénu a to by nebylo dobré.

Šel jsem zpátky do auta za Alici, ale ona už tam nebyla. Jen tak odešla a nic mi neřekla, budu si s ní asi muset promluvit. Jel jsem zpátky domů a celou cestu jsem přemýšlel o reakci Belly. Asi by to udělal každý člověk, ale ona řekla, že se mě bát nebude. Já jsem měl potřebu jít to říct, připadalo mi, že kdyby to aspoň ona věděla, bylo by to jednodušší. Rozhodl jsem se, že pojedu domů a další den se za ní zastavím. Když mě nebude chtít vidět, budu to muset vyřešit jinak.

Dojel jsem domů, kde naštěstí nikdo nebyl. Další nadrženou zákaznici bych už asi nepřežil. Šel jsem do koupelny, že si dám sprchu a narazil jsem na tělo Sofie, úplně jsem na ní zapomněl. S povzdechem jsem ji vzal a odnesl do auta. Nevěděl jsem, kam ji mám schovat, aby jí nikdo nenašel. Nakonec jsem jel na jednu skládku, která byla nedaleko za městem. Tam jsem ji zahrabal do odpadků a opět jel domů, kde se snad konečně dočkám mojí vytoužené sprchy.

Na zpáteční cestě začalo pomalu vycházet slunce, tak jsem šlápl na plyn ještě víc, abych to stihl.

Doma jsem ze sebe shodil oblečení a vlezl si pod sprchu. Musel jsem se vysprchovat, protože jsem se brodil v odpadcích, abych ukryl Sofii. Vlažné kapky vody mi stékaly po těle a uklidňovaly mě. Bylo to příjemné i osvěžující zároveň. Ještě jsem chtěl chvíli zůstat, když jsem zaslechl telefon. Upíří rychlostí jsem vylezl ze sprchy a omotal si kolem pasu ručník. Rychle jsem sáhl po telefonu, než přestane zvonit.

„Prosím,“ ozval jsem se.

„Ahoj, Edwarde,“ zašvitořila jejím elfím hláskem Alice.

„Alice? Já myslel, že se už neozveš, když si se tak rychle vypařila. Můžeš mi už konečně říct, co si viděla?“ ptal jsem se jí naštvaně.

„Až přijde čas, sám to uvidíš, volám ti kvůli něčemu jinému. Dneska bude celý den svítit slunce, takže běž ven, až slunce zapadne,“ řekla mi a zavěsila, asi pochopila, že bych zase vyzvídal. Radši jsem to nechal být a šel jsem si vzít něco na sebe.

Nevěděl jsem, co budu celý den dělat, na lov jsem nemusel, ale budu muset pár dní mít čočky, než se ta červená ztratí. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu navštívit rodinu a že si aspoň promluvím s Alice. Při cestě k autu jsem se vyhýbal slunci, bylo to těžké, ale podařilo se mi to. Pak jsem nasedl do auta a jel za rodinou.

Cesta uběhla rychle, za chvíli jsem tam byl. Sotva jsem vkročil do domu, už mě Esme objímala. Za chvíli přišel i Carlisle.

„Edwarde, tolik se mi stýskalo, už ses dlouho neukázal,“ kárala mě Esme.

„Promiň, nějak jsem nestíhal. Je tu Alice, potřeboval bych s ní mluvit.“

„Není. Měla vizi a rychle vytáhla všechny na lov a zmizela. Chtěla jsem se tě zeptat, co se stalo, ale jak tak koukám, tak ty to taky nevíš, co?“

„Ne, opravdu netuším. Včera byla nějaká divná.“ Esme jen pokývala hlavou a řekla mi, abych se posadil a ptala se mě na všechno možné. Alice se nevracela a už se začalo stmívat, i Carlisle šel do práce. Esme se o ní bála, ale já jsem ji uklidňoval. Byl jsem tam celý den a ona se opravdu neukázala, asi mě prostě nechtěla vidět.

„Esme, už se stmívá, měl bych jít domů,“ řekl jsem, když už byla opravdu tma.

„No tak dobře, když musíš,“ odpovídala zklamaně. Rozloučil jsem se s ní a šel k autu. Protože už bylo pozdě, nejel jsem domů, ale rovnou za Bellou.

Před jejím domem jsem zastavil a šel zazvonit. Nikdo dlouho neotvíral, ale nakonec jsem zaslechl na schodech kroky. Podle vůně jsem poznal, že je to Bella a ne její otřesná matka. Dveře se nakonec otevřely a tam stála Bella jenom v ručníku.

„Ahoj,“ pozdravil jsem jí. Stálo mě dost přemáhání, abych se udržel a neskočil na ni.

„Co chceš?“ zeptala se mě ne zrovna vlídně.

„Nic. Jenom jsem měl cestu okolo, tak jsem se zastavil.“

„Tak to si se nemusel obtěžovat,“ řekla naštvaně a práskla mi dveřmi před nosem. Takže mě nechtěla vidět. To se mi ani trochu nelíbilo. Bál jsem se, že by se ten upír mohl vrátit, tak jsem si sedl do auta a pozoroval dům. Zjistil jsem, že má pokoj v patře a okna směrem na silnici, takže jsem ji sledoval. Byl jsem tam celou noc. Za tu dobu, zjistila, že tam sem a párkrát jsme se střetli očima, čekal jsem, že třeba vyběhne ven z domu a pozve mě dál, ale to se nestalo.

Bylo kolem třetí hodiny ráno, když jsem jel zpátky domů. Bella už stejně dávno spala, a kdyby se pro ni ten upír chtěl vrátit, dávno by to udělal. Celou cestu jsem přemýšlel o ní a tím mi cesta uběhla nezvykle rychle. Doma jsem vystoupil z auta a cítil jsem nějakého upíra. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem opatrně šel dovnitř. Pach té osoby se mi zdál povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout. Vešel jsem do dveří a tam mě čekalo velké překvapení.

„Laro?“ vydechl jsem překvapeně.