Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gifted - 5. kapitola

27.06.2010 (21:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1643×

(Sarah)

Vylezla jsem ze sprchy a začala si chystat snídani. Dneska by měli do školy přijít i Cullenovi, takže mise pokračuje…

S talířem míchaných vajíček a slaniny jsem se zavrtala do křesla. Ani nevím jak, dolehl na mě smutek. Došlo mi, že se mi stýská po mé rodině. Po rodině, kterou jsem viděla v mých přátelích na Škole noci. V Lucii, Medie, Damienovi, Shaunee i Damonovi. No, Damon byl sporný, protože se mi zdálo, že k němu cítím něco víc. Nebo spíš ne víc, ale něco jiného… Bezděky mi ruka vyletěla ke krku a zpod roláku jsem vyndala svůj talisman ve tvaru měsíce v úplňku, přes který letěla vrána. Byl zavěšený na tenkém stříbrném řetízku a samotný přívěšek byl taky stříbrný. Zavřela jsem oči a těšila se, až se zase se všemi setkám. Proti vůli mi po tváři stekla slza. Otřela jsem ji papírovým kapesníčkem a usoudila, že je čas vrátit se zpátky. Zpátky do reality mezi upíry.

Popadla jsem tašku a zabouchla za sebou dveře od mého pronajatého bytečku. Trochu mě polekalo, když jsem před domem narazila na stříbrné Volvo, které na mě zatroubilo.

Nakoukla jsem dovnitř přes kouřové okénko a zahlédla vysmátou Edwardovu tvář. Stáhl okýnko a nahnul se směrem ke mně.

„Ahoj, chceš svést do školy?“

„Jasně, ráda,“ přitakala jsem a nasedla na místo spolujezdce. Chvíli jsme mlčeli a já pozorovala, jak Edwardovy cukají koutky.

„Ehm… děje se něco?“ vykvíkla jsem a automaticky stáhla stínidlo, na kterém bylo přidělané zrcátko. No, nezdálo se, že bych byla rozcuchaná, pusa čistá…

„Ale nic. Alice něco viděla a…“ odmlčel se a zaryl prsty do volantu. Až jsem se divila, že se ještě proměnil v prach. Aha, takže Alice měla nějakou povedenou vizičku…

„Co viděla?“ vyzvídala jsem. Edward pobaveně kroutil hlavou.

„Ne, nemůžu ti to říct,“ chechtal se.

„No ták. Stejnak už to nezměním… nebo snad jo?“ zazubila jsem a bedlivě pozorovala jeho obličej. Zajímalo mě, jak se bude tvářit, kdy jsem se zmínila o tom, že bych to mohla změnit.

„Ne, jasně že ne. Jak bys to mohla změnit?“ zakroutil hlavou, ale už nebyl tak pobavený.

„Tak mi to pověs,“ naléhala jsem, ačkoliv mi bylo jasný, že pravdu mi nepoví.

„Emmett,“ vysvětlil mi. „Dneska ráno byl v lese a docela ho polekala jedna… liška. Měla si to vidět,“ rozzřechtal se na plné kolo a já musela s ním. Liška? Fůj… Carmen mi říkala, že býložravci a lišky jsou nejhorší. To už jsme parkovali před školou a já si všimla, jak na nás všichni spolužáci čumí.

„Ehm… co je na mě divnýho?“ pípla jsem.

„Nic, coby,“ uchechtl se Edward.

„Že na nás všichni tak zírají…“ vysvětlila jsem mu, ačkoliv to nebylo potřeba.

„No, nová atrakce…“ pokrčil rameny a obtočil mi ruku kolem ramen.

„Co to děláš?“

„Ať mají co drbat,“ uchychtl se a pokračoval dál v cestě.

„Skvělí,“ podotkla jsem, ale nijak se mu nebránila. Rozloučili jsme se, až když jsem musela na první hodinu.

Snažila jsem se soustředit na Sandy (Za posledních pár dní jsme se celkem sblížily.), ale myšlenky se mi stále vracely k Edwardovi a k tomu, co ho vedlo k chování, jaké dnes ráno předvedl.

„Hej, Sarah! Ty mě vůbec neposloucháš!“

„Jo, jo,“ bránila jsem se.

„Fakt? A co jsem říkala?“

„No…“

„Ach, jo… až na mě budeš mít náladu, čas a volnou hlavu… tak zase přijď,“ odfrkla si a otočila se ke mně zády. No jo, aby se jí něco nestalo.

„Promiň,“ špitla jsem a zase se ponořila do myšlenek. Zadívala jsem se z okna na zelený, promočený les a absolutně ničeho si nevšímala.

Když zazvonilo, zůstala jsem sedět a rovnou čekala na další hodinu, která shodou okolností bude právě ve stejné učebně.

„Můžu?“ zeptal se kdosi. Přestože mám opravdu vylepšené smysly… vyjekla jsem a nadskočila.

„P-p-promiň, n-ne-nechtěl jsem tě vylekat,“ svíjel se smíchy Emmett.

„Jo, můžeš,“ krákla jsem, na oko nasupeně.

„Tak promiň, ale já si v tomhle přímo libuju…“ Zdvihl obočí, „… a opravdu mě potěší, když se mi to u někoho povede,“ chechtal se.

„Nemůžeš si lekat někoho ze sourozenců? Já myslela, že jich máš celkem dost…“

„No, to jo, ale… Oni sou hrozně nelekavý,“ našpulil pusu Emmett.

„Aha, tak to ti musí teta Sarah vynahradit. Viď?“ usmála jsem se a pohladila Emmetta po hlavě. Trochu se zarazil, když jsem se ho dotkla, ale já dělala, jakože jsem si toho ledu ani nevšimla.

„Co je teď za hodinu?“ zeptal se Emm.

„Nepamatuješ se?“ zatvářila jsem se překvapeně. Co to sakra dneska všem je? Nejdřív Edward, potom zjistím, že je Emmett jediný upír s Alzheimerem…

„Ne, nepamatuju,“ přitakal a zářivě se usmál.

„No, myslím, že sociologii.“

„Vážně?“

„Nedělej ze sebe vola,“ usadila jsem ho. Emm vypláznul jazyk a rádoby naštvaně se otočil zády ke mně. Šťouchla jsem ho do ramene, ale to jsem neměla dělat, protože jsem si nejspíš přivedla pohmožděninu. No, zkuste si někdy pořádně, vší silou šťouchnout do skály.

„Au,“ zaskučela jsem. Odpovědí mi bylo zachechtání. „Moc se nesměj. Já nemůžu za to, že si z kamene,“ vyplázla jsem jazyk.

„To víš. To jsem já. Emmettek, známý jako skalní muž,“

„Aha, tak to potom jo,“ souhlasila jsem. „A co na to Rose?“ utahovala jsem si.

„Co je s Rose?“

„No, jak se jí to líbí, se skálou…“ uchechtla jsem se. Tahle konverzace mě začínala bavit.

„Cože?“ Proboha, to je vážně tak blbej? No, začínám pochybovat, že opravdu patří do tý rodiny, kterou jsem měla přivést do školy noci… „Aha, už to chápu,“ rozzářil se. V tom okamžiku, mu však výraz ztvrdnul a trhavě se nadechnul.

„Teď si to pochopil,“ chechtala jsem se, když otevřel pusu, jak se chystal něco říct. Využila jsem situace a do pusy mu strčila kus tyčinky, která mi ležela na lavici. Emmett nejdřív zavřel pusu, a když si uvědomil, co to v ní má, zhnuseně to vyplivnul a chvíli to vypadalo, že se snad pozvrací. Umíte si představit, jak jsem se mlátila smíchy.

„Fuj! To je nechutný! Ble! Fuj! Hnus!“

„Ale, ale, vždyť to byla jenom obyčejná snickerska,“ svíjela jsem se na lavici v křečích, vyvolaných smíchem.

„Fůj, jak můžeš něco takovýho vůbec strčit do pusy!“

„Úplně normálně. Spíš mě znepokojuje tvoje strava,“ v tu chvíli jsem sklapla. Sakra! Co jsem to právě řekla? Ne, to nemohlo být nahlas. Sakra! Proč nedokážu držet jazyk za zuby? Emmett se na mě zvláštně podíval.

„Jak to myslíš?“

„No, když ti tolik vadí obyčejná snickerska, tak by mě zajímalo, co jíš normálně,“ pokusila jsem se to zamaskovat. Bohužel marně.

„Ne, takhle si to nemyslela,“ kroutil hlavou Emm.

„Proboha a jak jinak bych to měla myslet?“ vyjela jsem na něj třesoucím se hlasem. Takhle to být nemělo. Měla jsem jim to říct sama a ne, aby na to přišli náhodou… To ne!

„Ty něco víš. Ty všechno víš. Jenom to zatajuješ,“ zakroutil hlavou. No, takhle vážnýho Emmetta jsem ještě nezažila.

„Emmette. Můžeš mi laskavě říct, o čem tady blábolíš?“ odsekla jsem a moc se snažila, aby to vyznělo věrohodně. Hlas mě však zklamal a v půlce věty se mi zatřásl.

„Nedělej blbou, Sarah. Už nějakou dobu něco tušíme, ale nevěděli jsme, jestli je to možný…“

„Co jste tušili?“ zeptala jsem se nakonec. Bylo jasný, že s toho se už nevykroutím.

„Takže to přiznáváš?“

„Co? Ne! Nepřiznávám nic!“ Emm se zatvářil výhružně. Téměř jsem se ho bála. „Fajn. Co jste tušili?

„No, že o nás víš, ale zdálo se to divný, když…“

„Dobře, povím vám pravdu, ale až budeme všichni. Týká se to všech,“

„Fajn,“ odfrknul Emm.

„Nemyslela jsem to zle,“ bránila jsem se.

„Co jako?“

„Nechci abyste mě zavrhli. Je to pro mě důležitý a…“

„Prosím tě, Sarah. Zaprvé netuším, o čem tady blábolíš a za druhý si sama řekla, že až budeme všichni,“ pošeptal Emm.

„Prosím,“ škemrala jsem.

„Co je?“

„Slib mi, že mě nezavrhneš. To se nesmí stát. Prosím, Emme. Moc tě o to prosím,“

„A jako… nějak nechápu, co po mě teď chceš.“

„No, když vám to řeknu, pravděpodobně se na mě všichni naštvou za to, že jsem vám to neřekla dřív a… Prosím tě o to, aby ses ke mně ty neotočil zády a třeba mě i podržel… Já opravdu nemám špatné úmysly,“ téměř jsem bulela. Hlas se mi třásl a věděla jsem, že pokud zklamu, tak se s místem na škole noc můžu rozloučit. Navždy. Zestárnu, budu žít v obyčejném světě  a nakonec zemřu jako stará vrána, co má zkažený život…

„Sarah… já nejsem nějak moc vážnej tip, ale to asi víš…“ ušklíbnul se Emm, „No a pokud mě tvé vysvětlení přesvědčí, třeba jen o něco málo víc, než ostatní… podržím tě a slibuju, že ti pomůžu, jak bude v mých silách,“

„Dík,“ zavzlykala jsem. Ani nechápu proč, prostě se to ze mě vysypalo.

„Nebul,“ uchytl se. Pánejo… ten ale dokáže soucítit.

(Pohled Belly)

„Spadlo ti to.“

„Né, neříkej,“ ušklíbla jsem se a začala ze země sbírat záplavu knížek. Bylo jich opravdu hodně. Heriet mě dala do obložení standardního učiva pro žáky prvního ročníku, ačkoliv jsem byla půl roku po zadu. Rada chtěla, abych se učila až od příštího roku, stejně jako ostatní noví žáci, ale Heriet usmlouvala, že toho potřebuju za co nejkratší čas, vědět co nejvíc. Ještě k tomu mi dává každý den po škole a ještě v sobotu dopoledne lekce magie, při kterých mě učí ovládat můj dar.

„Čarodějko!“ Lekla jsem se.

„Proč na mě řveš?“

„Protože nereaguješ,“ ušklíbnul se Damon a podal mi tlustou učebnici upířích dějin.

„Mám toho hodně,“ odsekla jsem. „A ty mi zrovna nepomáháš,“ dodala jsem nasupeně.

„Jak to můžeš říct?“ zalapal po dechu ublíženě. „Já sem tady pečenej vařenej a pomáhám ti se vším, co je v mých silách…“

„Opravdu? Tak to mi asi něco uniklo. Jo, si tady každej večer, ale pokud si správně všímám… je to kvůli něčemu jinýmu, než trénování…“

„Tohle je taky trénování,“ bránil se a přidal poloúsměv, nad kterým jsem vždycky roztála. Dneska však ne. Bylo toho opravdu moc, a pokud nedokáže pochopit, že nejsem jenom jeho nafukovací pana…

„O tomhle přesně mluvím. Nedokážeš mi poradit, podržet mě… akorát si se mnou vždycky užiješ a táhneš zase pryč.“

„To si o mně myslíš?“

„Ne, nemyslím. Jenom konstatuju to, co je pravda,“ zakřičela jsem a hlas se mi prodral, o pár oktáv víš.

„Vážně? A myslíš si, že bys tady byla nebýt mě?“

„A ty si myslíš, že kdyby si to nedostal příkazem, dostal bys mě sem?“

„To je něco jinýho.“

„Ne, není! Nebýt tebe, poslali by za mnou někoho jiného.“

„Fajn! Jak myslíš!“

„Fajn!“

„Fajn!“

„Fajn!“

„Fajn!“

„Tak už vypadni!“

„Dobře!“

„Fajn!“

„Fajn!“ A dveře bouchly. Nebylo mi to ani líto. Ne, opravdu ne. Damona jsem stále brala jako kamaráda, ale takového, co se s ním právě dost hádám.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Bylo mi jasný, že to bude Jennies. Pokaždé za mnou touhle dobou chodí a pomáhá mi s přírodními vědami. Heriet chce, aby se ze mě stala její nástupkyně, velekněžka. Ano, měla jsem na to ještě fůru času, ale pokud ji chci nahradit připravená… Jennies mi vysvětlovala, jaká látka k čemu souží, k čemu se používá, jaké prostředí je k čemu vhodné a tak.

„Pojď dál, Jennies.“

„Ahoj, Bell,“ usmála se a položila na stůl tenkou, vysokou knížku.

„Co to bude dneska?“ rozzářila jsem sarkasticky oči.

„No, mluvila jsem o tom s Heriet a ta říkala, že bych ti měla dneska vysvětlit všechno o úplňkovém rituálu, aby se ho mohla zítra zúčastnit,“ usmála se ona, tentokrát ne, se sarkastickým podtónem.

„Jak, jako… zúčastnila?“ zvedla jsem obočí.

„No, rituál vede velekněžka a jenom ostatní členové rady, učitelé a vybraní studenti, kteří mají opravdu hodně vysokou naději na to, aby jednou nahradili dnešní radu, se toho můžou účastnit, jako celkově.“ Teď jsem byla ještě blbější, než před tím. Jak, jako celkově?

„Jak, jako celkově?“ opakovala jsem otázku, tentokrát nahlas.

„No, rituál má dvě části. Ta první je se všemi studenty, kde se provádí očistný rituál, žádá se o opečovávání nových i současných studentů, učitelů i rady a tak podobně. No a ta druhá část je taková, spíš hra. Každý tam předvede svojí schopnost, své umění a zároveň se provádí očistný obřad a potom, mám dojem, se tak trochu oslavuje,“ pokrčila rameny Jennies.

„Ty tam nepůjdeš?“

„Ne, nejsem vyvolená, ale budou tam další tři holky a jeden kluk.“

„No, to je teda skvělí,“ podotkla jsem.

„Neboj, všichni sou moc fajn a…“ náhle se její tvář zasekla „Páni, z tebe bude… páni Bells. Ty dostaneš svůj talisman,“

„Talisman?“ opakovala jsem.

„No… ten co mají všichni dospělí, a tak… určitě sis všimla… třeba na Damonovi. Ten drak,“ rozhodila dramaticky rukama. Nepatrně jsem přikývla. Samozřejmě, že jsem si všimla toho přenádherného přívěšku, houpajícím se Damonově hrudi.

„No, tak ty dostaneš taky. Jenom to bude talisman čarodějky. Páni, získáš díky němu neuvěřitelnou moc,“ zářila Jennies. Byla asi tak stejně vzrušená, jako kdyby ho měla dostat ona a ještě k tomu měla před setbou, a před… Ani nevím, před čím.

„Jakou moc,“ pípla jsem. Mně už celkem stačilo to, co jsem měla. Opravdu nepotřebuju ještě přibírat.

„No, budeš fyzicky i psychicky odolná. Nebudeš stárnout a budeš tak napůl vědět, co si kdo myslí.“

„To jakože budu umět číst myšlenky?“

„Ne tak docela. Prostě to vycítíš. Nebudeš vědět, přesně slovo od slova, ale když někdo bude myslet na přenádhernou noc u někoho… prostě bude vědět, že na to myslí.“

„To se mi líbí…“ podotkla jsem.

„Hmm… taky by se mi líbilo,“ zabrblala Jennies a začala listovat v knížce.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gifted - 5. kapitola: