Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gifted - 4. kapitola

23.06.2010 (10:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1362×

(pohled Sarah)

Posledních pár dní jsem se s Edwardem ani s ostatními členy jeho rodiny neviděla. Nechodili do školy a bylo mi jasný, že doma je taky nezastihnu. Jednoduše jsem se snažila poznávat zdejší lidi a taky si něco pořádného užít. Jasně, na škole noci se konaly večírky a párty denně, ale obyčejná diskotéka, kde je hlavním cílem se pořádně střískat… No, to pro mě byla novinka. Alkohol na mě sice působil, ale musela jsem si dát hodně záležet.

Odsunula jsem poloprázdný talíř od rybích prstů. Koupila jsem to ve výhodném balení, ale netušila jsem, jaký to bude hnus. Otřásla jsem se nad představou, že jsem to dokázala strčit do pusy a raději si šla vyčistit zuby.

Přemýšlela jsem, kdy se Cullenovi přibližně vrátí, ale nepochodila jsem. Nakonec jsem všechno vzdala a plácla sebou na gauč s pytlem chipsů.

Nevím, jak se to stalo, ale probudilo mě něco, co pode mnou vibrovalo. Leknutím jsem nadskočila a až po chvíli mi došlo, že to způsobuje mobil.

„Hm?“ zamumlala jsem.

„Dobrý den, tady je půjčovna vzducholodí Vzduchjenáš. Chtěli jsme se jenom ujistit, že jste si objednávala tři kusy typu Hindenburg…“

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě… Odpovědí mi byl zdušený záchvat smíchu a chvíli mi trvalo, než mi došlo, čí vlastně sem.

„Víš co? Vlez mi někam,“ ukončila jsem rozhovor a vzteky ohodila mobil do křesla. Zabořila jsem se hlavou do polštáře, abych ztišila výkřik, který následoval.

„Co zas?“ zavrčela jsem, když mě z křičící terapie vytrhnul zvuk zvonku. Neohrabaně jsem dobelhala ke dveřím a otevřela je.

Samozřejmě. Stál tam Edward. Na tváři mu převládal velice pobavený úsměv. Pečlivě jsem si ho prohlédla a musela přiznat, že svačinka mu prospěla. Nyní měl dokonalé oči barvy zlata a mírné kruhy, které se před tím rýsovaly… dočista zmizely. Zírala jsem na něho a neuvědomila si, že od doby, co jsem otevřela dveře, už uběhla nějaká chvíle. Edward se nervózně pousmál a zamával mi dlaní před obličejem.

„Na co tak koukáš,“ uchychtl se a já měla co dělat, aby se mi nepodlomili kolena, když promluvil. Sarah! Nadávala jsem si. Vždyť je to upír… navíc… Prostě se ti nemůže líbit!

„Jo, ehm… na nic,“ pokrčila jsem rameny a zahanbeně se usmála. „Co tady děláš?“

„No, já…“ Náhle zněl, jakobych mu ukradla referát, který neuměl a teď ho měl prezentovat.

„No?“ vybídla jsem ho.

„Chtěl jsem tě vidět,“ ušklíbnul se.

Škleb jsem mu opětovala a přidala ještě nechápavý pohled. „Proč?“

„Nevím… Tys k nám taky přišla, protože se ti chtělo,“ bránil se a já věděla, že tohle nevyhraje.

„Co? Ale já našla tu tvojí učebnici a nechtěla jsem, abys dostal špatnou známku,“ odporovala jsem a dělala ze sebe blbou. Jasně, že jsem tam šla, protože jsem chtěla. Jasně, že mu ta učebnice nevypadla náhodou, ale musela jsem jí trochu pomoct. Edward chvíli tupě zíral, až mi připadalo, že dočista zkameněl.

„Ehm, chceš jít dovnitř?“ zazubila jsem se.

„Jasně, dík.“

Odvedla jsem ho do obýváku, ale nedošlo mi, že tam mám takový bordel. Gauč obývala zmuchlaná deka a pár kusů oblečení. Na stolku se válel pytlíček od chipsů a nedojedený oběd… nic nebylo na svém místě.

„Jé, promiň. Nečekala jsem návštěvu. Třeba bychom mohli jít někam jinam?“

„Ne, mě to nevadí,“ usmál se a zůstal stát. Věděla jsem, že je mu to stejně pohodlné, jakoby ležel v posteli, nebo visel ze skály hlavou dolů. Nechala jsem to bez komentáře.

„Takže, proč si teda tady?“ vyzvídala jsem.

„No, vlastně ani nevím, ale Alice mě vyhnala ven a mě nenapadlo jiné místo, než zajít za tebou…“ Fajn, takže pokud ke mě přišel jenom tak… možná to znamená, že ke mně má takovou důvěru, že už mu budu moct vyklopit pravý důvod mého náhlého přistěhování a třeba i bude souhlasit, že se mnou pojede na školu noci… Ne! Ještě je moc brzy.

„Tak, co myslíš?“ Vyrušil mě z přemítání. Sakra! Co to říkal?

„Prosím?“

„No, jestli bys nezašla na večeři,“ usmál se nevinně.

„Na večeři?“ opakovala jsem se zájmem. To mu jako nevadí, že se bude muset vymluvit? Jemně přikývnul.

„Jasně,“ přitakala jsem a jako na zavolanou mi zakručelo v břiše. Omluvně jsem se na něho podívala, ale dělal, jakože to neslyšel. No, třeba je už tak vytrénovaný a ani to nevnímá…

(Pohled Belly)

Škola noci byla úžasná. Všichni na mě byli ohromně milí a zdálo se, že mě mají rádi. Když mě Damon odvedl za radou, nejdřív jsem byla nervózní, ale potom jsem zjistila, že k tomu nebyl důvod. Heriet se chovala jakobych byla její ztracená dcera a Loren mi přišel dokonce vtipný. Jak se snažil něco mi sdělit, ale díky slangu... horko těžko jsem nepropukla v záchvat smíchu a ještě hůř šlo, brát ho vážně.

Damon mě odvedl na pokoj a já zjistila, že je vlastně zabydlený. Nemýlil se, když tvrdil, že mi tu dají nové oblečení. Opravdu jsem měla plnou skříň, převážně černého a fialového oblečení. Našla jsem tam i pár kousků v pastelových barvách a nějaké opravdu odvážné… V pokoji byli dvě postele, ale rada mě ujistila, že pokud budu chtít, nebude problém ji dát pryč a spolubydlící, která by měla za nějaký čas přijít, prý klidně dají k někomu jinému. Já, naopak chtěla. Nelíbilo se mi být sama.

Hned druhý den ráno začala škola. Zjistila jsem, že lepší předměty snad ani neexistují. Vlastně šlo hlavně o hitorii jednotlivých bytostí, ale s dějepisem jaký byl na střední, se to nedalo srovnávat. Tohle bylo něco jiného. Bylo to zajímavé, akční, jakoby jste byly v kině na nějakém filmu. Opravdu. Jako první byla historie kouzelnického rodu. Prolilo se tam hodně krve, ale přesto v tom bylo něco romantického. Celou hodinu, která mimochodem trvala šedesát minut, jsem byla napnutá jako struna a když učitelka vyhlásila konec, bylo mi to líto.

Dále do rozvrhu patřily přírodní vědy a pro čarodějky hodina magie… To pro mě bylo přirozeně nejzajímavější, ale bohužel bylo úterý a to jsme magii neměli. K tomu tam byly dva volitelné předměty. Já si vybrala hudebku a jezdectví. Už od malinka mě koně zajímali…

„Čarodějko?“ zaklepal Damon ke mně na dveře.

„No?“

„Máš chvíli?“ zeptal se a vklouznul ke mně do pokoje. Šibalsky se na mě usmál a sjel mě pohledem, který mi byl ohromě příjemný.

„Pro tebe vždycky,“ mrkla jsem a jedním lehkým pohybem jsem si ho k sobě přitáhla. Přisál se na moje rty a chvíli mě lehce laskal. Potom sjel na krk a na klíční kost… vzrušením jsem zasténala a přála si, aby to nikdy neskončilo. On se však lehce usmál, ještě jednou mě krátce políbil a odstoupil. Podezíravě jsem si ho změřila pohledem a naštvaně našpulila pusu.

„Ani nevíš, jak je to lákavé…“ usmál se a políbil mi ruku.

„To bych se hádala,“ zabručela jsem.

„Opravdu, ale poslala mě za tebou Herita. Chtěla by si s tebou promluvit,“ usmál se a podal mi z věšáku svetr. S díkem jsem přijala a vystoupila z pokoje.

„Nepůjdeš se mnou?“ podivila jsem se, když se Damon vydal opačným směrem.

„Ne, tohle by sis měla vyřídit sama,“ pokrčil rameny a povzbudivě se usmál.

„Fajn. Kam mám jít?“

„Za radou. Heriet tam na tebe čeká.“

„Neuškrtí mě?“ pípla jsem, protože jsem neměla páru, proč by mě chtěla vidět.

„Ne, neboj. Jsi tu nová, chce se s tebou poradit, všechno s tebou pořádně probrat a tak,“ přikývla jsem a vydala se vstříc kouzelným uličkám tady, ve školním areálu.

„Heriet?“ zvolala jsem, když se za mnou zavřely obrovitánské dveře a já zůstala stát ve velkém sále. Ta milá sekretářka, která nás před tím uvedla tu nebyla, tak jsem usoudila, že se uvedu sama.

„Bello,“ usmála se a přikročila ke mně jedním dlouhým, přesto jemným krokem. Byla tak neskutečně krásná. Její pohyby byly rázné a zároveň jemné. Její hlas byl silný, ale zároveň jemný a laskavý…

„Myslela jsem, že tě Marie uvede… No, to je jedno,“ usmála se. Aha, takže jsem měla počkat. No, to by nebyla žádná zábava, kdybych se neztrapnila, jakmile to bude možné.

„Chtěla jsem s tebou mluvit. Ale to už zajisté víš.“ Přikývla jsem.

„Chtěla jsem se tě zeptat na tvé schopnosti. Damon mi něco naznačil, ale chtěla bych to znát přímo od zdroje, jestli chápeš,“ usmála se zase mile a já se v její přítomnosti cítila kdoví proč hrozně příjemně. „Mohla bys mi povědět, kdy přesně jsi poprvé zjistila, že máš ty schopnosti?“

„No… Když… nevím přesně, ale byla jsem malá. Byly mi tři nebo čtyři. Nevím,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

„To je v pořádku. Mohla bys mi popsat to, co si pamatuješ?“

„Byla jsem s tátou u jezra. Stanovali jsme. Celý den jsem se koupala a táta mi nadával, že se snad rozmočím. Pořád mě tahal ven, a když jsem stále odmítala, tak na mě začal křičet. Naštvala jsem se a voda okolo mě se začala čeřit a šplouchat a cákat… Lekla jsem se toho a to způsobilo to, že jsem vytvořila takový mini vodní tornádo. Rychle jsem vylezla a prý jsem se celá třásla. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. I přes to, že normálně nespím, protože…“ odmlčela jsem se.

„Ano, já vím,“ povzbudila mě Heriet. „A ten den se projevilo jenom nadání pro vodu?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale nechtělo se mi o tom mluvit. Ten den rozhodně nepatří k těm, co bych si dala za rámeček, přestože jsem právě díky tomu dni poznala co dokážu… „No, nemusíš mi to říkat, pokud nechceš, ale určitě by nám o pomohlo…“

„Ne, to je dobrý,“ Zakroutila jsem hlavou. „Potom se stalo ještě něco. Dala se do mě hrozná zima, když jsem se probudila, tak mi táta chtěl rozdělat oheň, přestože ještě nebyla tma… Nešlo mu to a já viděla, jak se vzteká. Taky mě to rozčílilo a znovu jsem se roztřásla. Oheň najednou vzplál a ožehnul tátovi…“ znovu jsem se odmlčela, ale spustila jsem opět dřív, než mi do toho stihla Heriet skočit. „Díky tomu, že se táta zranil... Vyvolalo to ve mně strach o něj a zvedl se hrozný vítr, ale jakoby byl všude kolem mě, ale přesto na mě nepůsobil. Nakonec se spustilo zemětřesení, které mě umlčelo a znova jsem ztratila vědomí…“ zlomil se mi hlas a já si uvědomila, že se mi po tvářích kutálejí slzy.

Heriet ke mně přistoupila a láskyplně mě objala. „To bude dobrý, Bello. Musíš to ze sebe dostat. To ti taky určitě pomůže…“

„Díky,“ pípla jsem a i přes slzy se pokusila o úsměv.

Asi tak po pěti minutách, když jsem se dostatečně uklidnila, jsme s Heriet začali řešit ostatní věci.

„Podle mě máš moc vysoký potenciál na to, abys absolvovala hodiny magie jenom třikrát týdně. Pokud bys souhlasila, mohla bych si tě vzít a společně bychom trénovaly tvé dovednosti. Nemyslím si, že je rozumné nechávat tě déle bez tréninku. Musíš to dostat pod kontrolu, Bello. Ano, jsi silná, ale mohlo by se stát, že tě to přeroste a ani ty tomu nebudeš stačit. Začne tě to ovládat a…“ Polkla jsem. Její hlas zněl téměř strašidelně a nezdálo se, že se schyluje ke konci.

„Jo, už to chápu. Děkuji, Heriet,“ utnula jsem ji raději a snažila se docílit přiměřeně rychlé frekvence mého srdce.

„Promiň. Neuvědomila jsem si to,“ začala se omlouvat Heriet. „Jsem zvyklá říkat, co si myslím. Nedošlo mi, že… omlouvám se.“

„V pořádku,“ ujistila jsem ji a rozhodla se to dál neprobírat. Heriet mi ještě popsala, co jak bude a potom mě propustila.

„Bello?“ zavolala ještě. Otočila jsem se a udělala krok zpět k ní. „Ten pozdrav. Určitě tě někdo už pozdravil.“ Přikývla jsem. „Oplácej jim to. Dávají ti najevo úctu a je slušností jim to oplatit,“ usmála se ještě a předvedla ten podrav. Přitiskla si pravdou ruku na srdce a lehce sklonila hlavu. Už automaticky jsem jí to oplatila a zachytila ještě, jak se za mnou hrdě podívala a něco v tom smyslu zamumlala.

Jakmile jsem došla k mému pokoji, zapadla jsem ke stolu a otevřela laptop. Měla jsem nutkání podělit se o zážitky, ale když jsem si tak prohlížela seznam kamarádů… uvědomila jsem si, že nemůžu. Nemůžu jim to povědět. Nikdy jsem nemohla, ale až teď jsem si to uvědomila. Uvědomila jsem si, že jsem tu sama a nemám nikoho. Nikoho, kromě Damona, kterému bych se mohla svěřit…

Znovu jsem ho zaklapla a tupě zírala z okna. Bylo dopoledne, možná už poledne a já nevěděla, co dělat. Naštěstí se ozvalo tiché zaklepání.

„Ano?“

„Tak co… Jak to šlo?“ zeptal se Damona a v tu chvíli se tetelil u mě v posteli.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny a udělala grimasu, kterou jsem dala jasně najevo, že se o tom nehodlám dál bavit.

„Fajn. Co podniknem?“

„No…“ ušklíbla jsem se.

„Sakra, sakra… to je ale dilema,“ zachechtal se a ani jsem nestihla nic odpovědět, protože mi zacpal ústa svými rty. V pauze na nádech jsem se hystericky zachechtala a znova se k němu přicucla.

***

(Pohled Edwarda)

Něco mi na ní nehrálo. Ano, byla mi sympatická a líbila se mi. Teoreticky… ale něco mi říkalo, že mi lže. Netušil jsem, co mě nutí k tomu si to myslet, ale ten pocit tam byl. Rozhodl jsem se, že za ní zajdu. Zajdu za ní a vyprovokuju tak, aby myslela na to, co ví.

Jak jsem plánoval, tak jsem taky udělal. Zašel jsem za ní, ale kromě toho pocitu jsem si neodnesl nic nového. Znova jsme si jenom povídali a já dočista zapomněl, co se z ní pokouším dostat. Dokázala mě tak nějak učarovat a donutila mě, abych si ji oblíbil.

„Ale, ale… něco se nám nezdá?“ dobírala si mě zase Alice, která si Sarah oblíbila tak, že by jí byla schopná přijmout do naší rodiny úplně v pohodě.

„No… alespoň mám nějaký názor,“ odvětil jsem v myšlenkách.

„Ježíš, tak to uznej. Líbí se ti, a protože si to nechceš přiznat, hledáš na ní chyby,“ brumlala Alice, schválně nahlas, aby se ostatní členové náhodou o něco neošidili.

„Nelíbí!“ zavrčel jsem. „Nebo líbí, ale tak, jako Tanya a tak…“

„Bla, bla, bla…“

„Říkej si, co chceš, ale mě se nelíbí,“ syknul jsem a považoval diskuzi za uzavřenou. Alice, však ne.

„Vždyť čteš myšlenky, ne? Vidíš, že ti nelže…“

„To je právě to,“ skočil jsem jí do řeči a přesunul se do obýváku, kde Alice byla. Přišlo mi divné řešit něco takového, když každý z nás byl na druhém konci baráku…

„Co?“ vyštěkla.

„Nikdy nemyslela na nic jinýho, než na to, co právě říkala. „Teda kromě toho okamžiku, kdy jsem ji poprvé viděl…“ zamumlal jsem si pod vousy tak, že to nikdo neslyšel.

„No vidíš… Co na srdci, to na jazyku,“ protestovala Alice.

„Alice,“ přerušil ji Carlisle. „Podle mě, na tom něco je. Nikdo přeci neříká všechno, co si myslí.“ Já se zatvářil vítězně a Alice vyplázla jazyk. „A neříkám to, protože chci, aby jeden z vás vyhrál,“ dodal Carlisle a mírně se usmál.

„Co si chtěl říct?“ vybídl jsem ho.

„No, třeba má nějakým způsobem rozdělené myšlení a ani o tom neví...“ uvažoval Carlisle.

„Jo, to je rozumné,“ souhlasil jsem.

„A co když to ví a záměrně nám něco tají?“ vytasil jsem se s nápadem. To jsem ale neměl dělat, protože jsem si vysloužil několik zvrácených pohledům, které jasně říkali, zda jsem se nezbláznil.