Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gifted - 3. kapitola

21.06.2010 (16:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1537×

(Pohled Belly)

Bylo ráno okolo sedmý a já se zase nudila. Damon určitě chrápal a u táty jsem si byla stoprocentně jistá. (To jeho chrápání totiž nešlo přeslechnout.)

Konečně se rozednilo, takže jsem se vydala na každodenní očistu do koupelny. Provedla jsem nutné úpravy a přidala ještě ty méně nutné (samozřejmě kvůli Damonovi). Vydala jsem se dolů, abych všem připravila snídani, jenomže jsem v kuchyni zaslechla šramot. Opatrně jsem se tam připlížila a všimla si, že Damon telefonuje.

„Lorene, já si myslím, že ještě není připravena.“

„Ano, chápu to, ale ještě jsem jí ani jednou neviděl používat svoje schopnosti…“

„Hmmm, chápu,“

„Aha. No, když myslíš. Povím jí to. Neboj.“

Zaklapl telefon a něco si zamumlal pod imaginární fousy.

„Kdo to byl?“ vyjekla jsem a propukla v hlasitý záchvat smíchu, když Damon vyskočil dvacet čísel nad zem.

„Ježíši, čarodějko…“ Nevinně jsem pokrčila rameny a vydala se na zdlouhavou cestu naší kuchyní o rozměrech dva na dva metry. Nějak mě přešla chuť na vaření, tak jsem z mrazáku vytáhla tousty a strčila je toustovače.

„Chceš taky?“ zeptala jsem se a tiše doufala, že mi vyklopí všechno o tom rozhovoru.

„Ne, chci něco jinýho,“ zamumlal. Stočila jsem k němu pohled a všimla si, že na mě upřeně zírá.

„Crszz,“ vydala jsem ze sebe. (Oh, jak já jsem ale inteligentní.) Damon se ke mně pomalu přibližoval a já začínala mít zlé tušení. Nebo možná dobré? Rozbušilo se mi srdce a tak jsem přivřela oči.

Když jsem je po chvíli znovu otevřela, Damon stál sotva dvacet centimetrů ode mě a jeho pravá ruka se téměř dotýkala levé části mého hrudníku. Zhluboka jsem se nadechla a uklidnění bylo ta tam…

„Buší ti srdce,“ pousmál se Damon a přiblížil se ještě o kousek.

„Narušuješ mi mojí bublinu,“ zamumlala jsem a v tu chvíli bych se nejraději zakopala hodně hluboko pod zem. Co to sakra plácám. On se jenom lehce pousmál. Za celou dobu jsme se však neodtrhli očima. Já se ztrácela v jeho očích, téměř černé barvy a on se topil v těch mích.

„Chceš to?“ pošeptal mi, když jsme se téměř dotýkaly rty. Jasně, že to chci! Nebo ne?

„Nevím,“ přiznala jsem a už jsem se chystala hodit si mašli. Co to proboha plácám? Jo, malinkatá část mě to nechce, ale to není důvod, proč ho odmítnout… Damon svěsil hlavu.

„Promiň, ale vypadalo to…“ zamumlal.

„Ne, já…“ chystala jsem se něco říct, jenomže nás vyrušilo pronikavé zazvonění. Omluvně jsem pokrčila rameny a vydala se otevřít. Spadla mi čelist, když jsem zpozorovala návštěvu. Stál tam Mark. Celý zářil, až to vypadalo, že má místo zubů reflektor.

„Nechal sis vybělit zuby?“ procedila jsem a uhnula mu, aby mohl jít dál.

„No, jo… lepší přivítání si snad nezasloužím?“

„Hm, asi jo,“ přiznala jsem a zvedla k němu oči. Nestihla jsem zareagovat a už se naše rty propojily a Mark mě začal zuřivě líbat.

„Chybělas mi,“ špitnul při pauze na nádech a znovu se ke mně přicucnul. Ano, uměl líbat dobře a já ho měla fakt moc ráda, jenomže teď? Lepší chvíle by snad byla i na vlastním funuse. Jeho ruce se začali přemisťovat po mém těle nahoru a dolu. Ty mé visely volně podél těla.

„Ehm…“ ozval se zdrcený Damonův hlas. Mark se odtrhnul a chvíli na mě znechuceně zíral.

„Nerad Vás ruším, ale nemyslíte si, že v domě by bylo lepší světlo?“ pronesl a dokonce se i usmál.

„Možná,“ pokrčil rameny Mark. „A ty si?“

„Jé, my se vlastně neznáme… jsem Bellin  bratranec ze třetího kolene,“ ušklíbnul se a věnoval mi další zdrcený pohled.

Omlouvám se, vygestikulovala jsem zády k Markovi. Damon si mě nevšímal. Jenom ustoupil z cesty a svěsil hlavu. Mark si mě odvedl do obýváku a než jsem stačila cokoliv říct, povalil mě na sedačku a sedl si vedle mě. Začal mi něco říkat, ale nevěnovala jsem tomu nejmenší pozornost.

„Co vy tam… vy dvě hrdličky. Vrkáte?“ zakrákoral Damon a vetřel se mezi nás.

„Co to?“ vyjel na něho Mark.

„Ne, hned pudu, jenom bych chtěl něco říct tady Belle,“ mrknul na mě a lehce se naklonil. Potom se naklonil víc a potom ještě víc…

„Mimochodem, pálí se ti snídaně,“ špitnul a v tu chvíli zmizel. Vylítla jsem, jako namydlenej blesk a už jsem vytahovala toasty, otevírala okna a tak…

„Ten je nějakej divnej,“ poznamenal Mark a chystal se ke mně znova přicucnout.

„Ne!“ vyjela jsem, možná až moc ostře.

„Co?“

„Nech mě! Ano, chodili jsme spolu, ale to už neplatí, Marku!“ křičela jsem a z očí se mi začali drát slzy. Hodně slz.

„Co to povídáš, Bells?“ usmál se na mě a pohladil mě po vlasech. Vykroutil jsem se z jeho objetí a ustoupila několik kroků vzad.

„Nech mě být. Prosím. Něco se, se mnou děje a nechci ti ublížit!“ křičela jsem, jenomže Mark se nenechal jenom tak zahnat.

Věděla jsem, že je žárlivý a nenechá si jenom tak něco líbit, ale bylo mi to fuk. Dřív jsem byla rozhodnutá, že zůstanu navždycky s ním…

„Ne, neodejdu! Něco mi tajíš, Bello! Že on to není tvůj bratranec!“ Teď už křičel i on a vypadalo to, že mi každou chvíli jednu napálí.

„Ne, není! Ale to teď není důležitý. Já s tebou být nechci, a tak prosím tě odejdi. Opravdu ti nechci ublížit!“ Snažila jsem se křičet přes vzlyky.

„Hele, Bello. Jasně, zahejbáš mi, ale mohlas mi to říct jinak!“

„Já ti nezahejbám! Navíc s tebou už nechodím!“ cítila jsem, jak se začínám třást, ale on si toho nevšímal. Začal se ke mně přibližovat a já se začínala bát.

„Bello!“ křičel a zuřivost vyměnil strach.

„Bello! Co se děje?“ třásl se mnou, ale najednou nestál u mě, nýbrž v rohu kuchyně zkroucený na zemi. V očích měl vyděšený a zároveň uchvácený pohled. Celé tělo jsem měla jako v ohni, třásla jsem se a zároveň mi byla hrozná zima.

„Marku! Co se to děje?“ vřískala jsem hystericky, jenomže on se plazil směrem ven a jakmile byl za dveřmi, vzal nohy na ramena.

Po chvíli se přiřítil Damon a skočil po mně. Nejdřív odletěl o pár metrů ode mě, ale pak se proměnil v draka a já se ocitla v temnu.

***

„Bello? Bello… Bells, Bello!“ Uslyšela jsem hlasy, které se ozývaly jakoby z dálky. Po chvíli jsem si konečně vzpomněla, kdo jsem a taky jak se ovládají jednotlivé části těla. Odtrhla jsem od sebe víčka a před očima se mi objevil rozmazaný svět. Nad obličejem se mi vlnil povědomý obličej.

„Bello,“ rozzářil se. Byla jsem zmatená a nedokázala si na nic vzpomenout.

„Pane Swane. Zdá se být nějaká mimo…“ poznamenal a tváře nad mým obličejem se vyměnili. Teď tam byl jeden, velice známý.

„To musíš takhle,“ uchechtl se a já měla v tu chvíli celý obličej od vody. No, měli jste vidět, jak rychle jsem se vzpamatovala.

„Ehm, co se stalo?“

„Ehm, rozešla ses s Markem a málem si ho zabila,“ odpověděl Damon s úsměvem. Táta ho provrtal vražedným pohledem a taky něco v tom smyslu zašeptal.

„Css, jednou se to stejnak dozví.“

„Jo, ale ne takhle…“

„Prosím Vás…“ začali se dohadovat a na mě tak jakoby zapomněli.

„Haló, já jsem tady.“

„Já vím,“ odpověděli jednohlasně a pokračovali v hádce. Po pěti minutách se mi konečně začali věnovat.

„Bello, rozhodl jsem se…“ začal Damon.

„Rozhodl jsem se, že tě…“ pokračoval táta.

„No, myslel jsem, že by bylo dobrý, kdyby…“

„Kdyby si co nejdřív…“

„Hele, neskákej mi pořád do řeči,“ vyjel Damon po tátovi.

„Co? Já? To ty mi pořád…“

„No, tak to ani omylem…“

„Tati!“ okřikla jsem ho a se zájmem pozorovala Damona.

„No, potom, co si teď předvedla, jsem usoudil, že bys měla jet co nejdřív do školy noci. Tam se naučíš ty tvoje schopnosti líp ovládat a navíc, nebudeš mít šanci komukoliv ublížit.“ Pokrčil rameny Damon a podíval se na tátu.

„Fakt? To je super!“ vykvíkla jsem. Byla jsem neskutečně šťastná, že už konečně budu na škole noci… To je přeci skvělé!

„No, ty si asi myslíš, že je to super, ale upozorňuju tě, že to zase až taková sranda není.“

„Já vím,“ zalhala jsem, ale ani trochu jsem se nepřestala těšit. Damon protočil oči, ale dál to nekomentoval.

„Kdy pojedem?“

„Zítra.“

„Zejtra? Už?“ vykulila jsem oči, ale postupně jsem si uvědomila, že vlastně není důvod, proč nejet už zítra…

„Tak, fajn. Co si mám vzít s sebou?“ vyzvídala jsem a v tu ránu byla čilá jako rybička.

„No, oblečení nemusíš, kromě toho úžasnýho šuplíku nahoře v komodě. Dají ti tam nový…“ odpovídal Damon s jiskrou v očích.

„První šuplík v komodě?“ opakoval táta se zájmem.

„Jo, má tam opravdu skvělý prádýlko,“ uchechtl se Damon a mě se zdálo, že mi snad uhoří tváře. Táta zakroutil hlavou a raději odešel.

Jak já jsem příšerně natěšená…!!!

Podívala jsem se na Damona a ten, jakoby jste přepnuli program v televizi, změnil svůj výraz. Už to nebyl ten veselý Damon, který nezapomene na provokativní poznámku za každou větou, ale Damon, kterého něco trápí.

„Damone… to, co se stalo před tím. Já…“

„Ne, Bello. Nechci o tom mluvit. Myslel jsem, že to chceš. Že to chceme oba, ale mýlil jsem se, takže nemá cenu o tom dál mluvit.“

„Ale...“

„Ne!“

„Ale já to opravdu chci!“ vykřikla jsem až moc hlasitě. Damonovi trochu cukly koutky a já se zase začervenala.

„Fakt?“ znejistěl. Já jenom přikývla.

„To je… fajn,“ usmál se a já čekala, že mě políbí. On mě však akorát pohladil po vlasech.

„Víš, jsem rád, že to chceš, ale už nevím, jestli to chci já,“ a odkráčel. Zůstala jsem tam zírat, snad ještě půl hodiny s hubou dokořán.

„Vletí ti tam moucha,“ poznamenal otec, když jenom procházel a bral si z lednice sandwich. Pusu jsem sice zavřela, ale stále jsem se nehýbala.

„Bello, tys nám zledovatěla,“ utahoval si ze mě táta a mě se znovu začínal zmocňovat vztek.

„Bells, slyšíš mě?“ zatřásl se mnou a na mě začal působit zákon setrvačnosti. Jenom jakoby to bylo ve vesmíru. Jakmile se mnou totiž zacloumal, nepřestávala jsem se třást ani po pár minutách.

„Hej, Bells.“

„Damone!“ zavolal na mého… nevím co, který se téměř okamžitě objevil ve dveřích.

„Sakra,“ poznamenal a už se na mě vrhnul.

***

Nepamatuju si, co se stalo pak, ale probudila jsem se v posteli. Rozlepila jsem oči a všimla si, že vedle mé postele leží zabalený jeden malý kufr a vedle něho ještě jeden, tentokrát prázdný.

„Ááá, naše čarodějka se nám probudila,“ uslyšela jsem ten jeho hlas.

„Co to má být?“ ukázala jsem prstem na kufry.

„No,“ pokrčil rameny. „Myslel jsem, že když už jednou za život spíš, využiju toho a zabalím ti. V tomhle je spodní prádlo a nějaká tílka a obyčejný trička. Máš tam taky dvoje džíny,“ usmál se a já měla chuť stáhnout ho z kůže.

„Proč?“ zakroutila jsem hlavou.

„No, mě to nevadí… Stejnak z toho podle podprsenek moc nevykoukám…“ Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Vstala jsem a s hrůzou zjistila, že mám na sobě jenom vytahané tričko Jack Daniel‘s a kalhotky. Nasupeně jsem se podívala na Damona.

„Neboj, převlíkal jsem tě se zavřenýma očima,“ ušklíbnul se. Už, už jsem se nadechovala, abych ho pořádně sjela, jenomže on mě předběhl. Levou rukou mě chytil za pas, pravou mě chytil pod zátylkem a přitisknul naše rty k sobě. Nejdřív jsem z toho byla vyjevená, takže jsem zmateně házela rukama nad hlavou, jenomže pak se mi to začalo líbit a mé ruce už také nezaostávaly.

Jednou rukou jsem ho hladila ve vlasech, druhou mu položila na rameno… Líbal mě hladově a vášnivě, takže jsem po chvíli pootevřela pusu. Nepromarnil šanci a naše jazyky se spojily. Tančily spolu jako v tom nejdivočejším snu a já se toho nemohla nabažit.

Po chvíli jsme se ocitli na posteli a moje nohy byly propletené okolo jeho pasu. Stále jsme se pouze líbali, ale nedalo se to ani zdaleka vyrovnat suchému a téměř nezáživnému sexu s Markem.

Ozvalo se zaťukání. Na odpověď však nikdo nečekal a v pokoji se ocitnul můj otec.

„Bello!“ zakřičel, ale pak si asi uvědomil chybu, takže hodně rychle sklapnul a raději se vytratil. Zůstali jsme na sebe civět a po chvíli propukli v záchvat smíchu.

„No… to bylo trapný,“ poznamenala jsem po chvíli.

„Ani ne,“ odporoval Damon a políbil mě na čelo. „Za tři hodinky nám to letí, takže já tě tu nechám, aby sis mohla zabalit nějaký ty holčičí věci a… asi by ses měla osprchovat. Přece jenom si prospala půl dne,“ zakřenil se a už byl v trapu. Co to sakra mělo znamenat? To líbání? Třikrát jsem hlasitě polkla a dala na jeho radu.

Teplá voda mi udělala opravdu dobře. Umyla jsem si hlavu a sprcha mi odplavila většinu starostí. Zbylo, jen to dobré.

Těšila jsem se do školy noci a těšila jsem se z toho, že jsme se s Damonem líbali…

„Čarodějko? Můžu?“ zaklepal Damon.

„Hm,“ přitakala jsem. Bylo mi jedno, že tam stojím zabalená jenom v ručníku.

„A sakra…“ poznamenal a změřil s mě od hlavy k patě. „Sluší ti to. No, budeme muset jet. Zvládneš to za půl hodinky?“

„No, když mi pomůžeš…“

O dvanáct hodin později

„Páni,“ vydechla jsem. Bylo to tady naprosto dokonalé. Přestože byla tma, mrtvo tady rozhodně nebylo. (Teda, termín mrtvo asi není zrovna nejlepší…)

„Dobrý, co?“ ušklíbnul se Damon a vedl mě širokou sypanou cestou, která vedla do veliké budovy která dominovala celému areálu. Po stranách cesty byly asi tak každých deset metrů starodávné plynové lampy, které vydávaly příjemné tlumené světlo. (Ne, jako ty co jsou u nás doma, že když jste pod ní, jste oslnění tak, že nevidíte na krok, a protože jsou od sebe minimálně padesát metrů, v daném úseku nevidíte zase nic…) Po cestě jsme potkali přesně dvanáct bytostí, přesněji upírů. Každý se mě zvědavě měřil pohledem. Někdo si nade mnou pohrdavě odfrknul, jiný se zase mírně uklonil a přiložil si pravou ruku k srdci. Damona pozdravil, každý do jednoho. Někdo Ahoj, jiný zase čau, nebo nazdar, servus…

„Co to dělají?“ zeptala jsem se, když mě další z nich pozdravil přiložením ruky k srdci.

„Skládají ti poklonu. Měla bys jim to oplatit.“

„Dík, že mi to říkáš v čas,“ odfrkla jsem si, jenomže to už jsme se zastavili před onou budovou.

„Pojď a drž se za mnou.“

„Fajn,“ zhluboka jsem se nadechla.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gifted - 3. kapitola: