Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » G. A. G. 6 (Ve jménu růže)

05.05.2014 (19:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2634×

Člověku žijícímu v tak pusté tmě bylo nadobro souzeno vzdát se světla. Oči si musely přivyknout, tělo muselo cítit každý závan větru, aby se dokázalo vydat tím správným směrem, mysl musela přestat věřit, že tam, někde hluboko v té tmě pevnosti, žije něco tak strašného, jako skutečně žilo. Byla to pohádka, kterou jsme si záměrně v našich myslích a srdcích drželi tak dlouho, dokud nám zůstávala naděje.

Ovšem udržet si ji v pusté prázdnotě otroctví bylo snad ještě těžší, než se jí prostě zřeknout.

A bylo to těžké také pro ni. Kolik dní jen proseděla v koutu místnosti, tiskla si kolena k hrudi a plakala. Nikdo jí nic neřekl, ani já, ani Lisa… Nikdo. Ale byla jsem si více než jistá, že znala pravdu. Avšak nejhorším tajemstvím zůstala její duše nepoznamenána. Pro ni byla tato pevnost vězením, netušila, že se brzy stane jejím domovem.

Byla pro nás výjimečná, nikdo z nás nečekal, že přežije onu první noc, nikdo z nás nečekal, co způsobí jediný Lukův dotyk… Od té noci bylo prozření nanejvýš jasné a poslání té chudé, drobné dívky zpečetěno. Nebyla pouhou konkubínou, jak se Lisa domnívala. To by byla zemřela v jeho rukou tím nejhorším způsobem. Nebyla ale ani služebnou, ani otrokem. Čekala jsem poselství celé tři dny, kdy mi hlady a steskem scházela před očima, stále vystrašená a nešťastná k smrti. Poselství přicházelo vždy z rukou Moralla. Bylo to rozhodnutí, které Abi, Lise a Jordanovi dovolilo dál žít, avšak určovalo práci, za níž měli být vykoupeni.

Pátý den jsem pochopila, že se takového poselství nikdy nedočkám. S ním ale nepřišlo žádné ujištění o daru života, který jí měl být přislíben. Žádný z vojáků nepřišel, aby ji odvedl, aby ji hlídal… Dokonce ani Generál. Neobjevil se celé týdny, ačkoliv se Dormové a Wenderové již vrátili z bitvy. Darenův syn se ukryl před něčím, co jej nutilo jednat bez pravidel.

Bella se v pevnosti bála. Bála se všudypřítomné tmy, neznala pohádku, která by jí pomohla procházet chodbami bez strachu o holý život. A já se k ní bála promlouvat, nechtěla jsem ji ještě více vyděsit a už vůbec jsem si nedokázala představit, že by měla spát v oné proklaté komoře, do které jsme ji první noc přenesli. Ustlala jsem jí lůžko v kuchyni, vedle mne a Lisy. Nechtěla jsem, aby se cítila sama.

Po nocích jsem jí ale slýchávala plakat, dusila svůj pláč v kožešině a třásla se tak dlouho, dokud se vyčerpáním její dech na chvíli nezpomalil a ona tak možná usnula. Ale na příliš krátkou dobu. Když ráno otevřela své krásné oči, byly podlité krví a neštěstím, které odráželo minulou noc tím nejbolestivějším způsobem.

Nejedla, nepila, nespala… Z té slabé dívky v rohu místnosti zbyl jenom stín, vzdálená představa anděla, který k nám oné hrůzné noci z nebe spadl. Bílý kvítek jejích tváří stále uvadal, ať jsem se jí snažila pomoci jakkoliv. Nemohla jsem ji ujistit o jediném slovu, natož o jejím životě. Modlila jsem se, aby si ji nepřišel prohlédnout Generál. Nepoznal by dívku, kterou do pevnosti v poutech přivlekl a dívku, kterou jsem si po nocích tiskla k hrudi, abych ji utišila.

Nikdy se nepokusila utéct. Kolikrát jsme nechali zámky odemčené, dveře pouze přivřené. Nikdy neopustila svůj bezpečný kout. Nevzpouzela se. Přijala osud s pokorou a tichostí, v níž se žalem a neštěstím soužila.

Luke i Abi… Oba dva sbírali v sadu jablka, navečer je očistili a připravili čiré pohoštění. Poděkovala, ale jídla se nedotkla. Bylo to první slovo, které jsme ji kdy slyšeli vyslovit. Děkuji. Nemluvili tak lidé z vesnice. Nemluvili tak lidé z kraje, ze kterého pocházela - jak jsem se domnívala. Oni pouze kývli hlavou a s pokorou konali. Slova děkuji a prosím v životech tam daleko za kopci, kde válka dosahuje vrcholu, nemají místo.

Jak ale plynul měsíc po obloze a přecházel z temné noci na temnější dny, slýchali jsme více děkuji a prosím než kdy za svého života. Dvě tichá nesmělá slova, která se pomalu učila říkat nahlas. Osmou noc přestala plakat. Neslyšela jsem ji. Když jsem se na lůžku posadila, abych se ujistila, že spí, spatřila jsem ji, jak si přes hlavu jako malé dítě přetáhla kožešinu, nohy přitiskla k hrudi, schoulila se do klubíčka a klidně ležela. Ale nespala. Oči jí bloudily po stěnách a únava ji nemohla spánku donutit. Následující ráno jsem připravila nůž, staré brambory a vědro se zbytky. Než jsem však začala brambory loupat, abych připravila skromný oběd pro nás, to malé klubíčko v koutku místnosti zmizelo a onedlouho stála přede mnou, upravila si své potrhané suknice a usedla na židli vedle mne. Než jsem stačila říci cokoliv milého, držela nožík a bramboru a bez rozmyslu, jakoby tak tady se mnou činila každý den, loupala ty staré ohavné brambory. Nemluvila, ale vypomáhala v kuchyni celý den a k večeru snědla svou první studenou večeři. Poděkovala. Samozřejmě. S modlitbou ulehla do postele a bez pláče probděla další dlouhou noc. Byl to vůbec první den, kdy se mne na malou chvíli zmocnila naděje. Najednou jsem dokázala doufat, že nám dokáže odpustit, že dokáže přijmout svou novou rodinu tak, jak jsme ji přijali my. A doufala jsem, že těch studených večeří, toho ubohého jídla, sní s každým dnem víc a víc, aby se znovu z kukly stala motýlem, jehož krása mu zachránila život.

Devátého dne jsem sesbírala veškerou odvahu a vyslovila otázku, která mne tížila nejvíce. Zrovna po malých soustech kousala staré brambory, další studenou večeři.

„Chutná ti?“ Nebyla to otázka, která by mne tížila. Brambory nechutnaly nikomu.

Kývla hlavou a s vděčností ke mně vzhlédla. „Děkuji.“

„Jak chceš, abychom ti říkali? Jak ti říkají?“ Jako by mi to tajemství již nebylo prozrazeno, Bello. Usmívala jsem se na ni celou dobu, ačkoliv jsem viděla, jak se jí plné rty při mé otázce úzce sepnuly k sobě.

„Devět, dva, jedna. Okres Forks. Ojedinělý případ,“ tiše zašeptala a nešťastně zavrtěla hlavou.

Hrůza, která nás naplnila, tentokrát nepramenila z jejího zraněného hlasu. Ale z její odpovědi. Místo jména číslo. Nikdo z nás nikdy nedostal ojedinělý případ. A pokud by jím některý z přeživších přeci jenom byl, pak by rozhodně nebyl v naší pevnosti. Houpal by se na lněné smyčce v blízkosti popravčí čety.

Lisa a Abi nechápavě stočily pohledy na mne. Ovšem pouze já a Luke jsme věděli nejlépe o nebezpečí trojciferných čísel a ojedinělých případů.

„Byla jsi sama… když tě převáželi?“ optal se Luke. Věděl, že by s ní neměl ani promluvit, při vzpomínce na Generála si jemně sevřel zavázanou, pomalu se hojící ruku.

Kývla. Oči se jí ve svitu svíčky leskly jako dvě studánky, příliš blízko pláči. „Ale nebyla jsem sama, kdo kradl,“ špitla.

„Kradl?“ Lukův zájem neutichal, ačkoliv byl výslovně zakázaný. „Důvodem tvého převozu je krádež?“

Přikývla.

„To není možné,“ rozhodně zakroutil hlavou. „Co jste kradli?“

Ten vyzáblý andílek se styděl, byla zahanbená hříchy, bez kterých by nepřežila ani ona, ani její rodina.

„Lovili jsme. Králíky, veverky… Někdy jsme kradli větve na zátop. Někdy také lesní plody.“ Jak jsme seděli kolem malého stolu, všichni jsme se po sobě nechápavě zadívali a snažili se porozumět provinění, kterého se dopustila.

„Lesní plody? Větve? To je zakázané?“ Lukův hlas nabíral sytého barytonu, jak se brodil v řece vzteku.

„V okolí naší vesnice je zakázáno vstoupit do lesů, brát si vodu ze studny, lovit zvěř…“

„Vždyť tam musíte umírat hlady…“ zašeptala Abi.

Bella smutně přikývla. „Tatínek říkal, že takový je jejich plán. Pochcípeme tu jako králíci. Tak to říkal.“ Při vzpomínce na svého otce se lehce pousmála. Krásným, plachým úsměvem. A přísahala bych, že jsem slyšela Lukovo srdce poskočit.

Brzy se ale z nečekaného přešlapu jeho srdce vzpamatovalo.

„Za přestupy, jako je pytlačení, nikdy neudělili ojedinělý případ. Pokud to byl velký problém, prostě toho člověka…“

„Luku!“ přerušila jsem jej, než ji stačil vyděsit ještě víc. „Dojdi prosím pro dřevo. Už nemáme na zátop.“ Krátce se mi podíval do očí, jeho odpověď zněla ne, avšak znal přestupek, jemuž se vystavuje. Samozřejmě pro dřevo nikdy dojít nemohl. Jeho ruka byla stále oteklá, krvavá a zlomená. A byla jsem si jistá, že už nikdy nebude tak silný, jako byl.

Když odešel, Lisa s Abi poklidily talíře a usedly zpět ke stolu. Bella stále seděla na svém místě, ramena poraženě pokleslá k zemi, pleť bílou, tváře propadlé.

„Já tady umřu?“ Doufala jsem, že její první slova nikdy nebudou tak protkaná smutkem a očekáváním ze smrti, jako skutečně byla. A já jí nemohla říci ne. Nemohla jsem ji nijak ujistit, říct, že tu s námi zůstane a bude součástí naší rodiny.

A jako by ta chvíle už nemohla být strašnější, v okamžiku, kdy její slzy přetekly a dopadly na hrubou desku stolu, dveře kuchyně s vrzotem vpustily dovnitř Moralla a tři z Wenderů. Morall na mne kývl a já poslušně vstala a následovala jej k okenici v kuchyni, daleko od zvědavých uší. Tentokrát jsem si poselstvím byla jista.

„Nesu jí poselství, stařeno. Té nové. Generál jí daroval poselství jenom kvůli tvé prosbě. Není již hodna postavení, pro které sem byla přivedena.“ Jeho hlas tichý, avšak ostrý jako břitva, prozradil tajemství, které mi možná ani nemělo být sděleno.

„Proč? Ta dívka je ojedinělý případ, sama nám to řekla. Takové případy se přeci neudělují jenom proto, aby tu pak s námi pracovala až do svých posledních dnů…“

Morall mi svým mrtvým pohledem pálil díry do tváře, pak sklopil hlavu a zadíval se směrem, kterým osamocená na židli seděla ta nešťastná dívka.

„Máš oči, stařeno?“ Stále se díval na ni, jako na sochu, která by se nikdy nedokázala pohnout.

„Mám,“ odvětila jsem.

„Pak jistě víš, jakou dívku jsem ti sem přivedl. Viděla jsi její růžové tváře, bledou, čistou pleť…“

„Ano, to vím. Proto jsem si také myslela, že je tu výhradně po vůli Generála.“

„Tak se na ni podívej teď. Vidíš ty propadlé tváře, unavené oči, vyzáblé ruce, umouněné tváře, mrtvý výraz… To už přeci není ona.“

Mé obavy byly naplněny. Bůh mě tentokrát nevyslyšel.

„Potřebuje jenom čas. Člověk nemůže přežít hrůzy, jaké přežila ona a být přitom nepoznamenaný… Ale jsem si jistá, že po čase, až si přivykne Shall Terrské tmě, téhle pevnosti, své nové rodině… Bude znovu tím člověkem, kterého si Generál vyvolil.“

Morall se narovnal v ramenou a opovrhl mým přiznáním. Možná také prozřením. Léta strávená v boji po Generálově boku jistě Morallovi odpověděla na mnohá tajemství, které za cenu vlastního života musel držet v tajnosti. A já si byla více než jista, že jedno zcela malé tajemství, o kterém nesmělo být nikomu povězeno, právě sedí v naší kuchyni a třese se zimou.

„Kdyby ji Generál jenom chvíli nenavštěvoval, jistě by se dokázala…“

„Ale on už ji takto spatřil. Viděl, co z ní zbylo. A co už on nikdy chtít nebude.“

Z úst mi utekla tichá otázka. „Kdy?“

„Úplňkovou noc.“

„Ale proč? Takhle jí ublíží kterýkoliv voják… Nikdo ji nebude chránit…“

„Nemáš právo mluvit, stařeno. Pamatuj, kde je tvoje místo. A kde je teď její místo. Je jednou z vás. Se vším, co k tomu posvátnému postu patří.“ Jeho temný úsměv mi měl vehnat strach i do té poslední žíly v těle. Avšak tentokrát mě temnota ani nicota, kterou vyzařoval, nezasáhly. Měla jsem svou pravdu, svou víru. A tak, když odešel, uložila jsem Bellu na lůžko a pevně si ji přitiskla k hrudi. Tak, jako by byla malé dítě. A s úlevou nesoucí nový příslib života, slíbila jsem jí, že nezemře. Že tu s námi zůstane. A lhala jsem o božím daru, který její příchod do naší pevnosti přinesl. Nevyslovila jsem to nahlas, avšak Bella byla bystřejší než kdokoliv z nás. Věděla, že svého otce, rodinu, už nikdy nemá spatřit. A pokud chce, aby její milovaní přežili, ona nesmí vzdorovat a odporovat svému novému údělu. Byla to poslední rána, milosrdná lež, která prolomila její srdce. Avšak byl to poslední provaz, který musel být přetnut, aby svůj nový život dokázala nalézt i v nejtemnějších koutcích Shall Terri a daleko, daleko od bezpečných lesů své vesnice.

Desátou noc poprvé usnula. Přemožena světem a osudem, jenž se desátého dne plně obrátil proti ní. A byla to právě ta noc, kdy se naposledy vrátil Generál k jejímu loži. Bůhví proč mě Morallova slova varovala, jako bych z nich dokázala vycítit, že slova Generálova odmítnutí nejsou tak jednoznačná. Jeho posedlost se nikdy nedokázala odbýt pouhým slovem, mávnutím ruky. Zemi, kterou si chtěl podrobit, podrobil své zaslepené nenávisti se vší hrůzou a krutostí, jež měl vypsané v krvi. Pokud si žádal podrobit ženu, nemusel se nikdy snažit. Hrůzu a svou nezkrotnou krutost uplatnil ve své mužské moci nad ní.

Když jsem Bellu spatřila tu první noc, byla jsem si jistá, že zemře. Poté jsem pochopila, jak výjimečná ve skutečnosti musí být, nebyla zabita ani znásilněna. Avšak desátého dne odmítnuta. Generál měl pravdu, z krásné růže zbyly pouze opadané okvětní lístky. Avšak byla jsem si jista, že stejně jako každé léto tam daleko za ledovými lesy, v úrodných zemích středu země, vykvete nová růže, vykvete i Bella. Znovu. A bude ještě krásnější, než Generálova vybledlá vzpomínka.

Tu noc, kdy nečinně stál nad jejím ložem, v celé své výšce a zbroji, sledoval ji, jako by ji už nikdy neměl spatřit. Vstala jsem, celou noc jsem probděla a čekala na okamžik, kdy vstoupí do kuchyně. Odvážila jsem se sotva na dva kroky přiblížit se. Pohled mi nevěnoval, celou dobu upřeně zíral na svou poslední posedlost.

„Vím, pane, že slova stařeny jsou plytká jako voda a pomíjivá jako vítr, ale nemohou být přeslechnuta v případě, že jimi upřímně a se vší úctou promlouvá ke Generálovi. A tak vás žádám, až jednou v té vzdálené krajině za našimi lesy pohlédnete na rozdrásanou zem válečných tažení, vzpomeňte si, kolik kvítí kvetlo z té úrodné země. Žádná růže nikdy nemůže vzejít z tak smutného údolí. Avšak příští rok, až hlínu pokryje měkká tráva a déšť se milostivě se vší něhou snese k zemi, růže rozkvete znovu a její kořeny se rozrostou hluboko do země. A tak dlouho, jak déšť bude padat a slunce svými paprsky hladit její okvětní lístky, bude krásnější a krásnější. Není to její vina. Potřebuje něhu, aby opět rozkvetla.“

Litovala jsem každého slova, když Generál beze slova opustil místnost. Byla jsem si ale jista jeho uvědoměním. Věděl, že svou růži zahubil vlastní vinou.

Po ledových oparech dosedla na naši zemi tma protkaná jemným mléčným světlem. Byla to noc za úplného svitu měsíce, obrovského zářícího měsíce. Tak, jak jsme kdysi s láskou a vděčností vzhlíželi nahoru ke slunci, jsme nyní vzhlíželi k měsíci. Najednou se vzdálené hory a kopce pokryté hustými lesy vynořily z temnoty a svět se zdál přeci jenom tak malý, tak bezpečný. Chodby pevnosti byly stále tak temné, ale jakmile jsme z nich vykročili vstříc nočnímu úkazu, viděli jsme, jakou ve skutečnosti barvu naše pokožka má, jak bledé jsou naše ruce, jak se měsíc promítá do šedin vlasů, jak vyhlazuje hrubou pleť…

A stejně tak jako dává, měsíc i bral. Po krásném úplňku následovaly ty nejkrutější měsíce. Krvavé měsíce. Aby vzdal holt znamení oblohy, Generál přikázal zaútočit na poslední část země, kde stále ještě vládla lidská ruka. Proto se lidé těchto měsíců tak obávali. Vždy, když se obloha odevzdala krvavému znamení, stejný krvavý díl také přinesla do jejich životů. Válku, hlad a smrt. Nikdy nic dobrého.

Dostali jsme nové poselství. Byl jím náš život v pevnosti. Generál s vojskem opustili Shall Terru na celé tři další úplňky. Ta doba byla dlouhá. Ta doba byla tak lidská, a ačkoliv nás soužil hlad a zima, byla to nejkrásnější doba našich životů. S odjezdem Darenova syna jsem pochopila, že on svou růží nikdy nebude chtít zpět. Ovšem poté, co ji nechal na pospas osudu, se její okvětní lístky začaly probouzet zpět k životu.

Žena, která má být hodna poctu Generálovy milenky, nikdy není obyčejná. Ovšem neobyčejnost se v tak šedivém světě, do kterého se naše doba narodila, vyměřovala především krásou. A ani krása, v hladu, utrpení a věčném strachu, nemohla kvést jako jarní květiny. Znala jsem ženy, které k nám v poutech do pevnosti byly přiváženy a použity tím způsobem, jež byl určen ženám jako vrozená povinnost vůči muži. Znala jsem jejich jména, jejich tváře, jejich nešťastné oči… Krása byla vše, co měly. Nic víc ani nic míň. Byl to pravý důvod jejich brzké, nenávratné smrti. Žádná z nich se nedožila rána. A ani se dožít neměla. Kdo bych chtěl být milenkou Darenova syna, žít ve věčném stínu pevnosti, žít z chladu, který jeho přítomnost přinese, žít z toho kusu bezcitného živočišného potěšení, jež bude hlavním úkolem každé Generálovy ženy?

Nebyla to výsada, ani radost, ba ani trofej, na kterou by žena směla být pyšná. Bylo to jako prokletí. Blaho se s bídou snoubilo a v konečném dožití života po boku jakéhokoliv muže, který byl ve válce vysoce postavený, bylo pro jeho ženu stejně trpké a plné nenaplněných nadějí a pošlapaných snů, jakoby se narodila v nejchudší vesnici za dob pogromů a nelidských zákonů.

Věděla jsem, že kdesi za těmi černými lesy, daleko od vyhladovělých koutů naší země, žije svá vyvolená rasa v čisté zemi nový, vyvolený život. Život, který se zdaleka nepodobá ani nejsladším představám sladkého života. Život bez války, neutuchající uspokojování upířích potřeb ve stínu spravedlivé vlády silnější rasy. Rasy, která má již vše. Honosné domy, sluhy, jídlo, moc a co víc, život, jaký chtěla. Život zdánlivě lidský, avšak tak zvířecí. Bály, bezstarostné tlachání, majetky… Otroci, kterých je na zemi dostatek. Jídlo, které si pěstovali v zemích, jako je ta naše. Nás si pěstovali… Bůh musel vidět tento svět jako síť, protkanou nejodpornějšími řetězci pevně svázanými ve středu. Navždy a nadevše rozdělené lidské úkony.

Chtěla jsem znát, zda i v této vyvolené zemi smí žít lidé. Ovšem ne žít. Sloužit a otročit pro blaho silnějšího. Či se snad v jejich světě nachází podobné rozdělení rovných a nerovných, z nějž vyplívá moc a podrobenost. Chtěla jsem znát, zda v honosných sídlech slouží upíří otrok či špinavý člověk. A chtěla jsem znát, kolik lidských žen bylo uvrhnuto do pasti skutečných žen vojáků. Morall se o těchto lidských manželkách zmínil pouze jedenkrát v životě. Tu myšlenku jsem ale nikdy nezahodila. Pamatovala jsem si ji až moc dobře. Lidské manželky. Tiché, slabé, podrobené, ale dost silné, aby zachovaly svou krví a dědicem rod, jež měl vyvolenou rasu symbolizovat. Jaká stvůra však mohla z plodu vzejít… Ta mi zůstala utajena.

Když se Bella poprvé objevila, její krása a nevinnost ji mohly vznést až do výšin této vzdálené země. Ne však teď. Ne v tuto chvíli. Morall se nikdy nezmínil o Generálově skutečném životě, který kotvil v novém světě. Avšak obava v jeho očích mi říkala, že Generál tu ženu stále nenašel. A strach a bezmoc, kterou nyní byla Bella obklopena, mne málem dohnaly k šílenství. Byla jsem si jista, že kdybych ji poslala do Generálovy náruče, byla by nešťastná. Ale kdyby zůstala nechráněna na tomto místě, vojáci by si až příliš brzy povšimli její nechráněné výjimečnosti. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem ji vychovat pro jiný svět. Pro Generála. Věděla jsem, že si musím vychutnat každý její den. A že ji musím naučit totéž. A musela jsem si každý den opakovat, jak moudré rozhodnutí jsem učinila.

S ním měla šanci zachránit si život. A možná v něm budou i krátké, šťastné okamžiky.

Bez jeho ochrany, na tomto místě, by ji čekalo stejné soužení jako Lisu, Abi… A velmi brzo jistá a hrůzná smrt.

Období posledních dešťů

Od té doby, co se objevila v pevnosti, jsem neustále plakala. Kvůli každé zdánlivě hloupé maličkosti. Díky daru a radosti, co mi byly každý den přinášeny…

Jako když se jednoho rána Bella probudila a sama sesbírala poslední plody zahrady. Jako když se každé ráno budila a s úsměvem zjistila, že my jsme tu stále s ní. Jako když Bella nakreslila na kus zažloutlého papíru plán temných chodem Shall Terri. Smála jsem se, když provokovala Lukovi křivě srostlou paži pohyby pírka po kůži…

A plakala jsem, když se modlila za svého otce, když každý večer vyšla na zahradu a dívala se do dálky směrem k lesům, odkud skutečně byla přivezena. Nikdy jí to nikdo nepověděl. Cítila to.

A plakala jsem, když přišly poslední deště. Zprvu prudce a bouřlivě vrhaly se na zničenou zemi a poté něžně jako letní vánek dopadaly na naši půdu… A já uvěřila, že mě Bůh vyslyšel. S deštěm přišla úrodná země a potrava. Čistý vzduch postrádající mour Mrtvých hor, přišlo blaho v podobě čisté vody… A moje růže začala kvést.

Velmi brzy přišla jídlu na chuť, velmi brzy se dožadovala větších a větších porcí. Zmizel jí z tváře strach a ta nekončící šílená hrůza. Jizva v srdci zůstala, ale byla překryta přenádhernými okvětními listy.

Její vlasy byly lesklé jako hladina jezera, zdravé, silné a vlnité jako andělské lokny. Oči měla svěží a v nich nekonečné hnědé dobro, pleť jí zářila a voněla po bylinných koupelích, které jsem jí každý večer připravovala. Pomalu rostla do podoby krásné ženy, jejíž krása stokrát předčila krásu dívky, která k nám oné noci přišla.

Jednoho dne s pláčem přiběhla do kuchyně, vyděšená z nepříjemné bolesti prsou. Nikdy předtím takové starosti neměla, ovšem od té chvíle si musela šněrování na hrudi povolit a přijmout všechna ženská klišé.

Ovšem v časech, kdy od pevnosti přijížděli Wenderové, aby nabrali sílu a potěšení před návratem do neznáma, musela jsem ji opět hyzdit. Tváře jsem jí mazala černým uhlím, tvář a vlasy schovala pod ohavný kus špinavé hadry a donutila ji zakrýt ty nedávno objevené, svěží křivky.

V těch dnech byl Luke nevrlý a čirou náhodou byl v kuchyni vždy přítomen, když si Bella šátek sundávala.

Ovšem ten poslední a nejdůležitější projev ženy, která dokáže porodit dítě, se ani v sedmnáctém roku jejího života nedostavil. Doufala jsem, že přijde do té doby, než rozkvetlou růži spatří Generál.

Dorazil poslední deštivou noc.

Má krásná, nevinná, nic netušící dcera poklidně snila.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek G. A. G. 6 (Ve jménu růže):