30.04.2010 (18:00) • Tessie95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×
Temná léta 2. část
Dallas 1865:
Tentokrát byl dospělým mužem, vojákem. Psal se rok 1863 a Ameriku sužovala Občanská válka. Američan zabíjel Američana. Muž zabíjel muže. Člověk zabíjel člověka. Jeho dva bratři i otec padli, matka zemřela žalem. Už zůstal jen on.
Stín člověka - troska. Byl horký srpnový večer. Vzduch voněl po bitvě, krev a střelný prach. Vojáci byli bez milosti rozprášeni.
Jasper umíral...
Brzy se měl setkat se svojí rodinou, byl tomu z části i rád... V posledních chvílích se mu zjevila zázračná bytost. Anděl se zlatými vlasy. O takových bytostech slýchal pohádky.
Dostal se do nebe...
To, co následovalo však nemělo s rájem nic společného. Ukrutná bolest se mu vryla do celého těla, nemohl myslet na nic jiného. Byla jen bolest. Anděl s vědoucným úsměvěm přihlížel. Jeho oči byly kamínově rudé.
Trvalo to nekonečně dlouho, a když si Jasper myslel, že víc nesnese, bolest ustala.
"Vítej mezi námi," promluvil na něj anděl, a on viděl, že je to hezká mladá dívka z masa a kostí.
Jasper se vrátil do reality. Maria byla pryč. Asi šla za svými sestrami. Všechny byly stejné. Andělsky krásné, s andělskými tvářemi, ale ďábelsky kruté. Vždy svou obět vyděsily k smrti. Jasper k nim nikdy nechoval přátelské city. Avšak proměnily ho. Patřil do jejich smečky a nikdy nenašel sílu je opustit.
Maria mu vždy kladla na srdce: "Život bez nás je jako smrt. Nic v něm není..."
A to ho děsilo...
Malá naděje
Sanatorium pro duševně choré, 1920
Smutnější místo snad v celé Americe ani neexistovalo. Celá rozsáhlá dvoupatrová budova působila skličujícím dojmem a její účel v návštěvnících vyvolával depresivní náladu.
Ústav pro duševně choré bylo místo plné strachu a utrpení. Léčebné techniky na počátku 20. století se příliš nelišily od středověku. Chovanci ústavu se dělili do několika skupin.
Ti nejneškodnější měli dovolen pohyb po všech patrech ústavu a parku jemu přilehlém. Druzí na tom byli hůře. Domovem se jim staly malé pokojíky. Jen postel, stůl a čtyři bílé omšelé stěny. O poslední skupině se nikdy nahlas nemluvilo.
Tyto ,,nevyléčitelné" případy byly do konce života uzavřeny mezi čtyřmi vypolstrovanými zdmi, aby si ztrápené duše, které v těchto kobkách žily nemohly ublížit.
Ve všední dny sanatorium ožívalo.
První skupina chovanců měla dovolena pohyb po ústavním parčíku. K několika šťastlivcům dokonce pravidelně přicházely návštěvy. V tyto dny byla v sanatoriu alespoň malá jiskra naděje.
Ta ale zmizela, když se slunko ztratilo za obzorem a na pozemky ústavu padla černočerná tma. Jen z kobek se linul srdceryvný, beznadějný nářek ztrápených duší.
Roky plynuly s neúprosnou rychlostí. Staří lidé umírali, z dětí se stávaly dospělí. Každý den byl bolestně stejný.
Až do jednoho dne...
,,Jsme rádi, že u nás můžeme přivítat takovou posilu, jako je tady pan doktor Storr," pochvalně si pomlaskával ředitel sanatoria.
,,Pan Storr k nám přicestoval až z Anglie, aby u nás zavedl nové metody léčení psychických poruch. V Anglii slavil obrovské úspěchy."
,,Moc Vám děkuji za milé uvítání," usmál se na ostatní okolo pohledný, asi 25-ti letý muž. Hnědé vlasy sčesal dozadu.
Všem sestřičkám se v tu chvíli rychle rozbušilo srdce.
,,Jistě spolu budeme dobře vycházet," karamelové oči při jeho slovech sálaly upřímností.
William Storr se v sanatoriu neobjevil náhodou. Blízký přítel ho informoval o jedné chovance tohoto ústavu. Která by tu měla být údajně kvůli zvláštní - velice zvláštní nemoci. Prý přinášela smrt.
William tomu nevěřil, proto sem přijel. Byla to jeho nejdůležitější a hlavně velice osobní povinnost. Mladá, asi 20-ti letá sestřička se na Williama cukrkandlově usmívala.
,,Nechtěl byste si na chvíli popovídat?" Pohlédl na ni, jako by ani nemluvila anglicky, ale rychle se vzpamatoval.
,,Promiňte, ale je čas jít zkontrolovat pacienty."
Sanatorium bylo přesně takové, jak si ho představoval.
Bez zájmu minul lepší pokoje a rovnou sešel za nevyléčitelnými případy. Chodby byly malé, uzoučké a tmavé, zářilo jen bledě žluté světlo. Dveře, které hledal byly až na konci dlouhé chodby, dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely.
Kdyby to bylo technicky možné, ten pohled by ho na místě zabil, dívka, asi osmnáctiletá, se zanedbanými dlouhými černými vlasy.
Tvář zmučeného anděla...
Autor: Tessie95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Future: 2. Temná léta: