Jasper odešel od Petera a Charlotty. Viní sám sebe za to, jaký je a jakým způsobem se živí. Nechce vraždit lidi a nejradši by se vším skoncoval. Ale co když mu někdo pomůže dřív, než udělá nějakou hloupost?
23.09.2010 (09:15) • kukulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 868×
Jasper:
Od Petera a Charlotty jsem odcházel nerad, měl jsem je moc rád a i oni mě, ale nemůžu dál žít jako zrůda. Tohle se vůbec nemělo stát. Kdybych tenkrát nebyl tak poblázněný. Jakmile jsem spatřil Mariu, Nettie a Lucy, okamžitě jsem ztuhl nad jejich krásou, tenkrát. Kdybych prostě šel dál a nevšímal si jich. Kdybych je považoval za tulačky, jak jsem si myslel. Kdybych k nim nešel a ony mě neproměnily ve zrůdu.
Když jsem je viděl zřetelněji a vše jsem lépe vnímal, bylo vše jiné. I ony. Jejich jizvy po celém těle i po obličeji mě tenkrát tak zaskočily.
Maria si ze mě udělala svého vojáka. A já jí se vším ochotně vyhověl. Byla to ta největší hloupost, co jsem kdy udělal. Všechny ty bitvy, ty vraždy. Je to tak odporné. Vydržím hodně, ale tohle už bylo moc.
Ještě že tam byl se mnou Peter. Byl mi aspoň trochu oporou. A pak tam ještě byla Charlotta. Kvůli ní jsem se dostal z pekla a jsem jí za to moc vděčný.
Kdyby se do ní Peter nezamiloval a neutekl s ní. Kdyby se pro mě nevrátil. Ještě bych byl s Mariou. Chtěl jsem od ní utéct pryč, ale neměl bych nejspíše odvahu. Nebo možná jo, ale Maria si mě moc vážila jako vojáka a jistě by mě hledala. Díky Peterovi a Charlottě jsem tu odvahu k útěku našel.
Byl jsem rád, že jsem vypadl od všech těch hnusných bitev a byl s mými nejlepšími přáteli, ale pořád zabíjím. Zabíjím lidi. Jsem zrůda. Kdybych to mohl změnit. Kdybych mohl žít jinak. Ale nejde to, nevím jak.
Seděl jsem na věži jednoho kostela ve městě. Bylo to velké město a pro lov úplně ideální. Ale i tak jsem nechtěl zabíjet ty nevinné, nic netušící oběti.
Přemýšlel jsem, co udělat pro to, abych nemusel zabít tolik lidí. Snažím se nezabíjet tak často. Ale žízeň a pálení v krku je silnější než já. Vždy, když nezabíjím tak často, pálení sílí a o to víc potřebuji krve. Ale to znamená více vražd, takže žádný velký pokrok jsem neudělal. Pořád jsem přemýšlel, jak se zabít, ale copak upír může skočit z téhle vysoké věže, aniž by se mu něco stalo? Co Volturiovi? Vyhověli by mi, když bych je o to požádal? Skočili by mi na to, kdybych si ještě k tomu něco vymyslel?
Kolikrát jsem požádal Petera, aby mě zničil, ale on to stále odmítal. Docela ho chápu, taky bych ho nezabil, kdyby mě o to požádal. Možná. Často jsem v něm vyvolával vztek vůči mně, ale pokaždé mi řekl, ať toho nechám, že si nepomůžu.
Na věži jsem seděl už dlouho, ale proč ne, upíři mají spousty času. Ale už mě to tam nebavilo. Opět mě šíleně pálilo v krku. Seskočil jsem dolů a procházel se chvíli po městě. Byla noc. Všechny ulice byly zahaleny tmou, jen osvícené lampami. Užíval jsem si toho, že nikdo nikde není, koho bych zabil. Zhluboka jsem dýchal čerstvý vzduch, když mě udeřila do nosu vůně. Byla to jako rána pěstí, nedalo se to ignorovat. V krku ve mně vzplanul ještě větší oheň.
Možná tu přece jen někdo, koho můžu zabít, bude.
Šel jsem po pachu a hledal tu nevinnou oběť, kterou teď musím zabít.
Když jsem ji našel, zjistil jsem, že to nebude jen jedna oběť, ale dvě. Uličkou se procházelo děvče v objetí se svým chlapcem. Byli mladí.
No tak, Jaspere. Ovládej se. Jsou mladí a mají celý život před sebou! říkal jsem si v duchu, ale nepomohlo to. Jedním skokem jsem byl u nich. Dívka se vylekala a přitulila se blíže ke svému klukovi, který ji objal, připraven ji bránit. V další vteřině už byli oba mrtví. Zlomil jsem jim vaz, aby příliš dlouho netrpěli. Ani to nevinné děvče pak nestihlo ze sebe vydat jedinou hlásku.
Vysál jsem z nich všechnu krev a těla odnesl do lesa, který byl spíše na konci města. Hodil jsem je pod strom a strom zase nasadil zpět. Byl to příšerný pocit, ale pálení v krku aspoň malinko ustalo.
Teď měla přijít deprese a taky přišla.
Vrátil jsem se zpět na věž a přemýšlel.
Jak jsem jim to mohl udělat. Byli mladí a zamilovaní. Já jim to zkazil. Odtrhl jsem je od sebe navždy. Jsem zrůda.
Krom toho mě trápila ještě jedna věc. Já nikdy nebudu mít slečnu, kterou bych miloval. Každý, kdo se na mě jen po očku podívá, se lekne a utíká pryč. Bojí se mě, všichni. Natož abych měl nějakou slečnu, kterou bych miloval. A která by milovala mě.
Kdy už tyhle deprese skončí! Navíc se k nim přidala další věc. Touha. Touha žít šťastně až na věky s někým, koho miluji.
Autor: kukulinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek From animal to vampire - 1. kapitola - Zrůda:
NÁDHERA honem přidej další kapitolku PLS PLS PLS PLS
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!