Předem se omlouvám, že další kapitola je tu až teď, ale opravdu jsem poslední dva měsíce neměla náladu na psaní. Doufám, že aspoň někdo se po takové době zase pustí do čtení mé povídky. Konečně by jste se měli dozvěděl, kdo je ta tajemná dívka, kterou Edward potkal na hřbitově...komenty potěší
16.09.2009 (12:00) • monisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1576×
Byla jí tak neuvěřitelně podobná. Stejný úsměv, stejná ústa, stejné oči. Ta podoba byla nepřehlédnutelná a přesto na ní bylo něco jiného. Přesto to nebyla ona. Byla o něco vyšší než moje Bella a její vlasy povlávající v mírném větru měli tmavší barvu než ty Belliny. Byla tak nepřehlédnutelně jiná a zároveň jí nikdy nikdo nebyl podobnější.
„Promiň, ale jak si mi to řekl?“ ozval se zvuk jejího hlasu a i ten mi připadal tak podobný a vzdálený zároveň. Ta dívka vypadala, že je ve stejném údivu jako já. Změřila si mě od hlavy až k patě a pak se mi němě zadívala do očí. Nevím co v nim zahlédla ale obličej jí zasvítil překvapením. Jakoby si právě vzpomněla na vzdálenou vzpomínku. Pak zatřásla hlavou a podívala do dálky. Vzpamatoval jsem se z předešlého šoku a odpověděl jí.
„Já…Já promiň asi jsem si tě s někým spletl. Omlouvám se, nechtěl jsem rušit. Asi bych už měl jít.“
Chtěl jsem odejít a už se nikdy nevrátit, zapomenout, že jsem jí kdy potkal. Otočil jsem se a namířil si to zpět z tohoto ztrápeného místa. Nechtěl jsem se ani jednou otočit, možná jsem si chtěl namluvit, že se mi to jen zdálo. Ale to nejde…. Upíři přece nesní.
„Počkej“ zavolala na mě ta dívka a já uslyšel jak se pohnula směrem ke mně.
„Řekl jsi mi Bello, proč? Chci říct tak se jmenovala moje babička.“ Tahle informace mě zarazila. Zkameněl jsem na místě a teprve teď si dával věci do souvislostí. Ta podoba, její neodolatelná vůně. Zabolelo to… a co jsem si měl myslet, že zůstane navěky sama. Proto jsem jí přece opustil. Pro tenhle život, alespoň jednou mě poslechla. Natočil jsem hlavu směrem k dívce a podíval se jí přes rameno. Náhrobek nebyl tak starý, vypadal že je tam jen pár let. Ale to nebylo to co jsem hledal. Upoutalo mě to jméno….
Issabella Marie Swan
Narozena: 13. září 1987
Zemřela: 20. října 2057
Nikdy nepřestala doufat. Vždy věřila.
Našel jsem to kvůli čemu jsem dnes přišel. Důvod mojí nesmyslné existence. Dívka si všimla mého nepřítomného pohledu a zadívala se na místo kam jsem upíral oči i já. Najednou se podívala zpátky na mě, s ještě víc zmateným pohledem než před tím. Nejspíš jí udivilo, proč se zajímám o náhrobek ženy, kterou jsem podle ní nemohl znát. Vždyť kolik let už uplynulo. Padesát. Jak bych podle ní mohl znát někoho kdo byl tak starý jako její babička. Jako Bella. Pro ni to bylo nepochopitelné, pro mě však ne. Už sem tam nemohl déle zůstat. Musel jsem zmizet, urovnat si v hlavě myšlenky. Myšlenky pomyslel jsem si. Byl jsem natolik ponořený do svého já, že sem si nevšiml, že je tu až nepřirozené ticho. Nic jsem neslyšel. Jen poryv větru, lámající se o koruny stromů a v dálce se ozývající zvuky dálnice. Jinak nic. Znovu jsem se zadíval dívce do očí. Bylo jasné, že nad něčím uvažuje. Stále na mě hleděla se zájmem.
Tohle už na mě bylo moc. Jako by všechno přivolávalo její přítomnost. Vzpomínky, které tak dlouho dusím v sobě. Bylo to tohle místo? Ta dívka stojící přede mnou? To neskutečné ticho její mysli? Všechno se to vrátilo zpátky, to čemu jsem tak dlouho utíkal, mě tu dostihlo. Bylo to jako rána bičem. Nemohl jsem tam zůstat už ani o minutu déle. Vrhl jsem po ní naštvaný pohled a rychlou chůzí jsem odešel z toho tichého místa.
Nevěděl jsem kam mířím a bylo mi to jedno. Nevnímal jsem ani jedinou věc, kterou jsem míjel. Před očima jsem měl jenom její tvář a vzpomínky sžírající mě zevnitř. Upalovalo mě to. Možná právě takhle se cítí upír, když „umírá“, možná sem teď umíral také. Sžíraný zevnitř tou ukrutnou bolestí. Nikdy jsem si nebyl úplně jistý v existencí své duše, ale jestli tu kdy byla, pak je nadobro pryč. Možná zemřela už tenkrát, před padesáti lety, kdy jsem jí opustil a možná zemřela spolu s ní.
Co jsem si vlastně myslel, že přijdu na tohle místo a všechno bude v pořádku? Měl jsem si uvědomit, že všechno mi ji bude připomínat. Tehdy jsem to nevnímal. Protože jen na tomhle místě, jsem kdy skutečně žil. Jenom tady jsem existoval. Tady byl smysl mého nekonečného života.
Doběhl jsem na kraj prosvíceného lesa a teprve teď si uvědomil, kde to jsem. Neuvědomoval jsem si smysl své cesty, dokud jsem tu teď nestál. Naše louka. Vypadala naprosto stejně jako tenkrát. Nic se tu nezměnilo. Udělal jsem krok do slunečního světla a nechal jeho paprsky, odrážet se od mojí bílé kůže. Sedl jsem si doprostřed toho nádherného místa a alespoň na chvíli zavřel oči. Nevím jak dlouho jsem tam seděl vzpomínající na chvilky s jedinou ženou kterou jsem kdy miloval, ale byl jsem do nich příliš ponořený. Za rameno mě chytila něčí malá ruka a soucitně mi stiskla rameno. Věděl jsem kdo to je.
„Mělo mě napadnout, že ty mě vždycky najdeš.“
Autor: monisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Forgotten Past - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!