Po delší době mě eMuska ukecala, že bych jako to mohla uvést do provozu... Je to slovenka, takže možná bych chtěla napsat příště jeden dílek ve Slovenštině pro změnu, co vy na to? :) Vím že píšeme pro dva lidi, ale smajlík stačí :) děkujeme
04.02.2010 (12:15) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×
Forgive me, please - 5. Díl
Pohled Isabella Swan:
autor: eMuska
http://www.youtube.com/watch?v=8I8RhHjdbRU
Okamžitě jsem přiskočila k oné motorce, spojila dva drátky dohromady a nastartovala. Jakmile jsme na ni s Lilian usedly, stiskla jsem silně plyn a motorka se prudce rozjela kupředu, až to s námi pořádně ucuklo. Řítily jsme se silnicemi Forks a zanedlouho překonaly rychlost vysoko nad 200.
Užívala jsem si každičký moment, snažíš se rozvzpomenout na lekce jízd od Jacoba. Dnes už všichni žijí v přesvědčení, že jsem mrtvá. Po tomto prohlášení Jake opustil La Push a nikdo jej již nespatřil. Po celý rok jej intenzivně hledali, ale ani oni, ani já... nikdo jej nenašel. Tenkrát se z toho dost těžce dostával, stejně tak rodiče, jež se s mou „smrtí“ nikdy nesmířili. Jenže okolnosti je svedly opět na společnou cestu a narodil se jim nádherný chlapeček. Litovala jsem, že jej nikdy nemůžu podržet v náručí, nikdy si vychutnat tyto chvíle, které mi nebyly dopřány. Místo toho jsem mohla jen z povzdálí sledovat a tiše trpět pohledem na šťastný pár, v rukou houpajíc maličké novorozeně s nádherným jménem, Alex. Jak jen bolelo, vzpomínat. Ale nezbývalo než to překonat, jestli jsem chtěla zachránit ten nejdůležitejší život, tu nejdůležitejší existenci.
Jely jsme na závratnou rychlostí ulicemi Seattlu a zoufale hledaly letiště. Musím, já musím! Opakovala jsem si pořád.
Konečně mi na zrak padla obrovská hala terminálu a brzy jsme se ocitly před jejím vchodem. Prudce jsem dupla na brzdu, nechala motorku vedle dveří a spěchala s Lil na check – in.
Zasunula jsem do přístroje platební kartu a na displayi se mi rozsvítily možnosti výběru. Rychle jsem něco nacvakala a doufala, že to půjde rychle. Za chvíli mi vypadly do ruky letenky na první třídu, která odlétala za deset minut. Musela jsem se tedy rozběhnout - spíš plazit - lidským krokem, abych to vůbec stihla. Lilian také nevypadala z lidských způsobů zrovna nadšeně.
Jakmile jsme nasedly na letadlo, oddechla jsem si a svalila se na sedadlo u okna. Ihned jsem však zalitovala, bylo tu tolik lidí... tolik předkrmů. Ne, odteď jen zvířata, seš naivní... našeptával mi rozum... Musíme v poklidu přečkat tento let a poté nastane opět boj o čas... Držela jsem Lilian v náruči a broukala ji ukolébavku, již jsem znala nazpaměť. Zanedlouho už bloudila v říši snů, zatímco já stále koukala z okénka a kula plány na záchranu. Vědela jsem, že Aro Edwada nepustí, nýbrž vymyslí nějakou léčku. Takový klenot si nenechá ujít, to byl celý on. Pod falešnou, povrchní slupkou byl prohnilý jako strouchnivělý kmen stromu. Pomyslela jsem si trpce a zatřásla hlavou, ve snaze zapudit zlé myšlenky. Ale nedařilo se, takže jsem opět bezcílně zírala ven a v duchu proklínala piloty. Nehorázně jim to trvalo a nikomu nedocházelo, že veškeré osazenstvo tohoto letadla už bezpečnostní instruktáž zná od A do Z nazpaměť klidně i pozpátku. Připadalo mi, jako bychom tu strávily celou věčnost.
Musela jsem se nějak zaměstnat, takže jsem se opět ponořila do plánování. Prostě tam vtrhnem a... Ne, nemáme šanci. Nebo...ne. A co tak... jdi do háje, ty hloupá část mého já!
Tyhle ujeté pochody v mé hlavě mi jen stěžovaly situaci.
Když jsem dostala nějaký skvělý nápad, okamžitě jsem si domyslila, jak se mi nad hlavou rozsvítila žárovička. Mé úvahy se mi zdály naprosto geniální, a přece... láska všechno překoná! I když neopětovaná... Pomyslela jsem si sklesle a rozmýšlela znovu nad mým plánem. Zdálo se mi to skvělé, všechny dílky do sebe perfektně zapadaly. Tenhle provizorní plán záchrany jsem vymýšlela celý let, po nekonečné dvě hodiny. Na upírku mi to pálilo dosti pomalu...
Jenže úsměv mi za okamžik pohasl, jelikož vše bylo jako skládačka... Jediný dílek a vše se rozsype jako domeček z karet.
,,Zlatíčko, pojď, musíme chvátat,“ probudila jsem Lil. I když mě sžíraly obavy a strach, nedokázala jsem být na ni tvrdá, nebo před ní jen ukazovat tu bolest. Už teď pro mne byla jako dcera.
Úvahy ve mě vyvolaly vlnu lítosti, jelikož mně nikdy nebude přáno poznat, jaké to je být matkou.
,,Neboj se, Bello, spolu to zvládneme,“ řekla svým zvonivým hláskem, „láska a dobro vždy vítězí nad zlem, jako v pohádkách...“ nemohla jsem uvěřit tomu, co řekla. Byla tak sladká, tak nevinná, ale přesto vše ještě dítě... I když rozumné.
,,Jak by jen mohla prohrát, sluníčko,“ usmála jsem se na ni, spěchajíc pro nějaké rychlejší auto. Zrak mi padl na nablýskané, zářivě červené ferarri.
,,Lil? Co máš proti krádeži auta?“ otázala jsem se nevinně. Věnovala mi souhlasný pohled.
Porozhlédla jsem se po parkovišti, nikdo zde naštěstí nebyl. Rozbila jsem okénko a použila osvědčený trik s drátky, který mě naučil Jacob. Au, tohle zabolelo. Každá vzpomínka, byť jen sebemenší podnět mě sžíral... můj nejmilejší přítel...
Netrvalo dlouho a řítily jsme se bezhlavě přímo do propasti zkázy, Volterry.
Pohled Edward Cullen:
,,Dobrá Aro, podepsal jsem, cos ode mne žádal a přistoupil na tvé podmínky,“ pronesl jsem pevným hlasem, „teď chci vidět Bellu.“
,,Je mi líto, Edwarde Volturi,“ oslovil mě mým novým jménem, jež se mi hnusilo, ,,ale Isabella tu není, před několika dny opustila naše řady,“ dořekl Aro s vítězoslavným pousmátím...
,,Jak... jaktože tady není!“ nemohl jsem uvěřit jeho slovům, která tolik bolela. „Jak... ona... ona...“ řval jsem vztekle, cítil jsem však, že můj hlas pomalu selhává. Stále jsem nemohl uvěřit jeho vypočítavosti.
Přestože umím číst myšlenky, pokud si je dotyčná osoba chránila, nezmohl jsme nic. Nejvíc mne překvapovalo, že jsem jeho úmysly nerozeznal, nejspíš to měl dobře nacvičené. Aro uhodil hřebík na hlavičku, využil mých jediných slabin. Padl jsem na kolena. Nevládal jsem, nemohl jsem... nebyl jsem schopen ničeho na světě, jen bolesti. Bolesti, která patřila mé milované Bell... Kdybych ji tenkrát neopustil, nic z toho by se nemuselo dít. Vše bylo jen kvůli mne a já se za to nenáviděl...
,,Ubytuj se nyní v jejích komnatách,“ usmál se ironicky Aro. Chtěl jsem skočit po jeho hrdle, rozdrásat jej na kusy a spálit... Nepodaří se mi ho zabít, jelikož má silnou stráž, jenže já už teď neměl co ztratit. Rozběhl jsem se vstříc tolik nenáviděnému vladaři, když mě vzápětí strhly dva páry silných paží.
,,To by stačilo Felixi, Demetri,“ ozval se Aro, ,,tohle bych na tvém místě nedělal,“ řekl s úsměvem, „taky by ses nemusel dočkat rána.“ A gestem naznačil gardě, aby mne odvedla.
Doufám, že to nebylo nejhorší... Mně to přijde celkově o ničem natahovat, ale snad se najde pár lidiček, co to bude číst :) největší zásluhu má na tom eMuska, které jsem to víceméně jen opravila... Příští dílek bude zajímavější :) Ale i ty výplňové musí být :) Vaše Brambooorka a eMuska, má spoluautorka od 5. Dílu.
Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Forgive me, please - 5. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!