Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forest Love XI. Does God exist?

01.05.2010 (12:45) • Bye • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1385×

XI. Does God exist?

Z fotky se na mě, svým nezaměnitelným pohledem, díval...

xxx

…Edward??

To přece není možné, pomyslela jsem si. Něco se mi muselo stát s mozkem. Nebo s očima. Nebo s obojím. Třeba to není on.

Z menší vzdálenosti už jsem se podívat nemohla.

Ty oči! Je to on! S mamkou?

Na fotce jí mohlo být stejně jako mě. Jedním skokem jsem byla zpátky u Renée a vyškubla jí z ruky  letenky. Zkontrolovala jsem datum. Trocha matematiky.

To by sedělo. Osmnáct let, střední škola, Forks - lovila jsem z paměti maminčinu minulost.

Ne, to nepřichází v úvahu, zaprotestoval můj zdravý rozum.

Ještě jednou jsem se na fotku pořádně podívala. Byl to náš obývák. Jiný nábytek, jinak vymalováno, ale stejné okno, stejné dveře, stejný lustr.

Někdo to musel vyfotit. Děda?

Renée mě celou dobu vyděšeně sledovala. Asi jsem vypadala jako blázen. Dost možná jsem něco zmateně mumlala.

„Co šílíš, prosimtě?“ zeptala se, když se zdálo, že jsem se zase vrátila do reality.

„Já, ne… nic, to nic.“ Tohle snad ani nemůžu nikomu vykládat, uvědomila jsem si. Ale zeptat se můžu…

Příležitost se mi naskytla hned další den odpoledne. Táta se ještě nevrátil z treku. Billy jel ke kamarádovi „poštelovat“ svoje „nový“ auto, co dostal od táty k narozeninám. A Renée se podařilo přemluvit Leah, aby ji vzala do multikina v Port Angeles na nějakou pubertální kravinu.

Zůstali jsme sami.

„Dědo?“ Postavila jsem před něj druhou plechovku piva a přisedla si k němu na gauč.

„Díky. Copak?“

„Tohle jsi fotil ty?“ šla jsem rovnou k věci.

„Ukaž, co to máš?“ vzal si ode mě fotku. Podržel si ji na délku paže, přimhouřil oči a pak se trochu  zachmuřil. „Kdes to vzala?“ zabručel a podal mi ji zpátky.

„Nahoře. Vypadlo to na mě z mámina alba,“ zalhala jsem. S dědou to bylo tak snadný. On nám prostě věřit chtěl.

„Jo, to jsem fotil já,“ posmutněl. Nikdy se s maminčinou smrtí nesrovnal. Ale kdo z nás jo.

„A co je to za kluka?“ otevřela jsem nedočkavě Pandořinu skříňku.

„Ten?“ kývnul hlavou k fotce.

„Hm.“ V puse jsem měla najednou jako na poušti. Natáhla jsem se pro dědovo pivo a přádně si lokla.

„Zlomil tvojí mámě srdce, holčičko, a pak se vypařil i s celou jeho famílií.“ začal děda.

Druhý lok mi zaskočil, mohla jsem si plíce vykašlat.

„Jakou famílií?“ zeptala jsem se hned, jak jsem to zvládla.

„No, velká rodina, tatík byl doktor, měli asi pět dětí, všechny adoptovaný,“ pokýval hlavou, jak se ponořil do vzpomínek.

Začala se mi točit hlava. To nemohlo být po pivu. Většinu jsem měla na tričku.

Tak, jdeme zatlouct hřebík do rakve, děvče, řekla jsem si v duchu před finálním útokem. „A nepamatuješ si náhodou, jak se ten kluk jmenoval?“

„Náhodou jo. Nějakej Edward Cullen.“

Chtěla jsem se ptát dál, zjistit víc o maminčině zlomeném srdci, ale na to už jsem neměla sílu. Doufala jsem, že si děda nevšiml, jak jsem musela zblednout. Vypotácla jsem se z pokoje, vyvlekla své téměř bezvládné tělo do schodů a padla na postel.

Můj mozek odmítal poslušnost. Snažila jsem se všechny ty informace nějak uspořádat, ale pořád to byl jenom chaotický vír myšlenek. Musela jsem vypadnout. Rychle jsem na sebe naházela teplý oblečení a seběhla schody.

„Kam se chystáš?“ houknul na mě děda z obýváku.

„Jsem domluvená s Helen, že se u ní zastavím,“ vymyslela jsem si nečekaně pohotově další lež.

Obešla jsem dům, vyšlapala ten kousek zahradou až k lesu a vydala jsem se po své oblíbebé cestičce do jeho nitra. Všude byl klid. V lese zbyl z tlusté sněhové pokrývky jenom tenký poprašek. Šlo se mi dobře. Rytmicky jsem dusala po pěšině.

Znala jsem se dobře. Věděla jsem, co teď potřebuju. Náhle se všechny ty rozházené informace a obrazy v mojí hlavě začaly řadit, jako vojáci na povel.

Všechny ty Edwardovy podivnůstky, které jsem blahosklonně přehlížela. To, jak jsem ho poprvé spatřila na letišti. Edward, stojící na břehu Sixmile Lake, bez jakékoliv známky pobavení z povedeného vtipu. Dvaadvacet let stará fotka, ukrytá v podlaze pod mou postelí, s Edwardem, který vypadal, jako by to bylo foceno včera…

Ale pořád mi scházel klíč, který by tomu všemu dal nějaký řád.

Uvědomila jsem si, že stojím na malé mýtince. Trochu to tam profukovalo, dala se do mě zima. Náhle uvnitř mé mysli vyplula na povrch další vzpomínka. Vzpomínka na všechny naše náhodné doteky. Na to, jak byl studený.

To byl ten klíč!

Legendy o Studených, které nám snad stokrát převyprávěl děda Billy. Nikdy jsem se moc nezamýšlela nad tím, co měli vlastně být zač. Teď jsem to najednou věděla naprosto přesně!

Moje tělo, z přemíry informací, dedukcí a zjištění, vypovědělo službu. Rychle jsem se opřela rukou o nejbližší strom a vydávila dnešní oběd.

xxx

Seděla jsem v letadle. Vedle mě spala Helen. Dívala jsem se z okna do husté mlhy mraků, a opět se, už snad potisící ponořila do svých teď už uspořádaných myšlenek. A znovu jsem sama sebe přesvědčovala, že mi někde muselo něco uniknout. Nějaká drobnost, která to všechno vysvětlí. Aby se svět zase začal otáčet správným směrem.

V podstatě jsem racionální člověk. Vždycky jsem chtěla věřit v existenci nadpřirozených věcí, věřit v Boha. Ale racionální stránka mojí mysli mi to prostě nikdy neumožnila. Potřebovala jsem důkazy. A ty nikdy nepřišly.

Důkaz, to je ono. Požádám Edwarda o důkaz.

Aby tě ten důkaz nestál život, holčičko!, ozval se varovný hlas v mé hlavě. Zachvěla jsem se.  Nebo aby nestál život někoho jiného, dodala jsem sama k sobě v duchu.

A co když mi ten důkaz podá? A já to náhodou přežiju. Bude to znamenat, že mýtické bytosti existují? Že existuje Bůh?

xxx

Nechtěl si to přiznat, ale věděl to už dlouho. Dokonce věděl přesně, kdy se to stalo.

Byli spolu na jedné z mnoha výprav po okolí. Zpočátku se v lese necítila moc dobře, ale časem se uvolnila. Na nepříjemný zářijový zážitek už dávno zapomněla.

Zrovna ji pobavil nějakou vtipnou poznámkou. Dělal to rád. Byl spokojený, když se s ním cítila dobře. Otočila se k němu a zvonivě se zasmála.

„Ty vtipálku!“ řekla pak a chvilku ho jen tak s úsměvem na tváři pozorovala.

Byl to jenom okamžik. Ale všechno změnil.

Uvědomoval si, jak na ni působí. Že se jí zrychlí tep, rozšíří zorničky a její hebká snědá pleť získá sytější nádech, když se na něj dívá.

Ale tehdy, kdyby to šlo, by se tep zrychlil jemu.

Byl Nový Rok. Vracel se z lovu. Bezmyšlenkovitě běžel lesem. Zastavil – bylo to tady. Stejný kámen, na který tenkrát stoupla. Stejný strom, o který se opřela, aby neztratila rovnováhu, když se na něj ohlédla.

Už si nic nenalhával.

xxx

Helen se nechtělo v té chumelenici táhnout s kufry, tak šla napřed na parkoviště, aby přistavila auto přímo před východ. Vešla jsem s plně naloženým letištním vozíkem do příletové haly.

Stál tam. Na stejném místě, jako tehdy. Opíral se stejným ramenem o stejný poutač, ruce stejně založené na prsou. Tentokrát se ale nedíval ven. Díval se přímo na mě.

Zůstala jsem stát. Vlastně jsem měla mít strach, ale ten pocit, který mě celou pohltil byl jiný. Najednou mi bylo všechno jedno. Zapomněla jsem na uplynulých čtrnáct dní, které jsem prožila jako v horečce. Nezajímaly mě odpovědi na všechny otázky, které jsem mu chtěla položit. Bylo mi jedno, co dělal před dvaadvaceti lety u nás v obýváku. Nechtěla jsem rozluštit záhadu zlomeného srdce. Nestarala jsem se o nějaké důkazy. Co záleželo na tom, kdo doopravdy je!

Srdce se mi letělo, jako splašený kůň.

Pomalu se narovnal, spustil ruce podél těla a vykročil směrem ke mně. Najednou jsme nebyli v přeplněné letištní hale. Byla jsem jenom já a on. Sami v celém vesmíru.

Došel ke mně, svýma chladnýma rukama uvolnil vozík z mého křečovitého sevření a odsunul ho stranou. Levou rukou mě objal kolem pasu a přitisknul k sobě. Pravou uklidil neposlušný pramen mých vlasů za ucho, dlaň mi pak položil do týla a palcem přejel po linii mé čelisti.

Měl nečitelný výraz, ale to, co jsem potřebovala vědět, mi prozradily jeho oči. Mohl by mi v tu chvíli říct, že je vyslancem z pekel a bere mě  tam sebou. Bylo by mi to jedno. Přede mnou stál někdo, koho jsem důvěrně znala. Někdo, koho jsem… milovala.

Objala jsem ho, a zabořila svůj obličej do jeho ramene. Tak nádheně voněl. Byla jsem ráda, že mě pevně drží, protože přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že podlomená kolena nejsou žádné klišé.

Taky si ke mně přivoněl. Ucítila jsem, jak mě líbnul do vlasů nad uchem. Pomalu se přesunul na spánek... Na tvář... Do koutku úst... Maličko zaváhal…

Na ústa jsem první políbila já jeho. Zlehýnka, jako bych tu chvilku mohla vyplašit.

A potom políbil on mě. Dlouze, opravdově, vášnivě.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, když jsem popadla dech, „co tady děláš?“

„Jenom jsem se přišel zeptat, jestli tě zase můžu vozit.“

„Ehm,“ odkašlala si vedle nás Helen, „to vám to ale trvalo.“

xxx

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Bye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forest Love XI. Does God exist?: