Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forest Love V. The Investigation

17.04.2010 (18:30) • Bye • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1525×

V. The Investigation

Carlisle a Jasper znovu vzbudili jeho zvědavost. Esmé se na ně proto trochu zlobila.

„Tolik zájmu a emocí už dlouho neprojevil,“ uklidňoval Carlisle Esmé šeptem v pracovně.

„To ano, ale co bude zítra, nebo za týden, až něco zjistí? Nebo až nezjistí nic?“ opáčila Esmé.

Plán vymyslel v nočním tichu, které protínalo pouze lehké brnkání prsty do kláves klavíru. Dávno zapomenutá melodie. Jinak byl v domě úplný klid. Jako kdyby spali!

Brzy ráno znovu vyrazil na letiště. Rozhodl se, že začne tam. Doufal, že ten, koho hledal, mohl včera přicestovat jedním z mnoha letů. Už věděl, že mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne v Anchorage dosedla čtyři letadla. Tři menší vnitrostátní lety a jeden let ze Seattlu společnosti Alaska Airlines.

„Informace o cestujících v žádném případě nepodáváme!“ pronesla upjatě baculatá brunetka v kanceláři Alaska Airlines aniž by vzhlédla.

„Řekněme, že hledám ztracenou lásku. Zahlédl jsem ji včera v davu, ale proklouzla mi. Myslím, že přiletěla s vámi,“ dal do toho všechno.

Pravda vše přemáhá. Přesněji řečeno, kombinace pravdy, neodolatelného pohledu, hebkého, sametového hlasu a velmi, ale velmi atraktivního vzhledu.

„Koho hledáte?“ zeptala se brunetka zjihle, zamrkala a rychle zadávala do počítače potřebné údaje.

„Raději bych se podíval sám. Nejsem si jistý, jestli se mezitím nevdala.“

„Oh, to je mi líto!“ její tón prozrazoval, že právě prožila hluboké pohnutí. Natočila monitor tak, aby na něj viděl.

Měl několik kandidátů na příjmení. Nebyl tam žádný Swan, ale dvakrát Black, pro jistotu hledal i Newtona – byl tam jeden. Žádný Crowley ani Yorkie. Poděkoval a věnoval jí ještě jeden důkladný pohled.

Hned na letišti zadal na veřejném internetu do vyhledavače zjištěné informace. Našel ji na třetí pokus. Kombinace slov Marie, Black a Forks mu nabídla odkaz na ročenku letošního maturitního ročníku střední školy ve Forks. V dalším okamžiku už se na něj z monitoru usmívala krásná míšenka s očima Belly. Dívka, kterou včera zaregistroval na letišti.

Cesta na studijní oddělení Aljašské univerzity byla pouze dalším logickým krokem. Byl si téměř jistý, co tam zjistí. Anchorage je přece univerzitní město. Teď odtamtud odcházel s neochvějnou jistotou. Rozluštil záhadu. Cítil uspokojení, ale taky frustraci. Jeho Bella se vdala, měla dítě, možná děti. To pro ni přece chtěl - normální život. Ale teď, když jej dostihly důsledky jeho dávného rozhodnutí, cítil lítost a smutek. Už delší dobu v něm dozrávalo poznání, kterému se tak dlouho bránil. Poznání, že není tak důležité, kým je, ale s kým to sdílí. Poznání, že ani jeho dokonalý mozek není připraven čelit věčnosti osamoceně.

Poprvé ji spatřil ve spojovacím tunelu univerzitních budov na vzdálenost devadesáti kroků. Ve vzdálenosti padesáti kroků ji ucítil. Pětadvacet kroků od ní si uvědomil, že už čtyři dny nelovil. Okamžitě zadržel dech, ale bylo už pozdě, v krku mu vzplál mohutný požár, na jazyku ucítil vlastní jed. Ano, tak nějak si to pamatoval. Pouze silou vůle odolal nutkání otočit se a utéct, nebo naopak, zmocnit se jí a uhasit tu palčivou žízeň. Neudělal nic z toho, pouze se zastavil. Musel ji vidět. Živý důkaz Belliny existence.

Ještě se stihnul chytit oběma rukama kovového zábradlí, lemujícího tunel po celé délce. Pak už se jen soustředil na to, aby mu zábradlí neproteklo mezi prsty. Dovolil si jen jeden kradmý pohled, ale hned zalitoval. Taky se na něj dívala. V jejích očích uviděl sám sebe. Lačnou zrůdu s divokým černým pohledem.

xxx

Na studijní jsem se sotva dovlekla. Nejsem žádný omdlívací typ, ale teď mi bylo fakt šoufl. Myšlenky mi divoce vířily hlavou, ale nebyla jsem schopná ani jednu uchopit. Viděla jsem jen obrazy. Hezounek, totiž Edward, na letišti, se zlatýma očima, šeptající jmémo mojí maminky, dotýkající se ve snu mé tváře. Potom v tunelu, s černýma očima a nenávistným pohledem.

Musela jsem vypadat hrozně. Helen radši už nic neříkala, posadila mě na židli a došla mi do automatu pro vodu. Intenzivně jsem se snažila si vsugerovat, že je všechno v pořádku, ale moje smysly byly stále napjaté jako tětiva. Po druhém kelímku vody jsem byla znovu schopná komunikovat.

„Nic si z toho nedělej,“ konejšila mě opatrně Helen, „on se takhle mračí skoro pořád. Teda až takhle zase ne,“ zamyslela se, „ale určitě to nebylo nic osobního, vždyť tě ani nezná!“ honem zachraňovala situaci.

„Už budu v pohodě,“ vymáčkla jsem ze sebe úsměv. Byla jsem za Helen v tu chvíli neskonale vděčná.

Nakonec jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná si zapsat všechny přednášky, které jsem chtěla v tomto semestru navštěvovat. V mém rozvrhu se tak objevily kromě povinného základu i Biologie, Chemie, Životní prostředí, Geografie a Geologie. Po škole jsem chtěla zachránit svět. Lépe řečeno, jeho přírodní bohatství.

Zpátky na koleje jsme radši šly jinudy. Helen pak na mě celý víkend vrhala zkoumavé pohledy a neustále se mě snažila bavit. Smetla ze stolu mé přání, abychom raději už nikam nechodily, protože jsem ho nechtěla znovu potkat. Vysvětlila mi, že Cullenovi na kolejích nebydlí. Byli místní. Bydleli hned za městem na hranici Chugachského národního parku.

Nakonec jsme v neděli daly basketek s Markem a Kevinem ve sportovním centru. Jestli jsem mohla podle prvních dojmů soudit, byli oba v pohodě. Mark byl sportovec tělem, duší. Hrál basketbal za univerzitní tým. Vysoký modrooký blonďák se zářivým úsměvem. Mohl mít na každém prstu deset holek, ale zřejmě si toho nebyl vědom. Nebo toho nedbal. Kevin byl menší, spíš podsaditý typ s tmavými vlasy. Přemýšlivý „intouš“, ale s kladným vztahem k horám. To jeho napadlo, že bychom mohli dát nějaký víkendový trek do národního parku. Byl zamilovaný do Helen.

„Možná mu to vyjde,“ řekla věcně, když jsem ji na to upozornila.

xxx

Začala škola.

Ke svému zděšení jsem záhy zjistila, že minimálně jednou denně mám přednášku společně s Cullenem. Vždycky ho ale doprovázel některý z jeho sourozenců. Bavili se víceméně jenom mezi sebou. Schválně jsem si sedala na opačné konce poslucháren, a zdálo se mi, že on tu hru přijal. Přestože jsem se už s kdekým bavila, jeho jsem ostentativně ignorovala. On mě zrovna tak. Ke konci prvního týdne jsem se uklidnila natolik, že jsem si dovolila ho periferním zrakem sledovat. Přitahoval mě. Za prvé se mi opravdu líbil. Za druhé jsem nemohla dostat z hlavy ten sen. A tunel.

Něco tu nesedělo. Prozradil se sám. Vždycky si sedal tak, aby mezi ním a mnou byl jeho sourozenec. Když se s ním pak bavil, po očku mě sledoval. I když jsem se na něj nedívala, cítila jsem, jak mě propaluje pohledem. Párkrát jsem se na něj zkusmo rychle otočila, a předstírala rozhovor s někým, kdo zrovna seděl tím směrem. Dobře jsem viděla, jak vždycky ucuknul.

Když jsem se s tím o víkendu svěřila Helen, prostě pokrčila rameny, zamumlala něco o Princi a Popelce a vytáhla mě na běžecké kolečko kolem Univerzitního jezera.

Stalo se to v půlce druhého týdne školy. Po hodině Životního prostředí. Ještě jsem si rychle dopisovala poslední poznámky profesora Klause. Mezitím se posluchárna vylidnila. Zaklapla jsem notebook.

„Heh,“ vyjekla jsem leknutím. Před mojí lavicí stál Edward Cullen.

Sakra! Sakra! Polevila jsem v ostražitosti, blesklo mi hlavou.

Odkašlal si. „Jdeš odpoledne na Geologii?“ On měl trému?!

„Jasně,“ řekla jsem tím nejuvolněnějším tónem, který jsem ze sebe v tu chvíli vydolovala.

„Máš teď něco?“ zeptal se opatrně.

„Ani ne, chtěla jsem jen trochu pojíst.“ No co, budu normálně konverzovat.

„Tak co kdybych tě pozval?“ Hm, jeho sebevědomí taky stoupalo.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny. Byla jsem zvědavá, co z něj vypadne.

V bistru u knihovny mi koupil bagetu a kafe do ruky (vzpoměla jsem si na přísloví o drátu a oku), a navrhl procházku kolem Husího jezera.

„Vždyť prší,“ stěžovala jsem si.

„Mrholí,“ opravil mě. „Jestli ti vadí déšť, nemělas vůbec opouštět letiště.“ Prima, takže si mě na tom letišti opravdu všimnul.

Brzy jsme pomalu kráčeli po pěšině, kopírující břeh jezera. „Mimochodem, Edward Cullen,“ podával mi ruku, „ale to už asi víš, co?“ pousmál se.

„Těší mě,“ přijala jsem jeho ruku a po zádech mi přejel mráz, jak byla studená. „Marie Blacková, všeobecně přezdívaná Sunny.“ Taky jsem se usmála.

„Hmm, Sunny, to podle hřejivého úsměvu, hádám,“ naklonil hlavu a přimhouřil oči. Byly znovu zlaté. Fakt divný, blesklo mi hlavou.

„Těsně vedle. Qahla, to je mé druhé jméno, pochází z qileutštiny, což je indiánský...“ začala jsem,

„...jazyk,“ skočil mi do řeči, „patřící do skupiny jazyků devíti kmenů původního obyvatelstva Olympského poloostrova ve státě Washington. Qahla znamená slunce, což vysvětluje tvou přezdívku,“ skončil, a já jsem si uvědomila, že mám otevřenou pusu.

„Ne, takové znalosti obvykle nepatří do základní výbavy nafoukaných floutků,“ předvedl mi poprvé jeho speciální pokřivený úsměv.

„Čteš snad myšlenky, nebo co?“ neubránila jsem se uchechtnutí.

„Někomu ne, bohužel,“ zavtipkoval zamyšleně, „vloni jsem chodil na přednášky Původní obyvatelstvo Severní Ameriky. Zjevně to zanechalo následky.“

„No, tos musel být teda pozorný student!“ projevila jsem mu neskrývaný obdiv.

„Dokážu být velice pozorný, když chci!“ Další pokřivený úsměv. Zalapala jsem po dechu. Tak to byl jasný dvojsmysl. O co se to snažil? Řečí svého těla na mě doslova křičel: Svádím tě!, ale celkově jsem z něj měla rozporuplné pocity. Jako kdyby přede mnou něco tajil.

„Takže, Qahlo, řekneš mi něco o sobě?“ zatvářil se neutrálně, jako kdyby věděl na co myslím.

„ Tak především, Qahla mi opravdu skoro nikdo neříká,“ upozornila jsem ho.

„Škoda, mně se to k tobě zrovna hodí, ale jak chceš, Sunny.“ Zdálo se mi to, nebo Sunny z jeho úst znělo jako vyznání?

„Jsem z Forks, to je městečko nedaleko quileutské rezervace. V rezervaci jsme vlastně nikdy nežili, maminka byla bílá,.“ začala jsem.

„Byla? Nežije snad s vámi?“ Projevil náhle zájem směrem, který jsem nečekala.

„No, dalo by se to tak říct,“ vzdychla jsem, „zahynula při autonehodě.“

Zastavil náhle, takže jsem udělala ještě dva kroky ze setrvačnosti, než jsem si všimla, že už nekráčí po mém boku a otočila se na něj. Upíral na mě ten nejbolestnější pohled. Jako bych mu právě oznámila smrt jeho matky a ne mojí.

„To mě moc mrzí,“ řekl nakonec s kamennou tváří, „omluv mě, prosím, ještě si musím něco zařídit.“ Otočil se na patě a nechal mě stát na nejvzdálenějším konci jezera.

Byla jsem tak překvapená, že jsem se nevzmohla vůbec na nic. Pak mi to ale došlo. Helen přece říkala, že jsou sourozenci Cullenovi adoptovaní. Zřejmě jsem nechtíc zahrála na jeho bolavou strunu.

xxx

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Bye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forest Love V. The Investigation: