Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forest Love IX. The Vampire

Volturi In Black... bože :D


Forest Love IX. The Vampire IX. The Vampire

IX. The Vampire

 

“Carlisle! Našel jsem ji!” uslyšela jsem hlas Edwarda Cullena a otevřela oči.

xxx

 

Kolem bylo nepřirozené ticho. Jenom ve větvích šumělo listí, jak si s ním pohrával vítr.

Většinu mého zorného pole zabíral jeho obličej. Fixoval mě tmavě hnědým pohledem. Jediný pohyb jeho těla obstarávaly vlasy, tančící v rytmu proudění vzduchu. Snad ani nedýchal.

Znovu jsem zavřela oči. Byl to jenom sen. Chtěla jsem spát dál.

„Sunny, no tak, prober se! Teď nám tady nespi!“ Ucítila jsem lehké poplácání na tváři. To byl jiný hlas, hlubší, ale zároveň měkký a nesmírně uklidňující.

S námahou jsem oči opět otevřela. Přede mnou teď byla jiná tvář. Už jsem ji někde viděla. Ovšem, na letišti přece.

„Jsem doktor Cullen, Edwardův otec. Musíš mi teď říct, co tě bolí. Pak tě odsud dostanem.“ Mluvil tiše, ale rozhodně a nespouštěl ze mě oči barvy jantaru.

Pochopila jsem, že jsou oba skuteční. Rty se mi samy od sebe roztáhly do širokého úsměvu, až jsem cítila, jak na několika místech rozpraskaly.

„Už můžu zahodit berle, doktore?“ zaskřehotala jsem.

„Pro dnešek docela určitě,“ usmál se. „Takže, která noha?“

„Levá. Rozřízla jsem si ji v řece,“ řekla jsem už svým skutečným hlasem.

„A taky ruce, Carlisle,“ promluvil poprvé Edward. Teprve teď jsem si uvědomila, že klečí vedle svého otce a upřeně sleduje moje krvavé dlaně.

„Zvládáš to?“ zeptal se ho starostlivě otec.

„Myslím, že ano,“ odpověděl mu Edward. „Nesnáším pohled na krev,“ omluvně se na mě usmál.

„Dobře, takže začneme s těma rukama,“ prohlásil doktor a vyndal z batohu lékárničku.

Obě ruce mi vyčistil silně páchnoucí dezinfekcí a obvázal, takže jsem je za chvilku měla jako králičí pacičky. Potom mi opatrně vyzul levou botu a věnoval pozornost mému bolavému chodidlu.

Edward mezitím vyndal z otcova batohu iontový nápoj, přisednul si ke mně bíž a podržel mi ho tak, abych se mohla napít. Pak si svlékl svoji bundu a pomohl mi do ní.

„Není poznat, jestli máš pusu fialovou od borůvek, nebo od toho, jaká ti je zima,“ řekl pobaveně a zapnul mi zip až k nosu.

„S tou nohou to není tak jednoduché,“ ozval se od mého chodidla doktor. Jeho doteky byly tak jemné a chladivé, že jsem je ani nezaznamenala. „Teď to jenom převážu a zbytek ošetříme doma.“

Do té chvíle jsem vlastně ani nepomyslela na to, jakým způsobem mě odsud chtějí dostat. Ale teď jsem dostala odpověď. Zatímco si doktor balil věci, Edwrad mě zvedl do náručí.

„Tak to se ti asi pronesu,“ utrousila jsem pochybovačně.

„Není to daleko, skoro jsi to dokázala. Zbývaly ti necelé dva kilometry. To snad ve třech zvládnem,“ usmál se povzbudivě.

„Jak jste mě vlastně našli? A proč jste mě hledali?“ došlo mi najednou.

„No,“ podíval se na otce a zaváhal, „jsme u Pomocných sborů Správy parku.“

Lhal mi. To poznám.

Postupovali jsme rychle. Tedy, mnohem rychleji, než já předtím.

Doktor začal hned telefonovat. Nejdřív na Správu parku, že můžou odvolat pátrání. Jsem v pořádku a bere mě na další ošetření k sobě domů. Taky je požádal, aby zavolali mému otci, a vyřídili mu, že se mu ihned, jak toho budu schopná, ozvu sama.

Táta. Musel být k smrti vyděšený. Nejdřív mě napadlo, že požádám doktora o telefon a zavolám mu hned, ale pak jsem to zavrhla. Na tenhle rozhovor budu potřebovat klid. A taky se na něj budu muset připravit.

Edward se se mnou v náručí pohyboval tak jistě, jako bych nic nevážila. Kolébavý rytmus jeho chůze byl příjemný. Obličej jsem měla zabořený v jeho bundě. Lehká kořeněná vůně. S hlavou opřenou o jeho rameno jsem začala poklimbávat. Potom jsem ucítila, jak se mi nosem jemně otřel o temeno hlavy. To mě probralo. Vzhlédla jsem právě v okamžiku, abych zjistila, že jsem nebyla sama, kdo si toho všimnul.

„Už bych tě měl vystřídat,“ kývnul doktor na Edwarda významně.

Dorazili jsme za tmy. Ani ve snu by mě včera nenapadlo, že se tam tak brzo podívám. Musím Helen zavolat, že jsem u Cullenů na kafi, uchechtla jsem se v duchu. Dům byl uvnitř stejně krásný, jako zvenku. Nenašli byste tam kus moderního nábytku, přesto bydleli moderně. Všude vládly zemité barvy, které jenom podtrhly celkově útulný dojem.

Poslední kus cesty mě zase nesl Edward. Teď mě posadil na tmavou koženou sedačku ve velké obývací místnosti, celé obložené dřevem. Pokoji vévodil krásný kamenný krb. Za chvilku už dříví v krbu spalovaly plameny. Zatímco mi Edward šel do kuchyně připravit něco k jídlu, píchnul mi doktor lokální anestetikum a znovu obrátil pozornost k mé noze.

„Mohla bych si od vás zavolat, doktore Cullene?“ požádala jsem ho.

„Samozřejmě.“ Podal mi svůj telefon. „A prosím, říkej mi Carlisle!“

„Děkuju, Carlisle,“ přijala jsem obojí.

Byla jsem nervózní.

„Ahoj tati,“ řekla jsem do telefonu tiše.

„Sunny!“ vydechl úlevou.

Do očí mi vyhrkly slzy. Všechny věty, které jsem si až doteď připravovala se najednou scvrkly do jedné kratičké.

„Tati, promiň,“ zakňourala jsem.

„Sunny, neomlouvej se. Měl jsem tak hroznej strach. Ale když mi před chvílí volali… Podle toho, co mi říkali, jsi udělala všechno správně. Jsem na tebe hrozně pyšnej.“

„Ale sama bych to nedokázala,“ řekla jsem přiškrceným hlasem.

„Dokázala, Sunny, našli tě kousek od cesty, ty bys to dokázala. Jsi moje bojovnice!“

To už mi slzy tekly proudem a byla jsem schopná odpovědět jenom: „Hm.“

„Málem jsem dneska sednul do letadla a jel tě hledat sám.“

„Hm.“

„Jak ti je?“ zeptal se s obavou v hlase.

Zavzlykala jsem. „Už dobře, tati.“ Hřbetem ruky jsem si utřela slzy.

„Mám přijet?“

„Ne, budu v pohodě.“ Přede mnou se objevila Edwardova ruka s kapesníkem. Vděčně jsem po něm chňapla.

„Chceš přiletět domů?“

„Ne, přijedu na Vánoce.“ Hlasitě jsem se vysmrkala.

„Tak jo, teď si odpočiň,“ řekl konejšivě. „A dej na sebe pozor!“

„Tak ahoj, tati.“

Ani jsem nevnímala, jak mi Carlisle v průběhu našeho hovoru s tátou štrikoval nohu.

„Hotovo.“ Ustřihl poslední nitky a sbalil si šití. „Pár dní nech nohu v klidu. A budeš se asi muset vrátit k berlím,“ mrknul na mě.

Brčkem jsem si vysrkala čaj a s Edwardovou pomocí snědla dovezenou pizzu. „Nic moc k jídlu nemáme, jsme slamění vdovci,“ pokrčil omluvně rameny.

Ještě jsem zavolala Helen. Brečela mi do telefonu a pořád dokola se omlouvala. Nezlobila jsem se na ni, nebyla to ničí vina. Byla jsem ráda, že jsou všichni v pořádku.

Chtěla jsem, aby mě Edward odvezl na koleje, ale byla jsem přehlasována. Uložili mě do pokoje pro hosty, prostorné místnosti s velkou knihovnou a rozkládací pohovkou.

Ráno, než se Cullenovi vrátili z nějaké návštěvy, mě Edward odvezl na koleje. Druhý den mě přišel navštívit. Od té doby se ode mě nehnul. Vozil mě do školy a ze školy. Ze začátku říkal, že mě přece nenechá chodit pěšky s berlama, nebo jezdit tou Heleninou mršinou. A stejně máme skoro všechny přednášky společně! Pak se z toho stal zvyk. Nakonec jsme spolu trávili většinu času i mimo školu.

Naše okolí nás začalo vnímat jako pár. Nikomu jsme to už nevymlouvali, bylo to marné. Jenom Helen věděla jak se věci mají. Nijak mě nepostrádala, dali to dohromady s Kevinem.

Většinou jsme s Edwardem vysedávali v knihovně, nebo mě vozil na krátké výlety po okolních jezerech a lesích. Moje počáteční obavy rázně utnul. „Sunny, se mnou se v lese bát nemusíš!“ řekl s takovou jistotou, že mě ani nenapadlo o jeho slovech pochybovat.

Připadal mi jako chodící encyklopedie. Kdybych nevěděla, že mu právě bylo devatenáct, myslela bych, že je snad stoletý. Bavil se mými vtípky a vytáčel mě těmi svými. Jestli se mi ze začátku postě líbil, teď jsem ho měla opravdu ráda. Byli z nás přátelé. Ne, nedalo se zrovna říct, že už mě nepřitahoval. Myslím, že jsme oba vnímali to jiskření mezi námi, ale náš vztah byl najednou jako svatyně. Něco víc a lehla by popelem.

 

xxx

 

Dokázal to. Žila. Teď mohl žít on. Pro ni. Pro její podstatu. Pro to, kým byla.

A žil. Plnými doušky si užíval její existenci. Na nic se neohlížel.

Do školy. Ve škole. Ze školy. Po škole.

Jenom ty noci mu scházely. Okno do jejího pokoje bývalo zavřené. Byl chladný Aljašský podzim.

Tři měsíce.

Jeho závislost rostla. Čím víc drogy si dopřával, tím víc po ní prahnul. A taky cítil, že se mu do jeho pocitů vkrádá něco nového.

Celou tu dobu věděl, že to přijde. Nemyslel na to. Ale teď se to mělo stát. Musel to udělat. Dřív, než to udělá někdo jiný. Už tak dost riskoval. Stačilo, aby se Sunny zmínila tátovi do telefonu, s kým se to přátelí a byl by konec.

Vůbec nepochyboval o tom, že by Jakob nasedl do prvního letadla a jeho spolucestující by se asi nestačili divit, až by jim, vzteky bez sebe, předvedl svůj parádní kousek.

Zítra Sunny odjíždí domů na Vánoce. Řekne jí to ještě dnes.

Cestou ze školy jí navrhl malý výlet k Sixmile Lake. Zřejmě se u toho netvářil tak uvolněně, jak si předsevzal.

„Děje se něco?“ zeptala se ho.

„Musíme si promluvit, Sunny.“

 

xxx

 

Stáli jsme na malém poloostrůvku jezera Sixmile. Byla zima. Sněhové mraky visely nízko nad zemí a drobounké vločky se mezi stromy zvolna snášely k zemi.

Celou cestu sem mlčel. A mlčel i teď. Stál na břehu s rukama v kapsách a špičkou boty vytvářel vějířek stop ve sněhu.

Došla jsem až těsně k němu. „Chystáš se mi tu snad říct, že se rozcházíme? To ale nejde, Edwarde, jsme jenom přátelé!“ nasadila jsem lehký úsměv a snažla se odlehčit tu zvláštní situaci.

„Je to horší, Sunny,“ ztěžka se nadechl, podíval se na mě a já v jeho očích uviděla opravdovou bolest. „Možná jsem ti to měl říct hned, nebo jsem měl rovnou zmizet, aby ses to nedozvěděla nikdy, ale nedokázal jsem se zříct našeho… přátelství. A já teď nemám jinou možnost. Musím ti říct, kdo opravdu jsem,“ odmlčel se, „dřív, než se to dozvíš od někoho jiného.“

Další povzdech.

„A pochopím, podřídím se jekémukoliv rozhodnutí, které potom uděláš,“ dodal tiše.

Tak tohle jsem nečekala. Kdo by asi tak mohl být? Jistě, měl své zvláštnůstky, dobře jsem si jich všimla, ale taky jsem je respektovala. A dost možná to byly právě ony, co mě k němu přitahovalo. Občas, když mluvil o sobě, nebo o své rodině, vycítila jsem, že mi neříká úplně všechno. Ale kdo vám dneska o sobě řekne všechno? Byla jsem zvyklá brát lidi takový, jaký jsou. Moc se v nich nepitvat. Mít je ráda pro to, co mě k nim poutalo. A to, co se mi na nich nelíbilo prostě přehlížet. Protože doopravdy nikoho nepředěláte. To mě naučila maminka - vždycky se snažit vycházet s přáteli, které máte, protože život je moc krátký na to, abyste si stále vybírali jiné.

„Jseš snad masový vrah, nebo co?“ Nic strašnějšího mě v tu chvíli nenapadlo.

Sklopil pohled a mlčel.

„Proboha Edwarde, správná odpověď na tuhle otázku je NE!“ pokusila jsem se ještě jednou zavtipkovat, ale už mi bylo jasné, že vtipy si tu vykládat nebudem.

Neřekl nic, jenom se podíval stranou a nekonečně dlouho sledoval vodní hladinu.

Začala jsem se bát. Ne jeho, ale toho co se mi tu chystal říct.

Trochu se napřímil, na chviličku zavřel oči. Když je otevřel, aby jimi znovu zakotvil v těch mých, byl v nich najednou takový klid…

„Jsem upír.“ řekl.

 

xxx

Předchozí kapitola

Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Forest Love IX. The Vampire :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!