Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forest Love IV. Edward Cullen

15.04.2010 (08:15) • Bye • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1364×

IV. Edward Cullen

Seděl na luxusní tmavé kožené sedačce s masivními vyřezávanými dřevěnými opěrkami. Čelem k obrovskému kamennému krbu. Hlavu zabořenou v dlaních, lokty opřené o kolena.

„Ne, jsem si tím opravdu úplně jistý!“ řekl už skoro nešťastně Edward. „Musela to být Bella, její vůně je pro mne nezaměnitelná. Prostě jsme nebyli dost rychlí,“ ušklíbl se při té představě. „Věřili byste tomu?“ trpce se zasmál. Prsty si prohrábl vlasy, nutkavě se vztyčil a přešel ke krbu.

Alice se na jeho výslovné přání snažila Bellu zachytit, ale nic neviděla. Jako mnohokrát předtím, když to zkoušela bez Edwardova vědomí.

„Ale Edwarde, kdyby to byla Bella, našli bychom ji tam, když ne podle vůně – sedmi párům očí by neunikla. Dvaadvacet let je dlouhá doba, ale jsem si jistá, že bychom ji všichni poznali,“ snažila se ho už poněkolikáté uchlácholit Esmé, sedící v křesle vedle sedačky.

Bylo jí ho tak líto. Trápil se. Celou tu dobu ho sžíraly myšlenky, na něco, co si prostě vyčítat nemohl. Tehdy udělal správnou volbu. Milovala ho jako skutečného syna, a proto jako skutečná matka doufala, že to překoná. Že si časem najde nějakou rovnocennou přítelkyni, nebo možná družku. Roky však plynuly. Edward měl několik jasně vyslovených nabídek v místech jejich dočasných domovů. Dokonce se většinou jednalo o vegetariánky. Jejich životní filozofii začalo časem vyznávat více skupin. Nikdy nereflektoval.

„Víš Edwarde, tak mě napadlo, za ty roky lékařské praxe,“ promluvil náhle Carlisle, který do té doby stál zamyšleně u velkého okna a sledoval nekonečný zelený výhled, „jsem zjistil, že dokážu podle pachu rozeznat, nehledě na krevní skupiny, kteří lidé k sobě patří, myslím pokrevně. Vedle sourozenecké příbuznosti, kterou můžeme v tomto případě zřejmě vyloučit, je největší podobnost u rodičů a dětí.“

Nastalo ticho. „Aha,“ vzmohl se na odpověď jako první Edward. „Charlieho i Renée bych poznal, takže…“ Další ticho.

„A co ta Alicina vize? Alice, řekni, cos konkrétně, ehm, neviděla?“ Emmeta zjevně důsledky Carlislovy teorie minuly.

Seděla se zkříženýma nohama na medvědí kožešině před krbem. „No, jak jsem říkala, Edward se mi najednou ztratil. Nebo, abych byla přesnější, viděla jsem jenom jeho, a ostatní bylo, bylo to jako…“ chvíli váhala. Ale pak si uvědomila, že Edward stejně už ví na co myslí.

„Ach,“ uniklo Edwardovi.

„… jako když jsem neviděla vlky,“ dokončila větu i pro ostatní.

Nedávalo mu to smysl, ale už na to nechtěl myslet, byl z toho unavený. „Teď už na tom stejně nezáleží, je to pryč.“

„Třeba není, byli jsme přece v příletové hale,“ zdůraznil slovo "příletové" Jasper.

xxx

Stála jsem tam jako opařená. Řekl právě jméno mojí mámy? No jasně, jseš paranoidní, pomyslela jsem si, kolik asi Isabell tu žije. To ty jeho zlatý voči!

„Sunny, prober se,“ zamávala mi něčí ruka před očima. Helen, úplně jsem zapoměla, kde jsem. „Fofruj, stojím na zákazu zastavení!“

A fofrovaly jsme. Z letištní haly jsme doslova vylítly. Předchozí zvláštní zážitek byl v okamžiku zapomenut. Byly jsme obě hrozně rády, že se vidíme.

„Uháněly“ jsme po Minnesota Drive v rozhrkané zelenobílé dodávce neidentifikovatelné značky. Helen to chtěla vzít oklikou, prý abych se tady zorientovala.

„Vážně nevím, jestli mi ta tvoje okružní jízda k něčemu bude. Zatím vidím - prostě město,“ shrnula jsem své dojmy. Město v mlze, abych byla přesnější, pořád hustě pršelo. Začalo se stmívat.

„Neblázni, jasně že to hned nepobereš, prostě se kochej,“ usmála se na mě. Kolem očí se jí udělaly vějířky vrásek od smíchu. Co ji pamatuju, pořád se smála. Nebyla indiánka, přesto jsme vedle sebe vypadaly skoro jako sestry. Měla uhlově černé vlasy ale modré oči. Větší kontrast abyste pohledali.

Právě kolem nás prosvištěl černý Mercedes a mohutně nás ohodil, takže Helen na chvilku vůbec nic neviděla. „Cullene, ty krávo, za tohle si tě podám!“ ulevila si.

„Znáš ho?“ zvedla jsem obočí, asi to nebude zas tak velký město.

„Jo, jeden kluk ze školy, Edward Cullen, s nikým se moc nebaví, vystačí si se svými takzvanými sourozenci. Jsou za vodou, takže jim ostatní asi nejsou dost dobrý, víš?“

„Jak takzvanými?“ vzbudila moji zvědavost.

„No, slyšela jsem, že jsou v podstatě všichni adoptovaní. Jejich otec je fakt sympaťák, pracuje v Nemocnici Providence, hned naproti kampusu. Jsou prostě trochu zvláštní, ale to poznáš sama,“ uzavřela a zesílila rádio. Právě hráli její oblíbenou vypalovačku od Freak Power. Opřela jsem si hlavu o opěrku a kochala jsem se. Ve dne, za hezkého počasí to musí být opravdu krásné město, pomyslela jsem si. Moře, hory, lesy. Tak to mám ráda.

Helen bydlela v komplexu univerzitních kolejí, jako většina místních studentů. Teď jsem s ní sdílela její dvoulůžák ve třetím patře budovy Západní koleje.

Helen mě ještě vytáhla do místní jídelny, měla jsem hlad jako vlk. Jídlo mi ale totálně odkrvilo mozek, takže jsem absolutně nebyla schopná vnímat, co Helen řešila s nějakými známými. Omluvila jsem se a kupodivu sama trefila zpátky na pokoj. Usnula jsem nepřevlečená, neumytá, nepřikrytá.

Stála jsem v šeru prázdné letištní haly. Venku byla tma a zuřila bouřka. Oblohu každou chvíli pročísl blesk. Z temného kouta haly se vynořila mužská postava a kráčela ke mně. Do tváře jsem mu neviděla, dokud nestál přímo přede mnou a oblohu nerozrazil další blesk. Hezounek.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě.

„Jsem Sunny,“ opravila jsem ho.

„Promiň, hledám Bellu,“ řekl zamyšleně. Pak zvedl ruku a dotkl se mé tváře. Jeho ruka studila jako led.

„Buď opatrná Sunny. Nechoď v té bouřce ven.“

Spustil ruku a otočil se k odchodu.

„Kdo jsi?“ zadržela jsem ho.

„Edward Cullen,“ odpověděl mi a vyšel do noci.

Další blesk mě oslepil.

Probudilo mě ostré sluneční světlo, deroucí se skrz okno do našeho pokoje. Pod hlavou jsem měla zmuchlanou bundu. Její zip mě studil do tváře. Usmála jsem se pro sebe a zatřepala hlavou, abych z ní ten zvlášní sen dostala. Mívala jsem občas sny, které něco znamenaly, dokonce pár „věšteckých“, které se splnily. Ale tohle byla pravděpodobně jen kombinace přemíry informací a cestovní únavy.

„Dobvý pátefní váno,“ zazubila se na mě Helen s kartáčkem v puse z koupelny, „doufám, ve byv hefkej!“

„Co, kdo?“ nechápala jsem.

„Ten sen o Edwardu Cullenovi,“ mrkla na mě uličnicky a utřela si pusu.

„Super, zase mluvím ze spaní,“ protočila jsem panenky. „Né, byl to spíš takovej mišmaš.“

„Víš doufám, že co se ti zdá první noc v nové posteli, se splní!?“ řekla se vztyčeným ukazováčkem.

Dala jsem si sprchu, hodila na sebe čisté oblečení a vyrazily jsme na snídani. Semestr začínal až v pondělí, ale všude už bylo plno lidí. U stolu jsem zaregistrovala dvě známé tváře z večera. Helen mi je představila jako Marka a Kevina, ale moc jsem si nepokecala. Hned, jak jsme dojedly, táhla mě na obhlídku univerzitního areálu. Stejně jsem se chtěla stavit na studijním.

Byl opravdu krásný den. Opustily jsme areál kolejí a prošly do kampusu zadem skrz přilehlý lesík. Prohlídka začala v knihovně, prosklené budově oblých tvarů, podpírané vnitřními ocelovými nosníky. Vzdušnému interiéru vévodila všudypřítomná zeleň, dřevo a kámen. Obrovský model foucaltova kyvadla zabíral celý střed vstupní haly. Bylo to impozantní.

„Už jsi to rozdejchala?“ zeptala se mě Helen. Jen jsem přikývla. „Fajn, tak teď Ti ukážu naše metro.“

„Děláš si ze mě srandu, viď.“ nenechala jsem se nachytat.

„Jo i ne, uvidíš,“ zatvářila se tajemně.

Procházely jsme systémem chodeb jednou univerzitní budovou za druhou, až se před námi vynořil dlouhý prosklený nadzemní tunel, spojující poslední budovu se studijním oddělením a sportovním centrem.

„Jasný, tak tohle je to tvoje metro,“ odtušila jsem.

„Chytrá holka,“ poplácala mě Helen po rameni.

Vykročily jsme do prázdného tunelu. Z protější strany se k nám blížila osamělá postava. Jak se blížila, uvědomila jsem si, že mi je povědomá. Ovšem, byl to Hezounek. Byli jsme od sebe vzdáleni asi dvacet metrů, když začal zpomalovat. Nakonec se zastavil, oběma rukama chytil zábradlí, celý se nahrbil a upřeně sledoval prázdnou silnici pod tubusem. Choval se divně a já ho instinktivně sledovala, jako by pro mě znamenal smrtelné nebezpečí. Těsně předtím, než jsme ho minuly po mně střelil pohledem. Zírala jsem do nejdivočejších, nehlubších černých očí, které jsem v životě viděla. Zděšeně jsem ucukla.

„Páni, to se dalo krájet,“ vydechla Helen, když jsme ho konečně minuly, „vypadal, že po tobě skočí, nebo co. No však jsem ti říkala, že jsou divní.“

„Kdo jako?“ Mozek mi ještě nenaskočil.

„No přece Cullenovi. To byl Cullen, holčičko, Edward Cullen.“ Jako kdyby mě vzala palicí mezi oči.

xxx

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Bye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forest Love IV. Edward Cullen: