Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 8. kapitola

16.07.2010 (09:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2486×

8. kapitola

… začali jsme kroužit po parketu…

Edward byl opravdu dobrý tanečník.  Ladně jsme pluli a já si brzy uvědomila, že jsme na parketu sami. Jakmile píseň skončila – vlastně jsem ani neregistrovala, co hráli – zazněl potlesk. Zasmála jsem se a udělala pukrle, jako na tanečních soutěžích a Edward se s úsměvem přidal. Poté mi nabídl rámě a oba jsme se snažili splynout s davem. Což bylo hodně těžké.

Viděla jsem žárlivé pohledy dívek. No, kdyby pohledy zabíjely, nezbyl by ze mě ani podpatek. Sotva jsme přišli ke stolu, Alice se na nás zářivě usmívala. Co, zase kuje? Jasper ji držel za tu její malou ručku a zbožně se na ni díval. Emmett zase něco cukroval Rosalie do ucha, ovšem ta se tvářila jako ledová královna. Co jí provedl?

Rychle jsem si přehrávala cestu na ples, ale na nic jsem nepřišla. Nakonec tu záhadu rozluštil Emmett, který nahlas pronesl:

„No tak Rose, miláčku, já tě nepostříkal schválně?“ Moje fantazie se rozběhla na plno. Čím ji proboha pocákal? Tázavě jsem zvedla obočí, ale odpovědi jsem se nedočkala a Rose se tvářila, jako královna všehomíra. Tak nic, nechám to na své bujné fantazii.

„ Emmett parkoval auto a zahrabala mu kola v blátě. Bohužel Rosalie stála vzadu a chytila to v první vlně,“ začal mi vysvětlovat Edward. Rychle jsem kontrolovala šaty Rosalie – nic. Účes, make-up perfektní. „Alice měla pro ni v autě náhradní,“ dodal Edward a já přikývla. Snad se tak moc nestalo, ne? „Smál se jí, že vypadá, jak dalmatin,“ uzavřel a mě zacukaly koutky. Tak tady je zakopaný pes. Škoda, tohle jejich pošťuchování mi bude chybět – povzdychla jsem si v duchu. Dokonce i Alicino věčné šminkování a vlasování.

„Co kdybychom si šly přepudrovat nos?“ navrhla Alice. Na co? Ale když po mě hodila pohledem – klidně tě vytáhnu za vlasy a je mi jedno jestli budeš používat tu svoji magii – jsem se zvedla a odcupitala s ní. Sotva jsme došly na chodbu, pustila se do mě.

„Kdy?“

„Jak to víš?“ byla jsem překvapená, že něco tuší. Že by byla její moc silnější, než jsem si myslela?

„Tváříš se stejně, jako ten den, kdy si nás chtěla odstřihnout. Snažím se zachytávat tvou budoucnost ve vizích, ale nevidím to zřetelně, jen pár hodin dopředu. Kolik času?“ ptala se znovu.

„Do půlnoci,“ zašeptala jsem. Samotné mi bylo úzko. Nechtěla jsem opustit Forks. Nechtěla jsem opustit Maggie a hlavně ne tuhle upíří rodinu, která mi během týdne tak přirostla k srdci. Vážně je to týden? Připadalo mi, jako bych je znala roky… Z mého přemýšlení mě vytrhlo Alicino zalapání po dechu.

„A nemůžeš…“ začala.

„Nejde to Alice,“ vrtěla jsem hlavou. Chvíli se na mě dívala, vypadala, že chce něco říct. Několikrát otevřela pusu, ale pak ji zase sklapla. Takhle nás našel Emmette.

„Holky, pojďte! Někdo řízl punč a jedna holka vyskočila na stůl a dělá striptýz!“ ječel nadšeně Emmett, jehož zanícení ukončil pravý hák Rosalie mířený pod jeho bradu. Emmett se ovšem vzpamatoval rychle, popadl Rose kolem ramen a zařval: „Moje kočička se vrátila!“ Rosalie nakvašeně shodila jeho ruku z ramen a odkráčela zpět do sálu. „Dámy?“ nabídl nám rámě Emmett, já přijala, ale Alice zavrtěla hlavou. Emmett mě odvedl zpět, ovšem nikoliv ke stolu, vlekl mě na parket a vyloženě se mnou zametal. Otočka, záklon, zvedačka, otočka, zvedačka, otočka, záklon… Po pěti minutách jsem věděla, že už s ním nikdy tančit nebudu. Díky bohu za kvalitní lak na vlasy.

Když jsme konečně skončili s tím tanečním aerobikem, kterému Emmett říkal tanec a došli jsem zpět ke stolu, nálada u něj byla na bodu mrazu. Emmett se opět začal věnovat Rosalie, ta ovšem nejevila zájem a dívala se na něj jako na obtížný hmyz. Najednou se Emmett zvedl a zmizel. Kam šel? Za chvíli jsem dostala odpověď.

Hudba ztichla a sálem to zašumělo.

„Můžete mi věnovat pozornost?“ ptal se zpěvák kapely, která nám dnes večer hrála. Všechny hlavy se otočily směrem k pódiu. „Tady tento mladík,“ ukázal na Emmetta! Má něco na srdci.

Emmett se chopil mikrofonu a začal: „Touto písní, bych chtěl vyjádřit své city k dívce, kterou tolik miluji a moc se omlouvám. Miluji tě medvídku, ta je pro tebe Rose.“ Emmett a zpívat? Tak na to si počkám. Jsem zvědavá, co to bude, očekávám slavný hit – Ze zdi na mě tupě zíráá, po trezoru, černá dííííraa…

Ale Emmett překvapil. Kývl kapele a ta začala hrát baladu z Hříšného tance – She`s like the wind. A světe div se, šlo mu to. Vlastně byl výborný, rychle jsem po Rose střelila pohledem a té se k mému překvapení klepala brada – a vztekem to nebylo. Jakmile dozněly poslední tóny, měla jsem i já slzy v očích. Všude se neslo vzdychání a potlesk.

Jakmile Emmett došel zpět ke stolu, Rose se mu vrhla okolo krku a oba zmizeli neznámo kam. S postupujícím časem, klesala nálada u našeho stolu. Alice už hodinu studovala svou manikúru, Edward těkal pohledem mezi mnou a Alice, v Jasperově obličeji se střídaly emoce, jak na běžícím páse – od totální nasranosti k popotahování, doprovázené zmateným kukučem.

Emmett a Roselie se ještě nevrátili – pravděpodobně se muchlovali někde na záchodku. Opravdu vydařený ples.

„Omluvte mě,“ vychrlila jsem ze sebe a odešla. Za zády jsem slyšela, jak vyhlašují královnu plesu. Spěchala jsem chodbou a po tváři mi stékaly slzy. Už je nikdy neuvidím. Tohle, bylo pravdu dokonalé rozloučení.  Jakmile jsem věděla, že se nikdo nedívá, přenesla jsem se do domu.

Maggie na mě čekala. Rozloučila jsem se s ní a pak pronesla zaklínadlo zapomnění. Slyšela jsem auto na příjezdové cestě, věděla jsem, že mám pár vteřin, ani to ne. Naposledy jsem se rozhlédla a zmizela – ještě jsem slyšela Alicin hlas a pak jsem byla v komnatě osudu…

******************

„Vítám tě, dcero,“ slyšela jsem otcův hlas. Rychle jsem setřela slzy, ale ne dost. Pohrdlivě odfrkl. Ano, jeho největší zklamání v životě – na to jsem si už zvykla.

„Jak ses měla, holčičko?“ slyšela jsem o něco vřelejší hlas své matky, za nímž následovalo otcovo syknutí.

„Celkem dobře, hodně jsem se toho naučila,“ hlavu jsem měla skloněnou. Nechtěla jsem, aby viděli můj uplakaný obličej. Vyvolalo by to jen ostrou výměnu názorů, která by končila otcovým – měla jsi být syn.

*************

Seděla jsem ve své komnatě a přemýšlela, co asi dělají? Mají se dobře? Oni jediní si mě pamatují. A co Maggie? Ta se má určitě skvěle, chystá svatbu. Poznala své druhé já. A co ostatní? Ve Forks na mě všichni zapomněli, tím jsem si byla jistá. Kouzlo tak mocné… Ach… Všichni zapomněli, jen sedm upírů ne.

Co asi dělají? Ptala jsem se sama sebe asi už po dvacáté. Emmett určitě provedl nějakou volovinu a  teď si usmiřuje Rose. Esme nadává, že jí dělají z domu kůlničku na dříví. Carlisle je zabraný do své práce. Alice nakupuje a Jasper se na ni zbožně dívá. A Edward? Edward si čte nebo hraje na piáno. To je jisté. Nebyl tak špatný. Vlastně mi chyběl. Nesmím na ně myslet.

Ale co? Co se stane, když se na ně podívám? Tady čas plyne jinak, než na zemi. Tady plyne o hodně pomaleji. Co znamená hodina v našem paláci? Několik dní na Zemi. Podívám se. Ne, nesmím… Ale vždyť to nikomu neublíží. Oni mě neuvidí a já se dozvím, že jsou šťastní.

„Videum praesentia,“ zašeptala jsem, myslela na ně a zavřela oči. Cítila jsem energii. Jakmile jsem otevřela oči, byla jsem ve Forks. Ne přímo. Spíše, jako bych se dívala na film. Na film u kterého jsem pouhopouhý divák. Stála jsem před jejich domem.

Stmívalo se. Všude bylo ticho, přerušované šustěním listí, které se třepotalo v korunách stromů. Vcházela jsem dovnitř a čekala rozesmáté obličeje. To co jsem spatřila mně bodlo u srdce. Sedm upírů sedělo a dívalo se nepřítomně před sebe.

Alice seděla u Jaspera na klíně a její drobná ramínka se jí otřásala. Ona pláče? Co se stalo? Jasper ji pevně chytil a jeho tvář se zmítala v jedné velké bolesti. Co se tady stalo?

Emmett seděl vedle a v ruce držel videohru. Pořád na ni koukal a pak řekl:

„Pamatujete si, jak mi tohle opravila a pak se tak ztřískala?“

Sedmi upírům přeběhl úsměv po tváři.

„A jak vyzvala Emmetta na souboj s deštníky,“ povzdechla si Rose.

„Miláno,“ dostala ze sebe Alice.

„Vlasy a spodní prádlo,“ promluvil Edward.

Oni jsou zničení z mého odchodu! Bodlo mě u srdce. To jsem nechtěla! To se nemělo stát! Tolik mi chyběli. Alice, ach Alice.

Najednou se Alice napřímila a podívala se směrem ke mně. Jako by mě viděla, ale já jsem věděla, že je to hloupost.

„Vrať se, prosím. Kdykoliv. Chceme tě zpět,“ zašeptala, pak zabořila hlavu do Japerova ramena a plakala. Cítila jsem, jak mi stékají slzy. Musím pryč.

Byla jsem opět ve své komnatě. Sama. Obklopena mramorovou nádherou, která byla tak ledová, jako srdce mého otce. Vyrušilo mě zaklepání.

„Dále,“ snažila jsem se, aby byl můj hlas co nejvyrovnanější.

„Je čas, výsosti,“ řekla dívka, která vstoupila. Ano je čas. Čas zabít, někoho. Zabít nevinného? Dobro? Snad to bude někdo zlý. Nechci… Ne, musím. Proto jsem se narodila.

*************

Kráčela jsem špalírem, který pro mě vytvořili poddaní, jak jim otec říkal. Procházela jsem a oni se klaněli. Konečně jsem došla k trůnu, kde mě čekali. Matka, otec, Bůh, Ďábel.

„Dnes budeš uvedena,“ řekl otec. Jen jsem přikývla. „Dostaneš první úkol. Pouze jeden. Vzhlédni k fontáně a vykonej to, co po tobě žádá.“

A já čekala. Modlila jsem se, aby to byl někdo zlý. Pak se objevilo jméno…

Gregory Daniels

Byl to jeden z těch zlých. Dneska mám asi štěstí. Je to ovšem štěstí?

Kývla jsem k otci a šla poprvé konat svou povinnost.

***********

Opět jsem seděla ve své komnatě a přemýšlela. Zabila jsem. Ano, zabila. Zabila jsem člověka. Ale zachránila další. Byl to sériový násilník. Unášel a mučil ženy. Neměl na světě, co dělat. Zabila jsem ho ve chvíli, kdy sledoval svou další oběť. Jeho jsem zabila a jí zachránila.

Nejsem lepší než on. Jsem stejná. Jsem vrah.

Neslyšela jsem, že někdo vešel, dokud se mě nedotkl na rameni. Trhla jsem s sebou a vzhlédla, strýček – ten z nebe.

„Vím, že se trápíš. On tě má rád, jen je zahořklý,“ mluvil o mém otci. Myslel si, že z toho jsem smutná?

„On zažil,“ začal. „Jestli se tohle dozví,“ šeptal nesouvisle. Nechápala jsem.

„Když mu byl tolik co tobě. Byl také na zemi. Po pár dnech potkal dívku. Miloval ji. Tak moc, že jsem myslel, že se všeho vzdá a bude žít normální pozemský život. Jmenovala se Marien. Byla opravdu krásná, její duše byla tak čistá, bezelstná. Rok utekl jako voda a on ji musel opustit. Věděl, že by mohl za určitých okolností zůstat, ale chtěl dostát svému poslání. Vrátil se. V jeho očích jsem viděl to, co teď v tvých. Prohru. Prohru a touhu žít, jako člověk. Pak přišlo první zasedání a on měl vykonat rozhodnutí fontány. Vybrala ji. Měl zabít ženu, kterou tolik miloval. Křičel, prosil a pak…“ zarazil se.

„Pokud někoho skutečně miluješ, můžeš ho zachránit. Vykoupíš ho a jeho nejbližší, ovšem vlastním bytím,“ dořekl.

„On ji zabil,“ zašeptala jsem. Kývl.

„Od té doby, bylo jeho srdce zamčené, nechce do něj nikoho vpustit. Je zahořklý. Zklamaný a zlomený. Lituje svého rozhodnutí. Chtěl by jej zvrátit.“

Seděla jsem a hlavou se mi vířilo tolik myšlenek. Ovšem jedna velmi podstatná. Jde se vrátit. Ale oni mě najdou. Jako by věděl na, co myslím.

„Jsi mocná, na svůj věk více, než tvůj otec. A máš také skrytý dar. Dokážeš se ztratit a být pro naše shodnosti neviditelná.“

„Proč mi to říkáš?“ zeptala jsem se.

„Nechci tě vidět zlomenou,“ vrtěl hlavou. „Přemýšlej o tom.“

A já přemýšlela. Dokázala bych se vzdát své rodiny? Dokázala bych odtud utéct? Ovšem můj smysl pro povinnost mě zastavil. Nemohu...

S povzdechem jsem se začala připravovat na další zasedání…

------------------------------------------------------

Tenhle díl jsem pro Vás psala já, další dílek píše zase Kecka :-)

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 8. kapitola: