Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Film my destiny?! - 6. kapitola (série I.)

30.10.2010 (11:15) • Furiosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1762×

(Bella)

Au! V mysli jsem proklínala ty pitomé nůžtičky na nehty. Cožpak se vždycky musím tak nemotorně píchnout, až mi z nepatrné ranky vytéká taková salva krve? Neříkám, že by mě ta rudá tekutina nefascinovala, ale nebylo mi příjemné to pálení, jakmile jsem ponořila ruce do šampónové vody.

V pondělí by měl ředitel Roger zveřejnit pro celou školu a Summit charakteristiky postav a scénář, který Angela za ty necelé tři týdny stihla napsat.

Scénář byl geniální, stejně tak i jeho pisatelka. Když jsem si jej předevčírem četla, doslova mi běhal mráz po zádech. Někdy mne dokázalo rozčílit, když si Angela nevěřila.

Každou hlavní i vedlejší postavu Angela detailně promyslela, stejně tak i celé okolí středověké Anglie a hlavně Sedmihradska, dnešní Transylvánie. Tajně jsem doufala, že se Summitu bude chtít vystavět veškeré kulisy, po niž Angie toužila. Bez nich by to nebylo ono.

Celé dnešní odpoledne jsem se horoucně rozmýšlela, jaká role by mi nejlépe sedla. Nebylo sice povinné zapojit se k filmu jako začínející herec, ale tak nějak jsem po herecké kariéře toužila už dávno. Samozřejmě nechci, aby mne oblétali paparazzi, to bych se pak rovnou mohla producírovat na ulicích nahá, ale něco ve mně tušilo, že to bude fantastická zkušenost.

Elizabetha, zamlklá dcera vévody s ďábelskou duší, mě neuvěřitelně přitahovala. Celá její postava měla jisté charisma. Ale nebyla jsem si jistá sama sebou, že bych hlavní hrdinku zvládla zahrát důvěryhodně.

Sadistická a naprosto nerespektující pravidla upírka Frances byla svým způsobem také lákající. Každý mě za tohle obviňoval z necitelnosti, ale pravdou je, že mě vždycky zajímalo, jaké to je zabít člověka. Frances je neuvěřitelná mrcha, která se snaží všelijakými způsoby přimět Elizabethu k neřesti; jednou ji dokonce málem zabije, když ji naláká pod gilotinu.

V posteli jsem stále koumala, jaká postava se se mnou shoduje v některé vlastnosti. Angela by mi s tím dokázala nějak pomoc, přeci jen jsou všechny postavy jako její vlastní děti.

Tramtýtýtý, chce se mi spát! Tůtůtůpampý, spát, chce se mi spát! Mé myšlenky měly však úplně opačný účinek a já se naplno rozchechtala nad svou senilitou.

Crr, crr!

Rozespale jsem se vymrštila do sedu a popadla vyzvánějící mobil. Koutkem oka jsem na budíku zahlédla, že je deset minut po sedmé.

„Haló?" zamumlala jsem a neopomněla si pořádně zazívat. Proč by mi někdo volal tak brzy, když je sobota?

„Ranní ptáče dál doskáče," pokárala mne Alice z mobilu. Zamračila jsem se na stěnu naproti mé postele. Olympie, zapomněla jsem na nakupování!

„Alice, já... já asi zaspala," vyjekla jsem a snažila se ze skříně vytáhnout nějaké solidní oblečení.

Alice se zachichotala. „To je mi jasné. Čekám před tvým barákem skoro hodinu."

Vykulila jsem oči. „Hodinu? Sakra, proč jsi nezazvonila?"

Rychle jsem se soukala do nohavic šedých riflí, ale nějak jsem to nevychytala a spadla jsem přímo na zadek. Vypustila jsem několik neslušných slovíček, snad to Alice neslyšela. Oblékání tmavě modrého a dlouhého svestru už nebylo tak tragické, dům jsem zamykala o deset minut později.

Běžící k autu jsem si ještě rychle oblékala do kožené bundy a v kabelce si přepočítávala peníze. Doufala jsem, že jsem v tom spěchu na nic nezapomněla.

„Čau," vydechla jsem a nasedla na zadní sedadlo. Alice s Rose na mne byly otočené a zeširoka se smály.

„Utrpěla jsi nějakou nehodu?"

„Kdyby jste mě tak brzo nebudily, nemusela jsem se málem přizabít." Obě dvě se rozesmály, ale můj pohled utkvěl na mém sousedovi.

„Ahoj," řekla jsem překvapeně. Edward se usmál.

„Vypadáš udiveně," konstatoval.

„Taky jsem," přitakala jsem, „nečekala jsem, že doopravdy pojedeš. Stejně celý den prosedíš na sedátku s čekáním, až se konečně vyřádíme na oblečení-"

„-a botách," dodala za mne Alice s úšklebkem.

Edward se pousmál. „Myslím, že do večera to přežiju."

Alice si nahlas odfrkla a pořádně sešlápla pedál. Nasadila takovou rychlost, až jsem zapadla hloub do sedadla. Nikdy mi rychlá jízda nevadila, ale když jsme za pět minut byli na dálnici, uznala jsem, že Alice musí být mentálně labilní.

Celou jízdu jsme strávili potichu, tedy až na nahlas puštěné rádio, v němž duněly nějaké hitovky z šedesátých let. Tiše jsem trpěla bolestí bubínků a vlastně Alice děkovala za to, že jede rychlostí dvěstě deset kilometrů v hodině. Čím rychleji pojedeme, tím dřív budeme v Olympii. A také že ano. Za víc jak hodinu jsme sjeli z dálnice a zamířili k jednomu největšímu nákupnímu centru ve státě Washington.

„Tak," protáhla Alice, jakmile zaparkovala v podzemních garážích. Přes obličej jí přelétlo mnoho spikleneckých myšlenek a já v tu chvíli zalitovala, že jsem se před odjezdem nezeptala Rosalie, co mám od nakupování s Alice očekávat.

„Tak?" zopakovala jsem, ale konec slova jsem protáhla do otázky.

„Tak by ses měla připravit na cestu peklem," vysvětlil Edward pobaveně.

Se zlou předtuchou jsem vystoupila z auta po vzoru ostatních. Ve výtahu Alice netrpělivě poskakovala. Měla jsem strach, jestli nemá něco s nervama, ale Rose s Edwardem se tvářili neutrálně, což znamenalo jediné - takhle se Alice chovala vždycky. Tiše jsem zakňourala.

Z výtahu nás všechny Alice doslova táhla, hlavně mě a protesty podle ní nebyly na místě. Zastavila se až před nějakým obchodem se značkou 3SUISSES. Podle katalogů, které chodily Angele domů, poznala jsem, že jde o francouzkou módu.

„Tak fajn. Edwarde, ty jsi jdi po svém, tohle není nic pro tebe," rozdávala Alice instrukce. Edward však zaprotestoval.

„Tak to teda ne, Alice, na něčem jsme se domluvili, no ne?" Oba dva se nějakou dobu zabíjeli pohledem, ale nakonec Alice s povzdechem ustoupila a nadhodila něco o tom, že bude maximálně tak hodnotit můj vzhled. Chtěla jsem Alice vynadat, že rozhoduje za mými zády, ale na to jsem už neměla čas.

Rozhodla jsem se, že když už jsem na nákupech s takovým maniakem, náležitě si je užiju. Můj šatník už dlouho potřeboval obměnit. Po vzoru Rose jsem se vrhla k regálům s kalhotami.

„Tyhle se mi líbí," uznala jsem, když jsem vyštrachala jedny černé džíny. Hned na to mi však padly do oka modré džíny, na pohled o dost pohodlnější, než ty černé. Nemohla jsem se rozhodnout. Přeci jen moje rodina nebyla natolik bohatá, abych si mohla koupit, co se mi zachce.

„Kup si oboje," vyzvala mě Rose.

„Ale to nejde, nemám dost-"

„Koupíme ti je," přerušila mne Alice a už mi je rvala z rukou. Před pokladnou se však zarazila.

„Jsou to tvá čísla?" Bezmocně jsem přikývla a jen sledovala, jak ke mne přichází s úsměvem na tváři a jednou plnou taškou.

„Vrátím ti to." Alice zakroutila hlavou.

„Nechci nic vracet, Bello. Máme tolik peněz, že nevíme, co s nimi."

Alice s Rose mne donutily na to zapomenout a s nadšením mne dostrkaly k dalšímu regálu s triky. Odhodlaně jsem se od nich odpojila a šla si po svém. Nejistě jsem se prohrabovala mezi věšáky a do rukou brala všechna trika, která mne zaujala. Do zkušebních kabinek jsem si odnášela jeden obyčejný rolák barvy slonové kosti, tmavě modrý top, kterým jsem si však nebyla příliš jistá už jen kvůli výstřihu, a pak také jedno šedé, zajímavé triko s volánky.

Všechna trika mi padla a já se opět dostala k dilema, kterému triku mám dát přednost. Zděšeně jsem nadskočila a rychle si přikryla vše, co by nemělo být spatřeno, když se zničehonic rozhrnul závěs a v něm se zjevila - jak jinak - Alice s několika dalšími věšáky.

„Kup si všechno a tady jsem ti přinesla něco, co by se ti mohlo líbit." Postupně mi do rukou podávala horčicově žlutý pulovr, další pletený černý pulovr a jeden nechutně růžový top, který jsem okamžitě zavrhla.

Z kabinky jsem vylezla obvěšená věšáky, na lavičce tam posedával Edward a nervózně se rozhlížel kolem. Jakmile mne zahlédl, jal se mi pomáhat.

„Kde je ta potvůrka?" ptala jsem se jej a rozhlížela se po obchodě.

„Tady jsem. Takže máš vybráno?"

Shlédla jsem na všechna ta trička a rozmýšlela se, které si mám nakonec vybrat. Než jsem si však vybrala, Alice je měla v rukou a platila je u pokladny.

„Neštvi mě," pohrozila jsem jí, když se vracela ke mne s opět plnými taškami. Nepodávala to však mě, nýbrž Edwardovi, který zřejmě začal fungovat jako univerzální nosič.

„Neměj péči, Bello, jsme teprve v prvním obchodu."

Zhrozila jsem se, ale raději poslechla Alicin rozkaz jít se podívat na sukně. Došlo mi, že stojí za mnou a pečlivě dohlíží na můj výběr. Džínová sukně a tmavě modrá se vzorem byly zřejmě podle jejího gusta, jelikož mne s nimi spokojeně propouštěla z kabinek.

Před obědem jsme stihli zajít ještě do několika dalších značkových obchodů, kde jsem byla donucena koupit si červené triko, modrou halenku, jedny úžasné světle modré šaty, světle fialovou halenku, bílé, dlouhé triko a svétlé, odřené džíny a modré šaty s černým bolerkem. Jakmile jsem si začala stěžovat, že zachvíli nastane zima, Alice neváhala a ihned mi vybrala modrý kabátek a jeden napůl kožešinový kabátek.

Jedině argument, že mám ohromný hlad, donutil Alice přestat létat všude po obchodě. Dokonce jsem měla pocit, že víc jak sobě vybírá oblečení hlavně mně.

„Co si dáš?" Nebyla jsem moc nadšená z toho, že budu obědvat ve fast foodu.

„Hm, co třeba... pizzu? Tu pikantní, ale bez lososa. A k pití jahodový džus." Chystala jsem se to zaplatit, ale tentokrát mě předběhla Rosalie a zaplatila za mne.

„Hele, jsem soběstačná," stěžovala jsem si u stolu.

„Vidím, že tě hodně štve jejich péče," smál se mi Edward. Zamračila jsem se.

„Jo, to teda štve. Jste tak zabraní mnou, že si ani nedáte nic k jídlu?"

„Musíme držet dietu," zamumlala Alice.

Mračila jsem se o mnoho víc. „Tak proč jsme tady?"

Rose se zamyslela. „Není tady žádný bio podnik," plácla zřejmě první věc, která ji napadla. Rozhodla jsem se to raději hodit za hlavu, než abych koumala zvláštnost všech Cullenů.

„Dobrou chuť," popřála mi Alice radostně, netrpělivě poskakujíc na své židli. Ta holka asi nikdy nemá dost.

„Na rovinu se tě zeptám, Alice," ozvala jsem se s plnou pusou pizzy. „Co všechno hodláš ještě kupovat? Jsem odolná vůči všemu, ale jestli-"

„Plavky, šaty, spodní prádlo a boty, to je všechno," ujistila mne Alice.

V mysli jsem si ťukala na čelo. „Plavky? Šaty? A k čemu, probůh?! Alice, probuď se, vždyť je podzim!"

Alice se na mne zaškaredila a vztyčila ukazováček, jako by mne o něčem poučovala. „Plavky se ti budou náramně hodit a šaty taktéž. Však se neboj a důvěřuj mi."

Povzdechla jsem si. Odporovat nebylo možné. Už teď jsem se strašně těšila na večer do kina. Tam si alespoň pěkně posedím.

Celé odpoledne mne Alice s Rose tahaly po obchodech a kupovaly mi všechny zbytečnosti, Edward se za námi zmučeně táhl a nesl všechny naše tašky, s nimiž byl už několikrát v autě. Červenala jsem se, když jsem byla nucena producírovat se před ním v modrých, saténových šatech, přestože se mi velmi líbily.

Nebylo to ovšem nic proti tomu, když mne Alice doslova dokopala před Edwarda v uplých modrých koktejlkách s černou krajkou a rudých šatech, které jsem si tajně zamilovala.

V obchodech s botami se Alice vyřádila mnohem víc, než kde jinde. K mému modrému kabátku mi koupila modré, kožené boty nad kotníky. Neodpustila si také černé lodičky s vyšší platformou. Jenom jedny černé balerínky jsem si mohla koupit za vlastní peníze a to se Alice tvářila, jako by někdo zemřel.

Po nákupu spodního prádla, které ve mne vzbuzovalo mnoho rozpaků, jsem řekla jedno výrazné dost. Vše jsem argumentovala tím, že je pět hodin a pokud chceme stihnout nějaký film, měli bychom už jít. Edward můj nápad nadšeně podporoval a Rose se také už nechtělo běhat po obchodech.

„Spikli jste se proti mně!" postěžovala si Alice, když jsme stáli na eskalátoru. Nikdo jí neodpovídal. Já byla zabraná do programu kina a vybírala film.

„Hele, tohle vypadá skvěle," vyhrkla jsem nadšeně a ukazovala všem plakátek k filmu s názvem Čtvrtý druh (trailer). Alice s Rose se netvářily kdo ví jak nadšené mým výberem, ale Edward se zdál až podezřele nadšený.

„Nechceš jít raději na nějaký slaďák?" Znechuceně jsem se zašklebila.

Romantika, to slovo jsem nesnášela. Právě oná romantika zkazila mým rodičům život, když se pokoušeli o večer plný lásky s hromadou vonných svíček. Nějak se to zvrtlo a zachvíli hořel celý dům. Otec zemřel na těžké popáleniny, matka byla zraněná na třiceti procentech částí těla. Tehdy ještě nevěděla, že je těhotná a čeká mne.

Musela jsem se tvářit tragicky. Nechtěla jsem, aby se mne někdo začal vyptávat, raději jsem odvrátila hlavu a předstírala, že si čtu popis.

„Takže žádná romantika?" vyptávala se Alice a popravdě mne to začalo štvát.

„Ne, Alice, s romantikou se jdi vycpat," vyštěkla jsem jízlivě a ihned toho zalitovala. „Promiň."

Bylo naprosté ticho. Jakmile nás eskalátor vyvezl až do patra s kinem, bez jediného pohledu k holkám a Edwardovi jsem zamířila k pultíku na výdej lístků.

„Dobrý den," pozdravila mě mile žena středního věku s černými vlasy a usmála se. „Co si přejete?"

„Čtyřikrát Čtvrtý druh na půl šestou." Žena lehce přikývla a naťukala něco do počítače.

„Řada?" zeptala se, aniž by opustila pohledem monitor počítače. Ukázala mi, která místa jsou ještě volná. Měli jsme štěstí, protože horní řada byla překvapivě skoro celá prázdná. Zaplatila jsem a se sklopenou hlavou došla ke Cullenovým.

„Sakra, Bello, trochu úsměvu, ne? O čem ten film vlastně je?" Ulevilo se mi, že na mě Alice není naštvaná. Oplatila jsem jí úsměv.

„O mimozemšťanech, kteří unášejí lidi. V Nomeu - to je na Aljašce. Slyšela jsem, že je to střašné psycho."

Edward se zamračil. „A je to dostatečně děsivé?"

Zasmála jsem se. „To záleží na tom, co přesně pokládáš za dostatečně děsivé."

Edward se záhadně usmál a nad něčím se zamyslel. „Bojíš se u hororů?"

„Ale ne, já horory miluju. Vždycky se u toho pobavím - je to všechno tak okaté." To Edwarda zřejmě opravdu nepotěšilo, jelikož vyčítavě pohlédl na Alice a pak na obrovskou interaktivní tabuli, kde běželi trailery na filmy.

„To mi připomíná - jdu si pro popcorn a colu, chcete také?" Všichni zakroutili hlavou. Přirozeně. Drží tu svojí podivnou dietu.

Plně vybavená tím největším popcornem, který měli a colou, jsme postupně podávali lístky klukovi, který střežil vstup do všech sálů kina. Jakmile si ověřil, že je vše v pořádku, navedl nás do sálu s číslem 7 a popřál nám pěknou zábavu.

Sál byl vcelku liduprázdný, přestože zbývalo posledních pět minut do konce. Škoda, vždycky jsem byla nadchnutá atmosférou v naplněném sále, kdy se všichni lidé naráz zděšeně nadechli nebo vykřikli při nějaké strašidelné scéně. Teď si budu muset vystačit s holkama a Edwardem, kteří rozhodně nevypadali, že by měli strach.

Usadili jsme se na měkká, sametová sedadla, jež umožňovaly naklopit se libovolně dozadu a dopředu. Z jedné mé strany seděla Rose a z druhé strany si, po krátkém dohadu s Alice, sedl Edward. Ihned položil svoji ruku na opěrku blíže ke mne.

„Škoda, že tu s námi není Emmett," posteskla si Rose. „Byl by určitě u vytržení."

Chystala jsem se říct nějakou sarkastickou poznámku na účet Emmetta, ale plátno se rozsvítilo při první reklamě. Nezaujatě jsem sledovala trailery na nějaké naivní filmy, přičemž jsem se cpala popcornem.

„Abys nepraskla," pošťouchl mě Edward a pobaveně sledoval, jak obsah kartonového kbelíku mizí.

Ušklíbla jsem se. „Buď v klidu, s popcornem jsem kamarádka."

Všechny trailery konečně skončily a plátno na okamžik ztmavlo. S prvníma titulkama napětí v sále stouplo. Film začal. Pohodlně jsem se uvelebila na sedadle a s mírným úsměvem sledovala úvodní scénu; vypadalo to opravdu dobře. S každou další sekvencí jsem se bavila čím dál tím víc. Hrálo to na lidskou psychiku a to mně na tom neuvěřitelně fascinovalo.

Jak jsem tak sledovala film, představila jsem si, jak na plátně místo Čtvrtého druha hrají film Angely. Jak v něm hrají žáci naší školy, jak přecházíme po červeném koberci, jak sledujeme vlastní tváře v několikanásobném zvětšení.

Tiše jsem zasténala. „To ne." Přitáhla jsem tak pozornost Edwarda, Rose a Alice. Nechápavě na mě zírali. Na vysvětlenou jsem zatřepala s prázdnou colou a ústy jsem naznačila já se počůrám. To je rozesmálo, ale svoji pozornost přesunuli zpět na plátno, kde se zrovna jeden chlapík svíjel na posteli v jákési šílené a křečovité agónii.

„To bylo... zajímavé," uznal Edward po skončení filmu. „Jakto, že ses vůbec nebála?"

Pokrčila jsem rameny. „Je to jen film, i když natočený podle skutečnosti. Není čeho se bát."

Edward na mne vyčítavě hleděl a něco si potichu mumlal. Jeho výraz byl natolik legrační, že jsem nemohla jinak a rozesmála jsem se. Pochechtávala jsem se i v kabince na záchodech, což vyvolávalo u kolemjdoucích zřejmě lítost při myšlence, že je mezi nimi člověk zralý na blázinec.

Nesnažila jsem se skrývat nadšení, že už pojedeme domů; byla jsem tak unavená, až jsem se bála, že veškerá má slavná stabilita padne a já budu odkázána na Edwardovu náruč. Pohodlně se usadit do auta však bylo poněkud těžší, vzhledem k hoře tašek, které jej celé okupovaly...

„Bello? Bello!" Vyděšeně jsem sebou trhla, rozmazaným zrakem jsem zaregistrovala tři siluety osob, které do mne šťouchaly.

„Co se děje?"

„Usnula jsi."

To mne dokázalo dostat zpět do konceptu. Uvědomila jsem si, že jsem nejspíš vší únavou usnula v autě, čemuž se nikdo nemohl divit. Přes okýnko jsem spatřila náš dům.

„Páni," zívla jsem a protáhla se. „Fajn, tak díky za pěkný den a... jak mám rozpoznat své tašky od vašich?"

„Tvé jsou ty na pravé straně a mělo by jich být deset." Pracně jsem je všechny popadla do rukou a vylezla z auta.

„Dobrou noc, uvidíme se v pondělí!" zavolala na mne ještě Alice.

„Dobrou!" Vystoupala jsem na schody k našim dveřím a s úsměvem sledovala, jak se červená světla Volva ztrácejí ve tmě.

Autor: Furiosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Film my destiny?! - 6. kapitola (série I.):