Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Film my destiny?! - 4. kapitola (série I.)

17.10.2010 (16:45) • Furiosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2032×

(Angela)

O devět dní později:

[Úvodní scéna, 000 - Elizabetha večeří se svými rodiči.]

/Elizabetha sedí se svými rodiči u stolu a večeří. Ona sedí na boku obdélníkového stolu a otec s matkou napříč sobě./

/Elizabetha je oblečena do smaragdově zelených, sametových šatů s nadýchanými polštářky na ramenou a na prsou prošívané stříbrnou nití, lehce odrážejí světlo svící na zlatých podstavcích. Vlasy má rozpuštěné, jen na temeni část zapletenou do kulatého drdolu přetažený sítí./

/Matka s otcem k sobě ladí fialovými barvami./

/Místnost je kamenná, na zemi leží vyšívaný perský koberec, na stěnách visí též honosné koberce a okna s lomeným obloukem jsou zatažená těžkým baldachýnem./

Otec: - Dcero, zaslechl jsem - nesluší se na dámu, aby v podhradí skotačila s poddanými! /Klidně pokračuje v jídle./

Elizabetha: /Bojácný výraz, jímž zabloudí k matce./ - Otče, cožpak by jsi věřil všem báchorkám, jež kolují mezi chátrou?  /Dotčeně./

Otec: - Však věřit svému rádci nemohu? /Odloží příbor vedle talíře a zahledí se na Elizabethu./ - Své dceři věřit nemohu!

Matka: /Napjatě sleduje roztržku mezi otcem a Elizabethou./

Elizabetha: - Otče, však mně věřit smíte! /Nevěřícně./

Otec: - Tím si nejsem jistý!

Matka: - Drahý, /konejšivě na svého manžela/ nebuďte příliš přísný!

Otec: /Povstane od stolu./ - Přísnost jest jediné, co naši dceru naučí hodným způsobům!

/Dřevěné gotické dveře se zprudka otevřou a dovnitř vběhne muž -posel v obyčejném plátěném plášti a celý mokrý od deště. V rukou nese tubus s pergamenem./

Posel: /Udýchaně./ - Můj pane! Přináším zprávu ze Sedmihradska!

/Tato zpráva vzbudí ve večeřící rodině zájem./

Otec: - To jest výtečné! /Povzneseně pokyne rukou, čímž k sobě přivolá posla, jenž před svého pána poklekne. Převezme si od něj tubus, z nějž vyzvedne pergamen a začte se./

Matka: - Manželi, /ustaraně/ nehodláte zasejc vyhlásit válku?!

/Elizabetha a posel po sobě po očku pokukují a culí se./

Otec: - Kdežpak, má drahá! /Pergamen spokojeně odloží na stůl a rukou pokyne poslovi ke dveřím./

Posel: /Ukloní se a opouští místnost./

Otec: /Odsune těžkou vyřezávanou židli a přejde ke své dceři. Položí jí ruce na ramena./ - Elizabetha jest mladá, vzdělaná a půvabná dívka. Čas velí, aby se stala dospělou. To jest možné pouze rozumným sňatkem.

/Matka zhluboka nasaje vzduch, Elizabetha převrhne sklenici s červeným vínem. Rudá skvrna se pomalu roztahuje po bílém ubrusu./

Elizabetha: /Téměř plačtivě./ - Otče, to nemyslíte vážně?!

Matka: - Je příliš mladá, drahý! Není připravena na manželství! /Přesvědčuje svého manžela./

Otec: - Připravená jest výtečně. Hrabě jest velmi citlivý člověk, vzdělaný a bohatý. Naši dceru bude patřičně opečovávat.

/Matka se tváří nevěřícně, avšak neodvažuje se dál odporovat. Kdežto Elizabetha prudce povstane od stolu./

Elizabetha: /Hystericky./ - Nechci se vdát za hraběte ze Sedmihradska! Chci si vzít muže, jehož bych milovala a on miloval mne!

Otec: /Zvýšeným hlasem./ - Vévodství tento sňatek uvítá, dcero! Vezmeš si hraběte, ať chceš nebo ne!

Elizabetha: /Otřeseně./ - Otče, nutíte mne vdát se za muže jen pro finance vašich nesmyslných válek. Prosím, prosím vás, otče. /Ruce sepne v žadonícím gestu před hrudí./ - Sedmihradsko jest pusté, hrůzné, podivné věci dějoucí se tam!

Otec: - Mé slovo jest konečné.

/Elizabetha s pláčem vyběhne z místnosti. Otec dosedne zpět na svou židli a znovu čte pergament. Usmívá se./

Matka: - Drahý, jste si jistý?

Otec: /S povzdechem./ - Já z toho také nejsem nadšený, avšak naše vévodství postrádá potřebné zlaté. Toť je jediná možnost.

/Začnou běžet úvodní titulky; Elizabetha se loučí se svou matkou, nasedá do kočáru - nebe se stahuje do černi, hřmí./

Klapání psacího stroje ztichlo ve stejnou chvíli, kdy se mi přetrhla nit. Bylo tak mučivé, když můj mozek okupovalo tolik námětů na scény, tolik úžasných monologů a sekvencí filmu, avšak já je nebyla schopná přenést na papír.

S povzdechem jsem vytáhla již druhý papír s úvodní scénou a založila si jej do desek.

Kdo by řekl, že ještě před třemi dny jsem měla naplánované dění úplně jiného filmu? Vše se změnilo, jakmile ředitel ohlásil výsledky poslední ankety. Vlad III., příšerný krutovládce čtrnáctého století tehdejšího Sedmihradska, jenž prý údajně napichoval své nepřátele na kůly. Zpochybňovala jsem pravost výsledků - buď jsou studenti naší školy opravdu tak zvrhlí a téměř devadesát procent volilo zrovna Vlada, nebo někdo zfalšoval hlasy studentů.

Ať jsem nad tím pátrala sebevíc, nenapadl mne nikdo, kdo by to dokázal. A tak jsem se musela smířit faktem, že píši scénář k něčemu jinému. A to byla další potíž.

Filmů s upíry a Draculou je natočených tolik, že sebelepším scénářem nemůžeme zaujmout nějakou z filmových společností. Ředitel navrhoval, abych napsala něco na způsob románku mezi hrabětem a nějakou lidskou dívkou, ale nemohla jsem souhlasit. Vše by se až příliš nápadně podobalo filmovému zpracování Draculy z roku 1993. Dostala jsem se do deprese.

Bram Stoker popisuje Draculu jako zapšelého a zvrhlého muže, který putuje věčností a pouze krev jej dostává do mladých let. A přeměňování se v netopýra rozhodně nepatřilo k mým oblíbeným trikům.

Nevěděla jsem, co dělat. Nic nemůže být originální, a proto jsem přistoupila na náhradní plán B - psaní scénáře, aniž bych si nějak rozvrhla celý děj. Napsala jsem úvodní scénu, která jasně poukazuje na mladou dceru vévody (neskutečně mi připomínala Bellu), jež je donucena se vdát z rozumu. Každému hned samozřejmě dojde, že míří do Sedmihradska. Zapletu do celého příběhu ještě kus tragédie; člověka zlomí, když konečně najde něco, co pak ztratí.

Ovšem, nedokázala jsem přijít na nějakou geniální a zlomovou zápletku, jakými mne vždy fascinoval Dan Brown. S novou topologií nemrtvých mi bude muset pomoc Bella nebo někdo z Cullenových. Pod pojmem upír jsem si opravdu nikdy nepředstavovala nic jiného, než časem zlomenou bytost s dlouhými špičáky...

„Proto nutně potřebuju, aby jsi mi poradila, protože... Bello?" zarazila jsem se, jelikož Bella poprvé v našem přátelství nevnímala, co jí říkám. Namísto toho s přimhouřenýma očima hleděla na druhý konec parkoviště, kde zrovna z aut vystupovali Cullenovi.

Musela jsem se tiše zasmát; mezi Bellou a Emmettem poslední dobou panovala atmosféra, kterou bych mohla nazvat "kdo dřív chytí zlatého lva za ocas". Neustále se pošťuchovali a předháněli se, kdo řekne geniálnější argument. Kdyby si jen Emmett odpustil ten ošemetný vtípek s kamerou.

„Bello," zaskučela jsem, „já ten scénář potřebuju aspoň z poloviny napsat, než podepíšou nějakou smlouvu. Ale opravdu to nedokážu, když mi neporádíš s těmi upíry!"

Za mými zády se zničehonic zjevil Jasper. „Říkala jsi upíry?"

„Dobré ráno," pozdravila jsem jej a jeho rodinu sarkasticky. Jejich každodenní přepadání mě dokázalo plně dostat ze snů.

„Pan Moudrý právě dorazil," zašeptala Bella neslyšně. Protočila jsem oči v sloup a loktem Bellu šťouchla do žeber.

„Hele, výchozí hvězda Bella!" rozchechtal se Emmett. Bella na mne pohlédla s omluvou v očích a poté rychle vyrazila ke škole - po cestě ještě stihla bouchnout Emmetta do hrudi, jehož to zřejmě rozesmálo o mnoho víc. Edward, který býval většinou zamlklý, díky čemuž jsem jej moc neznala, něco zasyčel k Emmettovi a vyběhl za mizící Bellou ke škole.

O těch dvou bych mohla napsat nekonečný román a to nepřeháním. On se na ni celých těch deset dnů, co uběhlo od našeho prvního seznámení s Cullenovými, zbožně díval, aniž by s ní jedinkrát promluvil. Bella se mu naopak vyhýbala a v jeho vzácné přítomnosti klopila oči. Při troše času z ní konečně vytáhnu, co se mezi nimi ve skutečnosti děje.

„Ách jo," vzdechla Alice smutně, „chtěla jsem se s Bells domluvit na společné sobotě." V okamžiku se rozjasnila. „Angie, co kdybychom ty, Bell, Rose a já jely v sobotu do Olympie? Mohly bychom nakoupit nějaké oblečení a pak zajít do kina? Bylo by to perfektní - taková menší dámská jízda!"

„Ale lásko, v sobotu máme výročí!" posteskl si Jasper nevěřícně. Alice se zasekla a kajícně pokrčila rameny.

„No tak někdy jindy, no." Společně s Jasperem odešli ke škole a mne bohužel zanechali o samotě s tím šprýmařem a manekýnkou.

„Já jsem v sobotu volná," nadhodila Rose mimochodem, „mohly bychom jít spolu." Emmett se zamračil a nad něčím zřejmě zauvažoval.

„A co když my máme také výročí?" Rosalie protočila oči v sloup.

„Ne, to teda nemáme, Emmette." S úsměvem mne vzala za rámě a vyrazily jsme s Emmettem za zády ke škole.

Věřte, nebo ne, ale taková matematika dokáže člověku vnuknout geniální myšlenku. Kdo by si myslel, že takové triviální opakování přeměnných lomenných výrazů vytvoří nový druh bytostí? Možná za to tak úplně nemohla matematika, ale já si dala dvě a dvě dohromady, čímž mi vzniklo pět.

Celou následující hodinu jsem jen perem škrábala po papíru a zapisovala si poznámky k mému novému poznatku.

Když jsem si však po zvonění přečetla, co jsem vymyslela za hlouposti, rozhodla jsem se, že mi bude muset Bella jednoduše pomoc. Sama tohle nezvládnu.

„Ang, vždyť je to dobré," uklidňovala mě Bella na obědě, jakmile si přečetla mé poznámky. Papír jsem si vzala zpět a chystala se ho roztrhnout.

„Dobré, ale ne geniální," povzdechla jsem si. Emmett se natáhl přes jídelní stůl, vytrhl mi papírek z rukou a začetl se.

„Víš, pořád čekám na nějaké osvícení," rukou jsem ledabyle pohodila k nebi, „ale ne a ne to přijít. Jsem zoufalá, Bell, musíš mi pomoc!"

„To je trefa," zahekal Emmett náhle. Vylekaně jsme se s Bellou otočily k původci rozruchu. Emmett se válel na stole v záchvatu smíchu, zatímco si ostatní Cullenovi četli papírek a pochechtávali se.

„Hele," ohradila jsem se dotčeně a marně se přesvědčovala, že to přeci nemůže být tak hrozné. „To je jediné, co mě napadlo, jasné?!" Bella mě konejšivě poklepala po rameni a mrkla na mne.

„Buď v klidu, tady experti na upíry ti jistě poradí, že?"

„Experti na upíry?" vykulila oči Rose a zděšeně pohlédla na Alice. „To jako, že..." Přerušila jsem je.

„Nechte to být, to je jedno. Něco vymyslím."

„Tak to pozor!" Jasper si přisunul svoji židli blíž k mé. „V tom filmu budou účinkovat všichni, takže bychom si měli pomáhat, ne? Takže, zkus třeba místo bílých očí takové -"

„Černé!" vykřikla jsem nadšeně, poněvadž mi padly do očí Jasperovy skutečně černé oči. Jasper se zaraženě zasekl. „Neber si to osobně," poradila jsem mu a na nový papírek si to zapsala. Jasper na mne chvíli ztuhle hleděl, po chvíli se však probudil s pokračoval.

„Tu kůži bych nechal bílou," zamyslel se a mrkl na Edwarda, „špičáky bych tomu nedělal a rysy ne zas tak moc ostré. Ono by se pak mohlo stát, že by jsi vymyslela zrůdky." Na chvilku jsem se zamyslela a pak si řekla, že upír by vypadal stejně jako on.

„Jseš si tím jistý? Vypadá to moc obyčejně," namítla jsem.

„Obyčejné možná na pohled," zapojil se Edward, což bylo snad poprvé. „Nikdo přeci neříkal, že mají mít sílu na svém vzhledu. To, co je uvnitř, je důležitější." Při své mluvě hleděl vážně na Bellu, která se vedle mne začervenala.

„Měli by umět člověka řádně omámit," přitakávala Bella něčemu neexistujícímu. Snažila jsem se zadržet smích a nebyla jsem jediná.

„Fajn, takže se všichni shodneme v tom, že by na povrch měli působit obyčejně, ale přesto mít nějaké nadpřirozené schopnosti?"

„Nadlidské," opravil mne Jasper decentně.

„A medvědi?" vyhrkl Emmet lapaje po dechu. Tentokráte mu přiletěl pohlavek jak od Rose, tak i od Alice.

„Žádní medvědi!"

„Dobrá, no." Postavila jsem se a vyzývavě pohlédla na Bellu. „Ehm, Jazzi, Emme a vy ostatní - pomůžete mi s tím scénářem ještě? Teď máme volnou hodinu, tak ji můžeme využít - teda pokud chcete, samozřejmě." Vykulila jsem oči na Alice, když se chystala něco namítat.

„Ale -" Hlavou jsem nenápadně pohodila k Belle. „Ahá! Jo, myslím, že můžem, viďte, Jazzi, Emme a Rose?" Edward s Bellou vstali oba stejně a protestatně otevřeli ústa.

„Kdepak, my to zvládneme sami," zavrkala na ně Rosalie.

„No moment, a co máme dělat my dva?"

„Asi to zvládnem," řekl Edward a očekávavě pohlédl na Bellu.

„To bychom vám radili!" pohrozil Emmett se vztyčeným ukazováčkem. „A žádné nelegální činnosti, děcka!"

Naše pětka se rozhodně otočila zády k těm dvěma hrdličkám s jistou slastí. Zanechali jsme je osamotě, ať se se svými osudy poperou. Až k východu z jídelny jsme byli zticha.

„Fajn," vyhrkla jsem, „to bychom měli. Teď  k tomu scénáři - potřebuju to vymyslet dál. Nějaké nápady mám, ale ukázalo se, že máte cit pro nadpřirozeno." Jasper se záhadně uchichtl.

„Myslíš?"