Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Film my destiny?! - 3. kapitola (série I.)

11.10.2010 (10:30) • Furiosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1783×

Trvalo mi, než jsem si plně uvědomila, co to znamená. Angela nade mnou stála a zářila jako sluníčko, v rukou svírala nějaký štos papírů. Chtěla jsem ji nějak opatrně obejmout, ale vzhledem k obsahu její náruče to nebylo možné.

„Stále máš pocit, že to nikam nedotáhneš?" zeptala jsem se Angely významně. Angela se na mne vděčně usmála a položila si papíry na stůl. První na vrchu připomínal nějakou smlouvu, ale nestihla jsem si přečíst, o co jde.

Alice přiskočila k Angele stejně nadšeně, jako přiskočila ke mne na hodině angličtiny. „Ahoj! Ty jistě musíš být Angela, Bella o tobě mluvila. Já jsem Alice Cullenová!"

Angela nejspíše dostala nějaký zásek, protože na Alice nevěřícně vykulila oči a neměla se k žádnému slovu. Se zakašláním, kterým jsem se snažila překrýt smích, jsem představování převzala na svá bedra.

„Angelo, to jsou Cullenovi," představila jsem osazenstvo stolu majestátně, až jsem se zarazila nad tónem svého hlasu. Bohužel si toho všiml úplně každý, což mi dali najevo potutelným úšklebkem.

„Alice, Jasper, Emmett, Rose," vyjmenovávala jsem a pokaždé na jmenovaného prstem ukázala, „... a nakonec Edward." Na posledním jméně jsem se sekla, jelikož mne něco nesnesitelně zalechtalo v nose. S táhlým pšík jsem zahanbeně dosedla na židli.

„No jo, těší mne," vykouzlila Angela plachý úsměv a nějak se jí podařilo najít si volnou židli, kterou si přisunula k již tak plnému stolu.

„Tak ty jsi scénáristka, jo? Jsem vážně zvědavej, jak si poradíš s hororem. Chápeš, všichni by jistě ocenili, kdyby tam tekla krev proudem,"  rozchechtal se Emmett. Při slově krev zasněně pohlédl na protější stěnu jídelny.

„No, také by nebylo úplně na škodu, přifařit do děje nějakého hrdinu, který hraje partičku šachů s mědvědama a-"

„Emmette!" vyprskla Rosalie zděšeně a vlepila mu jeden pohlavek.

Cullenovi se tvářili vyděšeně, ale vlastně to bylo vtipné. Tedy alespoň myslím. Oni se rozhodně netvářili, jako by Emmett řekl něco legračního. Spíš mi to připomínalo výraz člověka, o kterém se každý dozvěděl, že si pod kalhoty tajně bere své oblíbené staré tepláky, protože o něm něco vypovídají. Při představě Emmetta hrajícího šachy medvědem, jsem se musela zasmát.

„Roger netvrdil, že se nebude natáčet jen horor," namítla Angela zamyšleně. „Prý to bude něco mezi hororem, romantikou a historickým. Takže si myslím, že nám v nejbližší době dají nějaký další formulář, kde sami napíšeme nejvhodnější námět z historie pro filmové zpracování."

„To je pravda," souhlasil Jasper, „ale to bude těžké vylosovat. Pokud tedy každý nenapíše-"

„Představte si tu romanci s hrůzným Vladem Naražečem nebo krutou hraběnkou Bathoryovou," vydechla jsem zamyšleně. Veškerá pozornost se upřela okamžitě na mne.

„Ehm, vlastně netuším, proč jsem to řekla," ospravedlňovala jsem se.

„Tak ty fandíš Draculovi, jo?" Emmett se mým výstupem zřejmě neskutečně bavil. „Tý jo, umíte si představit Carlislea jakožto starého Draculu s pohrabáčem a Ara jako-"

Emmett se provinile zarazil. „Už mlčím."

Nechápala jsem, o co mezi nimi šlo, ale připadali mi divní. Ale po dlouhém zamyšlení jsem usoudila, že poslední dny je divné úplně všechno, tak co si přidělávat starosti, že?

Rána pod pás. Asi tak bych nazvala neoznámenou písemku z trigonometrie od profesora Murphyho zrovna teď, když ve škole a vlastně v celém Forks panuje takový zmatek. Připomínalo mi to nákupy bot uprostřed apokalypsy. Nikdo ovšem netvrdí, že se konec světa neblíží.

Cullenovi nám byli s Angelou neustále v patách. Jednou to byla Alice, podruhé zase Emmett. Nechtěla jsem si to připustit, ale ve skutečnosti mne to rozčilovalo. Chtěla jsem být s Angelou alespoň na chvilku o samotě, abych si s ní mohla promluvit. Byly jsme zvyklé mluvit o všem hned, ale s bandou podivných sourozenců to nebylo možné.

Další mou potíží byl Edward. Nemluvil, spíše se díval. Tahle formulace musela vyznít divně, ale od našeho zvláštního rozhovoru na chodbě, kdy mne zval na rande, se mnou nepromluvil. Trápilo mne to a hlavně mátlo. Člověka to dokáže solidně namíchnout.

„Hele!" zakřičel Emmett, který se záhadným způsobem objevil vedle mne po boku s Rosalií. Opravdu jsem měla velký problém udržet se při vědomí.

„A země se zachvěla," zkonstatovala jsem situaci suše.

Emmett na mne vyjeveně zíral, ale brzo mou náladu hodil za hlavu. „Ale houby," odporoval, „hádejte, jaké tu máme pěkné překvapení?"

Sarkasticky jsem se rozhlédla po parkovišti a zastavila se pohledem na ohromném zabláceném Jeepu. Věděla jsem, že patří Emmettovi. „No jo, nějaký  ztroskotanec nenašel v noci cestu z hospody a vzal to přímočaře lesem."

Emmett se nafoukl. „Tss, ty mne máš za ztroskotance?! Nikdy by mne nenapadlo jít zrovna v noci do hospody. Lepší lidi mají i lepší práci, víš?"

Znechuceně jsem našpulila ústa. „Raději nechci vědět jakou."

„Jsem dotčen!" Šašek, prostě šašek, myslela jsem si a nebyla si jistá, jestli se smát nebo brečet.

„Ale jsi kandidátka číslo jedna pro našeho věčného staromládence-"

„O čem to mluvíš?" přerušila jsem Emmetta štěkavě.

Emmett se zatvářil jako přísný učitel a ukazováčkem volné ruky mne ukázkově pokáral. „Nech mne domluvit. Jakožto kandidátka číslo bla, bla, bla... Mám pro tebe bezvadný překvapení, ale jestli ho chceš vidět, musíš jít se mnou zpátky do školy!"

Podezřívavě jsem pátrala v jeho tváři, jestli nechystá zase nějaký ze svých vtípků, ale tvářil se jako neviňátko. „A proč bych ti měla věřit?"

Rosalie se "nenápadně" dostala k mému uchu a varovně zašeptala: „Nikam nechoď!"

Emmett se naopak andělsky usmál a nasadil nejtěžší kalibr. „Možná... myslím, že na konci překvapení bude i Edward."

Obočí mi vyletělo vzhůru. „Jo a proč by tam na mne měl čekat zrovna on?"

Emmett se ďábelsky usmál. „Je jen taková sladká třešnička na dortu."

Sladká třešnička na dortu. Aha. Kdy jsem říkala, že nutně potřebuji nějakého terapeuta? Teď by ani ten nejlepší v oboru nepomohl. Jsem už ztracená.

Emmett netrpělivě podupával nohou o zem a každou chvilku si významně odkašlal. Bylo to příšerným způsobem deprimující, každým dalším úderem plosky boty o betonovou zem mne vytáčel. Zajímalo by mne, jestli teď celá rudnu a z uší mi vychází pára. Soptící lokomotiva.

„Fajn!" vyštěkla jsem na sprostého vymahače před sebou a nasupeně vyrazila ke škole.

„No vidíš to, Emmett vždycky, co?" Ignorovala jsem jej. „No přeci vyhraje, ne?"

„Strč si to-" Zarazila jsem se. Koneckonců, kvůli tomu kašparovi si nebudu měnit slovník, ne? „-za klobouk." Emmett samozřejmě nevymyslel nic inteligentnějšího, než huróný smích, který se rozléhal široko daleko - hypoteticky řečeno.

Mířili jsme do hlavní budovy, kde byly hlavně kanceláře a ředitelna. Zvědavě jsem po očku sledovala Emmettovu tvář, jestli bych nenalezla nějaký náznak, ale tvářil se naprosto neutrálně.

„Tak fajn," nevydržela jsem to, „o co ti jde? Kam mne to vedeš?"

Emmett se záhadně usmál a jedním okem na mne spiklenecky mrkl. „Jindy bych to neudělal, Bello, ale jako má budoucí sestřička si musíš projít náležitou průpravou."

Zmateně jsem vykulila oči. Jestli by Emmett měl být můj bratr, nejspíš bych si hodila mašli z okna mého pokoje. Člověk by s ním nedokázal vydržet, aniž by utrpěl psychickou újmu. Štěstí, že k tomu sourozenectví mám hodně daleko.

„Promiň, že jsem tak zvědavá, ale co Edwardovi je?" nadhodila jsem se nevinně a lhostejně se rozhlédla po chodbě. Emmetta jsem ale asi neobelstila, protože na mne potutelně mrkl a jemně mne ťukl do ramene.

„Tak ty ho balíš, jo?" zasmál se. „Teda Bello, líbíš se mi čím dál tím víc! Ale na takového bručouna se musí krapet jinak."

Napjatě jsem čekala, co z něho vypadne za radu, ale Emmett se zničehonic popadl za hrdlo a podivně zasípal. Zděšeně jsem zůstala stát na místě a sledovala, jak se klátí k zemi a namáhavě lapá po dechu.

„Emmette!" vykřikla jsem a klekla si k němu k zemi, abych mu mohla vzdát první pomoc. Emmett záporně zakroutil hlavou a po dlouhé době ze sebe dostal jedinou větu, která rozhodla.

„Ne, můj inhalátor! Dostaň mne k ošetřovně!"

Horoucně jsem se jej snažila dostat do polohy, z které bych ho nějakým způsobem dotáhla do ošetřovny. Ale to se lehce řekne, dostat takového kulturistického obra o několik budov dál. Při nejlepším bych si přivodila kýlu nebo by mne mohl zalehnout svým tělem. Ale já jsem přeci emancipovaná žena, tak si musím nějak poradit, ne? Jinak se mi tady udusí na astma, o kterém se mi mimochodem nikdy nezmínil. A já bych si to pak nadosmrti vyčítala.

S hekáním jsem jej vytáhla na nohy, na niž se držel jen tak a nechala jej, aby se na mne zavěsil celou váhou těla. Klopýtavě jsem s ním vyrazila k ošetřovně.

Emmettovo lapání stále neustávalo a já jen čekala, až mi tady začne modrat. Zatím však vypadal docela při životě, což pro mne bylo jediné uklidnění. Po nekonečně dlouhých metrech, kdy se mi váhou Emmettova těla podlamovaly kolena, se mi do zorného pole konečně objevila hledaná budova.

„Ještě chvíli vydrž, Emme," zafuněla jsem a s posledních sil jsem jej vytáhla až na přístupové schůdky. Dveře byly pootevřené. Zprudka jsem je otevřela a vrazila dovnitř.

„Pomocte mi někdo, on se dusí!" zařvala jsem jako na lesy, aniž bych si nejdříve prohlédla terén. Ihned mi ovšem zklaplo a já div neomdlela.

V místnosti stálo mnoho lidí. Mezi nimi i ředitel a pár profesorů, včetně doktorky Hoodové. Uprostřed místnosti však stála obrovská kamera s kameramanem, který jí nyní mířil přímo na mne.

„Co se stalo?" vyjekla doktorka a urychleně se vrhla ke mne.

„Dusí se, chybí mu prý inhalátor!" vysvětlovala jsem, přičemž jsem se snažila skrýt před objektivem kamery. Zatraceně.

Doktorka se zatvářila překvapeně. „Ale drahoušku, vždyť se jen směje!" Zaostřila jsem na obličej Emmetta, který se momentálně svíjel v rohu místnosti v nesnesitelném záchvatu smíchu. Ihned mi došlo, jakou na mne Emmett našil boudu. Že já raději neposlechla Rosalii!

„Madame, proč jste byla přesvědčená, že se tady váš spolužák dusí?" strkal mi nějaký muž pod nos mikrofon. Poslední kapka. Naposledy jsem pohledem přejela po místnosti; na nevěřícnou tvář ředitele Rogera, až po Emmetovu tvář, jež byla skřivená do nezapomenutelné grimasy. Urychleně jsem se zahanbením opustila ošetřovnu, jen za sebou jsem slyšela křik a volání gentelmanského oslovení.

Světe div se, to jsem já. Vždy se zapletu do té nejtrapnější situace, která je v mém okolí nejblíže. Však já si to s drahým Emmettem ještě vyřídím, má se na co těšit. Teď mi jen nezbývá než doufat, že se tenhle trapas nedostane do televize.

Autor: Furiosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Film my destiny?! - 3. kapitola (série I.):