Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Film my destiny?! - 1. kapitola (série I.)

26.09.2010 (19:00) • Furiosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1677×

(Bella)

Dnes v noci se mi spalo obzvlášť dobře, včerejší bouře pročistila vzduch a já konečně mohla svobodně dýchat. Nebylo divu, že jsem na školní parkoviště přijela se širokým úsměvem na tváři. Radost z něčeho předvídatelně neznámého mne psychicky ukájela a naplňovala nesnesitelnou touhou provést něco šíleného.

„Páni, Bello! Ty jsi byla na botoxu?" Uvítala mne má nejlepší kamarádka Angela a pevně mne objala podle svého obvyklého ranního rituálu.

„Ne, nebyla. Co tě to jen napadlo? Snad mne znáš, ne?" Angela protočila panenky k nebi a zašklebila se.

„To měla být legrace, Bello. Tváříš se jako nadopovaná nějakými drogami," zasmála se Angela uvolněně. Společně jsme vyrazily ke škole. Všimla jsem si, že na odlehlých parkovacích místech stojí neznámé auto značky Volvo. Takové auto na našem parkovišti vůbec nebylo obvyklé, obyvatelé našeho městečka nebyli příliš dobře finančně zaopatření.

„Čí to je?" Tázavě jsem zapátrala ve tváři Angely.

Angela lhostejně pokrčila rameny. „To nevím, možná někoho nového."

„To mě také napadlo, trubko," popíchla jsem Angelu hravě a pobaveně sledovala, jak si hraje na rádoby uraženou. Rozesmála jsem se.

„Počkej," pohrozila mi, „budu tě mučit!"

Ušklíbla jsem se. „A jak, prosím tě?"

Angela nahodila ďábelský úsměv, ale oči jí pobaveně jiskřily. „Donutím tě si koupit ty úplé, kožené, růžové kalhoty."

Musela jsem uznat, že zase vyhrála. Nikdy nikdo by mne nedonutil si na sebe vzít něco ze šatníku panenky Barbie. Možná jen v případě, že odměnou by bylo nějaké pekelně rychlé auto; třeba Porsche či Lamborghini.

V hale školy jsme se každá rozešly na svojí hodinu. Ignorovala jsem podivné chování všech studentů, kteří se lepili na dveře kanceláře. Čím blíž jsem však byla k učebně trigonometrie, tím větší jsem měla chuť provést nějakou hloupost. Zaobírala jsem se svými myšlenkami tak silně, až jsem narazila do něčeho tvrdého - shodilo mne to k zemi a veškeré mé učení se rozsypalo po chodbě.

Nasupeně jsem vzhlédla k původci téhle malé nehody, ale ihned mi sklaplo. Nade mnou se starostlivě nadkláněl poněkud mladý, blonďatý muž.

„Jsi v pořádku?" Dokázala bych na něj jen tupě zírat, ale naštěstí zasáhl můj rozum a já se důstojně postavila zpět na obě dvě nohy.

„Asi jo," zamumlala jsem vyhýbavě.

Muž sesbíral ze země všechno mé učení a podával mi to. „Pokud tě něco bolí, řekni mi to. Jsem doktor, můžeš mi věřit. Jmenuji se Carlisle Cullen."

Jen ze zdvořilosti jsem doktorovi poděkovala a představila se jako Bella Swanová. Snažil se mi vnutit prohlídku, kdyby mi přeci jen něco bylo, ale odmítla jsem. Proč proboha dělat takové pletky okolo, když jsem jen upadla na zem? Sice bylo tělo doktora podezřele tvrdé, ale nic se mi nestalo.

Na hodinu jsem přišla s několikaminutovým zpožděním. Tentokrát nad tím však učitel mávl rukou, což mne udivilo. Místo věčně zachmuřené masky teď jeho obličej zaplňovalo neuvěřitelné vzrušení, neustále se ošíval a v rukou držel nějaké papíry.

„Jak jsem říkal, než mne slečna Swanová vyrušila - jedná se o unikátní projekt, který si naši studenti víceméně budou tvořit sami. Díky panu Cullenovi máme možnost tento projekt uskutečnit s plnou vervou, ale je pouze na vás, jak se vše bude vyvíjet."

Vůbec jsem nechápala, o čem učitel vlastně mluví. A jak to tak vypadalo, nebyla jsem jediná. Jeden kluk měl natolik pootevřená ústa, že se mu v koutku zaleskla jedna drobná slina. Učitel nám mezitím roznesl každému jeden list nějakého dotazníku. Pozorně jsem si jej prohlédla.

FORMULÁŘ č. 1 - Výběr žánru studentem

Zaškrtněte, prosím, pouze jeden libovolný žánr podle své vlastní myšlenky.

Po vyplnění tento formulář předejte vyučujícímu učiteli.

Zírala jsem na papír před sebou jako vyjevená. Zamrkala jsem, ale obsah dotazníku se nezměnil. Dneska je všechno na světě nějaké divné, pomyslela jsem si, dokonce i učitel Murphy utrpěl psychickou újmu. Ale když máme tedy zaškrtnout jednu možnost, tak proč ji nezaškrtnout? Sice pochybuji, že by někdo ze studentů tušil, o co jde, ale rozkaz je rozkaz.

Rozhodla jsem se všechno udělat trochu peprnější - s ironickou myšlenkou jsem zakroužkovala možnost f), tedy žánr hororový. Jen Bůh ví, k čemu to všechno bude sloužit.

Jakmile profesor Murphy obdržel zpět všechny formuláře, pokračoval ve výuce trigonometrie. Jak jsem tak pozorovala, nijak neřešil fakt, že dnes mu nikdo nevěnuje svoji pozornost. Opravdu se dnes choval zvláštně, jindy by onen vyrušující nešťastník zůstával celý další měsíc po škole. Raději jsem však nad tím mávla rukou, však ono se to nějak vyřeší.

„Bello!" Otočila jsem se - Angela stála na odpočívadle schodů a horoucně na mne mávala. Zamířila jsem k ní, ale nebylo to nic lehkého vzhledem k valícím se proudům studentů proti mně.

„Také jsi prožila zvláštní hodinu?" zeptala se mne Angela, jakmile jsem před ní celá pomačkaná stanula.

„Jo, Murphy se zbláznil. Vyplňovali jsme nějaký papír."

„My také, ale vlastně jsme se ani nedozvěděli, co to všechno má být. Snad se to konečně dozvíme v tělocvičně," vyprávěla Angela vzrušeně.

Zarazila jsem se. „Cože? My jdeme do tělocvičny?"

Angela několikrát přikývla. „No jasně, před chvíli to oznamoval ředitel v hale, ty jsi tady nebyla." Trhla jsem hlavou na znamení pochopení. „A, Bello, ti noví jsou Cullenovi. Včera prý přijeli z Los Angeles. Nikdo je dneska ještě neviděl."

V mysli jsem si vybavila obličej muže, do kterého jsem dnes vrazila. Carlisle Cullen se jmenoval. On musí být otec těch nových, říkal přeci, že je doktor - ale co pohledával tady ve škole?

„S jedním jsem se dneska... srazila," prohodila jsem jen tak mimochodem, když jsme se procpávali mezi skupinami lidí směrem k tělocvičně.

„Vážně? A jaký byl? Víš, podle auta soudím, že Cullenovi jsou bohatí, ale také možná nafoukaní." Angela nikdy neměla v lásce povrchní lidi a nikdy se nechytala proudu, který byl chvilkově považován za hit. Proto jsem ji měla ráda.

„Ani nevím, potkala jsem asi jejich tátu - byl strašně tvrdý." Oklepala jsem se při té vzpomínce.

Angela se rozesmála. „Tvrdý?!" ptala se nevěřícně. Zasmála jsem se s ní; na žádné vysvětlování nebyl čas.

V tělocvičně bylo narváno až k prasknutí. Na jedné straně, kde byly lavice, seděli studenti a na druhé straně profesoři, nějací lidé a (při tom zjištění jsem zalapala po dechu) doktor Cullen nejspíše se svojí rodinou. Carlisle se o něčem zaujatě bavil s ředitelem Rogerem, jeho žena se usmívala a naivně něčemu přikyvovala. Jenom jejich děti se znuděně opírali o stěnu a pozorovali jistě něco strašně zajímavého na stropě.

Nikdo z nich nejevil kdovíjak velký zájem o dění kolem sebe, a když k tomu přičteme ještě jejich bohatý vzhled a nadpřirozenou krásu, vyjde nám jednoznačně nafoukanost. Myslím, že mne doma rodiče vždycky učili takovou citaci: Nikdy nedej na první pohled, podívej se podruhé. Ale v jejich případě to jinak soudit nešlo. Snad změním své mínění, pokud se mi podaří prohodit s nimi pár slov.

„Haló, Houston žádá přistání!" třásla se mnou Angela netrpělivě. Vyděšeně jsem sebou trhla.

„Jsi mimo. To tě ti noví tak okouzlili? Prosím tě, Bello, prvně s nimi promluv a pak si o nich mysli bůhvíco!" Angela mne vždycky ohromovala svojí schopností člověka autoritivně pokárat.

„Hele," ohradila jsem se nasupeně a raději vyrazila do rohu tělocvičny, když nikde jinde místo nebylo. S Angelou jsme se "pohodlně" usadily na dřevěnou podlahu tělocvičny.

Mikrofon nepříjemně zapištěl, tělocvična náhle ztichla, jako když blesk uhodí. Ředitel se pokoušel jaksi si to natočit ke svým ústům, ale mikrofon držel na místě, jako by byl přelepený vteřinovým lepidlem. Koutkem oka jsem stihla zaregistrovat, že jeden z Cullenových se na zemi tlachá v nehorázném záchvatu smíchu, ale to už mikrofon povolil a ředitel promluvil.

Odkašlal si. „Vážení studenti, jistě jste si stihli všimnout, jak je tato situace neobvyklá. Brzy všichni dostanete vysvětlení, co se zde, na této škole, bude v dalších několika měsících dít. Také bych vám chtěl odpovědět na otázku, proč jste dnešní ráno byli nuceni vyplňovat tyto," na vysvětlení pozvedl papír, který držel v ruce, „formuláře, v nichž jste vybírali jeden žánr z nabídky. Ovšem nemohu začít, dokud vám neosvětlím celou situaci, jak se sluší a patří."

Ředitel se zhluboka nadechl. „Víte, naše škola se dostala do velmi těžké finanční situace. Pokud bychom nedokázali příjít na možnost, jak ji dostat ze zadlužení, pravděpodobně bychom zkrachovali. Tudíš komise přišla na způsob, jak vše vyřešit a jak vám dát možnost projevit se. Vámi vyplňovaných formulářích jste měli možnost vybrat žánr filmu, který budete v následujících měsících tvořit."

„Cože?!" zvolala více jak polovina tělocvičny sborově. V normální situaci bych se rozesmála, přeci jen jsem si připadala jako v naplánované komedii, ale vzhledem ke všem okolnostem jsem to nedokázala. Ohromeně jsem vykulila oči na Angelu.

„Páni! Tak kvůli tomu? Ale já zaškrtla horor!" vyjekla jsem. Angela se zatvářila znechuceně.

„Já zase historický." Dobrá, pokud se podívám na všechny klady a protiklady, vlastně to není tak špatný nápad, myslela jsem si. Nebudeme se učit, ale stejně pak nejspíš budeme muset skládat nějaké dodatečné zkoušky. Ale za tu legraci by to stát mohlo.

„Prosím, prosím, uklidněte se!" volal zoufale ředitel do mikrofonu, ale studenti jako by se utrhli ze řetězu - nadšeně pokřikovali, ohromeně se smáli. „Ticho, prosím!" zařval z plných plic a konečně si vysloužil klid, který se zdál po předchozím rozruchu téměř nepřirozený.

„Děkuji," oddechl si a pokračoval dále ve svém proslovu. „Podle vaší reakce odhaduji, že většina souhlasí s tímto nápadem. I přesto však nyní žádám, aby zvedl ruku ten, který by měl s tímto zpestřením školního roku - na rovinu vám říkám, že by to představovalo jistou zátěž - nějaký problém." Ředitel se odmlčel a vyčkával, jestli někdo pozvedne ruku na nesouhlas. Nikdo se však neměl k žádnému činu.

„Dobrá, jsem vámi potěšen," uznal ředitel spokojeně. „Nu, tak tedy k věci. Do zítřka se pokusíme sečíst všechny vaše odpovědi ve formulářích a podle toho se začne spekulovat o náplních castingů. Podrobnější informace vám přineseme, až se nám podaří získat smlouvu u nějaké filmové společnosti. Také můžete očekávat, že k nám na školu může dorazit natáčení z televize, proto vás prosím o nejlepší chování, které ze sebe dokážete dostat.

Po domluvě s kolegy - myslím, že by bylo dobré, kdyby každý žák dostal svůj vlastní podíl na filmu. Proto čekejte, že vybraní budou ve filmu účinkovat jako herci, druzí budou spolupracovat s profesionálními maskéry, scénáristy, a tak dále. Ovšem teď předbíhám veškeré události."

Ředitel se nadechl a němě pokynul doktoru Cullenovi. Carlisle se nepostřehnutelně pohnul. „A samozřejmě nesmím opomenout na člověka, který nám umožnil uskutečnit tento projekt - prosím, tady panu doktoru Cullenovi patři naše uznání a potlesk. To on náš projekt plně sponzoruje a popravdě - bez něj bychom jej nemohli uskutečnit."

Tělocvičnou se roznesl hlasitý potlesk, ale spíš než na Carlislea, se každý zkoumavě díval na jeho děti. Ti však vypadali stejně znudeně jako předtím. Jediný rozdíl byl, že se na mne ta nejmenší, ta, která svým vzhledem připomínala drobného elfíka, dívala s upřímnou radostí v očích.

„Tak co myslíš? Není to skvělé?" Angela se zamyslela.

„Bylo by, ale stejně se mi nikdy nesplní sen. Pochybuji, že bych spolupracovala s nějakým scénáristou. Vždyť jsem tak obyčejná," posteskla si smutně.

„Angie," povzdechla jsem si frustrovaně. Nesnášela jsem, když si tak ubírala na sebevědomí. „Ty jsi nejlepší. Proč se tak shazuješ? Jdi si za svým cílem."

Angela se na mne vděčně usmála a objala mne. Tak jsme stály dlouhou dobu, dokud do nás zase někdo nevrazil. To snad není možné, křičela jsem v myšlenkách. Plánovala jsem si, jak onomu dotyčnému pěkně od srdce vyložím všechny nadávky světa, ale stejně jako předtím, i teď mi dokonale sklaplo.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl," omlouval se kajícně kluk přede mnou. Byl to jeden z Cullenových, ten nejvyšší a podle mého i nejkrásnější. Bezva, dolehlo to i na mne, nadávala jsem v myšlenkách sarkasticky.

„To je dobrý, ale příště si dávej laskavě pozor," odsekla jsem nabručeně a chystala se po boku s Angelou odejít na školní parkoviště. Ale onen bronzovlasý mne rychle zachytil za paži, abych se zastavila.

„Počkej, jak se jmenuješ?" zeptal se zvědavě a pohledem skenoval moji tvář. Lehce jsem se začervenala, když jsem si to uvědomila.

„Já... Bella Swanová," představila jsem se, „a tohle je má kamarádka Angela Weberová. Jak se jmenuješ ty?" optala jsem se na oplátku jeho jména a jen stěží skrývala zájem.

Kluk si odkašlal a probudil se z podivného zasnění. „Jsem Edward. Edward Cullen. Těší mne." Věnoval mi ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy od nějakého kluka viděla.

„Víš, napadlo mne, že bychom někam mohli zajít," nabídl Edward a dokonale mne odrovnal dalším z krásných úsměvů. Angela do mne potutelně šťouchla, mrkla na mne jedním okem a s úsměvem nás opustila. Zrádkyně, později si to s ní vyřídím.

„Dobře," vydechla jsem. Edward se celý rozzářil a já se naopak zděsila, když mi došlo, jak to asi mohlo vyznít. „Tedy ne, ehm, chci říct, že se vůbec neznáme, před chvílí jsem se dozvěděla tvé jméno. A navíc to nechápu." Krátce jsem se zamyslela.

„Pane Bože, dneska se celý svět opravdu zbláznil!" vyjekla jsem a raději urychleně opustila Edwarda, než bych se ztrapnila o mnoho víc. Ty náno! křičela jsem v myšlenkách. Kromě toho, že jsem pravděpodobně odradila jednoho nádherného kluka, také potřebuji nutně navštívit nějakého profesionálního terapeuta. Doufejme, že zítra se všechno ukáže v lepším světle.

Autor: Furiosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Film my destiny?! - 1. kapitola (série I.):