Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 52. Zprávy

20.11.2009 (06:30) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3769×

52) Zprávy

Ness:

Hlavou jsem se opírala o okýnko na straně spolujezdce a sledovala pomalu ubíhající krajinu. Na přední sklo dopadaly dešťové kapky, jako by odpočítávali čas. Čas, který mi zbýval do doby, než dojedeme k rodině. Odvrátila jsem oči z lesů okolo a naštvaně se podívala na tachometr. Tak pomalu jsem ještě nikdy nejela. Vedle mě seděl Jacob, křečovitě svíral volant a koukal upřeně na silnici. Na rtech mu pohrával úsměv, jeho oči zářily. Naprostý opak toho, co jsem teď cítila já. Na rozdíl od něho jsem měla strach. A zároveň jsem byla nesmírně šťastná. To vše se ve mně mísilo a přelo. Čím jsme byly ale blíž, tím více převládal strach.

Za námi se ozvalo hlasité zatroubení a já sebou trhla. Ve zpětném zrcátku jsem viděla řadu asi deseti aut. První řidič, rudý vzteky, rozhazoval rukama a ukazoval neslušná gesta. Já se mu ani nedivila. V těchto místech byla silnice dost úzká. Jacob se ani nesnažil jet u kraje, jel přesně uprostřed a tachometr nepřesáhl čtyřicítku. Bylo nemožné nás předjet. Další zatroubení.

„Jacku, zrychli!“ zavrčela jsem.

„Tohle je bezpečná rychlost.“ řekl klidně.

Protočila jsem oči. „Tak je alespoň pusť před sebe, nemusí kvůli tobě jet čtyřicet!“

Jacob se jenom potutelně usmál a stále se držel uprostřed silnice. Povzdechla jsem si a snažila se ignorovat stupňující se troubení za námi. Měla jsem sto chutí vystoupit a doběhnout domů sama. Byla jsem však přikurtovaná tak těsně, že jsem téměř nemohla dýchat. A navíc Jacob zapnul dětskou pojistku. I kdybych se dostala z pásů, neotevřu dveře. Zavrčela jsem.

„Ness, auta jsou nebezpečná.“

„Tak jsme mohli jít pěšky. Mohl jsi mě vzít na záda.“

„Mohla bys mi spadnout.“

„Nikdy jsem ti nespadla!“

„Všechno je jednou poprvé. Nechci nic riskovat.“

A takhle to bylo poslední měsíc. Kamkoliv jsem se hnula, Jacob odstraňoval veškeré nástrahy, stále mě hlídal. Nic podle něj nebylo bezpečné. Začínalo mi to pěkně lézt krkem. Je to už rok, co jsme se odstěhovali od rodiny a našli si domek blízko La Push. Hlavní příčinou odstěhování byla Lissa. Její ovládání se o hodně zlepšilo, dokonce mě nechávali s ní samotnou, i když ne moc často. Jenže jakmile byl tento problém zažehnán, Lissa a Tod dali své lásce volný průběh. Poté, co rozbořily tři pokoje v domě a nedalo se s nimi vydržet v jedné místnosti, ponechala jsem jim naši chaloupku v lese a rozhodla se s Jacobem vyletět z hnízda. Jacob to s nadšením uvítal.

A teď, téměř po půl roce je jedeme opět navštívit. Na prsteníčku se mi zaleskl snubní prstýnek. Při pohledu na něj jsem se přeci jen usmála. Ten večer, kdy mi ho navlíkl, byl nezapomenutelný. Zřetelně jsem ale cítila, jak mě tíží na prstu. Celé La Push už vědělo, že se budeme brát. Pouze moje rodina ne. To však nebyla jediná zpráva, kterou jsme vezli.

Odbočili jsme ze silnice na lesní cestu a auta za námi zběsile zatroubila. Každý řidič si ještě zanadával a pak všichni dupli na plyn a byli pryč. Na Jacobově tváři jsem viděla zklamání, že je nemůže ještě chvíli trápit.

Pomalu jsme se blížili k domu. Jacob opatrně zaparkoval a pomohl mi, se vymotat z pásu. Pak mě vzal za ruku a vedl mě k domu.

„Víš, jak ti smečka navrhovala, že s tebou půjdou?“ pípla jsem, zatímco jsme se blížili ke dveřím. „Myslím, že jsi to měl přijmout.“

Jacob se pouze uchechl a vynesl mě přes tři schody, abych náhodou neupadla.

„Jacku!“ zaúpěla jsem.

Ten se však jenom usmál a už klepal na dveře. Divila jsem se. Copak on nemá vůbec strach? Dveře se otevřely a v nich stála usměvavá Alice.

„Ness!“ vyhrkla a pevně mě objala.

„Alice, pomalu, ať ji neumačkáš!“ strachoval se Jacob.

„Renesmee je tady?“ slyšela jsem mamky hlas a vzápětí mě už někdo vtáhl dovnitř a já šla z náruče do náruče. Člověk by řekl, že jsem tu nebyla nejméně deset let.

Byla tady dokonce i Lissa s Todem. Prej že se stavili „na kafe“, jak mi vysvětlil Emmett. Super. Takže jsou tu všichni. Jakmile mě pustili, Jacob si zase stoupl ochranitelsky vedle mě.

„Máme pro vás dobré zprávy.“ usmál se.

Tátovi zmizel úsměv z tváře. Sakra! Já si svoje myšlenky chránila, ale Jacoba to evidentně vůbec nenapadlo. Upíral na tátu oči a usmíval se. Nakopla jsem ho do holeně, což jeho úsměv malinko zmenšilo. „Teď je přesně ta chvíle, kdy bys měl zmizet.“ sykla jsem. Táta po chvilce nasadil opět vyrovnaný výraz a zkoumavě si mě prohlížel. Lehce jsem se na něj usmála.

„Tak co? Tak co? Já nic nevidím!“ Alice nervózně poskakovala okolo.

Tak jo. Raději to řeknu já, než Jacob. Zvedla jsem ruku a ukázala prsten. „Budeme se brát.“ oznámila jsem a pokusila se o úsměv. Alice se rozzářila.

„Kdy?!“ vyhrkla.

„Alice, klid, máš na to měsíc.“ uklidnila jsem ji.

„Měsíc?! Jenom měsíc?! Jak to má všechno stihnout!“ zaúpěla.

„No konečně, že vám to ale trvalo.“ zakroutil hlavou Emmett.

„To je skvělý!“ vykřikla mamka a vydala se mě obejmout.

„A já budu tatínek.“ vyhrkl najednou Jacob hrdým hlasem.

Dmul se pýchou a já měla sto chutí ho nakopnout. Měl ještě chvilku počkat! Mamka se zastavila uprostřed kroku a její oči sklouzly k mému maličkému bříšku.

„Ty jsi… těhotná?“ v jejím hlase znělo překvapení

„Ano mami.“ pípla jsem a mlčky pozorovala oba rodiče.

Táta se konečně vzpamatoval, přistoupil ke mně a zlehka mě objal. „Gratuluju, holčičko.“ políbil mě do vlasů.

Mamka se také probrala a se vzlyky mě vytrhla tátovy a objala mne. Pevně mě svírala a já měla pocit, že už mě nikdy nepustí.

„Bello opatrně…“ sykl Jacob.

Na všech tvářích už byl vidět pouze úsměv. Oddechla jsem si. Nejširší měl samozřejmě Emmett.

„Brácha je dědeček! Brácha je dědeček!“ lítal po místnosti a vyřvával.

„Dvojitý dědeček.“ dodal Jacob a vyprskl smíchy.

„Jsou to dvojčátka.“ usmála jsem se a tím už potřetí šokovala všechny okolo.

„To jsem teda dopadl.“ usmál se táta.

Carlisle se stále mračil. Tázavě jsem se na něj podívala. „Nechcete mi tím říct, že já jsem… praděda!“ v jeho hlase bylo slyšet zděšení. To už se ale ozvala mohutná dutá rána a Emmett se smíchy skácel na podlahu.

EPILOG:

Do nemocničního pokoje dopadlo sluneční světlo. Na bílé posteli seděl mladý pár. Kůže šťastné maminky vypadala, jako by se na slunci třpytila. Tatínkovi se v očích rozlévalo štěstí. Oba drželi jedno děťátko. Dvojčátka. Chlapečka a holčičku. Nejkrásnější miminka, která se kdy narodila. Po mamince zdědili její krásu. Po tatínkovi jeho snědou pokožku. Po obou zdědili mrštnost a sílu. Jejich budoucnost je stále otevřená. Vše ostatní se ukáže časem.

Chci moc poděkovat všem, kdo vydržely těch neuvěřitelných 52 kapitol. Když jsem začala psát, ani mě nenapadlo, že někdy překročím hranici dvaceti. Vím, že moje povídka nebyla bez chyb a také nebyla zdaleka podle mých představ. Několikrát jsem její psaní přerušila s tím, že pokračovat už nebudu. Nakonec jsem to díky vám dotáhla až do konce. To jenom vaše komentáře mě hnaly kupředu. A tak vás chci tímto poprosit, kdykoliv přečtete nějakou kapitolu, připište k ní pár slov. Nemyslím tím teď jenom moje povídky, ale povídky všech tady. Teprve, když jsem začala psát vlastní povídky, uvědomila jsem si, jak nádherné je tyto komentáře číst. Když jsem vydala první kapitolu, seděla jsem u počítače a neustále obnovovala znovu a znovu stránku, jestli náhodou nepřibyl nějaký nový komentář. Každičký mě zahřál na srdci a dodal sílu na další kapitolu.

Ještě jednou moc děkuju všem vytrvalým čtenářům :)

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 52. Zprávy: