Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 45. Plán

23.10.2009 (15:15) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2039×

45) Plán

Ness:

Ráno mě probudil šramot. Zamžourala jsem do denního světla a před sebou spatřila rudé oči. Přidušeně jsem vykřikla, v dlaních se mi objevila ohnivá koule a já ji po něm instinktivně hodila. K mému překvapení před ní hbitě uskočil a pozvedl omluvně ruce. Rychle jsem zkontrolovala Lissu. Podle pravidelného oddechování jsem usoudila, že naštěstí není mrtvá, ani se nepřeměňuje. Oddechla jsem si. Náš „věznitel“ stál stále s rukama nad hlavou. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jenom jsem si myslel, že budete mít třeba hlad.“ Sjela jsem pohledem k jeho nohám, kde ležel podnos opět plný rozmanitého jídla. Začervenala jsem se. „Aha, promiň.“ Místo na stěně, kam doletěla moje střela, stále hrozivě syčelo. „Nic se nestalo.“ Pousmál se a sjel pohledem ke spící Lisse. Ještě chvilku tam stál, skoro to vypadalo, že čeká, jestli se neprobudí. Pak sklopil oči, vzal prázdný podnos ze včerejšího večera a odcházel. „Děkuju….“ uvědomila jsem si, že stále neznám jeho jméno. „… jak se vlastně jmenuješ?“ Po tváři mu přeběhl krátký úsměv. „Tod.“ „Děkuju Tode.“ kývl, ještě jednou pohlédl na Lissu a odešel.

Bella:

Edward rozrazil dveře. V místnosti před námi byli pouze dva upíři. „Kde je moje dcera!“ zakřičela jsem na překvapeného Ara. „Bello, klid.“ ozval se za mnou Carlisle. Marně mě chytl za rukáv, vysmekla jsem se mu. Ignorovala ho a dál pevně kráčela k Arovi a ještě jednomu, kterého jsem neznala. Edward byl těsně za mnou. Když jsem byla na krok od Ara, stiskl mi ruku a přidržel na místě.

„Takže se znovu setkáváme, nečekal jsem, že tak brzy.“ nasadil opět klidnou masku. Oči mu rudě zářily.

„Koukám ale, že je vás o jednoho člena míň, kdepak máte Renesmee?“ dodal jakoby nevinným hlasem.

„Kde?!“ hlas mi přeskočil o oktávu výš. „Na to se jdu zeptat tebe!“ píchla jsem ho prstem do hrudníku a nevšímala si úzkostlivých pohledů mojí rodiny. „Co jsi udělal s Ness? Kde je moje dcera!“ otočila jsem se na Edwarda, který stále mlčel. Čekala jsem, že mi pomůže, že něco řekne, ale on jenom zamračeně hleděl do země.

„Edwarde? Co je? Tak řekni něco?“

„On nic neví.“ zašeptal.

„Jak nic neví? Jenom to hraje, snaží se to skrýt, já vím, že to on ji unesl!“ Jak mohl tak jednoduchou věc nechápat? „To, že nic neslyšíš, neznamená, že nic neví!“

„Já ale vážně nic nevím.“ ušklíbl se.

„Lžeš, hade! Vždycky jsi ji chtěl pro sebe. Jako nějaký drahokam do své sbírky!“

„Nemůžu za to, že si neumíš ohlídat dceru!“

Tohle bolelo. Trefil se do nejbolestivějšího místa. Od začátku jsem si to dávala za vinu a teď mi to vmetl do obličeje i on. Edward mi pevněji stiskl ruku. Zatímco jsem se snažila se uklidnit, přišel k nám Carlisle a postavil se z druhé strany vedle mě. Pohladil mne po rameni.

„Aro, jestli cokoliv víš, tak nám to prosím řekni.“ Snažil se o klidný, ale čelist měl pevně sevřenou.

„Už jsem to řekl jednou. Nic nevím.“ Provrtával mě posměšným pohledem.

Už toho bylo na mě moc. Otočila jsem se na patě a vyletěla ze dveří. Edward byl hned za mnou. Jakmile jsem vyběhla na chodbu, doběhl mě a pevně sevřel v náručí. Znovu jsem se rozvzlykala.

„Bude to dobrý, najdeme ji. Slibuju.“ šeptal, ale hlas se mu třásl.

Na konci chodby jsem viděla Jacoba se Sethem, kteří právě přiběhli. Pohled do Jacobovi tváře byl další ránou do srdce. Jeho strhaný pohled vyhaslých očích, plných zoufalství byl nesnesitelný.

Jacob přišel blíž, oči prosebně upřené na Edwarda. Ten zakroutil hlavou. „Nedozvěděli jsme se nic nového. Pouze Aro měl jednu chvíli takovou divnou myšlenku. “Možná je blíž, než si myslíte.“. Myslím, že jedeme zpátky domů. Ať ji unesl kdokoliv, tak ve Volteře není. Nemá cenu tu zůstávat.“

Jacobovy skanula z tváře slza. Vzápětí odvrátil tvář, otočil se a vyběhl ven. Seth mi stiskl rameno a vydal se za Jacobem.

Ness:

Asi půl hodiny poté, co Tod odešel, se Lissa probudila. První, čeho si všimla, byl tác u mých nohou.

„On tady byl?“

„Jo. Tod tady byl.“

„On ti řekl jak se jmenuje? Proč jsi mě nevzbudila?!“

„Lisso, akorát přinesl tác s jídlem, nebyl důvod, abych tě budila.“ zakroutila jsem hlavou. Ta holka je blázen.

„Hm…“

„Nechceš se najíst?“ přisunula jsem tác blíž.

„Hele! Dochází dřevo!“

Otočila jsem se za sebe. Stále tam zbývalo asi pět špalíčků. „Ještě ho máme dost.“

„No, ale za chvilku dojde.“ dodala s nadějí v hlase.

„Lisso…“

Ta ale mezitím došla ke dveřím a hlasitě zabušila.

Povzdechla jsem si. Lissa vykouzlila na tváři nevinný úsměv.

Za chvilku byl Tod tady. Trochu otevřel dveře a podíval se tázavě na nás.

„Nechceš se s námi nasnídat?“ zadrmolila rychle Lissa. Tentokrát byl jazyk rychlejší, než mysl. Když si uvědomila, že právě pozvala upíra na jídlo, celá zčervenala. Já vyprskla smíchy a čekala na Todovu reakci. Tomu cukl koutek, ale zavřel dveře a udělal krok k nám. Sedl si tak daleko, jak jen to bylo možné, na tác by nedosáhl, ani kdyby chtěl. Zády se opíral o protější zeď. Zkontrolovala jsem jeho oči. Přímo zářily. Byl čerstvě po lovu. Otřásla jsem se. Ale aspoň je opatrný. Hodný upír, co vraždí lidi. Zajímavé.

Na tuhle chvíli jsem čekala dlouho. Už několik dní jsem se stále odhodlávala k tomu, zeptat se ho na spoustu otázek. Teď přišla ta pravá chvíle.

„Tode, můžeš nám pomoct?“

Tod sklopil oči. „Jestliže se o něčem dozví pán, zabije mě.“

„Pán? Kdo je to? Jak se jmenuje?“

Tod se nadechl a zavřel oči. „Glenn. Jmenuje se Glenn.“

„Toho neznám. Proč mě chce zabít?“

„On tě nechce zabít. Dělá pro někoho jiného. Nevím pro koho, ale ten tě chce zabít.“

„Proč mě tedy nezabil už dřív? Jsem tu čtyři dny. Měl na to dost času.“

„Nevím, podle toho, co jsem zaslechl je někde daleko. Možná chce být jenom nenápadný.“

„Můžeš nás odsud dostat?“

„Ne.“ uchechtl se. „Ani náhodou. Na konci chodby jsou strážci. Další pak u dveří z hradu a poslední u brány. Další desítka je připravena v podzemí, kdykoliv zasáhnout. Neměli bychom šanci.“

„U dveří z hradu? Co je to za hrad, kde jsme?“

„Nemá žádný oficiální název.“

„A to město? Jak se jmenuje?“

Tod si skousl ret. „Beaver.“

Zaradovala jsem se. „Skvěle, zkusím tátovi poslat myšlenku, kde jsme, on nás už určitě najde. Přijede celá moje rodina a společně se odtud dostaneme. A navíc, to je jenom kousek od domova.“

„Myšlenku? Jak mu jí chceš poslat?“

„Její táta umí číst myšlenky, párkrát to dokázal i na velké vzdálenosti.“ skočila mi do řeči Lissa, která už nevydržela déle mlčet.

„Tak proto…“ Tod se zamyslel.

„Co proto?“

„Glenn má jednu schopnost. Je něco jako myšlenkový štít. V okruhu asi deseti kilometrů od něj nikdo nemůže slyšet jakoukoliv myšlenku.“

„Sakra. Myslíš, že to funguje i na vidění mojí budoucnosti?“

„Určitě.“

„Máš ty nějakou schopnost?“ navázala Lissa, když jsem dlouho nic neříkala.

Tod se ušklíbl. „Jo. Umím zvedat a hýbat předměty. Bohužel jsem nezvedl nic těžšího, než je klacík.“

Lissa odlomila z polínka kus kůry a položila ho před sebe. Tod se na ni usmál, potom chvilku soustředěně koukal na kůru, až po několika sekundách vylétla asi metr vysoko.

„Super!“

„Bohužel to ani neumím nijak nasměrovat. Prostě to jenom vyletí. Je to schopnost k ničemu.“

„To neříkej, když budeš cvičit, určitě se to zlepší. Stejně jako Ness, té to taky ze začátku moc nešlo.“

„A dneska metá ohnivé koule na potkání.“ zasmál se. A já se začervenala.

Lissa se mračila, protože nechápala o čem je řeč. Potom se jí pohled zastavil na černém kruhu na protější straně. „Tys to po něm hodila!“

„Myslela jsem, že ti chce něco udělat, jenom jsem tě bránila.“ namítla jsem.

„Já bych jí nic neudělal.“ pronesl tiše a Lissa na něj koukala jako na anděla.

„Zpátky k tématu. Dala by se nějak ta Glennova schopnost obejít?“

„Musel bych ho odlákat daleko z hradu. To ale půjde těžko, jelikož ze své místnosti vůbec nevychází, jídlo si nechává donášet. Celý dny je tady a nehne se ani na krok.“

„Stačilo by pár minut. Pouze bych tátovi poslala myšlenku, kde jsme.“

Lissa zadumaně hleděla do stěny. „Zvládne smečka jednoho usmrkanýho upíra?“

„Samozřejmě, ale… Ne! Je tam Jacob, nepošlu jim tam nebezpečného upíra, který ho může zabít!“

„Ness, vždyť se vypořádali i s Laurentem. Nebudou mít problém se vypořádat s ním.“

„To je dobrý nápad.“ přitakal Tod.

S tím mě tedy nakrkl. Vůbec nevěděl, o čem je řeč. Souhlasil s tím, co řekla Lissa, jenom aby si jí naklonil na svojí stranu. „Nech si své projevy náklonnosti na potom. Tady se řeší můj přítel!“

„Ne, Ness, poslouchej! Tod řekne Glennovi, že tě slyšel, jak teleportuješ dopis, pro tvého přítele, který se snaží sehnat armádu upírů a zaútočit na hrad. Nebude vědět, že je tvůj přítel vlkodlak. Protože se bude bát, že by se pokazil plán a ten jeho Pán by ho potrestal, půjde se raději s hrozbou vypořádat sám. Tod ho dovede až do La Push, nebo kam se dostanou a tam smečka Glenna zabije. Ty mezitím pošleš tátovi myšlenku, kde jsme a oni přijedou. Glenn vysvětlí smečce situaci a ti se určitě k naší záchraně přidají.“ její obličej zářil nadšením.

„A Toda necháme zemřít.“ dodala jsem.

„Jak zemřít?!“ zvolali dvojhlasně.

„Jak mu smečka uvěří, že on je na naší straně?“

Lissa se na chvilku zamyslela, pak se natáhla pro můj náramek a odepnula ho. Podala ho Todovi. „Takhle.“

„Tohle nevyjde.“ kroutila jsem hlavou.

„Nevím, jestli ho přesvědčím, aby tam šel.“ váhal Tod.

„Za zkoušku to stojí ne?“ přemlouvala Lissa. „Ness?“ obrátila se na mě.

Skousla jsem si ret a přemýšlela. Tohle byla asi jediná šance na útěk. Pomalu jsem přikývla. V očích jsem měla slzy. „Zaručíš mi, že se Jacobovi nic nestane?“

„Budu bojovat s nimi.“

Moc prosím o komentáře :)

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 45. Plán: