Tak po hodně dlouhé době opět přidávám další kapitolku. Moc se omlouvám, ale v posledním měsíci jsem měla dost jiných věcí na práci a prostě jsem psaní vůbec nestíhala. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit a já se budu snažit připsat další kapitoly.
04.10.2009 (15:15) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1947×
42) Nečekaná
Ness
Probudil mne hluk. Chodbou, která vedla k mému, vězení se rozléhaly kroky. Malým, zamřížovaným oknem dopadalo do místnosti mdlé světlo, ve kterém se vznášely částečky prachu, pomalu vířící vzduchem. Někde v koutě stále kapala kapka. Jediný měřič času. Hluk na chodbě sílil. Doplazila jsem se opět ke dveřím a začala do nich zuřivě bušit v naději, že tento člověk by mi třeba mohl pomoct. „Pomóc! Pusťte mě ven!“ Pak mě však hlas zradil a zbytek mého volání se ztratilo v chraplavém šepotu.
Kroky se na chviličku zastavily a pak se daly opět do pohybu. Rychleji. Naléhavěji. Dunivě se rozléhaly chodbou a blížily se ke mně. Znovu jsem zabušila. „Tady!“ zachraplala jsem. Kroky se zastavily. Pak se skřípavě otevřelo malé okénko ve dveřích, kterého jsem si dříve vůbec nevšimla. Když se v něm objevily dvě rudé oči, cukla jsem sebou.
„Buď zticha! Tady tě stejně nikdo neuslyší. Máš to marný.“ ozval se hrubý hlas.
„Kde jsem? Proč mě tu držíte? Kde je moje rodina?!“
„Pán si nepřeje, abych ti cokoliv říkal.“
„Pán? Kdo to je? Kdo mě tu drží?!“
„Nemůžu ti nic říct.“ hlas mu změkl.
„Co je s mojí rodinou? Prosím, řekni mi, jestli jsou v pořádku!“
Chvilku bylo ticho a pak téměř neslyšně zašeptal: „Neznám tvoji rodinu, jsi tu sama.“
„Díky.“ oddechla jsem si, aspoň že oni jsou v pořádku.
Okénko se začalo pomalu zavírat. „Počkej!“ žaludek se mi bolestivě svíral a v puse jsem měla sucho. „Můžeš mi prosím přinýst něco k jídlu?“
„Pokusím se.“ zašeptal a okénko se s cvaknutím zavřelo.
Alice
Uháněli jsme autem směrem k letišti. K letišti, a pak co nejrychleji do Voltery. Tak zněl plán. Stále jsem pátrala ve vizích a snažila se z nich zjistit něco, co by dávalo smysl. Nepřetržitě mi před očima blikaly obrázky tmavé místnosti, které však nikdy netrvaly déle, než půl sekundy. Stále ta samá místnost, jednou tmavá, jednou v mdlém denním světle. Na některých jsem zahlédla i Ness, schoulenou do klubíčka na zemi. Při těchto obrázcích sebou vždycky Edward bolestivě cukl.
Byla jsem zmatená z těchto chvilkových vizí. Je se mnou něco špatně? „Edwarde, seš si jistý, že Jacob…“ „Jacob běží severní stezkou, jak slíbil. Nemůže tě rušit, je minimálně 20 mil daleko. „A..“ zase mě nenechal domluvit. „Všichni slíbili, že se budou držet daleko od nás. Seth běží s Jacobem a ostatní jsou v rezervaci.“ Opřela jsem hlavu o opěrku a zavřela oči. Přede mnou se objevila znova ta samá místnost, zahalená v pološeru. Tentokrát tam byl ale ještě někdo. Když se mi před očima objevila ta známá tvář, já i Edward jsme zalapali po dechu.
Ness
Seděla jsem, opřená o stěnu a snažila se udržet na vlhké zemi malý ohýnek, který jsem si vytvořila. Po pár vteřinách však vždycky zhasl a já se ani trošku neohřála. Cítila jsem, jak jsem s každým novým pokusem unavenější a hladovější. Za celý výlet jsem nic nejedla a na lovu jsem byla déle než před týdnem. Navíc jsem vůbec nevěděla, jak dlouho tu vlastně jsem. Den, dva… mohl to být klidně i týden. Neměla jsem žádný pojem o čase. Začínalo mě dokonce nepříjemně pálit v krku. Unaveně jsem si promnula obličej. Co bych dala za to jít s Jacobem na lov. S Jacobem…
Z myšlenek mě však vytrhl dívčí křik a přibližující se kroky. „Pusťte mě! Kam mě nesete!“ v tom okamžiku se otevřely dveře, kdosi vpadl dovnitř a pak se dveře opět zavřely. „Až budeš zase něco potřebovat, zavolej.“ než jsem se zmohla na jediné slovo, kroky utichly v dálce.
Hleděla jsem na asi čtrnáctiletou dívku, schoulenou na podlaze přede mnou. Třásla se po celém těle a vzlykala. A já ucítila něco, co jsem nikdy nezažila. Nebo alespoň ne takhle. Moje oči se zaměřily na tu bezbrannou dívku na podlaze a já ucítila, jak se místností rozlévá vůně její krve, která jí tekla z poraněného ramene. Nasála jsem tu vůni nosem a v krku mi začal hořet oheň. Naklonila jsem se blíž, připravená ke skoku. Úplně hypnotizovaná žilkou tepající na jejím krku. Oči neviděly nic jiného, uši nic neslyšely. Nevnímala jsem nic jiného, než hlad, který jsem tak dlouho potlačovala. Připadala jsem si víc jako zvíře, než člověk. Poprvé v životě jsem si připadala mnohem víc jako upír.
Ve chvíli, kdy zbývala jenom vteřinka od mého skoku, zvedla dívka hlavu ze země a pohlédla na mě uslzenýma očima. Ten jediný pohled stačil, abych se probrala z tranzu. Abych ji poznala. S dunivou ránou jsem se opřela zpátky o zeď a zaryla prsty do země. Rázem jsem byla při smyslech. Jí nesmím ublížit. Jí ne!
Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Falling star - 42. Nečekaná :
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!