Další kapitolka, piště prosím komentáře, dík ;)
18.09.2009 (16:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1936×
41) Existuje ještě naděje?
Bella:
V hlavě jsem měla zmatek. Kdo unesl moji dcerku? Volturiovi? Kvůli jejím schopnostem? Kvůli tomu, že je jedinečná? V hlavě se mi honila spousta myšlenek a teorií, ale ani jedna neobsahovala tu nejpravděpodobnější možnost. Tu možnost, o které byla Alice přesvědčená. Stále totiž neviděla vůbec nic, z Nessiny budoucnosti. Ani malý náznak, že by jí nějaká čekala. Tohle jsem si ale nepřipouštěla.
Edward na tom byl stejně jako já. Nevzdával to. Jakmile jsme dorazili domů, odebral se s Carlislem do pracovny a rozebírali všelijaké možnosti, kde by mohla být. Alice seděla na sedačce, oči ztracené v jiném čase. Stále ji hledala. A stále nenacházela. Já a Edward jsme byli jediní, kteří věřili, že je stále na živu. Nemohla jsem to Alici zazlívat. Věděla jsem, že je z toho sama nešťastná a dala by cokoliv za to, aby byla Ness zase zpátky. Ale za tu spoustu let se naučila věřit svým vyzím, stejně jako všichni ostatní. Brát je jako jedinou možnost. Jako jistou budoucnost. To, že Nessina budoucnost zmizela, brala jako jasné znamení, ze už není na živu.
Kolem šesté přišel Jacob. Když zjistil, co se stalo, beze slova a se slzami v očích zmizel v lese. O tři hodiny později nám přišel Seth oznámit, že v lese nenašli žádné stopy. Jacob se ještě nevrátil. Stále hledal.
Bylo to, jako by se po ní slehla zem. Nikdo ji neviděl, nikdo ji neslyšel, nikde nezůstaly žádné stopy. Zmizela dokonce i její budoucnost. Nezbylo po ní nic, než vzpomínky. Složila jsem hlavu do dlaní a přála si vrátit to zpátky. Rose seděla vedle mě, v očích beznaděj. I ona se, ač nerada, smířila s tím, že už Ness nikdy neuvidí.
Po chvíli sešli dolů Edward s Carlislem. Oba zamračeni. Edward měl v očích zoufalství. „Jediná možnost jsou Volturiovi.“ oznámil tiše Carlisle a podíval se na mě. „Dobře.“ přikývla jsem. To se dalo čekat. „Jedeme do Voltery.“ zvedla jsem se k odchodu. Nemělo cenu to zbytečně prodlužovat. Kdyby mi to Carlisle nerozmluvil, jela bych tam hned, co jsme zjistila, že Ness zmizela. Edward mě beze slova chytil za ruku a společně jsme vykročili. Pomstíme se. Ve chvíli, kdy jsme ale vzala za kliku, Alice vykřikla. „Stop! Vidím. Vidím nějakou místnost.“ pak opět zaostřila na nás, oči plné radosti a na rtech se jí objevil úsměv „Žije!“ to jediné slůvko vše změnilo. Mě s Edwardem se vyplnilo to, v co jsme doufali a ostatním se rozjasnily tváře. V nekonečné tmě svitl totiž plamínek naděje. Ještě není vše ztraceno!
Ness:
Tma, zima, ticho. To bylo vše, co mne obklopovalo. Hlava mi třeštila, jako kdybych s ní budila do zdi, pravý kotník mě nepříjemně bolel. Ležela jsem na studené, hrubé a vlhké zemi. Někde blízko kapala ze stropu voda a v pravidelných intervalech dopadala na studenou zem.
V hlavě jsem měla zmatek. Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Jak jsem se sem dostala? Co se stalo? Kde je rodina? To je nějaký Emmettův žert?
Otevřela jsem oči. Nejprve jsem neviděla vůbec nic. Pouze neproniknutelnou temnotu. Po chvilce si ale moje oči přivykli a já spatřila tmavé, holé kamenné zdi, železné dveře a maličké okénko s mřížemi, kterým bylo vidět nebe plné hvězd. Emmettův žert jsem zavrhla.
Chtěla jsem se postavit, ale nešlo to. Pravá noha mě neskutečně bolela a já se svalila zpět na tvrdou zem. Cítila jsme se slabá, ospalá, malátná.
Vyškrábala jsem se alespoň do sedu. Oblečení jsem měla celé mokré a špinavé. Seděla jsem v kaluži vody, která se utvořila díky neustále kapající vodě ze stropu. Vlasy jsem měla rozcuchané a přilepené k obličeji. Byla tu cítit zatuchlina a začínala mi být zima. Složila jsem hlavu do dlaní a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Neměla jsem ani ponětí, kde jsem, jak jsem se sem dostala, ani jak dlouho jsem tu ležela. A hlavně jsem nevěděla, co je s mojí rodinou. Jsou v pořádku? Nebo je taky někam zavřeli?
Po návalu slz se dostavil vztek. Doplazila jsem se až ke dveřím a začala do nich bušit pěstmi. Křičela jsem, aby mě pustili. Prosila jsem. Marně. Údery do dveří se pouze rozléhaly v okolním tichu. Nikdo se neozýval. Nikdo neodpovídal.
Když začalo venku svítat, padla jsem na zem vyčerpáním. V krku mě škrábalo, od neustálého volání, ruce jsem od bušení do dveří necítila. Byla mi zima a začínala jsem mít hlad. Schoulila jsem se na chladné zemi do klubíčka a po chvilce usnula.
Vypravěč:
Míle daleko od místa, kde byla Ness zavřená, se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále.“ ozvalo se zevnitř. Muž, který stál přede dveřmi, vstoupil dovnitř a uklonil se. „Pane, nesu dobré zprávy. Vše proběhlo podle plánu.“
„Nikdo vás neviděl?“ zeptal se mladík uvnitř místnosti, který se právě díval z okna. Otočil se a oči mu rudě zazářily.
„Nikdo, pane.“ ujistil ho a trochu se zachvěl pod pánovým podezřívavým pohledem.
„Dobře Glenne. Můžeš jít.“ Glenn se znovu hluboce uklonil a vycouval ze dveří.
Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Falling star - 41. Existuje ještě naděje?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!