Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 4. Bouřka

12.04.2009 (14:27) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3157×

4)  Bouřka

Když jsem se druhý den ráno probudila, měla jsem vedle sebe Lissinu panenku. Málem jsem jí nepoznala. Taťka jí nějakým mně neznámým způsobem dal úplně nové vlasy, které jí sahaly až po pas. Byly kaštanově hnědé a nádherně se jí leskly a vlnily do malých prstýnků. Společně s šaty vypadala dokonale. Vzala jsem jí a připravila si jí do tašky společně s panenkou od Alice.

Slyšela jsem rodiče, jak si vedle povídají. Potichu jsem vstala. Věděla jsem, že taťku nepřekvapím, ale alespoň mamku bych mohla. Opatrně jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Mamka zrovna něco se zájmem vyprávěla a taťka se usmíval. Věděl o mém plánu, ale neprozradil mě. Připravila jsem se ke skoku a pak za hlasitého zavýsknutí přistála u rodičů v posteli. Plán se zdařil. Mamka nadskočila leknutím a taťku jsem alespoň rozesmála.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo 7:03. To už budu muset běžet. Vzala jsem si jedny z nových šatů od Alice - ještě nebyla taková zima, abych začala nosit kalhoty. Rychle jsem se oblékla a běžela pozdravit zbytek rodiny. Dneska jsem byla domluvená s Jacobem, že mě sveze do školy.

K snídani mi Esme připravila míchaná vajíčka - udělala jich hromadu, protože jí bylo jasné, že většinu mi sní Jacob, ostatně jako vždycky. A taky že jo. Jen co přišel, zavětřil a přisedl si ke mně. Vzal si vidličku a začal se ládovat. Budu se muset někdy zeptat Billiho, jestli mu vůbec dává doma najíst.

Zatímco jsme jedli, Alice mi na hlavě vykouzlila dva culíky. Když jsme společně vyluxovali talíř, rozloučila jsem se a Jacob mě odvezl do školy. Byl to poslední člen naší rodiny, který ještě chodil do školy. Po mém narození si všichni dali na těch pár let volno, aby se o mě mohli starat. Pouze Carlisle si asi před půlrokem našel novou práci ve vedlejším městečku. Domluvili jsme se, že zde dokončím moje 3 měsíce a pak se společně přestěhujeme do Sappho. Jo to pouze několik kilometrů od  Forks, takže Jacob nebude mít potíže mě navštěvovat. Vybrali tam pro mě dokonce i školy. Základku a střední. Obě školy jsou na jiné straně města a navíc mi Alice nechá udělat nové jméno, takže by nikdo neměl pojmou žádné podezření. Taťka s maminkou nastoupí znovu na střední společně s ostatníma, takže pak budeme chodit chvilku spolu.

Vystoupila jsem z auta, zamávala mu a běžela do školy. Doběhla jsem akorát se zvoněním, což znamenalo, že Jacob nemá šanci to do školy stihnout. S Lissou jsem si stihla říct akorát ahoj.

Po hodině jsem jí vrátila panenku. Její výraz se nedal popsat slovy. Nejdřív mi vůbec nevěřila, že je pouze opravená. Potom do konce přestávky nepřestala opěvovat její vlasy a nádherné šaty. Když zjistila, že moje panenka má šaty podobné, byla nadšená.

Vyučování proběhlo rychle. Každou přestávku za mnou Lissa chodila a dokola mi děkovala za panenku.

Poslední hodinu matematiky nálada ve třídě viditelně poklesla. Venku se totiž spustil prudký déšť, který bičoval okna a vítr, lomcující stromy. Vypadalo to, že každou chvíli začne bouřka. Sledovala jsem kapky, stékající po okně a přála si sluníčko. Sluníčko a nás někde hodně daleko od civilizace, aby nás nikdo nemohl spatřit.

Z mých ponurých úvah mě vytrhlo až zvonění. Litovala jsem, že jsem si ráno vzala šaty. Dneska se absolutně nehodily. Zvedla jsem tašku nad hlavu, abych se alespoň trošku uchránila před deštěm a rozběhla se na parkoviště. Hledala jsem mamku, ale místo toho na mě mával Jacob vedle svého staronového auta. Rozběhla jsem se k němu a rychle nastoupila do auta. „Ty nemáš školu?" Podezíravě jsem se ho zeptala. „Čas od času je dobré se trošku ulít." Lišácky mrkl. „A stejně bych to ráno nestihl." Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Jacob byl v posledním ročníku, neměl by to takhle šidit. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že pro mě přijel. S ním jsem si povídala nejraději. Cítila jsem se s ním v bezpečí a vždy stál při mně. „Je to škoda, že prší." Smutně jsem pozorovala cestu. „Jo, zvykej si, v Sappho nebude o moc líp." Povzdychla jsem si a sledovala příjezdovou cestu k domu.

Otevřela jsem dveře, ale než jsem stihla vystoupit, oběhl Jacob auto a vzal mě do náruče. Přehodil přese mě svojí bundu a jako neforemný, ale suchý balík mě donesl až dovnitř. Když jsem se pak pracně vymotávala z jeho obrovské bundy, mamka s taťkou a Jacob se prohýbali smíchy. Ale něco mi nesedělo. Jeden zásadní hlas tady chyběl. Nějak se mi podařilo vystrčit hlavu a rozhlédla jsem se. Že by si Emmett nechal jednou něco ujít?

Nechal. Dohadoval se o něčem s Alicí a ničemu jinému nevěnoval pozornost. Jakmile nás Alice spatřila, rychle k nám přiběhla. „No konečně, Jacobe, už se tě nemůžu dočkat." Rychle vyhrkla a postavila se vedle něj. Po tváři se jí rozlil uvolněný výraz. Jelikož jí vlkodlaci zamlžovali vidění, používala Jacoba často místo prášků na proti bolesti hlavy.

„Jacobe, běž od ní dál. Takhle nic neuvidí!" Naštval se Emmett. „To je taky v plánu" Odsekla mu Alice. Nechápavě jsem se podívala na taťku. „Emmett chce vědět, jestli bude bouřka, nebo jestli se nám vyhne." odpověděl. „Jenže Alice není schopná mi odpovědět." Žaloval Emmett. „Nejsem satelit a počasí je nestálé, ráno to vypadalo, že bude bouřka a teď to vypadá, že ne, já za to nemůžu." Bránila pobouřeně Alice. Jasper vypustil vlnu klidu, ale Alici, ani Emmettovi to moc nepomohlo. Stále se oba probodávali pohledem.

„Vyvraždim všechny vlkodlaky v okolí a Jacobem začnu." Vyhrožoval Emmett. Postavila jsem se před Jacoba a probodla Emmetta zlostným pohledem. Emmett protočil oči a Jacob se samolibě usmál. „Alice, já tě PROSÍM, Zkus to ještě jednou, snaž se!" Zaprosil zoufale Emmett. Alice si povzdechla. „Dobře, jdu nahoru, abych měla klid." Když stoupala po schodech nahoru, Emmett si oddychl úlevou.

Asi po minutě začal ale nervózně přecházet sem a tam po kuchyni. Jak hodiny odtikávaly, zrychloval tempo. Venku zatím přestalo pršet. Emmet vypadal, že se rozpláče. Asi o dvě minuty později se ozvalo z prvního patra: „V Port Angeles už bouřka je a asi tak za hodinu dorazí i k nám. Bude pak celý večer."

Emmett začal skákat radostí. „Jó, peckáááá.... Super, Alice, jsi úžasná jóóóóó!..... Carlisle, půjdeme?? Řekni, že jo PROSÍM!" Hodil po něm psí oči a klekl si na podlahu. „Alice?" Zavolal Carlisle. „Nebude pršet a ty už ses stejně rozhodl." Odpověděla Alice s úsměvem, když scházela ze schodů. „Supér!" Zařval Emmett a proletěl kolem Alice.

Tak řekne mi už konečně někdo, co se tady děje?" Pobouřeně jsem se zeptala. To už byl ale Emmett zpátky, v jedné ruce držel pálku a ve druhé baseballový míček. „Jde se hrát a ty jdeš s námi." Zazubil se.

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 4. Bouřka: