Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 3. Oslava

10.04.2009 (11:39) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3499×

3) Oslava

Vnitřek domu byl k nepoznání. Všude se rozlévala nádherná vůně rozmanitých květin a ze všech koutů vlály modrobílé stužky. Alice seběhla ze schodů a vzala mě do náruče. „Tak co, líbí se ti to?“ Čekala a nervózně si kousala ret. „Alice, jak o tom můžeš vůbec pochybovat? Je to nádhera, jsi úžasná.“ Zvládla jsem ze sebe vykoktat. Rozzářila se. „Já to věděla, věděla jsem, že se jí to bude líbit – není jako ty, Bello!“ Rozradostněně začala skákat po pokoji. Maminka se ušklíbla. Alice mě vzala za ruku a vedla mě nahoru. „Něco pro tebe mám.“ Otevřela dveře od svého pokoje a já znova zůstala stát s otevřenou pusou. Všude po pokoji byly na ramínkách pověšené nádherné šaty v různých barvách. Mohlo jich být tak 20, možná i 30. Alice mě postrčila dovnitř a zavřela za mnou dveře. „Koupila jsem ti nějaké šaty, doufám, že se ti budou líbit.“ „Už jsem ti říkala, jak jsi úžasná?“ Na víc jsem se nezmohla. Alice se zvonivě zasmála. „Tak honem, vyzkoušej si je!“

Asi dvě hodiny jsme strávili tím, že jsem si oblíkala šaty a chodila se ukazovat dolů ostatním. Všechny šaty byly nádherné, ale bylo jich tolik, že jsem si byla jistá, že neunosím ani polovinu.

Když jsem si vyzkoušela všechny šaty, šli jsme dolů. Na jídelním stole ležely 3 balíčky. Dva malý a jeden obrovský. Alice mi podala jeden z malých. „Tenhle je ode mě. Viděla jsem, jak doneseš tu panenku.“ Kývla hlavou na stůl, kde jsem nechala ležet Lissinu. Vzala jsem balíček a roztrhla balicí papír. Byla tam nádherná panenka s bledě modrýma šatičkami – přesně takové jsem měla dneska na sobě (světle modrá je moje nejoblíbenější barva). Určitě je ušila sama Alice. Vlasy měla kaštanově hnědé, spletené do copánku. Jenom jeden pramínek jí splýval s obličejem. Byla jsem to já. K panence byly přidány ještě jedny šaty. Úplně stejné, ale v červené barvě. Poděkovala jsem Alici a běžela ke stolu. Svlékla jsem Lissinu panenku z otrhaného oblečení a dala jsem jí tyhle nové červené šaty. Jediné, co jí chybělo k dokonalosti, byly její vlasy. Taťka přišel ke mně a pohladil mne po vlasech. „Já s tím něco udělám.“

To už mi ale Emmett podával obrovskou krabici. „Měl jsem s touhle panenkou takovej plán, ale Alice ji přede mnou schovala, jen co jsem na to pomyslel.“ Uličnicky se pousmál. „Tak jsem jel do města koupit jiné.“ Nechápala jsem, jak to myslí a tak jsem otevřela balík. Uvnitř byl dům pro panenky – úplně stejný jako ten, ve kterém jsme právě byli. Měl tam dokonce i garáž pro auta a v ní makety našich opravdových aut. Uvnitř domu byly rozestavěny panenky. Bylo jich přesně devět. Když jsem je vyndala, všimla jsem si, že mají všechny namalované upíří zuby. Každá postavička, kromě jedné. Ta měla vlčí ocas. Musela jsem se smát, při pohledu na panenku vypadal Jacob velmi ublíženě. Každá postavička věrně kopírovala jednoho člena mojí rodiny. Přidala jsem tam panenku, kterou jsem dostala od Alice. Teď jsem tam byla i já. Emmett se samolibě usmíval, byl rád, že mi udělal radost.

„A teď ten poslední.“ Esme mi podala nejmenší balíček. „Je od nás všech.“ Roztrhla jsem papír a do ruky mi vklouzla malá černá krabička. S cvaknutím jsem ji otevřela. Na malém černém polštářku ležel jemný stříbrný náramek se spoustou přívěšků. Vyndala jsem ho třesoucí se rukou, abych si ho prohlédla z blízka.

Bylo na něm 9 přívěsků a každý zastupoval jednoho člena mojí rodiny.

Bylo tam diamantové srdíčko, úplně stejné, jako kdysi dostala maminka – bylo od táty.

Pak tam byl erb Cullenů, do detailů propracovaný – od Carlisle

Nádherná, bleděmodrá růže a na jednom okvětním lístku bylo napsáno kudrlinkovým zlatým písmem Renesmee – od Rosalie

Miniaturní basebalový míček – nepochybně od Emmeta

Přívěsek ve tvaru půlměsíce, měnící barvu podle nálady (momentálně byl světle modrý – štěstí) – od Jaspera

Velké R posázené modrými kamínky – od Alice

Medailonek ve tvaru srdce, ve kterém, když jsem ho otevřela, byla na jedné straně moje rodina a na druhé straně Jacob – od Esme

Tenký plátek stříbra a na něm ve francouzštině stejná slova jako ta, na mém medailonku, který mi vysel na krku. „více, než můj vlastní život“ – od maminky

A jako poslední přívěsek zde byl miniaturní dřevěný vlk, podobný, jako dostala maminka, ale tenhle měl v tlamě srdíčko – od Jacoba

Alice přispěchala, aby mi zapnula náramek. Padl jako ulitý. Vhrkly mi do očí slzy. Neměla jsem slova, která by vystihla, co k nim cítím, proto jsem každého objala a přitiskla mu ruku na tvář. Moje nejoblíbenější forma komunikace. Do mojí myšlenky jsem dala všechno. Všechnu lásku k nim, všechno moje štěstí.

Když jsem všem poděkovala, ozval se Emmett. „Tak už můžu?“ Alice po něm hodila zamračený pohled, nelíbila se jí představa toho, co bude následovat. Taťka se ale usmál a přikývl. Ani jsem nepostřehla, že Emmett zmizel. Vzápětí byl zpátky a celá místnost byla plná asi stovky polštářů. Nechápavě jsem se na něj podívala. Emmett si povzdychl, vzal mě do náruče a hodil do kupy polštářů. Pak vzal nejbližší polštář a hnal se na taťku. Ten ale už postřehl jeho záměr a stačil se chopit svého polštáře a začala bitka.

Najednou jsem nikoho v záplavě peří neviděla, všude se ozýval smích a vřískot. Peří lítalo na všechny strany a okolí bylo jako pokryté sněhem. Tohle jsem opravdu nečekala. S chutí jsem se dala do boje. Prala jsem se převážně s Jacobem, a i když měli všichni o dost větší sílu než já, bojovala jsem až do úplného vyčerpání. Pak jsem klesla do polštářů a pobaveně sledovala ostatní.

Všichni se vesele bavili, akorát Rosalie byla v ústraní a pracně si vyčesávala z vlasů peří. Jakmile to Emmett postřehl, lišácky na mě mrkl, vzal jeden polštář, roztrhl ho a celý jeho obsah vysypal na Rosalie. Takhle rozzuřenou jsem jí ještě neviděla. Myslela jsem, že s Emmettem už nikdy nepromluví, ale na štěstí pro Emmetta se to rozhodla brát sportovně a povalila ho do hromady peří. Zahrabala ho a zaházela kupou polštářů, takže se nad ním tyčila skoro dvoumetrová kupa peří a polštářů. Rosalie na mě spokojeně mrkla, vyloženě spokojená sama se sebou a já se nemohla přestat smát.

Když se Emmett konečně vyhrabal, vypadal docela vyjeveně, tuhle reakci od Rosalie evidentně nečekal. Peří vykašlával ještě asi hodinu.

Když si i ostatní všimli, že jsem odpadla, zanechali boje. Taťka m vzal do náruče a ostatní se shlukli okolo. Při pohledu na ně jsem se znovu rozesmála. Byli bílí od hlavy až k patě, ale na tvářích měli všichni úsměv – dokonce i Alice.

„Ještě jednou moc děkuju, bylo to úžasné, výzdoba, dárky, i tahle bitva. Děkuju.“ Esme mě pohladila po tváři „Nemáš za co.“ „My jsme si to taky pěkně užili, že jo?“ Prohlásil Emmett a přitiskl si Rosalii k sobě. Za ho objala a políbila. Myslím, že ty polštáře najdou ještě dneska užitek.

Zívla jsem a to byl pro všechny signál, jít mě uložit. Rozloučila jsem se a taťka mě donesl až k našemu domku. Jen co jsem se lehla, už jsem spala. Poslední, co jsem zahlédla, bylo jak taťka políbil mamku a zašeptal: „Nemáš ani tušení, jak moc vás obě miluju.“

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 3. Oslava: