Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 12. Čekání na vysvětlení

30.04.2009 (15:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2689×

12) Čekání na vysvětlení

Když jsem se druhý den ráno probudila, byla jsem celá rozlámaná. Skoro celou noc jsem nespala. Nemohla jsem přestat myslet na ta slova NIKOMU NIC NEŘEKU. MÁM TĚ RÁDA. LISSA. Vystupovala z bílého papíru, který ležel na zemi. Jak to mohla vědět? Viděla mě snad ten den v muzeu? Ví, co jsme? Tyhle nezodpovězené otázky mě nenechaly spát. Ležela jsem na posteli a přemítala, co budu dělat. Musím to někomu říct. Před taťkou to stejně dlouho neutajím. Vlastně jsem byla překvapená, že ještě nepřišel. Moje myšlenky musely být dosti hlasité. Asi byl zaneprázdněný něčím jiným. Sedla jsem si na postel a objala jsem polštář. Jak budou reagovat? Co když jí budou chtít zabít? Ne, moje rodina jí neublíží... Ale co Volturiovi? Do očí se mi vedraly slzy. „Tati?" zašeptala jsem chraplavě. Snažila jsem se na nic nemyslet, upřeně jsem zírala na vzor polštáře na mé hrudi a hledala v něm obrazce. Nemusí na to přijít ještě na chodbě. Zhluboka jsem dýchala. Táta by mojí jediné kamarádce nikdy neublížil. Uklidňovala jsem se.

Dveře se pomalu otevřely a táta vešel dovnitř. Pokusila jsem se o úsměv, ale zamrzl mi na rtech. „Ness, zlatíčko, co se stalo?" Zeptal se táta, při pohledu na mě, schoulenou v peřinách a v očích slzy. Beze slov jsem mu podala obrázek. Strnul, jakmile na něj pohlédl. Pak ho otočil. Nevím, jak dlouho seděl. Ani se nepohnul. Připomínal sochu, která s očima, rozšířenýma hrůzou hledí do dálky na blížící se nebezpečí. Zmocňovala se mě panika. Pustila jsem své myšlenky, vzpomínala na dny strávené s Lissou. Na ty krásné dny. Nechtěla jsem, aby jí někdo ublížil, vždyť to byla moje kamarádka! Jediná kamarádka.

Taťka se konečně pohnul. Vzal mě do náruče. „Neboj Ness, nikdo jí neublíží." Odpověděl rychle na moje myšlenky. „Jenom si to musíme prověřit. Půjdu si promluvit s Carlislem." Trošku jsem se uklidnila, Carlisle byl vždycky proti násilí. On jí neublíží. „Nikdo jí neublíží." Opravil mě taťka se soustředěným výrazem. „Běž se dolů nasnídat, já jdu za Carlislem." Pohladil mě po vlasech a s pohledem upřeným v dáli rychle odešel.

Ještě chvilku jsem seděla na posteli a nepřítomně koukala z okna. Pak jsem se oblékla a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych po probdělé noci neusla ve stoje a svázala si vlasy do culíku. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a seběhla ze schodů do kuchyně. Mamka mi už smažila vajíčka. Pozorně mě sledovala. Snažila jsem se její pohled ignorovat a soustředit se na snídani. Já jí rozhodně děsit nehodlám. Ať to udělá táta. S apatickým výrazem jsem do sebe ládovala omeletu. Po chvilce se z prvního patra ozvalo: „Všichni do jídelny." Byl to Carlisle.

Řekl to vážným hlasem a mně se rozbušilo srdce. Odstrčila jsem nedojedenou snídani stranou. Po chvilce si ke stolu kde jsem seděla, přisedl zbytek rodiny. Všichni oči upřené na Carlisleho. Začal vysvětlovat, co se stalo. Na důkaz toho, ležel uprostřed stolu Lissin obrázek. Nemohla jsem se na něj dívat. Rychle jsem uhnula pohledem jinam. Když Carlisle skončil, nikdo se ani nepohnul. Po chvilce mlčení se všechny pohledy upřely na mě. Sklopila jsem hlavu. „Není to ničí vina." začal Carlisle. „Ta dívčina toho ale ví asi trošku víc, než ostatní. Edward se nabídl, že si půjde ověřit její myšlenky a zkusí přijít na to, jak se o tom dozvěděla." chvilku bylo ticho. „Carlisle, je to moc nebezpečné, je to ještě dítě, může to vyprávět komukoliv!" ozvala se Rosalie. „Ona to nikomu neřekne." bránila jsem jí. „Je to moje kamarádka. Jediná kamarádka." do očí se znovu draly slzy. Jasper se mě snažil uklidnit. Maličko to pomohlo. „No tak, Rose, nebuď tak tvrdá, třeba se nakonec dozvíme, že se jí na ten obrázek prostě nechtěně vysypaly třpytky." Snažil se odlehčit situaci Emmett. Mamka ho zpražila pohledem. „Já nevidím, že bychom měli být prozrazeni. Dodrží slovo. Nikomu nic neřekne." Prohlásila Alice s pohledem upřeným do budoucnosti. Věnovala jsem jí vděčný pohled. Jasper pokrčil rameny. „I kdyby někomu něco řekla, kdo by jí věřil? Je to jenom dítě, ty mají bujnou fantazii." „Dobře." uzavřel debatu Carlisle. „Edward se půjde na ní podívat a pak se uvidí. Třeba to dopadne tak, jak říkal Emmett."

Cítila jsem se strašně. Proč? Proč jsem si sakra nemohla dávat větší pozor? Jako by nestačilo, že se na mě chtějí přijít podívat Volturiovi. Ještě jsem nás prozradila. Jasper vycítil moje rozpoložení a položil mi ruku na rameno. „Nemysli na to, Ness, nic jsi neudělala, nemůžeš za to, tak se netrap." Kousek poodešel, ale na významný pohled Alice zůstal v místnosti. Taťka mi dal pusu na čelo, objal mamku a odešel. „To bude dobrý, uvidíš, nějak se to vysvětlí." Objala mě mamka. Když byla člověk, tak nikdy prý neuměla dobře lhát. Ani teď jí to nešlo.

Taťka byl pryč celý den. Většinu času jsem seděla a koukala d ozdi. To čekání bylo strašné. Když mi dali jídlo, jedla jsem, když se mě na něco zeptali, tak jsem odpověděla.

Většinou jednoslovně. Po nějaké době se mě přestali ptát.  Rozešli se do pokojů. Pouze Jasper s mamkou zůstali.

Někdy po poledni přišel Jacob. Když mě uviděl, sedící s apatickým výrazem v kuchyni, zhrozil se. Mamka si ho vzala někam stranou a rychle mu vysvětlila celou situaci. Zbytek dne jsem strávila stočená do klubíčka v jeho náruči. Nemluvili jsme o tom a já byla ráda. Mohla jsem tak mlčet a naplno se poddávat svým pochmurným myšlenkám. V jeho náruči bylo teplo a bezpečno. Rychle jsem usnula. Byl to ale velice neklidný spánek. Budila jsem se při každém pohybu, při každém zvuku. Pokaždé jsem se ptala na tátu a pokaždé jsem dostala zápornou odpověď.

Ani kolem deváté tu táta ještě nebyl. Zmocňovala se mě panika. Jacob mě za velkého protestu vynesl nahoru do pokoje, uložil mě do postele a lehl si vedle mě. Pohladil mě po vlasech a pak mi začal zpívat starou Quileitskou ukolébavku. Přestala jsem myslet na všechno okolo a snažila se soustředit na text písničky. Byla o vlčici, která uspávala své vlčí děťátko. Jacobův hlas mě uklidňoval. Bylo to jako v La Push, v duchu jsem slyšela praskání ohně a veselé povykování ostatních kluků ze smečky. Písnička ještě ani neskončila a já usnula tak vytouženým hlubokým spánkem. Jacob mě nepřestával hladit po vlasech.

Prosím komentáře!

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 12. Čekání na vysvětlení: