Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 9. kapitola

23.11.2009 (17:30) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1299×

Musíme však být rychlí. Nesmí si uvědomit to, že se něco děje.” Tati?” Přerušila ho Violet. Ano holčičko?” Hned se jí věnoval Marcus. Ty máš nějaký dar?” Napadlo ji najednou. Proč se ptáš?” Zarazil se Marcus. Jen mě tak napadlo, že jestli Antonius ví co děláš. Tak podle toho cos mi vyprávěl by tě už dávno zabil.” Vyslovila svou domněnku nahlas. To ano zabil.” Při té představě se Violet otřásla. “Kdybych neměl nějaký dar. Jak sis sepraně domyslela.” Usmál se na ni. Marcus se divil, že ji o svém daru zapomněl říct. Jaký?” Zjišťovala netrpělivě dívka.

“Mám něco jako štít. Když mě někdo chce napadnout tak se spustí a jeho útok odrazí ať už je psychický či fyzický. Čím víc se pak snaží útocit tím je ten štít nebezpečnější, až dotyčného zabije. Možná proto jsem se nikdy Antonia bát nemusel. Musel jsem být opatrný, aby mi zůstal vliv co jsem měl. Aby mi zůstala ta možnost měnit jeho činy. No každopádně se budeme muset připravit na boj.” Zaměřil se znovu na to jak zastavit bratra. Byl do toho tak zabrán, že si ani neuvědomil, že jejich rozhovor někdo poslouchá. Došlo mu to až ve chvíli, kdy se dveře jeho pokoje otevřely.

8.

“Jak to myslíš, že jsi z ní cítila Marcuse?” Zeptal se Nathaniel hned potom co si uvědomil význam matčiných slov.

“Prostě voněla jako Marcus.” Osopila se na něj Samantha.

“Takže se s ním zná?” Zauvažovala Anie.

“Říkala přeci, že jsme první upíři, které potkala.” Zamítl to hned Nath.

“A nenapadlo tě třeba, že lhala.” Vyjela na něj Anabell. Už od začátku jí přeci Violet přišla divná. Tomuhle však sama nedokázala uvěřit. Vai by přeci nelhala.

“Myslím, že nelhala.” Vložila se do toho znovu Sam. “Poznala bych to z její aury.”

“Tak co to tedy znamená?” Dožadoval se odpovědi Nathaniel.

“Navíc nebyla cítit Marcusem, jako někým s kým se jen tak poznala.” Mluvila dál Samantha a otázek svého syna si nevšímala. “Jeho vůně byla součástí té její, byla od ní neoddělitelná.” Bouřka za okny stále sílila a Samanthě to začínalo docházet. Vzpomínkami se vrátila do doby před deseti lety. Kdy se jako každou dekádu sešla s bratrem.

‘Proč si nenajdeš nějakou ženu Marcusi?’ Tolik se kvůli bratrovi trápila byl tak zabrán do záchrany jiných, že zapomínal sám na sebe. Jenže tentokrát bylo vidět jak je ztrápený. Vzpomínala jak na Marcus pohlédl s neznámou bolestí v očích, i jeho aura byla tou bolestí přeplněná. Takhle zdrceného ho ještě neviděla.

‘Já ji našel.’ Řekl po chvíli. ‘ A zase jsem o ni přišel.’ Dokončil šeptem. Nechápala to. Nechápala jediné jeho slovo. Marcus si všiml jejího pohledu plného otázek.

‘Řekněme, že jsem ji miloval tak moc, že jsem nedovolil, aby se stala součástí tohoto světa.” Samantha tenkrát přemýšlela koho to potkal a jestli by ji nemohla najít. Bylo jí jasné, že ji potkal v průběhu uplynulých deseti let. Jen nevěděla kde by měla začít hledat.

‘Vím na co myslíš sestřičko a nepřeji si abys to dělala. Chci aby můj andílek byl v bezpečí.’ Vysvětlil jí Marcus a odešel. Tenkrát se nad tím jak tu ženu pojmenoval nijak nezamýšlela, ale dnes jí to přímo bylo do uší.

“Samantho?” Nathaniel netrpělivě sledoval matku, zahleděnou do dálky. Konečně se pohnula a probrala ze zamyšlení.

“Je to jeho dcera.” Odpověděla mu klidně.

“Dcera?” Zalapal Nath po dechu, i když to vůbec nepotřeboval.

“Musíme ji najít.” Rozhodla Samantha a už se zvedala z křesla.

“Koho musíme najít?” Sam se otočila za hlasem svého manžela a obdařila ho jedním ze svých zářivých úsmevu.

“Mou neteř.” Oznámila hrdě stále se usmívajíc nad vzpomínkou na dívku, která nese krev jejího rodu.

“Ty máš neteř?” Vypadlo z Alexe, který se objevil hned za Jonathanem a už pomrkával na Anie. Ta se postavila a šla za svým mužem. Aby se nemuseli zdržovat vysvětlováním tak jim poslala vzpomínky na posledních pár hodin.

“Děkuji Anabell.” Ozval se jako první Jonathan. “Měli bychom začít co nejdřív. Obávám se aby déšť nesmyl její stopu.” Začal hned organizovat rodinu. Samantha se na něj vděčně usmála. Věděla, že on ji vždy pochopí.

“Myslím, že postačí jít do středu té bouřky.” Uvědomil si Nathaniel. Vzpomněl si jak mu vyprávěla, že její maminka to spouštěla podle nálady. Bolelo ho, že se Violet cítí zrovna takhle a to jenom kvůli němu. Měl skutečně právo tolik Marcuse odsuzovat? Byl snad on sám lepší? Raději se soustředil na hledání Violet, než aby myšlenkami spadl do své minulosti.

Celou svou bytostí se tedy soustředil na to, aby ji našel. Chtěl se jí za to omluvit. Chtěl, aby věděla, že ho to mrzí. Přemýšlel co bude dělat jestli Violet bude chtít najít svého otce. Bál se toho. Bál se, že by jí to mohlo ublížit.

Po chvíli bouře začala ustupovat a Nathaniela to ještě více znervóznělo. Hledali ji, už asi půl hodiny. Nikdy si neodpustí jestli se jí kvůli němu něco stalo. Musí jí říct jak moc ji miluje i za cenu toho, že ho odmítne. Už teď mu drásalo srdce, že není s ním.

Celá rodina se sešla na břehu jezera, kde mu dívka jeho srdce vysvětlovala kdo ve skutečnosti je. Jediný jako vždy chyběl Alexander. Nath se pousmál nad vzpomínkou kdy tu spolu seděli v trávě. Její vůně tu byla velice intenzivní. Ještě před chvílí tu musela být, ale jakoby se po ní slehla zem.

“Někoho jsem našel.” Ozval se Alexův veselý hlas. Nathaniel se okamžitě rozběhl na místo odkud jeho hlas vycházel. Byl plný naděje, že jí konečně našli. Když však doběhl na mýtinku, kde se Alex nacházel, naplnilo ho silné zklamání. Alexander místo krásné Violet držel jakého si cizího upíra. Vlastně Nathovi až tak cizí nepřipadal.

“Hele koho jsem tady chytil.” Smál se Alex a cloumal s tím upírem ze strany na stranu. To už dorazil i zbytek upíří rodinky.

“Pusť ho.” Rozkázal Jonathan. Alex ho tedy poslechl a mrsknul s upírem o zem. Ten se hned začal klanět Samanthě.

“Má paní, posílá mě pan Marcus mám vám tohle předat.” Zpod kabátu vytáhl jakýsi svitek a podal ho Samantě. Ta si ho od něj vzala a jeho obsah přelétla očima.

“Musíme se vrátit do domu. Pojď s námi Viktore.” Rozhodla se hned na to Sam.

“Ale co Violet?” Zeptali se Nath s Anabell zároveň.

“Měli byste být rádi, že s námi není.” Utnul je Jonathan, když si také přečetl obsah svitku.

Marcus překvapeně hleděl na skupinu upírů ve dveřích. Snažil se domyslet co to znamená. Přemýšlel, který z nich zaútočí jako první. Violet netušila co se děje. Těkala pohledem mezi otcem, který zaujal obranný postoj a skupinou upírů. Ti vešli do pokoje a hluboce se Marcusovi poklonili.

“Nechtěli jsme vás polekat, pane.” Pověděla žena s temně černými vlasy a bledě olivovýmm odstínem pleti. Při tom však velice často zajížděla pohledem k Violet.

“Co jste tedy chtěli?” Promluvil už naprosto klidně Marcus.

“Slyšeli jsme o čem jste mluvil.” Přiznala žena.

“A o čem jsem mluvil Mario?” Ptal se stále tím klidným tónem.

“O tom, že se postavíte Antoniovi.” Řekla hrdě žena a propalovala Violetina otce pohledem.

“Co s tím chcete udělat?” Ptal se stále klidně, avšak v očích mu plály nebezpečné plameny, které hlásaly, během minuty jste mrtví.

“Přidat se k vám.” Znovu promluvila Maria a opět se Marcusovi poklonila.

“Víš co se může stát, když prohrajeme?” Zeptal se upírky a hlas mu protentokrát přeskakoval vzrušením, že by se mu konečně podařilo nastolit mír?

“Ano pane a jsme ochotni to riziko podstoupit.” Marcus se jen usmál.

“Jaké jsou vaše rozkazy pane?” Usmála se i upírka.

“Nejdřív bych vám chtěl někoho představit.” Marcus popošel k posteli a pomohl Violet vstát. Vai si až teď uvědomila, že celou dobu ležela v těch hedvábných pokrývkách v zablácených riflích a tričku.

“Toto je Violet má dcera.” Prohlásil Marcus hrdě. Potom se otočil na Vai.

“Violet toto jsou mí věrní přátelé.” Usmál se na ně Marcus. “Maria pracuje pro mě už nějaké to století jsem jí vděčný za hodně.” V tom ho Maria přerušila a přistoupila k Violet. Nelíbilo se jí, že si Marcus zas vše nechává pro sebe. Chtěla, aby jeho dcera věděla jak dobrý to je muž. Alespoň tohle si zasloužil.

“popravdě to já jsem tvému otci vděčná za hodně. Zachránil mi život, když mě Antonius chtěl dát jen tak pro zábavu roztrhat vlkům. To je taky důvod proč jsem upír.” Mariu vystřídal vysoký blonďatý mladík.

“Já jsem Audryen madam. Váš otec mi zachránil život, když mou vesnic napadli novorození. Dal mi tak nový domov.” Marcus zaraženě sledoval jak všech šestnáct upírů předstupuje před Violet a popisuje jí jak a kolikrát jim zachránil život. A Marcus si právě tehdy uvědomil, že to co dělá není zbytečné. Sledoval ty mladé tváře, kterým osud vzal tu šanci žít normální život a viděl lásku a vděk v jejich očích. A potom se podíval do tváře své dcery. Ta ho sledovala pohledem plným pýchy. Ano byla pyšná na to kdo je její otec. Narcise ten pohled hřál u mrtvého srdce a věděl, že udělá vše proto, aby na něj mohla být hrdá i v budoucnu.

“Marie mohla by jsi prosím Violet donést nějaké čisté oblečení potom vyrazíme.” Rozhýbal se nakonec Marcus. Přeci jen neměli času nazbyt.

“Jistě pane.” Odpověděla upírka a už se otáčela k odchodu.

“A Mario přestaň s tím pánem. Jsem zastánce toho, že krev je krevent. Není žádná ušlechtilá či nadřazená.” Zastavil ji ještě Marcus.

“Krev možná ano, ale srdce není vždy stejné Marcusi.” Odvětila mu s úsmevem upírka a zmizela ve dveřích.

Drahá sestřičko,