Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 8. kapitola

05.11.2009 (16:45) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1360×

Bude jí toho muset ještě hodně vysvětlit a doufal, že na konci o ní nepřijde. Nejdřív ho ale zajímala jedna věc, která ho na Violetiině řeči upoutala.

„Co jsi myslela s tím, že jsi to s tou bouřkou přehnala?” Zeptal se jí na to co ho tolik zajímalo.

„No, já mám dar ovládat počasí a někdy, když jsem moc rozrušená se to spustí samo.” Opět si své zbylé schopnosti nechala pro sebe.

„Aha, to je moc zajímavý dar. Teď mi řekni, Violet, kdo ti o mně říkal tak hrozné věci?” Vai si nebyla jistá, že mu může prozradit Nathanielovo jméno. Srdce mu věřilo, ale rozum ji varoval. Proto raději mlčela. Marcus se nad jejím mlčením smutně pousmál.

?Bojíš se, že bych mu ublížil, za to co říkal?” Zeptal se své dcery. Violet jen přikývla. Znělo to tak hrozně. Jakoby snad skutečně věřila, že je její otec něčeho takového schopen.

„Nemusíš se o něj bát. Nerad ubližuji jiným a nikdy bych neublížil někomu na kom ti záleží.” Ujistil svou dceru.

“Nathaniel Grey.” Vyslovila Violet jeho jméno a ty samotná dvě slova ji hřála na srdci. Přichytila se jak se nad tím usmívá. I Marcus si toho všiml. Znal ten zamyšlený pohled plný lásky. Kdysi se přesně takhle dívala její matka na něj.

„Takže mladý pán Nathaniel Grey.” Jakoby se podivil s úsmevem na rtech. „Věděl jsem, že mě nemá moc v lásce. Zajímavé je, že kdybych tenkrát neposlal Savonu do Skotska, aby se jich ujala, byl by dnes i se svou sestrou členem bratrovy gardy. Nicméně je to dobrý chlapec, alespoň co mi sestřička pověděla.” Usmál se na Violet. Ta pomalu vstřebávala význam jeho slov. V hlavě se jí začaly rojit miliony otázek. Marcus si toho všiml, ale zastavil ji těsně před tím než se mohla začít vyptávat.

„Dovol mi prosím, abych ti nejdřív pověděl svůj příběh.” Začal Marcus. Vai jen přikývla a pohodlně se opřela o čelo postele sledujíc otcův obličej.

„Stalo se to někdy kolem roku sto před Kristem, když se náš bratr Antonius ztratil. Patřili jsme k nejstaršímu a nejurozenějšímu římskému rodu. Vždyť náš předek byl jedním z jeho zakladatelů. Já a Savona jsme byli dětmi otcovy druhé ženy. Mně bylo devět a sestře sedm. Antoniovy bylo třicet dva. Tuším, že bylo jaro, když zmizel. Nikdo o něm neslyšel celých dvacet let. Sestra se vdala. Otec zemřel žalem po svém prvorozeném a já se stal generálem římských legií. Zrovna jsem byl navštívit sestru v jejím venkovském sídle. Muž, kterého jí otec vybral z politických důvodů, byl vetchý stařík a jak Antonius později říkal hluboce pod její úroven.

Procházeli jsme se okolní krajinou. Ozbrojený doprovod jsme nechali doma. Kdo by se taky opovážil napadnout členy nejstaršího rodu v zemi. Tehdy jsme dvacet let po jeho zmizení znovu viděli bratra. Vypadal stejně starý, akorát byl mnohem krásnější.

Řekl nám, že je čas navrátit našemu rodu jeho velikost. Savona se k němu rozběhla a objala ho. Byla štastná, že ho opět vidí. Mně se to však už od začátku nezdálo.

Začal říkat něco o tom, že naším údelem není být podřazeni nějaké republice a jejím konzulům. A my s tím souhlasili. Byli jsme mladí a nadšení, že znovu vidíme bratra a tak jsme horlivě schvalovali jeho politiku a postoje. Požádal nás abychom večer přišli na stejné místo, pokud se chceme stát opět mocnými.

Samozřejmě, že jsme večer opět přišli. Jak bychom mohli neuposlechnout staršího bratra. Tam nám řekl co ve skutečnosti je. Vylíčil nám jak je to úžasné být upír. Jak velkou moc má. Antoniu byl vždy skvělý řečník a manipulátor a upíří jed v něm tuto schopnost ještě více zesílil. Přesvědčil nás jak moc upíří svět potřebuje pevný řád a nové vládce. Ten večer nás oba proměnil.

Kolikrát jsem si říkal co by se stalo, kdybych si již tenkrát všiml té nenávisti v jeho karmínových očí či krutosti jeho tváře. Nicméně jsem si toho nevšiml až časem jsem zjistil jaká zrůda můj bratr je. Během staletí se z nás stali vládci upířího světa jak nám sliboval. Spousty upírů dostal na naši stranu, nejspíš díky svému daru.

Sídlili jsme v malém italském městečku. Antoniu¨s ho pojmenoval po sestře, Savona. Vždy mi tak trochu připadalo, že je do ní zamilovaný. Svůj upíří život jsem bral jako trest za svou ctižádost. Snažil jsem se zachránit co se dá. Nesměl jsem být však příliš nápadný, jinak by si toho Antonius všiml a tenkrát na jeho straně bylo spousty upírů.

Nemohl jsem jen tak pít zvířecí krev, i když pití té lidské se mi protivilo. přežíval jsem tedy převážně na té zvířecí. Lidskou jsem pil jen tak, aby mé duhovky zůstaly rudé. Za oběti jsem si vždy vybíral staré a těžce nemocné lidi. Takové, že by stejně za pár dní zemřeli. Vím, že to není omluva, ale stále si říkám, že lidí, které jsem díky tomu zachránil je mnohem víc.

Savona to však nesla to však snášela mnohem hůře. Nemohla se srovnat s tím co se z ní stalo. Vždy si moc přála děti a tím, že se stala upírem o tu možnost navždy přišla. Málem přišla i o rozum. Projevovala naprostou lhostejnost k životu. Zabíjela, když se jí řeklo. Krmila se, když se jí řeklo. Nemohl jsem to již déle sledovat a tak jsem jí řekla, že musí odejít. Ještě dnes si pamatuji jak na mě upřela své oči naprosto postrádající jiskru.

‘Ty mě vyháníš?’ Ptala se tím mrtvým hlasem.

‘Ne, sestřičko. Já ti dávám svobodu.’ Odpověděl jsem jí. Prozradil jsem jí, že může přežít na zvířecí krvi a poslal ji pryč s tím ať předá tuhle možnost existence dál. Ještě ten večer opustila Savonu a po pár letech si začala říkat Samantha.

Antonius zuřil. Chtěl ji co nejdříve najít a přivléct zpátky. Rozmluvil jsem mu to. Namluvil jsem mu, že se určitě po pár staletích vrátí a on jí může ukázat jak milostivý je, když ho bude prosit, aby se směla znovu přidat k naší rodině. V duch jsem si však přála, aby se to nikdy nestalo. Bratra jsem tenkrát dokázal přesvědčit a tak ji nechal být.

Samanthy příběh už potom nejspíš znáš?” Pohlédl s otázkou v očích na svou dceru. Ta doslova hltala každé Marcusovo slovo. Kolik jen si toho její otec musel vytrpět? Na jeho otázku jen lehce přikývla.

„O Samanthě jsme pak velice dlouho neslyšeli. Tedy Antonius o ní velice dlouho neslyšel. Já s ní byl v kontaktu pořád. Díky tomu také mohla být o krok před ním. Tuším, že někdy v průběhu patnáctého století začaly chodit zprávy o dvouch velice nadaných upírech ve Skotsku. Antonius je samozřejmě chtěl získat na svou stranu. Ale já už měl tý jeho posedlosti dost. Nechtěl jsem, aby někdo další musel žít jako já. Zvláště, když jsem měl takové tušení, že ta dívky mu díky svému daru nepodlehne a on ji zabije. Kontaktoval jsem proto Samanthu a požádal ji, aby je našla dřív nežli bratr.

Nejspíš jsem to neměl dělat. Díky tomu se Antoniův zrrak znovu upnul na Sam. Málem zničil celý hrad, když se dozvěděl, že si vzala nějakého podřadného upíra. Ihned jsme museli opustit Savonu a mně dalo hodně práce přesvědčit ho, aby město nenechal vypálit. Přes půl tisíciletí se pak snažil sestru a její rodinu zničit. Ta však díky mým zprávám vždy unikla. Až na posledních sto let je jakž takž klid. Antoniu zatím jen vyčkává na jejich první chybu. A tu se obávám udělali.

Vraťme se však ke mně. Je pravda, že kvůli mně spousty lidí vydechlo naposled. Až v posledních letech mi dala moderní věda trochu toho klidu, díky kontaktním čočkám. Ale na druhou stranu jsem zase spousty životů zachránil. A možná díky tomu mi bůh dovolil poznat tvou matku. Nádhernou a šlechetnou Vivien. Ani teď nemůžu najít dostatečně mocná slova na to abych ji popsal a na to abych vystihl svůj cit k ní. Celé roky děkuji bohu za těch pár hodin, které nám věnoval. A teď mu budu muset děkovat celá staletí za to, že mi dal tebe.” s otcovskou láskou pohlédl znovu na Violet. Po tvářích se jí opět kutálely slzy.

„Proč znovu pláčeš?“ Zeptal se jí s obavou.

„Já věděla, že nemůžeš být zlý. To by tě maminka tolik nemilovala.” Dostala dívka ze sebe a pevně otce objala.

„Jsem moc rád, že si to myslíš.” Zašeptal jí do vlasů.

„Co jsi myslel tím, že Samantha a její rodina udělali chybu, na kterou Antonius čekal?” Zeptala se po chvíli ticha Violet.

„Její děti se prý začaly bavit s nějakou lidskou dívkou a dokonce si ji přivedli domů. Tím porušily jedno z upířích pravidel. Žádný člověk se nesmí dozvědět o naší existenci jinak zemře a nebo bude přeměněn. Hned jak přišel Antoniův špeh s touhle informací, tak jsem se vydal za Samanthou ji varovat a našel jsem tebe.” Violet se zarazila.

„Tati! Oni se nezačali bavit s žádnou lidskou dívkou. Oni se začali bavit se mnou.” Vydala ze sebe Vai lehce historickým hlasem. „To ale zanamená, že žádný zákon neporušili a Antonius na ně nic nemá.” Začala s nadějí v hlase.

„Ne, Violet, to znamená jen to, že ho to povede k ještě rychlejšímu útoku. Možná si to ani neuvědomuješ, ale jsi velice mocná. Už jen jako moje dcera máš veliký vliv, když k tomu pak přidáme tvoji moc. Ani já už na něj nemám žádný vliv. Někdy mám takový dojem, že přišel na to co celé ty roky dělám a čeká jen na chvíli kdy mě bude moct zabít.” Zasmál se Marcus.

„Co mám tedy dělat? Nemůžu jen tak nechat v nebezpečí?”

„Tak za prvé, jsem Samanthu už informoval. A za druhé se asi budu muset připravit na pár nepříjemných věcí. Víš v upířím světě se teď schyluje k změně. Antoniu proti sobě poštval mnoho těch, kteří za něj byli ochotni položit život. Je tu docela veliká šance, že dřív někdo zaútočí na něj nežli on bude mít čas zaútočit na Savonu. Nicméně tomu my můžeme pomoct.” Usmál se na Violet.

„Jak?” Zeptala se hned.

„Tím, že se proti němu veřejně postavím. Přemýšlím, o tom už nějaké to staletí. Je to sice můj bratr ale mám-li si vybrat mezi ním a tebou. Má volba je jasná. Chránil jsem ho už dost dlouho a celou tu dobu měl šanci se změnit.” Povzdechl si Marcus. „Nemám sice moc upírů na své straně. Ale jsou mi věrní a také jsou velice nadaní.” Marcus hned začal plánovat.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen Angel 8. kapitola: