Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 2. kapitola

17.05.2009 (16:00) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1809×

2.

Violet ladně seskočila z postele a začala přecházet po pokoji. Přemýšlela jak to všechno udělat. Nakonec se jí povedlo srovnat si myšlenky v hlavě. Nejprve chtěla splnit slib co dala Mattovi. Sedla si za stůl a vzala skicák. Podívala se do zrcadla a začala kreslit. Uhel létal po papíře sotva postřehnutelnou rychlostí. Všechno jakoby se v tu chvíli zastavilo. Čas neexistoval. Jen ona a papír. Byla hotová za pár minut a tak mu na zadní stranu připsala věnování, a ať nikdy nezapomene na to, že ho miluje.

Uvolnila prkno v podlaze a vytáhla z něj všechny věci co si tu schovávala. Vzala si školní batoh a začala ho plnit svým skromným šatníkem, nahoru dala ještě knížku, kterou dostala od slečny. Cestou do Calgary si ji chtěla přečíst. Přidala své peníze a informace o novém domově. Doufala, že nebude vadit, když se nastěhuje dřív. Byt, který si chtěla pronajmout byl už stejně dlouho prázdný. Měla sbaleno za pár minut a to postupovala lidskou rychlostí. Zaposlouchala se do dění v domě. Slyšela jen pravidelné oddechování, které vycházelo z pokojů. Vzala svou kresbu a dárky pro Mathewa a potichu přešla do pokoje svého bratříčka. Uložila kresbu do jeho oblíbené knížky. Nechtěla, aby ji její pěstouni našli. Rukavici mu položila na noční stolek.

Stoupla si do rohu postele a sledovala jak tiše spí. Najednou sebou začal házet a něco vzlykat ze spaní. Zdála se mu noční můra, že jeho anděl odlétá. Violet se opatrně posadila na kraj postele. Začala ho hladit po vlasech a tiše pobrukovat ukolébavku co mu zpívala, když byl ještě miminko. Po chvíli se uklidnil a znovu pravidelně oddechoval. Violet mu věnovala poslední pohled a otočila se k odchodu. Divila se, že ani v této, pro ni tak bolestné chvíli její srdce nemění rytmus úderu.

Čekal ji ještě jeden úkol než mohla opustit tento dům. Bez zaváhání otevřela dveře do ložnice pěstounů. Aniž by vydala jediný zvuk přešla ke šperkovnici. Překvapením málem zvrhla sklenici vody, co měla Laura na stolku. Její přívěšek tu nebyl. Zděšeně se rozhlédla po místnosti. Začínala se jí zmocňovat panika. Co bude dělat když ho nenajde? Nakonec ho objevila na Lauřině krku. Jak si vůbec mohla dovolit vzít si ho na sebe?

Violet se musela zhluboka nadechnout, aby neudělala něco, čeho by v budoucnu mohla litovat. Nechce být přeci vrah. Přistoupila k posteli a opatrně rozepnula řetízek. Sklouznul jí do dlaně a ona ho pevně sevřela. Při jeho dotyku pocítila u srdce příjemné teplo. Tak dlouho už neměla možnost se ho dotýkat. Bylo to jediné spojení s její rodinou.

Vrátila se k sobě do pokoje a až tam si ho připevnila na šíji. Krvavý diamant se jí zhoupl na krku a zastavil se skryt mezi jejími ňadry. Popadla svůj batoh a vyskočila z okna. Byla hluboká noc, takže jít do města na autobus nemělo smysl, proto se raději rozeběhla na sever. Ráno potom doběhne do nejbližšího města a odtamtud pojede autobusem.

Tentokrát jí běh dodával mnohem větší pocit svobody. Možná to bylo tím, že konečně byla svobodná. Donutilo jí to smát se a občas si povyskočit nebo se jen tak otočit. Ani náznakem se nesnažila krotit svou radost. Takhle se ještě necítila tak proč by se tomu měla bránit. Příroda kolem ní se jako kouzlem začala měnit. Nažloutlé podzimní listí se znovu zelenalo a kolem té překrásné dívky ze země vyskakovaly drobné fialové kvítky. Violet si toho nevšimla, až když otočila hlavu za hlasem sovy. Všimla si jak cesta, kterou prošla rozkvetla.

Nevěřícným pohledem sledovala tu krásu. Nakonec se však opět vydala na cestu. Když začalo svítat objevilo se před ní první velké město. Lidskou chůzí do něho vkročila a díky svému neomylnému orientačnímu smyslu mířila přímo na autobusové nádraží. Autobus jí jel až za tři hodiny. Měla štestí, že byla vůbec ještě volná místa. Usadila se v čekárně a vytáhla si knížku. Hned na první stránce však zjistila, že se jí myšlenky proudí všemi směry a ona jednu větu čte už po třetí. Raději knížku uložila zpět do batohu.

Přemýšlela jestli má do školy nastoupit hned a nebo až za pár let. Ale co by do té doby dělala? Rozhodla se tedy, že nastoupí hned a to do čtvrtého ročníku. Znovu si najde nějakou práci přes noc a nebo může zkusit prodávat své obrazy. Taky by mohla třeba renovovat starší díla. Zbylý čas tedy přemýšlela o tom všem co by mohla dělat. Ani si nevšimla jak moc se hala zaplnila lidmi. Většina se snažila držet co nejblíže Violet. Nikdo si to však vědomě neuvědomil. Jen je k ní táhla láska a radost, které se vznášely kolem ní.

Violet si rukou prohrábla své dlouhé vlasy. Pár lidí v její těsné blízkosti zalapalo po dechu. V hale jakoby se zastavil čas. Nikdo nechtěl odcházet. Nikdo nechtěl přijít o ten úžasný pocit štestí, který porušila až sama Violet. Ladně se zvedla ze židle a zamířila na stanoviště autobusu, který mířil do Calgary.

Cesta trvala několik hodin. Chvíli dokonce předstírala, že spí. Druhý den ráno konečně dojela na místo. Vytančila z autobusu a nasála čistý chladný vzduch. Vyrazila k okraji města kde měl být její nový domov. Cestou si v nějakém krámku koupila mobilní telefon. Byl stříbrný s vysouvací klávesnicí. Rovnou si k němu koupila i sim kartu. Poté vyťukala číslo své nové domovní. Po chvilce vyzvánění se z reproduktoru ozval milý ženský hlas.

"Brownová." Představila se žena v telefonu.

"Dobrý den paní Brownová. Tady Violet Haydenová. Volám kvůli tomu bytu." Žena zalapala po dechu, když uslyšela ten líbezný hlas. Tolik se na tu dívku těšila. Už jenom podle hlasu jí milovala. Konečně zas nebude bydlet sama. Většina lidí byteček, který pronajímala, odmítala kvůli poloze jejího domu. Byl na úplném kraji města zastrčený v lese. Po smrti manžela v něm zůstala sama. Je to už skoro patnáct let. Nakonec se rozhodla pronajmout ten byt. Její důchod byl příliš nízký, aby celý dům zvládla sama.

"Jistě slečno Haydenová. Copak potřebujete? Doufám, že jste si nenašla nic jiného." Zděsila se, když si uvědomila co by mohl její hovor znamenat.

"Ne to ne. Jen jestli by to bylo možné tak bych se potřebovala nastěhovat již dnes. Pokud vám to ovšem nevadí." Ptala se Violet nervózně. Nechtělo se jí nocovat v nějakém motelu.

"Samozřejmě, že ne děvče. V kolik vás mám očekávat?"

"Tak za půl hodiny." Oznámila dívka stále trochu nejistě. Pořád nevěděla co má od místních lidí očekávat. I tak jí tu přišli mnohem milejší.

"Ó....to abych postavila na čaj." Řekla zvesela paní Brownová.

"Ne to nemusíte. Jen si se mnou prosím nedělejte starosti."

"Jaképak starosti děvče! Navíc jste jistě po dlouhé cestě a šálek čaje vám udělá jedině dobře. Tak se uvidíme za půl hodiny. Nashledanou."
"Nashledanou a děkuji." Odpověděla Violet a položila telefon. Trochu přidala do kroku, aby tam byla co nejdřív. Po dlouhých třiceti minutách konečně stála před tím domkem. Byl celý dřevěný a téměř zastrčený v lese. Před ním byla veranda se spoustou kytek a dřevěnou houpačkou. Vai si to místo okamžitě zamilovala. Vypadalo to tu jako v pohádce.

Nesměle vystoupila po schodech k hlavním dveřím a několikrát zaťukala. Zaslechla srdce uvnitř domu jak se trochu rychleji rozeběhlo a spěšné kroky ze dveří. Za chvilku už jí dveře otvírala stará dáma se spoustou roztomilých vrásek. Violet se na ní usmála a paní Brownová si tu dívku ještě víc zamilovala.

S němým úžasem sledovala děvče co stálo na její verandě. V životě nic krásnějšího nespatřila. Chvíli si dokonce myslela, že je v nebi. Sledovala ty hluboké a upřímné fialkové oči a přála si tu dívku obejmout.

"Dobrý den paní Brownová. Já jsem Violet Hayden." Představila se Vai. Měla trochu strach ze zaraženého postoje paní Brownové. Co když jí i tady kvůli jejímu zjevu nebudou mít rádi?

"Ach ano. No pojď dál. Venku už začíná být zima." Probudila se paní Brownová z okouzlení. Violet se jen ušklíbla. Jí nikdy zima nebývala. Zhluboka se nadechla a poprvé překročila práh svého nového domova. Paní Brownová ji vedla domem do obývacího pokoje. V krbu praskal oheň a na stole už stála připravená konvice s čajem a talíř se sušenkami.

"Tak se tu posaď. Tvůj byt bude nahoře. Je to spíš větší pokoj s kuchyňkou a koupelnou."

"To bude naprosto dostačující." Usmála se Violet. Tuhle starou paní si hned zamilovala. Vyřazovala z ní taková dobrota.

"A co tu budeš dělat? Jsi tak mladá." Ptala se paní během toho co nalévala čaj.

"No dodělám si maturitní ročník a k tomu si najdu nějakou tu práci." Vysvětlovala Violet. "Máte moc hezkou předzahrádku paní Brownová." Snažila se změnit téma.

"Oh děkuji ti děvče. Je to moje radost. A říkej mi Molly prosím. Co by jsi chtěla za práci?"

"Myslela jsem si, že bych mohla zkusit prodávat své obrazy." Svěřila se Violet.

"Můj synovec má ve městě galerii tak bych se ho na to mohla zeptat." Nabídla se hned Molly.

"Vážně? To by bylo skvělé. Děkuji vám." Radovala se Violet.

"A ukážeš mi nějaké své kresby?" Zeptala se Molly. "Samozřejmě po tom co si vybalíš." Dodala hned. Bylo jí jasné, že ty obrazy budou nádherné jako jejich autorka.

"Velice ráda." Souhlasila hned Violet. Jediný komu své kresby ukázala byl malý Matt. Jak moc se jí po bráškovi stýská. Jenže by tak jako tak musela odejít.

Ještě chvíli si spolu povídaly. Violet si vzala ze slušnosti několik sušenek. Na lidské jídlo stále ještě neměla chuť. Krev v jejích žilách byla příliš čerstvá. Dohodly se ještě na základních pravidlech a Molly jí dala klíče od domu. Violet si zaplatila nájem na čtyři měsíce dopředu, aby se prozatím nemusela strachovat.

"Musíš být určitě unavená. Pojď ukáži ti tvůj pokoj." Nabídla se Molly. Violet jen lehce pokývala hlavou čímž rozvlnila své dlouhé vlasy a stará paní se opět pozastavila nad jejich úžasnou barvou. Tahle dívka musí být anděl. Pomyslela si.

Zvedly se z křesel a Molly vedla Violet ke schodišti. Na stěně bylo spousty fotek Molly a nějakého muže. Violet je se zájmem pozorovala. Říkala si, že to musí být manžel staré paní. Zastavily se až u posledních dveří v patře.

"Tak tady to je. Nejspíš se uvidíme až zítra ráno tak dobou noc děvče." Řekla mile a odcházela do svého pokoje.

"Dobou noc Molly." Opětovala Violet. Molly si po dlouhé době připadala opět štastná a dokonce se jí i vracela víra v život. Byla si jistá, že za to vděčí pávě té pozoruhodné dívce. Violet opatrně otevřela dveře svého pokoje. Byla to opravdu veliká místnost. V jednom rohu byla malá kuchyňka. Tu Violet nebude moc využívat, když je tu v okolí plno vydatnější stravy. Potom pracovní stůl šatní skříň a postel. Moc toho tu nebylo a přesto to bylo vše co Violet potřebovala. Byly zde dvě okna. Jedno vedlo před dům a druhé do lesa.

Ruch velkoměsta byl velice vzdálený a tak Violet otevřela okno k lesu a nasála jeho krásnou vůni. Jen kousek od okna měla první strom. Nebude těžké vytratit se z pokoje. Položila si batoh na postel a začala vybalovat těch pár maličkostí co vlastnila. Bude si muset něco dokoupit. Nakonec vzala hygienickou taštičku a odnesla ji do koupelny. Měla v plánu se vysprchovat, ale před tím si chtěla ještě prohlédnout les. Hbitě vyskočila z okna a rozeběhla se do tmy mezi stromy. Protancovávala lesem a snažila si zapamatovat všechny vůně na, které narazila. Nakonec doběhla až k nějakému jezeru. Posadila se na jeho břeh a přemýšlela nad svým životem. Rozhodla se, že hned zítra se zapíše do nějaké školy, aby toho moc nezameškala. Zeptá se Molly jestli tady není nějaká hned v okolí. Potom si nakoupí nějaké šaty a nakreslí nějaké obrazy, které by mohla ukázat synovci paní Brownové.

Po chvíli přemýšlení se zvedla a běžela zpátky domů. Konečně se vracela někam, kde se jí líbilo. Kde jí při vstupu nedusila nenávist obyvatel domu. Vyšplhala po stromě do okna a tiše dopadla na podlahu. Přešla rovnou do koupelny, kde své tělo nechala bičovat proudy vody. Přičemž si zní utvářela různé obrazce.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen Angel 2. kapitola: