Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 10. kapitola

07.12.2009 (21:00) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1422×

10.

Křišťálový pohár se s hlasitým nárazem roztříštil po zdech. Jeho karmínový obsah pomalu stékal po kamenných stěnách. Všem upírům v místnosti v té chvíli zčernali oči. Jen některým však žízní. Z jejich pána šel takový strach, že by se všichni nejradši rozběhly co nejdál od panství.

Jediná Leticie si ovzduší v místnosti užívala. Milovala ten strach, který Antonius dokázal vzbudit v ostatních. Věděla však, že ona se bát nemusí. Ji on potřebuje. Potřebuje její dar ovládat emoce ostatních. Byla s ním téměř od samého začátku a konečně se jí podařilo to po čem tolik toužila. Zbavit se Marcuse. Ten hlupák si myslí, že se dokáže Antoniovy postavit. Už od počátku šel proti jejímu pánovi.

Věděla, že to byl on kdo poslal Savonu pryč. Tenkrát se jí to hodilo. Potřebovala se té bláznivé mrchy zbavit. Nebyla to žena pro Antonia. Neměla to co má ona. Neměla stejné cíle jako Antonius, neměla stejnou zálibu v krvi. Mohla Antoniovy pocity k ní změnit, ale takhle ho ona získat nechtěla. Nechtěl chudáčka, který by do ní byl zamilovaný. Chtěla tu krutou bestii, která jí dá krev a strach. Líbilo se jí, že může díky němu zabíjet a mučit.

A teď se konečně zbavila i poslední překážky.

“Neměl jsi ho hlídat?!!!!?” Rozkřikl se Antonius na upíra, který se krčil pod jeho trůnem. Kdyby mohl tak se počůrá. Pomyslela si uspokojivě Leticie. Znovu ochutnala ovzduší místnosti. Ta koncentrace strachu ji dokonale vzrušila. Je to už nějaké tisíciletí co jí Antonius pustil do své postele. Oddávali se spolu krvavým orgiím, které věděla, že by s nějakým zmanipulovaným chcípákem nezažila. Byli pro sebe stvoření. Ani jeden z nich nedokázal milovat cokoli jiného kromě moci. A tak je to k sobě táhlo. Věděli, že spolu toho dokáží hodně.

Sama Leticie patřila mezi výše postavené upíry na panství. Její původ byl téměř stejně urozený jako Antoniův. A toho si její milenec velice cenil. S potěšením si představila dnešní večer. V hlavě už viděla krvavou lázeň, do které se spolu s Antoniem ponoří a nechají se unést těmi nejzákladnějšími pudy.

“Na něco jsem se tě ptal.” Antonius znovu promluvil na upíra pod sebou. Jeho ledově klidný hlas Thomase ještě více vystrašil. Věděl, že za tuhle chybu zemře. Marcuse hlídal už několik staletí a nikdy se nic nestalo. Přeci už tolikrát před tím si odskočil a Marcus nikdy nikam nezmizel navíc se třetinou panství. Neměl to dělat. Jenomže si nemohl pomoct, když viděl tu dívku, kterou přivedli s lidmi, co měli posloužit ke krmení. Jeho kamarád mu ji schoval. Věděl jak si potrpí na hezké holky. Dokonce začal podezřívat Audryena, že ho zavolal naschvál a nechal mu ji tak hezky přichystanou v tom pokojíku. Jeho podezření se ještě víc prohloubilo, když ho potom nikde nemohl najít.

“Ano měl můj pane.” Zmohl se nakonec na odpověď.

“Jak mi tedy vysvětlíš, že je pryč?” Thomasův pohled zabloudil k Leticii. Jednou ji přeci pomohl. Ona by mohla zmírnit Antoniův trest. Stačil jeden pohled do její tváře a bylo mu jasné, že ta mu nepomůže. Ta mrcha už se těšila, až ho bude moct mučit. Tolikrát při sezeních viděl tu její nedočkavost. Jak téměř poskakuje štestím, když Antonius lehce pokýve hlavou. Vždy se tomu smál. Teď se toho děsí.

“Já si na chvilku odskočil.” Leticii se na obličeji roztáhl široký úsmev. Nebude to dlouho trvat a ona bude slyšet řev toho hlupáka. Vzrušení se jí rozlévalo po těle a celková atmosféra v místnosti ho ještě prohlubovala. Každý tady měl strach. Nikdo netušil jestli Antoniovi postačí Thomasova hlava nebo s ním nechá popravit i někoho dalšího. Antonius konečně lehce kývl hlavou. Leticie poslala k Thomasovi první vlnu silného zoufalství. Nerada začínala bolestí. Věděla, že tohle je mnohem horší. Několik upírů se díky její práci už i zbláznilo. A pak, že to nejde. Odfrkla si v duchu Leticie.

Antonius s uspokojením sledoval upíra svíjejícího se na zemi. Věděl, že to Marcus hraje na obě strany. Proto ho nechal hlídat. Někdy mu to přišlo vhod, když potřeboval nepřítele zmást. To co udělal teď se mu vlastně taky hodilo. Potřeboval se ho zbavit, už mu byl k ničemu. Jeho sen o silné vládnoucí rodině se rozpadl. Proč jeho sourozenci nedokázali pochopit a žít pro jeho vizi? Nejdříve ta zrádkyně Savona a teď i Marcus.

Jediný kdo uznával jeho cíle byla Leticia, i když i ta to dělala pro svůj vlastní prospěch. Nějaký čas mu trvalo než pochopil proč to vlastně ta upírka dělá. A pak mu konečně došlo, že chce moc. Že miluje ten pocit kdy může ostatní nutit se plazit či svíjet strachem. Jenže Leticie se bála za své činy převzít zodpovědnost a k tomu potřebovala jeho. Nikdy by si to však nepřiznala. Partnerství s ní byl ale dobrý obchod. Byla urozená, mocná a krvelačná. Vše co Antonius chtěl po své královně, kterou si myslel, že bude Savona. Když se nad tím tak zamyslel tak Leticie bude lepší kandidátka na tuto pozici. Její tělo mu dokázalo dopřát nevídanou rozkoš a ona sama potřebovala někoho kdo by jí ovládal.

Myšlenkami se vrátil ke svému bratrovi. Bylo mu jasné, že je na cestě za tou děvkou co dala přednost nějakému šupákovi před ním. Alespoň se jich dvou zbaví najednou. Trochu starosti mu přidělávali ti upíři co odešli s ním. Někteří měli velice zajímavé talenty a Antonius nerad chodil do bitev, kde si nebyl jistý vítězstvím. Jenže on je nejstarší potomek Remusů a s tím má v rukávu něco s čím by Marcus nikdy nepočítal, že proti němu použije.

Dal znamení dvoum členům jeho gardy ať se postarají o Thomase třesoucího se na zemi. Ani jeden z nich nezaváhal, i když Thomas byl jejich kamarád. Nechtěli zlobu svého pána strhnout na sebe a tak za chvíli už v krbu plápolali jen zbytky Thomasova těla. Antonius se ještě jednou podíval na Leticii. Ano bude z ní dobrá královna. Ujistil se ve svém rozhodnutí.

“Pojď se mnou pokynul jí.” Leticie se mu jemně poklonila a následovala ho pryč ze sálu. Nerozuměla jeho pocitům očekávání a vítězství. Antonius jí vedl pryč z panství, čím dál tím hlouběji do lesa. Sama chvíli nevěděla co se bude dít. Nikdy sám z panství neodcházel. Nechtěla se však ptát. Cítila, že se stane něco důležitého, že se Antonius v něčem rozhodl a nechtěla to zbytečnými otázkami zkazit. Konečně došli k nějaké jeskyni. Všude tu byl cítit velice nepříjemný pach, který nedokázala určit.

Antonius bez jediného zaváhání vešel dovnitř a tak ho následovala. Ten strašlivý zápach se každým krokem zvětšoval až měla Leticie strach, že se jím zadáví. V tichosti došli k nějakým ocelovým dveřím. Antonius si nechal skenerem projet zornice a dveře se se skřípěním otevřely. Puch ještě více zesílil až si Leticie musela zacpat nos. Antonius se jen uchechtl její reakci a pokračoval v cestě hlouběji do skály. Chodbou se začaly rozléhat podivné zvuky. Jakási směs vrčení a kvílení.

Chodba hrubě vytesaná do skály byla cítit plísní a vlhkem. Po stěnách stékaly kapky smradlavé vody a místy se zelenaly plošky mechu. Cesta se svažovala dolů do temnoty. Leticia nikdy nepocítila strach ale teď se v ní něco tomu podobného dralo napovrch. Zvuky pomalu sílily až je protrhlo hrůzostrašné zavytí, které se následně dunivě odráželo od stěn. Leticii při tom přeběhl mráz po zádech. Roztěkaně se rozhlédla kolem sebe a snažila se zaostřit do tmy před sebou.

Antoniu s lehkým potěšením sledoval děs, který se jí mihl v očích. Byla to emoce, kterou u ní nikdy neviděl, a která ho v tuto chvíli velice vzrušovala. To ale počká nejdřív dodělá to kvůli čemu je tady. Chodbu znovu protnulo vytí a Leticie sebou lehce cukla. Ten zvuk byl najednou mnohem blíž. Antonis se jen pousmál. Jeho miláčkové už cítí, že se blíží jejich pán. Před nimi se konečně vynořilo nějaké světlo a Leticie v tom hrozném puchu rozeznala i pachovou stopu nějakých upírů.

Za okamžik se objevili před masivními ocelovými dveřmi s malým kukátkem. Antonius na ně třikrát zabušil. Kukátko se odklopilo a objevil se v něm pár rudých oči. Bylo slyšet jak dotyčný za dveřmi zalapal po dechu. Ve dveřích něco začalo chrastit a ony se s hlasitým protestem otevřely. Hned se v nich objevil vysoký robustní upír s černými vlasy a roztrhaným oblečením.

“Můj pane.” Uklonil se Antoniovi a chtivým pohledem se zahleděl na Leticii. Ta kolem něj s opovržením prošla v těsném Antoniově závěsu. I když netušila co se tu děje a kde se nachází nehodlala na sobě dát znát strach před tím cizím upírem. Leticie konečně byla schopná alespoň trochu identifikovat ten smrad. Páchlo to jako shnilé maso spojené s mokrým psem a nějakou plísní.

Před nimi se otevřela další o něco širší chodba. Antonius se bez jediného slova vydal do jejích útrob. Leticie už pomalu začínala přemýšlet nad tím jak Antonia donutit jít zpátky. Když konečně došli do velké kulaté jeskyně. Po levé ruce byl stolek s počítači, televizí a malá knihovna spolu s nějakou palandou. Přímo naproti nim bylo několik robustních železných mřížových bran. Zvědavost jí donutila jít blíž k těm mřížím. Chtěla vědět co je za nimi.

Slyšela jak tam bije nějaké srdce, slyšela jak tam něco vrčí a cítila nejasné pocity té věci. Již byla téměř u mříží a chtěla se jich dotknout, když z temnoty na ní vyběhlo obrovské chlupaté zvíře a začalo vrčet. Mříže pod jeho vahou hlasitě zaprotestovaly ale ani o kus se nepohnuly. Jakmile se jich to zvíře dotklo bolestně zakňučelo a stáhlo se od nich do bezpečné vzdálenosti, kde vztekle vrčelo.

“Uklidni se drahá.” Promluvil pobaveným hlasem Antonius. “To jsou naši přátelé.” Leticie se na něj šokovane podívala.

“Ale vždyť to je vlkodlak!” Dostala na konec ze sebe a se slabým strachem se podívala na zvíře, které dokáže zabít upíra. Vlkodlak se opět rozběhl na mříže a zlostně vrčel.

“Mosca!” Zavrčel na vlkodlaka Antonius. Ten okamžitě přestal vrčet a stáhl se zpět do přítmí klece. Leticie ucítila jeho emoce a ještě udiveněji se podívala na Antonia. Ten vlkodlak k němu cítil úctu a vázala ho k němu poslušnost. Do místnosti vstoupil robustní upír aby mohl podat hlášení svému pánovi. Ten ho však pohybem ruky poslal pryč. Brut se neodvážil ho neuposlechnout a tak se vrátil k prvním dveřím a čekal až ho Antonius zavolá.

Antoniu mezitím sledoval vyděšenou Leticii jak se pomalu uklidňuje. Musel se pochválit. Ještě nikdy se mu jí nepodařilo vyděsit a tak si to teď užíval. K jeho nelibosti se však uklidnila až příliš brzy a začala se usmívat.

“Oni tě poslouchají.” Vydechla a její úsmev se ještě víc rozšířil.

“Jak to?” Zajímala se a při tom bylo vidět jak si představuje ty jatka, co by s nimi mohli napáchat. Tohle se mu na ní líbilo. Kde jaká jiná upírka by se tu hystericky rozvzlykala a prosila ho ať ji pustí ven. Ale ona ne, ona se usmívá. A jak věděl, že by jiná křičela? Tady se totiž zbavoval svých nepohodlných milenek. Ale jí se tu zbavit nehodlá. Pro ni má lepší údel.

“Jsem přeci Remus, nejstarší z rodu. Už od dávných dob vždy nejstaršího syna Romulů a Remů poslouchali vlci i vlkodlaci. No a teď jediný koho poslouchají jsem já. Protože díky tobě jsem Romuly vyhladil.” Zajel ji rukou do vlasů a trhl dolů tak, že zvrátila hlavu. Hrubě ji začal líbat na krk. Dneska voněla tak sladce. Cítil ještě trochu teplou krev jak jí koluje v žilách. Zřejmě měla vydatný oběd. Pousmál se.

Leticie si užívala jeho hrubého zacházení a čekala až jí vysvětlí proč tu vůbec jsou. Antoniu se od ní s přemáháním odtrhl a přešel ke klecím.

“Proč jsi mě sem vzal?” Nevydržela to už Leticie.

“Protože si myslím, že jako královna bys o nich měla vědět. A navíc jsem chtěl, aby znali přesně tvůj pach, aby tě v nadcházející bitvě nezabili, protože je díky svému daru budeš hlídat.” Leticie si vteřinku dávala jeho slova dohromady. Vyšly jí z toho hned dvě dobré zprávy a její tvář se roztáhla do škodolibého úsmevu. Konečně bude královnou a navíc se může chystat na bitvu.

S radostí se vrhla Antoniovi kolem krku. Ten, když opět ucítil její tělo tak blízko, jí dravě políbil na ústa a přirazil ke zdi. Co chtěl říct to řekl, takže se konečně mohl věnovat svým potřebám. Nikdy nechápal jak až tak moc může toužit po jejím těle, ale bylo mu to jedno, protože ona byla vždycky povolná a tak se svou touhou nemusel nijak trápit.

Nebyla jak ty naivní husičky co si myslely, že se mu vnutí do postele a pak se snažily s brekem utéct, a proto taky potom vždy skončily tady. Leticia se totiž v bolesti skutečně vyžívala. Vyhrnul jí šaty a rozepnul si kalhoty. Okamžitě do ní vnikl a nechal se unášet svým chtíčem.

Brut nejistě čekal u dveří až se jeho pán vrátí a on si konečně bude moct jít pohrát s další jeho okopnutou milenkou než ji předhodí vlkodlakům. Na tuhle se obzvláště těšil. Byla tak chladně krásná a ten její arogantní obličejík. Už se skutečně těšil až jí pokoří. O to více ho překvapilo, že ji zahlédl jak se vrací spolu s Antoniem. Zmateně se na svého pána podíval. Ten však opět nevěnoval jediný pohled a naznačil mu ať otevře dveře.

“Ať jsou zítra připraveni k propuštění. Řekl mu ještě, když procházel kolem něj. Leticia mu neřekla nic. Jen se na něj otráveně podívala a poslala mu pocit zhnusení sama ze sebe. Moc dobře věděla, že si na ní myslel. Zařadila se Antoniovi po boku a trochu si poupravila šaty. Dneska je to skutečně moc dobrý den. Pomyslela si ještě.

“Marcusi!!” Rozeběhla se Samantha bratrovi do náruče.

“Rád tě znovu vidím sestřičko.” Pošeptal jí Marcus do vlasů.

“Já tebe taky.” Usmála se na něj Sam. Už mu chtěla začít vyprávět o té éterické bytosti, která byla jeho dcerou, když ji zahlédla jak se krčí za jeho zády.

Violet ustrašeně upírala pohled na Samanthu. Bála se, že jí budou vyčítat, že jim lhala. Přelétla místnost pohledem. Ve všech tvářích se zračil šok. Až na jednu. V té bojoval smutek s tím tolik hřejivým citem. Jeho oči ji opět uvěznily a ona už nedokázala uhnout pohledem.

Nathaniel se utápěl v těch magických fialkových očích. Téměř ylo slyšet jak mu velký kámen spadl ze srdce. Byl tak štastný, že je v pořádku.

“No rád bych vám představil svou dceru i když už jí nejspíš znáte.” Usmál se Marcus a popostrčil Violet do předu. Dívka se díky tomu dostala ze sevření Nathanielových očí a plaše se usmála.

“Já ji ještě neznám.” Ozval se jako vždy Alex. Popošel k Violet a se zájmem si ji prohlížel.

“Ahoj já jsem Alexander ale říkej mi Alex.” Představil se a podal Violet ruku. Ta mu s ní potřásla a sama se představila.

“Violet.” Alex se na ní usmál a naklonil se k Nathovi, který se postavil hned za něj.

“Není divu, jsme ji nemohli najít, kdy je tak malá.” Tiše promluvil směrem ke svému bratrovi. Samozřejmě ho slyšeli všichni upíři v místnosti i jedna poloupírka, která začala nabírat lehce růžový odstín.

“Vy jste mě hledali?” Dostala nakonec ze sebe Vai.

“Ano, měli jsme o tebe strach.” Promluvila Samantha a jemně Violet objala kolem ramen.

“Já omlouvám se, že jsem tak utekla.” Omluvila se Vai.

“Ty se nemáš za co omlouvat.” Přerušila ji Anabell a upřela výhružný pohled na svého bratra. Nathaniel se konečně probral a postavil.

“Violet mohl bych s tebou prosím mluvit?” Zeptal se jí se strachem v hlase. Vai se také bála. Přála si ho obejmout a vyhnat mu ten smutek z obličeje. Nevěděla však jestli chce být s něký kdo tolik nenávidí jejího otce.

“Jistě.” Dodala si nakonec odvahy a souhlasila.

“Tak pojď se mnou prosím.” Nathaniel došel až k Violet a podal jí ruku. Vai ji nejistě přijala a následovala ho ven z pokoje. Prošli snad celý dům než se dostali k menší schodům a vystoupali k podkrovnímu pokoji. Bylo zde spousty knih a různých časopisů. O zelenou pohovku byla opřená kytara a na stole u počítače byly rozházené nějaké papíry.

Violet si prohlížela pokoj a sem tam se dotkla nábytku. Věděla, že je to Nathanův pokoj. Byl prosáklý jeho vůní až se jí z toho motala hlava.

“Anabell měla pravdu.” Prorazil ticho Nathanielův hlas. Violet se na něj zamyšleně podívala a snažila se přijít na to v čem měla Anabell pravdu.

“Ty se skutečně nemáš za co omlouvat.” Vysvětlil jí. “Neměl jsem říkat ty věci o tvém otci.” Pověděl Nathaniel se sklopenou hlavou.

“Říkal jsi jen to co si myslíš.” Odsekla mu Violet. To bylo to co jí skutečně bolelo. Ne to, že někdo špatne mluvil o jejím otci, ale to, že on si těm věcem skutečně věřil.

“To co jsem si myslel.” Opravil ji Nath smutným hlasem. “ Já tenkrát neznal pravdu. Nikdo mi ji neřekl a jediný co jsem věděl bylo, že Maces a jeho bratr ohrožují moji rodinu.” snažil se to vysvětlit.

“Teď už ji znáš? Tu pravdu?” Zeptala se ho Violet a studovala jeho obličej.

“Ano, Samantha mi vše pověděla. Byl jsem hlupák. Můžeš mi to prosím odpustit?” Zeptal se se strachem v očích.

Violet těkala pohledem po pokoji a snažila se rozhodnout. Jenže to nedokázala. Nedokázala zapomenout na to jak ten nádherný hlas, co tolik miluje, říká ty příšerné věci o jejím otci. Jak mohl být tak slepý? Copak mu nedošlo, že Samantha ví proč ho brání? Očima se zastavila na Nathanielovi, který netrpělivě očekával její odpověď.

“Já nevím.” Promluvila nakonec. Nathanielova tvář se stáhla do bolestné masky. Ublížil jí a to nikdy nechtěl. Jeho trestem bude to, že teď bude nenávidět ona jeho.

“Musíš mi dát čas.” Řekla mu ještě. Nath se na ní podíval s nadějí v očích. Věděla, že mu jednou odpustí, ale ne teď hned. Dnes je toho na ní trochu moc.

“Máš ho kolik jen chceš.” Slíbil jí Nathaniel.

“Ty na to hraješ?” Zeptala se Vai a ukazovala na kytaru. Potřebovala nějak přerušit to tíživé ticho, které se začínalo rozléhat místností.

“Ano, chceš něco zahrát?” Ptal se hned Nathaniel a začal se natahovat po kytaře. Ale Violetina slova ho zastavila.

“Možná jindy. Teď bychom se měli vrátit.”