Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fall down again VI. Kapitola

23.05.2009 (19:03) • Elishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1891×

Předchozí kapitola: Tajemství rodiny Cullenů 2/2

--PO MĚSÍCI--

VI. Kapitola - Setkání

Vypráví Bella:
Ve škole to začalo být hotovým utrpením. Deprese mě dostávali do takových „zmutovaných nálad". Utrpení, který mi způsoboval Tom, mě pomalu, ale jistě začalo pěstovat nenávist k lidem. Stýskalo se mi po dřívějším životě. 
Na fyzickou bolest sem si začala smutně „zvykat". Ale trhlinu na mé hrudi, sem nikdy nezapomínala. Prohlubovala se, rostla.
Celý den sem strávila zavřená v tmavém pokoji a přemýšlela nad nespravedlivostí tohoto světa. V životě sem nebyla věřící, ale poslední dobou sem veřila tomu, že si na mě bůh zasedl.
Je tohle vůbec život?!
Prosím, ať je to jenom velký špatný sen.
V to sem ale dávno přestala doufat.....

Jak by bylo krásné se jednoho dne se prostě neprobudit, napadlo mě druhého rána.
Navždy spát...
Vstala jsem a promnula si bolavé tělo. Skoro vůbec jsem nespala.
V koupelně jsem si opláchla obličej a vyčistila zuby.
U kapesního zrcátka jsem si letmo upravila vlasy a snažila se sama sobě nedívat do očí.
Je možné aby mi ztmavli zornice?
I když sem se nepodívala, tahle otázka mě stejně trápila.
V tom kolotoči černých vzpomínek jsem už přestala pozorovat přeměny, které se s mnou děli.
Nebudu tomu prostě přikládat zbytečnou pozornost.
Založila jsem si ruce v klíně a z tureckého sedu na teplé posteli jsem sledovala, jak se ručička na hodinách líně přeskakuje dopředu. Jak čas ubíhá. Můj čas...
Teď, když si plnou myslí uvědomuji, jak se ponořuji do realistické doby temna. Svět pro mě už definitivně zčernal.
Ale opět se ve mně rostl pocit, který znám. Myšlenka. Touha po vzdoru. Odplatě.
Jak jsem tak přemýšlela, uvědomila jsem si, kolik je hodin...
Vzala jsem si školní batoh a proplížila jsem se z domu ven.
Když jsem s úlevou zjistila, že Tom vlastně není doma , ulevilo se mi. A taky jsem si uvědomila, že utéct nebude zase tak těžké. Ano, ty by tak těžké nebylo.
Ale mám na to dost odvahy?

Ve škole bylo vše stejné. Z nepozorovatelného místa, kde se se mnou nikdo nebaví, sem pomalu pozorovala tu rutinu každodenního dne ve Forks. Ale taky sem věděla, že k lidem se mi důvěra už nikdy nevrátí. 
Každý den jsem chodila do opuštěného místa v okolí Forks, kde jsem trávila čas sama se svými myšlenkami a opuštěnými kočkami.
Promlouvali jsme spolu pomocí očí a já někdy měla pocit, že mi rozumí.
Nosila jsem jim tak jídlo a téměř jsme si na sebe zvykli.
Měla jsem k nim důvěru. Ne, jako k lidem.
Mohla jsem se jim svěřit se vším. Vyslechnou mě.

Ve škole sem se mírně odreagovala soustředěním. Ve studiu jsem opravdu slušná.
Někdy mi, že to si prostě přivolávám sama. Někdy to jde opravdu snadno.
Přemýšlela jsem, že snad až dodělám střední, mohla bych utéct.
Plnoletá, se střední školou...to není zas tak špatný status.
Jen s penězi bude problém. Dokud máma žila, byli jsme vždycky při penězích, máma byla v práci vysoce postavená. Vzpomínka na ní, mě stále tak bolí...
Od té doby co jsem v opatrovnictví Toma, dostávám něco jako „almužnu".
Jak mě tohle uráží. Všechnu moji hrdost dokonale rozmetal.
Není to moc dlouho, asi tři týdny, ale začala jsem brigádničit v místním obchodě s outdoorovými potřebami. Patří rodičům mého spolužáka Mikea. Ano, spolužáka. I když je to on, který nade mnou ještě nezlomil hůl, spolu s Angelou, nemůžu říct, že je to kamarád. Sem mu sice vděčná, to on mě celé dny nabízel, abych tam pracovala.
No, můžu za to být ráda. Peníze potřebuju. Možná, přeci jenom city k lidem, nejsou pohřbené.
Trošku mě z toho zahřálo u srdce.
Dneska jsem se rozhodla, že se půjdu projít do rezervace La Push. Po dlouhé době.
Schovaná pod kapucí a dlouhými rukávy jsem se ladným krokem došoupala ke skříňce.
No, né že by mě způsob chůze nějak překvapoval, ale tohle s tím dřívějším „dřevorubeckým" pochodem moc nesouviselo. Začala jsem se měnit. Proč mě to stále znepokojuje.
Možná ujištění v to, že pubertu mám už dávno za sebou.
Uschovala jsem věci ve skříňce a zavřela ji, ale tom sem skoro vyjekla, jak sem se lekla. Vedle mě stál Mike, který se na mě usmíval. Polka jsem.
Věnovala jsem mu nejistý úsměv a přemýšlela jsem, jestli umím s člověkem ještě mluvit. „Ahoj" řekla jsem tichým, přiškrceným hlasem.
„Ahoj" řekl na oplátku prostě. Úplně normální pozdrav a jak mi přišel mysteriózní.
„Přijdeš dneska jako normálně?" zeptal se.
„Ehm...to právě asi ne. Dneska ne. Už něco mám." 
„Aha, škoda. A jak se máš?" ptal se dál. V očích mu však nezkrotně vyhasl jakýsi plamínek.
Nevěděla jak odpovědět. Jako bych měla touhu říct pravdu..no, trošku to přibarvíme. Ale, ne. Radši řeknu: „Celkem dobře." A připlácnu to: „Nic zajímavého." Pak to zakecám „A co ty? Co u tebe nového?" 
Zašklebil se. Měl takový výmluvný pohled, že by tomu snad nevěřil.
Upřela jsem na něho upřímný pohled. Když si mě začal prohlížet, zařadila jsem zpátečku.
V posledních dnech nevypadám zrovna hezky.
„No, a proč dneska nepřijdeš?" zeptal se nesouhlasně.
„Nooo...musím se učit, však to znáš." 
„No, dobře no. Ale zítra určitě přijdeš." Ukázal na mě prstem. Byl viditelně zklamaný.
„Zítra by to neměl být problém" řekla jsem souhlasně. 
„Rodiče si tě nemůžou vynachválit" usmál se. 
„Vážně? Tak to sem ráda" řekla jsem trošku nezaujatě.
Už sme došli na parkoviště. 
„Ehm...nechceš svést, Bello?" zeptal se najednou.
Hm...tak to teda ne. „Né, děkuju...má to kousek." 
„Tak jak myslíš, ale nezapomeň že sem tady pro tebe" mrkl na mě a usmál se.
Ten úsměv mu slušel. Jeho blonďaté vlasy mu lemovaly zvláštní obličej. On byl vůbec celý zvláštní. Však nejvíc mě upoutaly jeho oči. Je jak u jiného světa. Vlastně je docela hezký.
Na pláž v La Push jsem se dostala svou oblíbenou cestičkou. V dálce ještě zářilo slunce a já se poddávala jeho paprskům. Jak opojný pocit chvilkového štěstí.
Sundala jsem si mikinu s dlouhými rukávy a odhalila tak své zjizvené ruce. Byla jsem si jistá, že mě nikdo neuvidí. 
Lehla jsem si a odpočívala. Sledovala jsem oblohu. 
Zapomněla jsem se a chvíli jsem už upadala do hlubokého spánku.

Viděla jsem jak na útes přichází dívka. Byla krásná. Dlouhé, těžké a vlnité vlasy ji sahaly až k pasu. Byla zvláštně oblečená. 
Její černé, dlouhé splývavé šaty ji vlály ve větru. V dálce by byla vidět jako nepatrný černý bod. 
Pomalu přistupovala blíž se skloněnou hlavou. Bosé nohy pomalu přikládala na vodou omyté kameny. 
Vzhlédla a podívala se do dálky. V kůži na spáncích měla vpité ornamenty, které ji končily ve vnějších koutcích očí. Přes plné, semknuté rty ji stékala rudá slza. V bilých očích, které jakoby ztratily barvu, se jí řinuly další proudy krvavých slz. I přesto měla vyrovnaný výraz. 
Stoupla si na kraj útesu zavřela oči....
Strhla se obrovská bouře. Silné blesky bili v dálce horizontu do rozbouřeného moře. Kapičky slaného deště se vsakovaly do jejích černých šatů. Dívka naposledy otevřela oči a sklonila hlavu směrem dolů. V očích se jí leskly bolestivé vzpomínky.
Přesunula váhu na bříška pod palci u nohou. Naklonila se dopředu.
A vrhla se z útesu.

Její tělo se propadalo nočním oceánem a ona s otevřenýma očima naposledy pohledla na oblohu rýsující se na hladině.

Se spoceným čelem a výkřikem hrůzy na jazyku jsem procitla a uvědomila si, že pořád ležím na pláži v La Push.
Po tvářím mi opět stékaly slzy. Otřela jsem si je a ověřila si, že mají normální barvu.
Já vážně nejsem normální.
Přemýšlela jsem co se stalo. 
Vstala jsem a rozhlédla jsem se. Zasekla jsem se na jednom bodě.
Na druhé straně pobřeží se rýsovaly vysoké útesy. Mohli by to být ty samé? 


Když jsem v jakési euforii doběhla k útesům, nemohla jsem uvěřit. 
I když, co by s mi s mými častými halucinacemi mohlo nezdát. Vysoukala jsem se až nahoru a prohlížela si okolí. Ano, je to identické.
Blížila jsem se ke kraji a zkoumala dál.
„Slečno?" ozval se něčí hluboký hlas. Lekla jsem se a ztratila rovnováhu.

Příští díl: Dvě podobné existence

Autor: Elishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall down again VI. Kapitola: