Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falešné obvinění 3. kapitola

29.10.2012 (21:30) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1199×

3. kapitola

Bella

Nervózně jsem se převalovala na posteli. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. K mému překvapení nejvíce místa v mých myšlenkách zabíral Edward Cullen. Ani ne tak jeho případ jako spíš on samotný. Stále jsem nemohla přijít na to, jak změnil barvu očí. Možná to byla vada foťáku. Ten jejich pohled, který na mě celou tu dobu upíral, byl sice plný arogance, cynismu, naštvání, vzdoru a jakéhosi vnitřního neklidu, ale zároveň v něm byla i trocha naděje, že ho z toho vězení dostanu. Jeho oči mě fascinovaly, dokonce víc než jeho andělský obličej. Jak může někdo s takovým obličejem a nadějí v očích udělat něco tak brutálního?

Něco mi na tom nesedělo a já pořád nevěděla co. Na tom případu bylo něco zvláštního. Něco, co mělo příchuť záhad a tajemna. To mě začalo zajímat. Rozhodla jsem se, že se na ten případ podívám blíž.

Vstala jsem z postele. A začetla se do spisu.

Nechápala jsem, jak mohli Cullena vůbec obvinit. Po podrobném prozkoumání spisu jsem zjistila, že se výpovědi svědků rozcházejí v různých informacích, důležitých informacích. Například jeho podoby. Někteří ho identifikovali jako černovlasého vysokého chlapa, jiní jako velmi hubeného blondýna. Jen pár lidí, bohužel velmi významných lidí, ho identifikovalo jako vysokého muže s měděnými vlasy, tak kolem dvaceti let. Policie se chytla tohohle popisu, aniž by se obtěžovala zjistit, kdo byli ti ostatní muži, kteří se očividně pohybovali v okolí domu manželů Shermanových.

Rozhodla jsem se, že se na ten případ podívám velmi podrobně. Měla jsem sice víc případů, ale to byly jen bezvýznamné přestupky, takže mohly chvíli počkat. Znovu vyslechnu svědky a pana Cullena. Pokud ho teda přiměji mluvit. Sepsala jsem si seznam svědků, naštěstí jich nebylo moc, jenom pár desítek.

Zhluboka jsem se nadechla, odložila spisy a mé vlastní poznámky na stůl. Dneska jsem měla perný den. Šéf mi přidělil nový případ a obviněný je podle všeho arogantní debil, který si o sobě myslí, že se dokáže hájit sám líp než vystudovaný právník jako já. Jsem sice začátečník, ale pár případů jsem už vyhrála a snažím se mnohem víc než leckterý jiný veřejný právník. A jestli mi nevěří, tak ať si zaplatí soukromého. Počkat, vždyť on na něj vlastně nemá. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněla, vzkypěla jsem vztekem. Co si to o sobě myslí?

Ne, nebudu na to myslet, napomenula jsem se.

Přešla jsem do kuchyně a dala si sklenku něčeho tvrdšího. Stála jsem přitom u okna a dívala se dolů do ulic Seattlu. Bydlela jsem celkem vysoko, takže jsem na ně měla dobrý výhled. Měla jsem ten výhled ráda. Když jsem se tak kochala, všimla jsem si na protější střeše nějakého pohybu. Zaměřila jsem svůj zrak na tu střechu a hledala cokoliv pohyblivého. Ačkoliv byla noc, bylo díky měsíci, který byl v úplňku, celkem dobře vidět. Důvod toho pohybu jsem našla téměř okamžitě. Přímo uprostřed střechy stál nehybně muž. Nevím jak, ale jasně jsem na sobě cítila jeho pohled. Otřásla jsem se. Ne, nebyla mi zima, bylo to strachem. Přísahala bych, že je to ten samý muž, jakého jsem zahlédla v lese při cestě z věznice. Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a prudce je otevřela. Na střeše nikdo nebyl. Prudce jsem zamrkala. Znovu jsem se na tu střechu podívala, opravdu tam nikdo nebyl.

Před okno přistál holub. Já jsem leknutím nadskočila a hned jsem se hlasitě rozesmála. Už začínám být paranoidní. Můj pohled opět sjel na střechu vedlejšího domu. Nikdo na ní nebyl. Teď sama pochybuju, že tam někdy někdo byl. Měla bych se přestat dívat na ty hororové seriály, začíná mi to lézt na mozek.

Dopila jsem svoji sklenku, dala ji do dřezu a šla si dát dlouhou horkou sprchu. Usnula jsem okamžitě, jakmile jsem vlezla do postele. Dnešní den si vyžádal svou daň.

Rozhodla jsem se začít svědky, kteří měli k panu Shermanovi nějak blízko, jako jeho sousedi, přátelé, příbuzní.

V Seattlu je hodně čtvrtí a v leckterých horších se cítím lépe než v téhle nóbl čtvrti. Všude stály krásné vily s drahými auty a krásně udržovaným anglickým trávníkem. Jakožto holka, která vyrůstala napřed v Phoenixu a pak v malém městečku Forks, jsem si tu připadala jaksi nepatřičně. Přišla jsem si nepatrná, nedůležitá a postradatelná. Takových jako já jsou stovky, tisíce, kdokoliv může nastoupit na moje místo. Ale na takové posty, jaké zastávají oni, se jen tak někdo nedostane.

Jak se proboha takový chudák jako Cullen mohl stát milencem takové prominentní ženy jako paní Shermanová?

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a přešla k prvním dveřím.

„Dobrý den, jste pan Johnson?“ zeptala jsem se muže, který stál mezi dveřmi, na které jsem právě zaklepala. Měl na sobě oblek a očividně se chystal do práce.

„Ano a vy jste?“ zeptal se pan Johnson.

„Jsem advokátka a ráda bych si s vámi promluvila o té noci, kdy byl zavražděn váš soused pan Sherman,“ řekla jsem se vší důstojností.

Pan Johnson se na mě dlouze zadíval a pak s klidným hlasem, ve kterém ovšem zaznívaly stopy vzteku a pohrdání:

„Podle vašeho oblečení soudím, že budete veřejná obhájkyně toho… toho…vraha.“ Poslední slova mu očividně činila potíž je vyslovit.

Jasně mi tím prozradil, co si o mně myslí. S tímhle jsem se setkávala až moc často. Téměř každý člověk, když se dozvěděl, že jsem obhájkyně, se mnou odmítl bavit nebo mi začal nadávat. Nikdo nemohl pochopit, jak mohu někoho takového obhajovat. Když jim odpovím, že z toho také nemám dobrý pocit, ale že je to prostě práce, koukají na mě jako na mimozemšťana.

„Ano, bohužel jsou v případu nějaké nesrovnalosti, na které by se u soudu určitě přišlo a které nelze opomenout. Proto si chci se všemi svědky a policisty, kteří vraždu vyšetřovali, promluvit ještě předtím, než začne soudní líčení. U soudu by se pak mohly objevit jisté okolnosti, které by jinak na povrch vůbec vyplout nemusely,“ poznamenala jsem jen tak mimochodem, když jsem si všimla, jak se pan Johnson tváří.

Po této mé poznámce se pan Johnson zatvářil poplašeně. Střílela jsem sice naslepo, ale tipovala jsem dobře. Každý takhle bohatý člověk má jednoho nebo dva, někdy i víc, kostlivců ve skříni, na které se dá při podrobnějším pátrání přijít. Zapsala jsem si za ucho, že se na ty Johnsonovy kostlivce budu muset podívat podrobněji.

„Pojďte dovnitř, přece nebudete stát mezi dveřmi,“ nabídl mi najednou laskavě.

Mile jsem se na něj usmála a proklouzla dovnitř. Najednou jsem si uvědomila, co jsem řekla a doufala jsem, že kostlivec pana Johnsona není zas až tak velký, aby mě chtěl kvůli tomu zabít, protože on si teď myslí, že na něj něco vím. Já ale nic nevím.

Pan Johnson se usadil na pohovku a ukázal na křeslo. Posadila jsem se tedy naproti němu, složila jsem v ruce v klíně a snažila se vypadat jako úplné neviňátko.

„Tak, ptejte se.“

„Dobrá, takže…Co přesně jste dělal ten večer?“

„Přišel jsem domů z práce, dal si večeři, kterou mi tu nachystala manželka – je to doktorka a ten den končila směnu až pozdě v noci –, pak jsem se osprchoval, šel do postele a uslyšel ten výkřik. Zbytek si asi dokážete představit, jak se odehrával.“

„Popisujte, prosím, dál. Nemám tak dobrou představivost,“ snažila jsem se mluvit vlídně a klidně. Trošku jízlivosti jsem ve svých slovech ovšem také zaslechla.

„Zavolal jsem policii, ta přijela, vyslechla mě, zajistila místo činu a mě jakožto volajícího odvezla na stanici k sepsání výpovědi.“ Říkal to naprosto klidně, ale jeho oči říkaly úplně něco jiného. Už dávno jsem se naučila soudit lidi podle jejich výrazu v očích. Málokdo dokáže ovládat svůj výraz v očích, ale hodně lidí, vlastně většina, dokáže ovládat svůj hlas a výraz tváře.

„Hmm… A co jste dělal, mezitímco jste zavolal policii a než policie přijela?“

„Co je to za otázku?“ zeptal se rozhořčeně.

„Odpovíte mi, prosím? Na stejnou otázku se vás zeptám i u soudu. Myslím, že bude lepší, když mi na ni teď odpovíte.“ Můj hlas jasně říkal, že jestli mi to neřekne, nadělám z něj u soudu fašírku.

„Na veřejnou obhájkyni jste celkem sebevědomá, líbíte se mi,“ řekl s takovým potutelným úsměvem na rtech, že jsem si nebyla tak zcela jistá, jak to myslí.

Nic jsem na to neřekla, jenom jsem povytáhla obočí.

„Tak dobrá, odpovím vám. Šel jsem do chodby a čekal na příjezd policie. Ven jsem se jít neodvážil, slyšel jsem výkřik a pak bylo hrobové ticho. Nevěděl jsem, co se tam stalo, a tak jsem raději zůstal vevnitř. Co kdyby vrah vyšel ven a všiml si mne. Mohl by mě zabít také.“

Zůstala jsem na něj nepokrytě zírat. Věřila jsem mu. Jeho výraz nelhal. Ten chlap byl prostě srab, co se skrýval za siláckými řečmi.

„Takže jste neviděl někoho vycházet nebo vcházet do domu?“

„Ne, jak jsem řekl, jedl jsem a o sousedy se většinou moc nezajímám.“

„Děkuji vám, to mi stačí. Myslím, že už půjdu, mám toho ještě hodně,“začala jsem se zvedat.

„Ale no tak, nechcete se ještě chvilku zdržet? Můžete mi třeba říct něco o těch nepříjemných okolnostech, co na mě víte anebo nemusíme mluvit vůbec,“ řekl celkem slizce a mně se zvedl žaludek.

„Ne, děkuji,“ odmítla jsem slušně, „opravdu musím už jít.“

Zvedla jsem se a rychle se vydala ke dveřím. Slyšela jsem za sebou jeho kroky. Dostala jsem strach a přidala jsem do kroku. Byl hodně blízko, skoro jsem slyšela jeho dech. Sáhla jsem do kabelky, to, co jsem hledala, jsem našla téměř okamžitě.

„Ani se ke mně nepřiblížíte,“ otočila jsem se na něj.

„Nebo co?“ zeptal se pan Johnson výsměšně.

Bože, že já jsem sem lezla. Bohužel je to moje práce a budu muset vyslechnout ještě pár lidí.

Zamířila jsem na něj zbraní. Byla to zbraň malého kalibru, ale jako zastrašovací prostředek sloužila dokonale. Pan Johnson se zastavil a s vyvalenýma očima zíral na zbraň.

„Nebo vám ustřelím koule,“ řekla jsem s chladně klidným hlasem. Sama jsem se divila, že jsem to řekla takhle klidně, uvnitř jsem se celá třásla. Začala jsem couvat ke dveřím a nepřestávala na něj mířit zbraní. Zády jsem narazila na dveře, rukou nahmatala kliku, stiskla ji, urychleně prošla dveřmi a zase je za sebou zavřela. Do auta jsem pomalu letěla.

Rozhodla jsem, že teď pro jistotu zajedu k nějaké ženě. Dalšího takového muže jsem riskovat opravdu nechtěla.

Od ostatních svědků jsem se toho také moc nedozvěděla. Kromě toho, že jsem zjistila, že pan Johnson je úchyl, jsem nevěděla o nic víc, než jsem věděla ráno. Všichni si pevně stáli za svou výpovědí. Teda alespoň ti, co někoho viděli.

Jedinou věc, kterou jsem se dozvěděla novou, byla od jeho sestry. Prý se pan Sherman poslední dobou stýkal s pochybnými lidmi. Ne feťáky, ne. Prý to byla cosi jako mafie. Proč se s nimi zapletl, to bohužel neví a neví ani, kdo to byl.

Začínala jsem pomalu zjišťovat, že čím víc se o tom případu snažím dozvědět, tím víc otázek mám.

Poslední a nejvýznamnější svědek, kterého jsem ještě nevyslechla, byla sama manželka oběti. Paní Shermanová. Já vím, mně samotné se do toho nechtělo. Přišlo mi to nefér vyslýchat ji. Od smrti jejího manžela sice uběhlo už pár měsíců, ale nepochybuji, že to stále ještě bolí. Nejde totiž o to, jak člověk zemře, ale o to, jakým způsobem zemře. A pan Sherman nezemřel zrovna přirozeně.

Paní Shermanová nebydlela ve svém domě, kde bydlela se svým manželem, ale u své sestry v bytě v centru města. Zazvonila jsem na zvonek a doufala, že je někdo doma.

„Přejete si?“ zeptala se žena, která mi otevřela. Byla to vysoká žena oblečená v teplákách a ve vytahané mikině. Měla tmavé vlasy a světle šedivé oči.

„Paní Shermanová?“ zkusila jsem to.

„Kdo jste?“ Její nepříjemná odpověď mi napověděla, že jsem si tipla správně.

„Jsem Isabella Swanová, advokátka," snažila jsem se mluvit klidně, ale pod jejím pichlavým pohledem se to dalo těžko.

„Nejste žalobkyně, to je muž. Takže jste obhájkyně. Obhájkyně toho zvířete, které mi zavraždilo manžela! Co tu chcete?“ křičela tak, že jsem se ohlédla, jestli některý zvědavý soused neotevřel dveře a neposlouchá.

Poznala jsem, že tudy cesta nevede. Rozhodně té ženě nemůžu na rovinu říci, že jsem tady proto, že mi na celém případu něco nesedí a že chci to zvíře očistit. To bych pak pravděpodobně jela domů pohřebákem. Musela jsem jí namluvit pravý opak.

„Paní Shermanová, jsem sice obhájkyně, ale poznám vraha na první pohled a rozhodně nemám v úmyslu ho pouštět ven. Právě naopak, snažím se ho do toho vězení dostat. Jenom trošku jinou cestou, než je obvyklé. Snažím se tady dokázat Cullenovu vinu. A prosím vás o pomoc. Chci se vás jenom zeptat na pár otázek a chci, abyste mi odpověděla po pravdě. Bude to tak lepší, než kdyby se u soudu zjistilo, že jste lhala,“ mluvila jsem velice přesvědčivě. Na téhle půdě jsem se sice pohybovala jenom rok, ale i přesto jsem nasbírala velké množství zkušeností. Ani nevíte, jak moc to člověka změní.

„Aha. Doufám, že mluvíte pravdu. Takové zvíře by mělo být za mřížemi. Škoda, že v tomhle státě zrušili trest smrti, jinak bych o něj usilovala ze všech sil,“ v očích se jí objevil takový malý nebezpečný plamínek nesmírného vzteku a mně v tu chvíli došly dvě věci. Zaprvé: Tahle žena by byla schopna čehokoliv, kdyby mohla toho vraha zabít. A zadruhé: Ta samá žena musela svého muže nesmírně milovat. Jinak by takových věcí nebyla schopna.

Posadila jsem na naproti ní na nabízenou židli u kuchyňského stolu.

„Paní Shermanová, vy jste byla doma, když se to stalo?“ zeptala jsem se nanejvýš opatrně. Byla jsem si vědoma toho, že stačí jedna chybná věta a letím.

„Ano a ne, neviděla jsem nic. S manželem jsme se ten den celkem dost pohádali a já spala na druhé straně domu. Uslyšela jsem až ten výkřik. A volala policii,“ shrnula to velice rychle.

„Kvůli čemu jste se pohádali?“

Pohled paní Shermanové ztvrdl? „Tohle je naše soukromá věc, nemyslíte?“

„Na stejnou věc se vás budu ptát já i žalobce a vy to budete muset říct před porotou tak jako tak, takže se to stejně dozvím a dozví se to i ostatní. Když mi to řekne teď dopředu, můžete se při tom vybrečet, zakoktat, cokoliv. Vlastně je to taková zkouška nanečisto,“ mluvila jsem velmi logicky, takže proti tomu nemohla nic říct.

„Vlastně je to velmi prosté. Pohádali jsme se kvůli jeho milence,“ oznámila to jako by nic, ale v jejích očích jsem spatřila záblesk smutku.

„Takže Cullen v tom nehrál žádnou roli?“

„Manžel o něm nevěděl. To já jsem zjistila, že má milenku a vyjela jsem na něj. Asi jsem to neměla dělat, ale ten den toho na mě bylo prostě moc. Zjistit, že má manžel milenku a že mu vyhrožuje nějaká mafie…“ paní Shermanová se zarazila, jako by si právě uvědomila, co řekla.

Zřejmě mi prozradila něco důležitého, co neměla. Viděla jsem na ní, že z ní dneska víc nedostanu, tak jsem se rozhodla, že odejdu. Lepší než být nenápadně vyhozena.

„To mi stačí. Děkuji, paní Shermanová.“

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falešné obvinění 3. kapitola: