Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falešné obvinění 2. kapitola

23.07.2012 (12:00) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1114×

2. kapitola

Edward

Nezmohl jsem se na slovo. Kuráž jí rozhodně nechyběla. Kdybych nebyl v tom stavu, v jakém jsem, byl bych její reakcí možná i potěšen. Už mně nebavili ty uťápnuté paničky, které neuměly nic jiného, než jenom říkat, jak si přeješ, ano, samozřejmě, že to udělám a neuměly si pořádně dupnout. Tohle bylo docela něco jiného. Ale já měl co dělat, abych se na ní nevrhl.

Nevím jak dlouho v tom vězení - plném lidí - ještě vydržím. Moje sebeovládání se blížilo nule. Nedalo se to vydržet. Ten pach byl všude přítomný a lákal mě. Já byl zesláblý a bránil se jen silou vůle, ta už ale taky ztrácela na síle. Většinu času jsem raději nedýchal, ale stejně to moc nepomáhalo - slyšel jsem to. Připadal jsem si jako alkoholik zavřený v obchodě plném alkoholu.

Myšlenky na to kupodivu trochu zaplašila ta právnička. Když tu byla, myslel jsem jenom na to, abych ji nějakým způsobem naštval. Samozřejmě taky na to, abych ji nekousl, ale to byla jenom taková vedlejší myšlenka. Ta právnička byla opravdu zvláštní. Nejenom v tom, že zaháněla ty myšlenky, ale taky v tom, že se nebála. Lidi se nás instinktivně bojí, aniž by vlastně věděli proč. Vyhýbají se nám, mají nás za podivíny, tedy pokud mezi nimi žijeme.

Dozorci vešli do místnosti a já zase přestal dýchat. Neručím za sebe a nechci ublížit nevinným lidem - už ne. Dozorci mě bez řečí odvedli. Oni se báli. Oni měli instinkt v normálu. Tohle jsem ještě neviděl. Ona je opravdu výjimkou mezi lidstvem. Zajímalo by mě, kolik lidí na světě existuje, kteří se nás nebojí. Tak dva, nebo tři?

Moje myšlenky byly jako splašené. Byl jsem roztěkaný. Nevěděl jsem, na co mám myslet dřív. Stejně tak jsem nevěděl, jestli mi to udělala ta právnička nebo nedostatek stravy. Každopádně tohle se mi ještě nikdy nestalo. Zvláště mě. Já měl vždycky myšlenky na tom správném místě.

V cele mi na mysl přišla zase ta právnička. Nešlo mi z hlavy, proč se mě nebála. Chovala se ke mně jako k puberťákovi, který zlobil. I když, já se tak trochu tak choval, ale stejně! Beznadějně jsem rozhodil rukama. Nemohl jsem jí dostat z hlavy.

Pak jsem si vzpomněl na to, co mi řekla. Nemá cenu se snažit dostat mě ven. A ona nemá zájem mě z toho vysekat. Myslí si, že jsem to udělal. Částečně má i pravdu, jsou proti mně jasné důkazy ani ten nejlepší právník by toho moc nesvedl. Možná tak zmírnit trest. Ale já tu nemůžu být, ti vězni se možná provinili sebevíc, ale to co bych jim udělal já, se s tím nemůže rovnat. Mohl bych utéct, ale moje svědomí - s podivem, že nějaké mám - mi to nedovolí. Stejně jako mi nedovolí zabít některého z vězňů. Kruci! Byl jsem jako na jehlách. Nemůžu utéct, ale zároveň nemůžu nikoho zabít. Tak co mám dělat?!

Moje myšlenky zase přelétly na něco jiného. Teď jsem se zabýval tím, kdo to na mě mohl narafičit. Udělal jsem sice hodně špatných věcí, ale ti lidi už nežijí. Nemají se jak pomstít. A přitom mě má někdo zřejmě na mušce. Někdo, kdo není člověk a někdo, kdo na mě zřejmě hodil vraždu. Ten dotyčný nemůže být člověk, protože takovou vraždu může spáchat jenom někdo z nás.

Na mysl mi zase přišla ta právnička. Já se jí nezbavím. Doufám, že se do toho nezaplete. Mám takový pocit, že ať už to udělal kdokoliv, nebude to někdo jenom tak obyčejný. Pak jsem si vzpomněl na její výraz chladného odhodlání, když jsem jí urážel. Vzpomněl jsem si i na ten výraz, jaký měla, když na tu malilinkou chvilku uvěřila, že jsem nevinný. V její společnosti jsem si přišel, téměř jako normální člověk. Téměř. I když do mě pořád tak nenápadně rejpala. Musel jsem uznat, že jsem se bavil, tak jak jsem se už hodně dlouho nepobavil. I mě bavilo ji škádlit, byla krásná, když se naštvala.

Myšlenky na ní opravdu zaháněly myšlenky na to, co bych nejraději udělal.  Zastavil jsem se ve svém neustálém pochodování v cele. Jak to že mi to nedošlo dřív? Měl jsem si toho všimnout hned, jakmile vstoupila do místnosti. Jenže to jsem byl moc zaneprázdněný myšlenkou, nenapadnout ji. Byla to ta nejzvláštnější věc na světě. Dokonce i víc vzácná, než to, že se mě nebojí.  Isabello Swanová ty jseš opravdu plná překvapení. Proč? Odpověď je jednoduchá. Nedokážu jí číst myšlenky.

Bella

Vyšla jsem z věznice. Kdyby to nebylo divné nejradši bych z ní vyběhla sprintem. Ale to bych se - s velkou pravděpodobností - při první příležitosti někde přerazila. Takže jsem to vzala radši krokem. Šla jsem k mému autu, když se mi nad hlavou prohnal blesk a hned na to následoval hrom. Ten skoro otřásl zemí. Bouřka musí být blízko. To mé náladě moc nepřidalo. Od té doby, co do našeho domu vrazil blesk, jsem na bouřky alergická. Vzhlédla jsem, nebe černalo. Tohle bude pořádná bouřka. Raději jsem přidala do kroku. Zmáčkla jsem tlačítko na klíčích a auto se odemklo. Už jsem měla ruku na klice, když mi přeběhl mráz po zádech. Prudce jsem otočila hlavu. Za mnou byl jenom les nic jiného. Nebo spíš nikdo v něm nebyl. To mě ale ani trochu neuklidnilo. Rychle jsem nasedla do auta a nastartovala. Vyjela jsem z věznice a zamířila do lesa. Jediná cesta z vězení bohužel vedla přes les.

Nebyla jsem ani 5 minut od věznice a už jsem zase měla ten divný pocit, že mě někdo sleduje. Koukla jsem se do zpětného zrcátka, nikdo za mnou nejel a přece jsem měla ten pocit, že mám někoho na zadním sedadle v autě. Opravdu jsem se bála. Jednou jsem už auto zkontrolovala, ale nikdo tam nebyl. Bouřka teď zuřila v plném proudu. Nepršelo, jenom hřmělo a blýskalo se. To dodávalo lesu kolem mě tajemnou atmosféru. O to víc jsem se lekla, když jsem uviděla, jak se v lese cosi mihlo. Byla to jenom šmouha, ale stačila na to, abych se pořádně lekla. Sevřela jsem pevněji volant a přidala na rychlosti. Normálně nemám rychlou jízdu v oblibě, ale teď mi to bylo jedno. Chtěla jsem být jenom daleko odtud.

Přes oblohu znovu přeběhl obrovský blesk a ozářil les kolem mě. Nechápu jak, ale přísahám, že jsem tam viděla stát muže. Oči mám dobré, ale v tu chvíli jsem myslel, že potřebuji brýle. Ten muž stál u krajnice silnice a měl červené oči. Nekecám!

Klid, Bello, to byla jenom halucinace. Výplod tvého mozku. Nic takového přece neexistuje, uklidňovala jsem se.

Ne, tohle bylo skutečné, ten muž tam opravdu stál, odpovídal mi mozek. Potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Vyvaleně jsem se podívala na silnici. Právě včas, protože se naproti mně vyřítil ze zatáčky náklaďák. Stihla jsem to auto strhnout do svého pruhu, ale bylo to těsný.

„Bože!“ vydechla jsem.

Ještě tohle mi chybělo. Nejenom, že mě někdo sleduje, tím jsem si byla naprosto jistá, ale taky jsem to málem napálila přímo do tyráku. Znovu jsem se ohlédla, nikdo za mnou nebyl. Nikdo nebyl ani v lese. Přece jsem se toho pocitu nezbavila. Můj logický mozek mi říkal, že to není možné. Ta část mozku, co trochu věřila, mi říkala, že se to opravdu děje. Byla jsem jako na jehlách. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem pro jistotu trochu zrychlila.

Měla jsem takový divný pocit, že vím, s čím to souvisí. S něčím, co se na první pohled jeví jako něco jednoduchého a jednoznačného, ale ve skutečnosti to je neuvěřitelně složité a zapeklité a já absolutně nevím, co si o tom mám myslet. S kauzou Cullen.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falešné obvinění 2. kapitola: